21 Cdo 2855/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně Ing. J. M., zastoupené advokátkou, proti žalované S. o.
š. S., p. o., zastoupené advokátem, o určení trvání pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 163/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2007, č.j. 12 Co 656/2006-151,
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení 2.588,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2.
2007, č.j. 12 Co 656/2006-151, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Tachově ze dne 19. 6. 2006, č.j. 4 C 163/2005-121, ve znění usnesení ze dne 26.
9. 2006, č.j. 4 C 163/2005-142, v napadené části ve věci samé (ve výroku, jímž
byla zamítnuta žaloba na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trvá),
není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce –
vzhledem tomu, že právní otázku platnosti opětovného sjednání (prodlužování)
pracovního poměru na dobu určitou podle ustanovení § 30 zák. práce ve znění od
1. 6. 1994 do 29. 2. 2004 a právní otázku, zda opětovné sjednání pracovního
poměru na dobu určitou nepředstavuje zneužití výkonu práva na úkor zaměstnance
(mající pro rozhodnutí ve věci samé povahu otázky předběžné), posoudil odvolací
soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. ve vztahu k ustanovení § 30
zák. práce rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo
1874/2001, uveřejněný pod č. 181 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2005, sp.zn. 21 Cdo 2633/2004,
uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, ve vztahu k
ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce také rozsudek Nejvyššího ČR ze dne 28. 6.
2000, sp.zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2000 a ve vztahu k ustanovení § 20 zák. práce též rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 22. 11. 1994, sp. zn. 6 Cdo 94/1994, uveřejněný pod č. 50 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) - zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o posouzení dalšího trvání pracovního
poměru, který byl mezi žalobkyní a žalovanou opakovaně uzavírán a prodlužován v
období od 1. 9. 1999 do 30. 6. 2005, když poslední pracovní smlouva na dobu
určitou byla uzavřena dne 16. 6. 2003 na dobu od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2005, je
třeba projednávanou věc posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném v době od 1. 6. 1994 (tj. ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon
č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 29. 2. 2004 (tj. do dne,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o
úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) - srov. §
364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 30 odst. 1 zák. práce pracovní poměr je sjednán na dobu
neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání.
Podle ustanovení § 30 odst. 2 zák. práce pracovní poměr na dobu určitou nelze
sjednat s
a) absolventy středních a vysokých škol, odborných učilišť a učilišť
vstupujícími do pracovního poměru na práci odpovídající jejich kvalifikaci;
absolventem se rozumí zaměstnanec, jehož celková doba zaměstnání v pracovním
nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia (přípravy) dvou let,
přičemž se do této doby nezapočítává doba vojenské základní (náhradní) služby a
civilní služby nahrazující tuto službu, doba mateřské a další mateřské dovolené
a doba, po kterou zaměstnavatel podle § 127 odst. 2 omluvil nepřítomnost muže v
práci, protože mu příslušel rodičovský příspěvek,
b) mladistvými,
c) zaměstnanci, o nichž to stanoví kolektivní smlouva,
d) fyzickými osobami se ZPS a ZPS s TZP
[ustanovení uvedené pod písm. d) platilo do 1. 10. 1999]
Podle ustanovení § 30 odst. 3 zák. práce zákaz podle odstavce 2 neplatí v
případech, kdy fyzická osoba písemně požádá zaměstnavatele o sjednání
pracovního poměru na dobu určitou.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že s účinností od 1. 6. 1994 (do 29. 2.
2004) nebyla zákonem - na rozdíl od předchozí právní úpravy - nijak omezena ani
doba trvání pracovního poměru na dobu určitou, ani možnost opětovného uzavírání
pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování. V uvedeném období
tedy právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy účastníkům umožňovaly,
aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný
pracovní poměr v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a že pracovní
poměr na dobu určitou mohou uzavřít (uzavírat) opětovně. Smlouva (dohoda)
účastníků v tomto směru tedy nemohla být neplatná podle ustanovení § 242 odst.
1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem nebo účelem nepříčila zákonu,
neobcházela jej a ani jinak se nepříčila zájmům společnosti. Jestliže účastníci
využili této možnosti a uzavřeli (prodloužili) pracovní poměr na dobu určitou
nebo jej sjednali opětovně, nelze jednomu z nich důvodně vytýkat, že by tím
zneužil svého práva na úkor druhého. Neplatné by bylo ujednání o době trvání
pracovního poměru (a pracovní poměr byl ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 zák.
práce sjednán na dobu neurčitou) jen tehdy, jestliže zaměstnavatel sjednal
pracovní poměr na dobu určitou s osobami uvedenými v ustanovení § 30 odst. 2
zák. práce, aniž by tyto osoby písemně požádaly zaměstnavatele o sjednání
pracovního poměru na dobu určitou, nebo kdyby tu byl jiný důvod jeho
neplatnosti ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo
1874/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod poř. č.
181 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2005, sp.zn. 21 Cdo
2633/2004, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Protože v projednávané věci nebylo zjištěno (a ani žalobkyní tvrzeno), že by
žalobkyně, která pracovala u žalované jako učitelka anglického jazyka, byla
osobou uvedenou v ustanovení § 30 odst. 2 zák. práce, smlouvy (dohody), kterými
žalovaná sjednala (prodlužovala) s žalobkyní pracovní poměr na dobu určitou,
nemohou být neplatnými právními úkony jen proto, že pracovní poměr na dobu
určitou byl sjednán (prodlužován) opětovně (celkem čtyřikrát) a že doba, po
kterou byla zaměstnána u žalované v pracovním poměru na dobu určitou, trvala
celkem 7 let.
Poukazuje-li dovolatelka na „pracovní řád Ministerstva školství ČR“ (správně
Pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení vydaný Ministerstvem
školství, mládeže a tělovýchovy dne 23. března 2001, č.j. 14269/2001-26, účinný
od 1. 4. 2001), který „neodůvodněné opakované uzavírání pracovního poměru s
plně kvalifikovanými zaměstnanci na dobu určitou považuje za zneužití výkonu
práv a povinností zaměstnavatele“, a na „pokyn Ministerstva školství, který byl
jako důkaz předložen“ a který – podle jejího tvrzení - ukládá „okamžitě, pokud
je to možné, změnit smlouvy opakovaně v minulosti uzavřené na dobu určitou na
dobu neurčitou“, pak nepřihlíží náležitě k tomu, že ze znění ustanovení § 30
zák. práce (účinného od 1. 6. 1994 do 29. 2. 2004) vyplývá, že jde o kogentní
ustanovení, které neumožňuje odlišně upravit otázku doby trvání pracovního
poměru v pracovním řádu (v kolektivní smlouvě nebo v pokynu Ministerstva
školství) či stanovit jakákoliv omezení pro použití tohoto ustanovení. Za
zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce nelze
považovat to, že zaměstnavatel se zaměstnancem – jak to umožňuje zákon – sjedná
(prodlouží) pracovní poměr na dobu určitou nebo jej uzavře opětovně.
Převzala-li žalobkyně v souvislosti s uzavřením „dohody o podmínkách
poskytování pracovních úlev pro studium“ ze dne 1. 10. 2001 (článek II.)
závazek vůči žalované, že po skončení studia setrvá u žalované v pracovním
poměru po dobu odpovídající délce trvání studia (tří let), nelze – jak správně
dovodily soudy obou stupňů - jen z toho dovozovat, že pracovní poměr sjednaný s
ní na dobu určitou (opakovaně, naposled na základě pracovní smlouvy ze dne 16.
6. 2003 na dobu od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2005) je pracovním poměrem na dobu
neurčitou.
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku –
z výše uvedených právních názorů, které jsou soudní praxí přijímány jako
ustálené, důsledně vycházel. Dovodil-li, že opakované uzavírání pracovního
poměru na dobu určitou je platné, že jednání žalované nelze hodnotit jako
jednání v rozporu s dobrými mravy a že pracovní poměr žalobkyně u žalované
skončil ve smyslu ustanovení § 42 odst. 2 zák. práce uplynutím doby, na kterou
byl sjednán (tj. dnem 30. 6. 2005), bylo ve věci rozhodnuto v souladu se
zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv
měnit.
Žalobkyně dále v dovolání (kromě dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.) uplatňuje – jak výslovně uvádí – dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. Vytýká-li odvolacímu
soudu (a soudu prvního stupně), že „při hodnocení nedostatečně zhodnotil
skutkovou, důkazní a právní souvislost celé věci“, že „nevzal v úvahu rozporná
stanoviska žalované před soudem prvního stupně“ (ve vztahu k jejímu vzdělání),
že se (ačkoliv „v pochybnostech měl zkoumat podrobně všechny listiny“)
„nedostatečně zabýval tím, zda došlo na základě výzvy žalobkyně adresované
žalované k automatickému přechodu práv a povinností a sjednaná smlouva na dobu
určitou se automaticky změnila za smlouvu sjednanou na dobu neurčitou nebo zda
došlo k uvolnění pracovního místa“, že „nevzal v úvahu, že soud prvního stupně
v kontextu nezhodnotil výpovědi svědků“ (Ing. P. H., předsedy o. o., Mgr. V. a
Mgr. K.), že „nepřihlédl ani k vysvětlení svědka Mgr. H., bývalého ředitele
žalované, a paní H., bývalé ekonomky a personální pracovnice žalované, proč
byly s žalobkyní opakovaně uzavírány pracovní smlouvy na dobu určitou, ohledně
porušování § 7, § 20 a násl. zákoníku práce, ohledně dohody o dalším
vzdělávání“, že se „nezabýval hodnocením důkazů a nepřihlédl k tomu, co
vypověděla svědkyně H.“, že „uvěřil žalované, že kolektivní smlouva již
neplatila 30. 6. 2005“ (její článek 9), že se „nezabýval tím, zda došlo k
porušení § 18 odst. 2 zák. práce, ačkoliv byly tyto důkazy předloženy a jsou
součástí spisu“, a polemizuje-li se závěry soudů, které skutečnosti má za
prokázány a které nikoliv, podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž
rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou námitek
dovolatelky v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené
důkazy a k jakým skutkovým závěrům z těchto důkazů dospěly. Dovolatelka
současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud a činí z
provedených důkazů vlastní skutkové závěry (zejména že „má na základě
ustanovení kolektivní smlouvy č. 9 přednost na uvolněné pracovní místo“, že
„žalovaná neprokázala, že by jí dne 30. 6. 2005 dala najevo, že jí bude bránit
v další činnosti“, že „v dobré víře i dne 1. 7. 2005 pracovala, následně
čerpala dovolenou“, že „docházela do zaměstnání až do doby, než onemocněla“, že
„žalovaná se vyhýbala plnění tím, že prováděla zastřené právní úkony“, že
„odborový orgán nikdy informován nebyl“, že „předpoklady pro zaměstnanecký
poměr splňovala i před uzavřením dohody dle § 141a zákoníku práce“ a že „byla
jediná kvalifikovaná učitelka angličtiny schopná učit i technické předměty“).
Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný
právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale
skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení
dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen
(srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobkyně uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Způsobilým podkladem
pro závěr o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nemůže
být ani blíže nespecifikovaná námitka žalované, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, neboť na
závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam
po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2006].
V posuzovaném případě žalobkyně – jak výslovně uvádí - podává dovolání „proti
pravomocnému výroku č. I“ a dále „proti celému rozhodnutí Krajského soudu v
Plzni“, tedy také proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů mezi účastníky navzájem a o náhradě nákladů státu;
přípustnost dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která
stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §
237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle
ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o
rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože
nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům
rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení - ve vztahu mezi účastníky
navzájem ani vztahu mezi účastníky a státem - není přípustné, a to bez zřetele
k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení, případně o výrok o náhradě nákladů
odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp.zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2003).
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České
republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve
výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16
odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001
Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce
náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č.
68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč.
Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty
druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad
výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování,
z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% -
srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty],
tedy částka (po zaokrouhlení) 413,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004,
který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2005). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby
tyto náklady žalované nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve
výši 2.588,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou
v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu