21 Cdo 2871/2022-618
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí č. 3125/11, proti žalovaným 1) o. S. se sídlem XY, IČO XY, a 2) Z. š. a M. š. S., se sídlem XY, IČO XY, oběma zastoupeným Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní č. 19, o neplatnost odvolání z pracovního místa a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 160/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2022, č. j. 16 Co 260/2021-568, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
1. Dopisem ze dne 18. 7. 2016 žalovaný 1) sdělil žalobkyni, že ji v souladu s § 166 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb. odvolává z „funkce“ ředitelky žalovaného 2), do které byla žalovaným 1) jmenována „dekretem“ ze dne 31. 1. 2014, z důvodu závažného porušení a neplnění právních povinností vyplývajících z činnosti, úkolů a pravomocí ředitelky školy. Důvod k tomuto opatření spatřoval ve skutečnostech uvedených pod body 1 – 15 dopisu. Pod bodem 1) žalobkyni vytknul, že neprovedla opravu osvětlovacích těles na stropě tělocvičny, přestože již od února 2015 věděla o nutnosti jejich opravy a přestože podle závěrů prověrky bezpečnosti práce a požární ochrany ze dne 29. 4. 2016 hrozil jejich pád, vzhledem k čemuž měla „okamžitě uzavřít tělocvičnu do odstranění závad“, a že tímto svým jednáním ohrozila bezpečnost dětí, pedagogických pracovníků a občanů, kteří si tělocvičnu pronajímají, a porušila povinnost udržovat a pečovat o majetek svěřený příspěvkové organizaci a provádět jeho opravy.
2. Dopisem ze dne 29. 7. 2016 žalovaný 2) sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí, neboť byla dne 18. 7. 2016 odvolána z „funkce ředitele školy“ a dne 19. 7. 2016 jí „zaměstnavatel nabídl změnu pracovního zařazení na místo učitele ve výši úvazku 0,5“, kterou žalobkyně odmítla, v důsledku čehož se stala nadbytečnou podle § 52 písm. c) zákoníku práce.
3. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Šumperku dne 27. 9. 2016 domáhala, aby byla určena jak neplatnost uvedeného odvolání z „funkce“ ředitelky, tak neplatnost uvedené výpovědi z pracovního poměru. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se skutky uvedené v odvolání z „funkce“ nestaly nebo nejsou porušením právních povinností žalobkyně anebo „nedosahují požadované intenzity“, aby „mohly vést k platnému odvolání z funkce ředitele“. Jelikož „výpověď navazuje na odmítnutí dalšího pracovního zařazení po odvolání z funkce ředitele“, je evidentní, že „k platné výpovědi by mohlo z uvedeného důvodu dojít jen na základě předcházejícího platného odvolání z funkce ředitele“. Podle názoru žalobkyně k platnému odvolání nedošlo, a proto nemůže být platná ani následující výpověď.
4. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 8 C 160/2016-477, žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení žalobkyni 195 056 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Žáka a České republice na účet Okresního soudu v Šumperku 261 Kč. K jednotlivým důvodům odvolání žalobkyně z pracovního místa ředitelky žalovaného 2) reprodukovaným v bodu 5 uvedeného rozsudku soud prvního stupně – mimo jiné – uvedl, že nebylo prokázáno, že by se žalobkyně dopustila porušení svých povinností tak, jak je uvedeno v bodě 1) jejího odvolání z „funkce“, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně již od února 2015 věděla o nutnosti opravy světel v tělocvičně, protože závady na osvětlení tělocvičny byly poprvé zjištěny až v souvislosti s prověrkou stavu bezpečnosti práce ze dne 29.
4. 2016. Je pravdou, že v záznamu z „knihy kontrol BOZP“ uvedl bezpečnostní technik školy M. H., že je třeba „provést opravu odchlípených desek stropu tělocvičny, protože hrozí jejich pád“, avšak v rámci své svědecké výpovědi uvedl, že uvedený záznam napsal proto, aby došlo k opravě světel, nemuselo to být podle něj bezprostředně, ale šlo o to, „aby k ní vůbec došlo, protože měl takovou zkušenost, že když napsal jen doporučení, tak většinou k opravě nedojde“. V květnu 2016 byl jeho názor takový, že tělocvična kvůli světlům „nemusí být uzavřena“.
Uvedené skutečnosti sdělil žalobkyni, která pak vycházela z jeho odborných vyjádření a závěrů a tělocvičnu neuzavřela. Soud prvního stupně k důvodu uvedenému v bodu 1) odvolání dále uvedl, že pokud při provádění opravy bylo zjištěno, že pád světel skutečně hrozil, nelze toto přičítat žalobkyni, která se spolehla na vyjádření odborníka – „pracovníka BOZP“, a uzavřel, že žalobkyně „neměla k dispozici informace o nutnosti tělocvičnu uzavřít, naopak byla bezpečnostním technikem ujišťována, že pád světel nehrozí“.
Ve vztahu k dalším důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně z místa ředitelky dospěl soud prvního stupně po podrobném odůvodnění k závěru, že tato vytýkaná porušení povinností nebyla „buď prokázána, případně jejich závažnost nebyla takové intenzity, aby bylo možné hovořit o závažném porušení nebo neplnění právních povinností ze strany žalobkyně“.
5. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 16 Co 260/2021-568, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 195 705 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Nováka a České republice na účet Okresního soudu v Šumperku na náhradě nákladů státu 261 Kč. Uvedl, že není rozhodující, nakolik precizně byly jednotlivé důvody v odvolání žalobkyně z vedoucího pracovního místa ředitelky žalovaného 2) vylíčeny v „písemném odvolání“, že nic nebrání tomu, aby důvod k odvolání byl konkretizován (nebo vyšel najevo jiný důvod) až v soudním řízení, a že má-li být porušení nebo neplnění právních povinností právně postižitelné jako důvod k odvolání ředitelky podle § 166 odst. 5 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., musí být toto porušení nebo neplnění povinností ze strany ředitelky zaviněno a musí dosahovat určitého stupně intenzity.
Odvolací soud se zabýval pouze jednáními vytýkanými žalobkyni v bodech 1), 4), 5) a 10) odvolání z pracovního místa, která podle „časových okolností“ seřadil pod body i) [pochybení v rámci stavební činnosti spočívající v zateplení a výměně zdroje tepla budovy školy], ii) [pochybení při vydávání a schvalování školního řádu], iii) [pochybení při úhradě 4 656 Kč za licenci softwaru] a iv) [pochybení v souvislosti s opravou osvětlovacích těles na stropě tělocvičny]. Dospěl k závěru, že „odvolání žalobkyně z funkce ředitelky školy jakož i navazující výpověď obstojí“, byť se jedná o „případ zjevně hraniční“, neboť v řízení „nebylo zjištěno takové porušení či neplnění povinností, které by bylo samo o sobě a bez dalšího jednoznačným důvodem pro odvolání žalobkyně“.
Zjištěná „pochybení ze strany žalobkyně vyplývající ze skutečností označených odvolacím soudem … pod body i) až iv)“ však „ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona“, když lze obecně usoudit, že žalobkyně „přistupovala dlouhodobě zejména k plnění administrativně/formálních povinností nedbale až lehkomyslně“. K jednáním označeným pod body i) až iii) odvolací soud uvedl, že je nepovažuje za „tak významná pochybení“, aby odůvodňovala „bez dalšího odvolání žalobkyně z funkce ředitelky školy, nicméně umožnila odvolacímu soudu učinit si úsudek o přístupu žalobkyně k plnění některých povinností“.
Za nejzávažnější pochybení ze strany žalobkyně považuje odvolací soud skutek specifikovaný pod bodem iv). V případě „(prokázané) skutkové verze“ tohoto skutku, podle které „byla žalobkyně informována bezpečnostním technikem, že pád světel ve skutečnosti nehrozí, přesto bylo nebezpečí pádu uvedeno v záznamu výsledků prověrky stavu bezpečnosti práce ze dne 29. 4.
2016 a na nebezpečí pádu se poukazuje v dopise adresovaném radě žalovaného 1)“, žalobkyně nejenže uvedla zřizovatele „v omyl o skutečném stavu světel za účelem jejich brzké opravy …, ale … tímto svým jednáním, kterým ve vztahu k zřizovateli prezentovala nebezpečí pádu světel, aniž by na to reagovala přerušením provozu tělocvičny, mohla vzbudit obavy rodičů o zdraví dětí a ohrožovala tím důvěru školy“. Odvolací soud uzavřel, že „ve spojení s předchozími popsanými jednáními“ nebylo po žalovaných možné spravedlivě požadovat, aby žalobkyně nadále vykonávala „funkci“ ředitelky žalovaného 2), a její odvolání z „funkce“ ředitelky proto vyhodnotil jako platné; pro „nadbytečnost“ se již dalšími vytýkanými pochybeními žalobkyně nezabýval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně po svém odvolání odmítla nabídku nového pracovního zařazení, „nastala v souladu s § 73a odst. 2 zákoníku práce fikce nadbytečnosti a byl dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) téhož zákona“.
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti „všem výrokům“) podala žalobkyně dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka uvádí, že při posuzování platnosti odvolání z „funkce“ ředitele školy musí soud věnovat pozornost tomu, zda případné porušení povinností nebo neplnění právních povinností vyplývající z činnosti a úkolů a pravomocí na vedoucím místě ředitele je závažným porušením, a na podporu svého názoru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1733/2016 (ve kterém bylo uvedeno, že „zřizovatel musí v případném soudním řízení prokázat způsobem nevzbuzujícím pochybnost, že zde v době odvolání byl způsobilý důvod pro odvolání ředitele školy, tj. takové porušení nebo neplnění povinností, které je svojí intenzitou závažné; není tedy důvodem pro odvolání ředitele z funkce, dopustí-li se v předcházejícím období jen méně závažného porušení nebo neplnění zákonem stanovených povinností“), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3863/2007 [ve kterém dovolací soud uvedl, že má-li být porušení nebo neplnění právních povinností důvodem k odvolání z funkce podle ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona, musí být ze strany ředitele (vedoucího) zaviněno a musí dosahovat určité intenzity], a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 908/2011 (podle něhož soud při zkoumání, zda došlo k porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z vykonávané funkce ředitele školské právnické osoby „závažným způsobem“, může přihlédnout k osobě ředitele, k jeho dosavadnímu postoji k plnění právních povinností, k době a situaci, v níž došlo k porušení nebo nesplnění právních povinností, k míře zavinění, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností, k důsledku porušení právních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním ředitel způsobil zaměstnavateli škodu apod.).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud ve „zjevně hraničním případě“ neaplikoval důsledně judikaturní kritéria pro posouzení závažnosti jejího jednání, zejména zavinění, vznik případné újmy a intenzitu porušení povinností, a že nebyla prokázána taková její jednání, která by mohla vést k jejímu platnému odvolání z „funkce“ ředitelky žalovaného 2). Dovolatelka dodává, že napadané rozhodnutí je překvapivé, neboť bez zopakování důkazů nebo provedení nových důkazů odvolací soud důkazy hodnotil jinak, že jelikož neměla možnost se k právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit, došlo k porušení práva na spravedlivý proces a že došlo též k porušení zásady dvojinstančnosti řízení a zásady přímosti a ústnosti.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a aby jej ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaní uvedli, že dovolání žalobkyně není přípustné a ani důvodné, že odvolací soud dostatečně srozumitelně a podrobně odůvodnil, proč dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a že postupoval podle ustanovení, která na danou věc dopadají, a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v
části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké jsou podmínky pro odvolání ředitele školy z vedoucího pracovního místa podle § 166 odst. 5 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., a v této souvislosti na vyřešení otázky, zda tyto podmínky byly splněny při odvolání žalobkyně z pracovního místa ředitelky žalovaného 2). Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je určení neplatnosti odvolání žalobkyně z vedoucího pracovního místa ředitelky školské právnické osoby ze dne 18. 7. 2016 a určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 29. 7. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 18. 9. 2016 (dále jen „zák. práce“) a podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění účinném do 31. 8. 2016 (dále jen „školský zákon“).
15. Ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace nebo vedoucího organizační složky státu nebo její součásti (dále jen „ředitele“) jmenuje na vedoucí pracovní místo zřizovatel na základě jím vyhlášeného konkursního řízení (srov. § 166 odst. 2 školského zákona).
16. Ředitele může zřizovatel odvolat z vedoucího pracovního místa z důvodů závažného porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z jeho činností, úkolů a pravomocí na vedoucím pracovním místě ředitele, které bylo zjištěno zejména inspekční činností České školní inspekce nebo zřizovatelem [srov. § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona].
17. Má-li být porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele na jeho vedoucím pracovním místě důvodem k jeho odvolání z vedoucího pracovního místa, musí být ze strany ředitele zaviněno a musí – vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona není důvodem k odvolání z vedoucího pracovního místa „každé“, ale jen „závažné“ porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele – dosahovat určité intenzity.
Vzhledem k tomu, že školský zákon, zákoník práce a ani jiné právní předpisy neuvádějí, jaké porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele je třeba považovat za „závažné“, patří ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona, jak správně dovodil odvolací soud, k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Vyplývá z toho mimo jiné, že soud při zkoumání, zda došlo k porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele „závažným způsobem“, může přihlédnout k osobě ředitele, k jeho dosavadnímu postoji k plnění právních povinností, k době a situaci, v níž došlo k porušení nebo nesplnění právních povinností, k míře zavinění, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností, k důsledkům porušení právních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním ředitel způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o odvolání z vedoucího pracovního místa odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby ředitel u něho nadále vykonával činnost na svém pracovním místě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3863/2007, uveřejněný pod č. 38/2009 v časopise Soudní judikatura).
18. Z výše uvedeného vyplývá, že předpokladem pro možnost odvolání ředitele z vedoucího pracovního místa především je, aby porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z jeho činností, úkolů a pravomocí na vedoucím pracovním místě ředitele bylo z jeho strany zaviněno, a to alespoň z nedbalosti (srov. obdobně k porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci jako důvodu k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, který byl uveřejněn pod č. 83/2019 Sb. rozh. obč.). Není-li dáno zavinění ředitele alespoň ve formě nevědomé nedbalosti (kdy ředitel neví, že se svým jednáním dopouští porušení nebo neplnění právních povinností, ale vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům to vědět měl a mohl), nemůže být porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z jeho činností, úkolů a pravomocí, k němuž (objektivně) došlo, důvodem pro jeho odvolání z vedoucího pracovního místa ředitele. 19. V projednávané věci vycházel odvolací soud ze skutkového závěru (správnost skutkových zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že v souvislosti s prověrkou stavu bezpečnosti práce nařízenou příkazem žalobkyně ze dne 22. 4. 2016 byl zjištěn špatný stav osvětlovacích těles v tělocvičně, přičemž do záznamu uvedl bezpečnostní technik M. H. mezi zjištěnými závadami a nedostatky: „provést opravu osvětlovacích těles na stropě tělocvičny, protože hrozí jejich pád“, přestože zastával názor, že pád světel „bezprostředně nehrozí“, a tento záznam napsal proto, aby došlo k jejich opravě, protože měl takovou zkušenost, že „když napsal jen doporučení, tak většinou k opravě nedojde“. Uvedený závěr sdělil žalobkyni, která pak vycházela z jeho vyjádření a tělocvičnu neuzavřela. Žalobkyně následně na hrozbu pádu osvětlovacích těles v tělocvičně poukázala v dopise ze dne 19. 5. 2016 adresovaném žalovanému 1). 20. Žalobkyně jako ředitelka žalovaného 2) v posuzovaném případě objektivně porušila svou povinnost vedoucího zaměstnance zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci [srov. § 302 písm. c) zák. práce], neboť přestože osvětlovací tělesa v tělocvičně byla v „až havarijním“ stavu (při provádění jejich opravy v srpnu 2016 bylo zjištěno, že skutečně hrozilo „přímo“ jejich zřícení – srov. bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nezajistila jejich okamžitou opravu, nebo uzavření tělocvičny až do odstranění závady. Toto porušení právní povinnosti však nelze považovat z její strany za zaviněné, neboť žalobkyně o skutečném „havarijním“ stavu osvětlovacích těles, který vyšel najevo až při provádění jejich opravy, nevěděla a vycházela z vyjádření bezpečnostního technika M. H., že pád osvětlovacích těles na stropě tělocvičny „bezprostředně nehrozí“. Za těchto okolností nelze dovodit, že by žalobkyně měla a mohla vědět, že svou nečinností porušuje svou povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, a že by proto bylo dáno její zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. 21. Zaviněné porušení právní povinnosti žalobkyně nelze spatřovat ani v tom, že žalovaný 1) byl – jak uvedl odvolací soud – „uveden v omyl o skutečném stavu světel za účelem jejich brzké opravy“, neboť sdělení žalobkyně radě žalovaného 1) v dopise ze dne 19. 5. 2016, že je třeba „provést opravu osvětlovacích těles v tělocvičně – hrozí jejich pád“, odpovídalo objektivní realitě. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně tím, že ve vztahu k žalovanému 1) „prezentovala nebezpečí pádu světel, aniž by na to reagovala přerušením provozu tělocvičny, mohla vzbudit obavy rodičů o zdraví dětí a ohrožovala tím důvěru školy“, je pouze hypotetický a nemá žádnou oporu ve skutkových zjištěních soudů. Možnosti vzbuzení obav rodičů o zdraví dětí a ohrožení důvěry školy nenasvědčuje ani reakce žalovaného 1) na sdělení žalobkyně v dopise ze dne 19. 5. 2016, ve které – aniž by v ní byly projeveny jakékoli obavy v uvedeném směru – žalovaný 1) vyzval žalobkyni k předložení minimálně 3 nabídek k opravám závad do 15. 6. 2016. 22. Z uvedeného vyplývá, že jednání žalobkyně vytýkané jí v souvislosti s řešením stavu osvětlovacích těles v tělocvičně není porušením nebo neplněním právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí žalobkyně na jejím vedoucím pracovním místě, které by mohlo být důvodem k jejímu odvolání z vedoucího pracovního místa podle ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona, a že opačný závěr odvolacího soudu není správný. 23. Opodstatněné však nejsou námitky dovolatelky, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud bez zopakování důkazů nebo provedení nových důkazů (k otázce stavu osvětlovacích těles v tělocvičně) důkazy hodnotil jinak, že jelikož neměla možnost se k právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit, došlo k porušení práva na spravedlivý proces a že došlo též k porušení zásady dvojinstančnosti řízení a zásady přímosti a ústnosti. Z odůvodnění rozsudků soudů je totiž zřejmé, že odvolací soud nehodnotil provedené důkazy jinak než soud prvního stupně a neodchýlil se od jeho skutkových zjištění, ale zjištěné skutečnosti jinak právně posoudil. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu „překvapivost“ jeho rozsudku, přehlíží, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu může být rozhodnutí soudu pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, který byl uveřejněn pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ, kdy lze rozhodnutí soudu považovat (pro účastníka) za překvapivé, se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z rozhodnutí odvolacího soudu – nejedná. 24. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu (který se – veden svým nesprávným právním názorem ohledně jednání žalobkyně vytýkaného jí v souvislosti s řešením stavu osvětlovacích těles v tělocvičně – nezabýval všemi skutky, které byly žalobkyni vytýkány v odvolání z vedoucího pracovního místa), Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu