21 Cdo 2874/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce B.R.G., spol. s r. o. se sídlem v Kolíně V, K Raškovci č.
851, IČO 60110872, zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v
Kolíně III, Politických vězňů č. 98, proti žalovanému Bc. O. P., zastoupenému
JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Nad
Štolou č. 1302/18, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v
Kutné Hoře pod sp. zn. 11 C 79/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014 č. j. 23 Co 223/2011-712, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Kutné Hoře dne 7. 4. 2003 se žalobce (jeho
právní předchůdce PRODET spol. s r. o.) domáhal, aby bylo určeno, že darovací
smlouva ze dne 5. 2. 2001, kterou V. P. a H. H. darovali žalovanému „objekt
bydlení stojící na pozemku parc. č. 2956 a pozemek parc. č. 2956 o výměře 159
m2 a pozemek parc. č. 616/7 o výměře 611 m2, vše zapsané na listu vlastnictví
1151 pro obec a katastrální území Z. n S., okres K. H.“, je vůči žalobci právně
neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že smlouvou o postoupení pohledávky,
kterou uzavřel dne 8. 10. 2002 s Českou konsolidační agenturou, nabyl
pohledávky České spořitelny, a. s. vůči společnosti R.I.G.I., spol. s r. o. ve
výši 2.103.442,08 Kč s příslušenstvím a 830.969,03 Kč s příslušenstvím, které
vyplývají ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 1. 1995 ve výši 5.500.000,- Kč a ze
smlouvy o úvěru (střednědobém, provozním) ze dne 17. 1. 1995 ve výši
2.500.000,- Kč a které se V. P. a H. H. v prohlášení o ručitelském závazku ze
dne 17. 1. 1995 zavázali uspokojit, jestliže je neuspokojí dlužník, a že V. P.
a H. H. vyzval (marně) „ke splacení dluhu“, protože „došlo k neplnění úvěrových
smluv“. Podle přesvědčení žalobce bylo darování uvedených nemovitostí
žalovanému, který je synem V. P. a H. H., učiněno za účelem „znemožnění
případného postihu jediného hodnotného majetku, který dlužníci (ručitelé) měli
v podílovém spoluvlastnictví“. Vzhledem k bydlišti dlužníků (ručitelů) a
žalovaného v darované nemovitosti nepřichází podle žalobce do úvahy, že by
žalovaný nemohl poznat úmysl dlužníků zkrátit žalobce, který se přiznání svých
pohledávek domáhá v řízeních vedených u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9
C 545/2002 a 9 C 967/2002.
Okresní soud v Kutné Hoře – poté, co usnesením ze dne 19. 9. 2005 č. j. 11 C
79/2003-132 připustil, aby na místo žalobce (PRODET spol. s r. o.) vstoupil do
řízení nabyvatel práva B.R.G., spol. s r. o. - rozsudkem ze dne 18. 1. 2011 č.
j. 11 C 79/2003-505 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 15.712,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana
Matějíčka. Vycházel ze zjištění, že V. P. a H. H. měli před uzavřením darovací
smlouvy se žalovaným „zřetelné indicie“ o tom, že společnost R.I.G.I., spol. s
r. o. „přestala nebo v blízké budoucnosti přestane“ plnit své závazky vůči
věřitelům, neboť byli touto společností „žalováni a sami proti ní naopak také
podávali žaloby“, že žalovaný, který měl o sporech mezi společností R.I.G.I.,
spol. s r. o. a dlužníky (ručiteli za uspokojení pohledávek právního předchůdce
žalobce z úvěrů poskytnutých této společnosti) „povědomí“, pro „objektivní
zjištění povahy sporů nic dalšího neučinil“ a spokojil se s ujištěním dlužníků,
že mají pouze pohledávky a nikoli dluhy, že společnost R.I.G.I., spol. s r. o.
nesplácela poskytnutý úvěr od roku 1998 a že pravomocnými rozsudky Okresního
soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 2006 č. j. 9 C 967/2002-342 a č. j. 9 C
545/2002-375 bylo společnosti R.I.G.I., spol. s r. o., V. P. a H. H. uloženo
zaplatit žalobci 830.969,03 Kč s příslušenstvím a 2.103.442,08 Kč. Dospěl k
závěru, že byly splněny podmínky pro určení právní neúčinnosti darovací smlouvy
vůči žalobci, neboť dlužníci touto smlouvou převedli předmětné nemovitosti na
žalovaného v úmyslu zkrátit žalobce, který žalovaný mohl při náležité péči
poznat. Neshledal důvodnými námitky žalovaného, že žalobce se mohl uspokojit z
majetku společnosti R.I.G.I., spol. s r. o., ale na místo toho se vzdal
zástavního práva na jejích nemovitostech, že v případě „postihu“ předmětných
nemovitostí v exekuci nebudou mít dlužníci (ručitelé) možnost „regresního
postihu hlavního dlužníka“ (společnosti R.I.G.I., spol. s r. o.), protože „ten
se již také zbavil majetku“, a že společnost R.I.G.I., spol. s r. o. a žalobce
„mají téměř totožné společníky, jejich vztah se podobá holdingovému uspořádání,
a proto je nemravné, aby jedna společnost vymáhala dluh druhé společnosti po
ručitelích“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2011 č. j.
23 Co 223/2011-588 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl;
současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 18.313,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení 14.800,- Kč k rukám advokátky JUDr. Libuše Svobodové. Na základě
zjištění, že v řízení nebylo prokázáno, že dlužníci (ručitelé) v době uzavření
darovací smlouvy mezi nimi a žalovaným (dne 5. 2. 2001) věděli o tom, že
společnost R.I.G.I., spol. s r. o. neplní své závazky z úvěrů, neboť první
výzvu věřitele k úhradě pohledávek z úvěrů obdrželi až dne 23. 7. 2001, že tyto
pohledávky byly zajištěny „především zástavními právy a ručitelskými závazky
dalších sedmi osob“ a že „hlavní dlužník“ (společnost R.I.G.I., spol. s r. o.)
byl vlastníkem „desítek nemovitostí“ v obci a katastrálním území K., dospěl k
závěru, že žalobce neprokázal, že darovací smlouva objektivně zkracovala
uspokojení jeho pohledávek z obou úvěrů sjednaných dne 17. 1. 1995, neboť k
jejich uspokojení mohl žalobce využít především zástavních práv, která tyto
pohledávky „prioritně“ zajišťovala, popřípadě se mohl uspokojit z jiného
majetku společnosti R.I.G.I., spol. s r. o., a že proto nebylo prokázáno, že
úmyslem dlužníků (rodičů žalovaného), kteří v době uzavření darovací smlouvy
věděli, že věřitel není pro uspokojení svých pohledávek „odkázán na prodej
nemovitostí, které byly předmětem darování“, bylo uzavřením darovací smlouvy
zkrátit pohledávky věřitele.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11. 7. 2013
č. j. 21 Cdo 2905/2012-668 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že darovací smlouva ze
dne 5. 2. 2001, která vedla ke zmenšení majetku ručitelů o nemovitosti jimi
darované žalovanému, nezkracuje uvedené vymahatelné pohledávky žalobce, a
uvedl, že tento názor by mohl být správný pouze v případě, že by ručitelé
vlastnili navzdory odporované darovací smlouvě takový majetek, který by sám o
sobě postačoval k tomu, aby se z něho žalobce uspokojil. Správným dovolací soud
neshledal ani názor odvolacího soudu, že nebyl prokázán úmysl ručitelů V. P. a
H. H. zkrátit uzavřením darovací smlouvy pohledávky věřitele, neboť ručitelé
věděli, že věřitel není pro uspokojení svých pohledávek „odkázán na prodej
nemovitostí, které byly předmětem darování“. Zdůraznil, že prokázání úmyslu
dlužníka zkrátit své věřitele není podmínkou odporovatelnosti v případě
právních úkonů, k nimž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými nebo které
dlužník učinil ve prospěch těchto osob; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v
takovém případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby
prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele v době právního úkonu nemohly i
při náležité pečlivosti poznat. O úmysl zkrátit věřitele se přitom jedná nejen
tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele, ale i tehdy,
jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že
je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Protože ručitelé V. P. a H. H., kteří
se zavázali uspokojit žalobce (jeho právního předchůdce), jestliže dlužník vůči
němu nesplní své závazky ze smluv o úvěru, museli vědět, že v případě nesplnění
těchto závazků dlužníkem se věřitel může domáhat jejich splnění po ručitelích,
museli si být vědomi toho, že darovací smlouva uzavřená se žalovaným, která má
za následek zmenšení jejich majetku, může v případě nesplnění závazku dlužníkem
zkrátit možnosti věřitele uspokojit se z jejich majetku, a pro případ, že je
skutečně zkrátí, s tím museli být srozuměni. Dovolací soud uzavřel, že žalovaný
jako osoba ručitelům blízká by se mohl ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2
občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě, jen jestliže by prokázal, že o
úmyslu ručitelů zkrátit odporovanou darovací smlouvou věřitele v době uzavření
této smlouvy nevěděl a ani nemohl vědět, přestože vyvinul „pečlivost“ k poznání
tohoto úmyslu ručitelů a šlo o „náležitou pečlivost“.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2014 č. j. 23 Co 223/2011-712
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně uložil
žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně 22.479,38,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.168,-
Kč, oboje k rukám advokátky JUDr. Libuše Svobodové. Z řízení u soudu prvního
stupně měl za prokázáno, že ručitelé V. P. a H. H. byli v době, kdy nastaly
účinky vkladu práva podle darovací smlouvy ze dne 5. 2. 2001 do katastru
nemovitostí, podílovými spoluvlastníky (každý z nich ?) domu postaveného na
pozemku parc. st. č. 1833/2 v katastrálním území a obci Z. n S. a že podílové
spoluvlastnictví k této nemovitosti bylo zrušeno rozsudkem Okresního soudu v
Kutné Hoře ze dne 26. 2. 2002 č. j. 7 C 144/2001-96, který nabyl právní moci
dne 23. 3. 2002 a podle kterého měla být V. P. a H. H. (každému z nich),
vyplacena na vyrovnání podílů částka 3.275.000,- Kč. Na základě toho dovodil,
že V. P. a H. H. v době, kdy nastaly účinky vkladu práva do katastru
nemovitostí podle darovací smlouvy ze dne 5. 2. 2001, vlastnili navzdory této
odporované darovací smlouvě majetek, který by sám o sobě postačoval k tomu, aby
se z něho žalobce uspokojil, a že proto „ztrácí právní smysl“, aby žalovaný
jako osoba dlužníkům blízká prokazoval, že úmysl dlužníků zkrátit věřitele
(žalobce) v době právního úkonu nemohl při náležité pečlivosti poznat, neboť
vycházel z toho, že jeho rodiče (dlužníci) mají dostatečný majetek pro případ
uspokojení pohledávky žalobce. Kromě toho odvolací soud shledal, že - i při
„respektování zásady, že dlužník může požadovat splnění dluhu po ručitelích
závazku před splnění závazku dlužníkem“ - odporuje dobrým mravům ve smyslu
ustanovení § 3 občanského zákoníku požadovat splnění dluhu po V. P. a H. H.
jako ručitelích, když „hlavní“ dlužník R.I.G.I, spol. s r. o. v době, kdy mu
bylo rozsudky Okresního soudu v Kutné Hoře (správně Okresního soudu v Kolíně)
ze dne 30. 6. 2006 č. j. 9 C 967/2002-342 a č. j. 9 C 545/2002-375 uloženo
zaplatit spolu s V. P. a H. H. žalobci částky 2.103.442,08 Kč a 830.969,03 Kč s
příslušenstvím, „vlastnil 25 staveb na pozemku jiného vlastníka, 12 pozemků a
staveb (zastavěná plocha, ostatní stavební objekty) a 11 pozemků (ostatní
plocha, neplodná a ostatní komunikace)“ a žalobce měl svou pohledávku „ručenu“
ještě dalšími sedmi ručiteli, proti kterým však v průběhu řízení u Okresního
soudu v Kutné Hoře vzal žalobu zpět. Odvolací soud uzavřel, že žalobce jako
věřitel přistoupil k podání odpůrčí žaloby, ač mohl snadněji uspokojit svou
pohledávku ze zástavních práv, která zajišťovala úvěry, avšak která žalobce
„sám navrhl vymazat“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
skutkové zjištění ohledně spoluvlastnictví ručitelů V. P. a H. H. k
nemovitostem ve Z. n S. není součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně
a že proto není zřejmé, jakým způsobem odvolací soud k tomuto zjištění dospěl.
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění napadeného rozsudku není patrno, že by
odvolací soud zopakoval důkazy o majetku ručitelů v rozhodné době, ani „jak
konkrétně toto skutkové zjištění (jako doplňující) převzal“, má dovolatel za
to, že tento postup odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 213 odst. 3
občanského soudního řádu. Vytýká odvolacímu soudu, že při „právním hodnocení
dobrých mravů“ přihlížel pouze k tomu, jak mohl žalobce uspokojit své
pohledávky jinak než ve vztahu k ručitelům, a že jako „nemravnou“ hodnotil
skutečnost, že žalobce měl na výběr mezi více dlužníky a že si vybral rodiče
žalovaného; naproti tomu nepřihlížel „ke všem vzájemným vztahům mezi účastníky
a zejména ke vztahům mezi žalobcem a rodiči žalovaného“. Má za to, že „z
provedené zákonné volby“ mezi dlužníky a mezi prostředky vedoucími k uspokojení
pohledávky žalobce nelze dovozovat rozpor s dobrými mravy. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl pro „nedůvodnost“,
případně zamítl, neboť odvolací soud nedovodil uvedené majetkové poměry rodičů
žalovaného „náhle a bez jakéhokoliv důkazu“, ale naopak vycházel z dokazování u
soudu prvního stupně, který provedl důkaz „čtením spisu sp. zn. 7 C 144/2001“.
Zdůraznil, že jednání jeho rodičů není v žádném případě nemravné a že je
pochopitelné, že se „bránili platit ručitelský závazek, když hlavní dlužník byl
vždy solventní zaplatit úvěr, což záměrně nečinil, za tento závazek ručilo
dalších 11 ručitelů, a to společnosti personálně shodné se žalobcem a hlavním
dlužníkem a jejich všichni společníci a jednatelé, jejichž ručitelství bylo
zrušeno včetně zástavních práv k nemovitostem“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může být výkon práva
věřitele odporovat právnímu úkonu dlužníka zkracujícímu pohledávku věřitele v
rozporu s dobrými mravy. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že dne 17. 1. 1995
uzavřela společnost R.I.G.I., spol. s r. o. s Českou spořitelnou, a. s. dvě
smlouvy o úvěru, a to ve výši 5.500.000,- Kč se splatností do 31. 10. 1998 a ve
výši 2.500.000,- Kč se splatností do 30. 10. 1998. Závazky dlužníka
(společnosti R.I.G.I., spol. s r. o.) z těchto smluv byly zajištěny zástavními
právy k nemovitostem a závazky ručitelů, včetně ručitelských závazků V. P. a H.
H.. Smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 1999 postoupila Česká
spořitelna, a. s. své pohledávky vyplývající z uvedených smluv o úvěru vůči
společnosti R.I.G.I., spol. s r. o., která poskytnuté úvěry řádně nesplácí od
roku 1998, Konsolidační bance Praha s. p. ú., jejíž právní nástupkyně Česká
konsolidační agentura smlouvou ze dne 8. 10. 2002 postoupila tyto pohledávky ve
výši 2.277.152,33 Kč a 897.078,57 Kč společnosti PRODET spol. s r. o., která je
smlouvami ze dne 7. 9. 2005 postoupila žalobci. Darovací smlouvou ze dne 5. 2.
2001, jejíž právní účinky vznikly téhož dne, V. P. a H. H. darovali žalovanému,
který je jejich synem, dům postavený na pozemku parc. č. 2956, pozemek parc. č.
2956 o výměře 159 m2 a pozemek parc. č. 616/7 o výměře 611 m2 v katastrálním
území Z. n S. Dne 23. 7. 2001 byli V. P. a H. H. informováni Konsolidační
bankou Praha s. p. ú. o tom, že k zaplacení dluhů z úvěrů ve lhůtě splatnosti
nedošlo, a byli jako ručitelé vyzváni k jejich úhradě. Rozsudkem Okresního
soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 2006 č. j. 9 C 545/2002-375 ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007 č. j. 29 Co 29/2007-408 a rozsudkem
Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 2006 č. j. 9 C 967/2002-342 ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007 č. j. 29 Co 30/2007-381,
které (podle potvrzení ve spise) nabyly právní moci dne 29. 5. 2007, bylo
společnosti R.I.G.I., spol. s r. o., V. P. a H. H. uloženo zaplatit žalobci
2.103.442,08 Kč a 830.969,03 Kč s úroky z prodlení s tím, že v rozsahu plnění
jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnit ostatních žalovaných.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se
domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 5. 2. 2001 – posuzovat podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů,
účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo
které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou
případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí
žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě
titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu),
vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního
úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č.
26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež
v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp.
zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998 sp. zn. 3 Cdon 51/96,
uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně
opačným postavením účastníků právního vztahu, vyplývá, že výkon subjektivního
práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu
na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně
přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva
jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, neboť stejný stav
nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze
zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur“, považovat chování, které směřuje
k zákonem předpokládanému výsledku, za dovolené i tehdy, je-li jeho
(eventuálním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na
straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jeden z účastníků
právního vztahu sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace
chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního
vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a
jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli,
ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž
docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků
jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto
jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve
skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale
poškodit jiného, neboť jeden z účastníků právního vztahu je v rozporu s
ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit druhému účastníku
právního vztahu újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného
právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez
významu. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není
dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s
ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu
(srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2000, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2002 sp. zn. 21
Cdo 624/2001 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo
1582/2012).
V posuzovaném případě nelze z okolností uvedených odvolacím soudem dovozovat,
že by žalobce uplatněním své pohledávky za společností R.I.G.I., spol. s r. o.
po ručitelích V. P. a H. H. a následně podáním odpůrčí žaloby proti žalovanému
nesledoval uspokojení své vymahatelné pohledávky a že by tedy skutečným cílem
jeho jednání bylo jen poškození ručitelů nebo žalovaného (že by byl přímo veden
úmyslem způsobit jim újmu). Žalobce byl oprávněn uplatnit svůj nárok vůči
ručitelům bez ohledu na to, zda dlužník R.I.G.I., spol. s r. o. by dluh mohl
splnit sám (zda měl majetek postačující ke splnění dluhu); rozhodující bylo, že
neplnil, přestože byl k plnění vyzván. Významná nebyla ani okolnost, zda se
žalobce mohl zcela nebo zčásti uspokojit ze zástav, k nimž měl za účelem
zajištění svých pohledávek zřízeno zástavní právo, popřípadě zda se mohl s
výzvou ke splnění dluhu obrátit i na další ručitele, neboť žalobce byl oprávněn
požadovat po ručitelích V. P. a H. H. splnění celého dluhu bez ohledu na další
zajištění své pohledávky a na to, zda využil tohoto zajištění k jejímu
uspokojení. Jen v tom, že žalobce z více možných způsobů, jakými by se mohl
dobrat uspokojení své pohledávky, zvolil cestu jejího uplatnění po (některých)
ručitelích, aniž by využil i jiné možnosti, nelze spatřovat výkon práva v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Odvolacímu soudu je též třeba vytknout nesprávnost způsobu, jakým dospěl ke
skutkovému zjištění, že V. P. a H. H. v době, kdy nastaly právní účinky vkladu
práva do katastru nemovitostí podle darovací smlouvy ze dne 5. 2. 2001,
vlastnili majetek postačující k uspokojení pohledávky žalobce.
Ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. stanoví, jak má odvolací soud při zjišťování
skutkového stavu věci nakládat s provedenými důkazy, z nichž soud prvního
stupně neučinil žádná skutková zjištění (odvolací soud k nim nepřihlédne,
ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke
skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné
důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel).
V projednávané věci měl odvolací soud z dokazování provedeného u soudu prvního
stupně za prokázáno, že ručitelé V. P. a H. H. vlastnili v době, kdy nastaly
účinky vkladu práva podle odporované darovací smlouvy do katastru nemovitostí
(tj. ke dni 5. 2. 2001), majetek postačující k uspokojení pohledávky žalobce,
neboť byli podílovými spoluvlastníky (každý z nich ?) domu postaveného na
pozemku parc. st. č. 1833/2 v katastrálním území a obci Z. n S., přestože soud
prvního stupně – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – takové skutkové
zjištění neučinil. Měl-li odvolací soud za to, že toto zjištění vyplývá z
některého z důkazů provedených v řízení u soudu prvního stupně, měl tento důkaz
– hodlal-li k němu přihlížet – v souladu s ustanovením § 213 odst. 3 o. s. ř.
zopakovat. Jestliže tak neučinil, zatížil řízení před odvolacím soudem vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky
tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu