Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Mgr. F. K., zastoupeného JUDr. Ivo Pavlů, advokátem se
sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka č. 11, proti žalovanému Arcibiskupství
olomouckému, církevní organizaci se sídlem v Olomouci, Wurmova č. 9/562, IČO
00445151, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, trvání pracovního
poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C
314/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. srpna 2009, č. j. 16 Co 89/2009-351, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 21. 6. 2004, č.j. 1210/2004, žalovaný (Mons. J. G., arcibiskup
olomoucký, metropolita moravský) sdělil žalobci, že jej „odvolává z funkce
administrátora in spiritualibus Římskokatolické farnosti Litovel s výpovědí z
pracovního poměru“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „výpověď z pracovního poměru daná
žalobci dopisem žalovaného č. j. 1210/2004 ze dne 21. 6. 2004“ je neplatná, a
že „pracovní poměr mezi žalovaným a žalobcem trvá nepřetržitě ode dne 1. ledna
1991“, a požadoval náhradu mzdy za dobu od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2004 v
celkové částce 36.360,- Kč.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 4. 2005, č. j. 16 C 314/2004-82,
zastavil řízení „o tom, aby soud určil, že výpověď z pracovního poměru, kterou
žalovaný svým dopisem č. j. 1210/2004 ze dne 21. 6. 2004 dal žalobci, je
neplatná“, rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena
Arcibiskupovi olomouckému se sídlem v Olomouci, Wurmova 9, a řízení „o části
nároku žalobce týkající se náhrady mzdy“ přerušil. Dalším usnesením ze dne 11.
5. 2006, č. j. 16 C 314/2004-146, Okresní soud v Olomouci zastavil řízení „o
tom, aby soud určil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného vzniklý dne 1. 1.
1991 nadále trvá“, a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc
postoupena Arcibiskupovi olomouckému se sídlem v Olomouci, Wurmova 9. Dospěl k
závěru, že k rozhodování ve věcech služebního poměru duchovního k církvi
(určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a určení trvání pracovního
poměru) není dána pravomoc soudu. Řízení o nároku žalobce na náhradu mzdy
přerušil, neboť „je nutno vyčkat do doby, než bude rozhodnuto o případném
ukončení výkonu funkce žalobce jako duchovního“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 10. 2006, č. j.
16 Co 201/2006-177, obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako
soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věcech správy církevních a
náboženských záležitostí není dána pravomoc soudu. Činnost duchovního je totiž
vykonávána ve zvláštním služebním poměru k církvi či náboženské společnosti a
obecné soudy nemohou o těchto věcech rozhodovat, neboť by tím došlo k
nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a
nezávislé rozhodovací pravomoci. Jde-li však o mzdu, případně o jiné majetkové
nároky duchovních, je třeba mít zato, že obecné soudy jsou podle § 7 o. s. ř.
povolány k tomu, aby rozhodovaly o věcech vyplývajících z občanskoprávních,
pracovních a dalších vztahů, neboť zde vystupuje do popředí soukromoprávní
charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným
osobám fyzickým či právnickým. I když v dopise ze dne 21. 6. 2004, č. j.
1210/2004, používá žalovaný pojmů pracovního práva a odkazuje na některá
ustanovení zákoníku práce, nemění to nic na tom, že mezi účastníky pracovní
poměr nevznikl a že žalobce byl u žalovaného ve služebním poměru.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 11. 9. 2008,
č. j. 21 Cdo 702/2007 - 236, dovolání žalobce proti výroku usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2005, č.
j. 16 C 314/2004-82, potvrzeno ve výroku o přerušení řízení o části nároku
žalobce, týkající se náhrady mzdy, odmítl, jinak usnesení odvolacího soudu a
usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2005, č. j. 16 C 314/2004-82
(s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o přerušení řízení o části nároku
žalobce, týkající se náhrady mzdy), a ze dne 11. 5. 2006, č. j. 16 C
314/2004-146, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k
dalšímu řízení. Dovodil, že z toho, že se soudy nemohou „vměšovat“ do
záležitostí církví nebo náboženských společností, samo o sobě nevyplývá, že by
k rozhodování v těchto věcech neměly pravomoc; z článku 16 odst. 2 Listiny a
ani z ustanovení § 4 odst. 3 zákona o církvích a náboženských společnostech nic
takového nevyplývá. Příkaz „nevměšovat“ se do záležitostí církví a náboženských
společností tedy nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (jde o
soukromoprávní vztah, o němž žádný zákon neurčuje, že jej projednávají a
rozhodují jiné orgány - § 7 o. s. ř. a contrario), ale v případné zamítnutí
žaloby, neboť autonomie církví a náboženských společností brání soudu v tom,
aby posuzoval „věcnou správnost“ rozhodnutí o odvolání z funkce; může pouze
zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou
činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí bylo řádně přijato orgánem,
který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či
náboženské společnosti. Tvrdí-li proto někdo, že jeho služební poměr k církvi
byl ukončen (jeho výkon znemožněn) v rozporu s vnitřními předpisy církve tím,
že zde není k tomu způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů
věcně nepříslušný orgán církve, nemůže mu již být soudní ochrana odepřena;
jinak by dotčený subjekt – v rovině ochrany soukromých práv – byl nepřípustně
diskriminován. Takové ochrany se lze nepochybně domáhat též žalobou o určení,
že služební poměr duchovního k církvi trvá. Tím spíše se lze domáhat určení, že
trvá pracovní poměr duchovního k církvi, který žalobce v dané věci skutečně
uplatnil.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 11. 2008, č. j. 16 C 314/2004-279,
zamítl žalobu o určení, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem
žalovaného č. j. 1210/2004 ze dne 21. 6. 2004“ je neplatná a že „pracovní poměr
mezi žalovaným a žalobcem trvá nepřetržitě ode dne 1. ledna 1991“; zároveň
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel
přitom z toho, že arcibiskup olomoucký rozhodnutími ze dne 21. 6. 2004 odvolal
žalobce z úřadu administrátora in spiritualibus ve farnosti Litovel a z úřadu
místoděkana děkanátu Litovel, že jsou zde tedy rozhodnutí, kterými byl žalobce
odvolán z obou funkcí, a že tato rozhodnutí přijal arcibiskup olomoucký jako
orgán církve, který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů Církve
římskokatolické. Vzhledem k tomu, že soud nemůže posuzovat „věcnou správnost“
uvedených rozhodnutí, uzavřel, že žaloba není důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 8. 2009, č. j.
16 Co 89/2009-351, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rovněž vyšel z toho,
že „duchovní vykonává funkci v jemu svěřeném úřadu ve vztahu k církvi ve
zvláštním právním vztahu soukromoprávního charakteru, který nese zřetelné stopy
vztahu pracovněprávního“, a že u Církve římskokatolické je vnitřním předpisem
(jímž se naplňuje ústavně zaručené právo církví a náboženských společností
spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti), kterým jsou
stanoveny podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou
činnost (a jejich odvolávání z funkce) a pravidla pro úpravu vztahu těchto osob
k církvi, Kodex kanonického práva. Protože jak vyplynulo z obsahu rozhodnutí
arcibiskupa olomouckého ze dne 21. 6. 2004, č. j. D-184/04-V, a č. j.
D-185/04-V, jejichž věcnou správnost nemůže soud přezkoumávat, byl žalobce
odvolán ze služby (z úřadů) administrátora in spiritualibus a místoděkana, a,
jelikož odstraněním (odvoláním) z církevního úřadu končí i zvláštní honorovaný
právní vztah duchovního k Církvi římskokatolické, není žalobcova žaloba
důvodná. Listinu ze dne 21. 6. 2004, č. j. 1210/2004, označenou jako „odvolání
z funkce administrátora in spiritualibus Římskokatolické farnosti Litovel s
výpovědí z pracovního poměru“, posoudil podle jejího obsahu jako „duplicitní
odvolání žalobce z funkce administrátora in spiritualibus“, která nemůže
představovat odvolání žalobce z funkce podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce
a výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce, neboť
mezi účastníky se nejednalo o pracovní poměr, ale o „zvláštní honorovaný právní
vztah“, jehož vznik, změna a skončení jsou komplexně upraveny v Kodexu
kanonického práva.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce opakuje svoje námitky, jež
uplatňoval po celou dobu řízení před soudy (zejména, že se u něj ve vztahu k
žalovanému jednalo o pracovní poměr, že nebyly dány důvody pro jeho ukončení,
že ukončení pracovního poměru bylo v rozporu ze zákonem), obsáhle komentuje
judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu a dovozuje (oproti závěrům
soudů), že jeho „pracovní poměr k žalovanému trvá nepřetržitě ode dne 1. ledna
1991“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
K dalším „doplněním dovolání“ žalobce, učiněným po uplynutí dovolací lhůty,
nemohl dovolací soud s ohledem na ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. přihlížet.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, neboť rozsudek odvolacího
soudu spočívá na správném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo v první řadě významné, v jakém vztahu
byl žalobce k žalovanému a zda se proto jejich vztah řídil zákoníkem práce nebo
jinými (církevními) předpisy; v posouzení této otázky (kterou definuje jako
posouzení otázky, zda byl u žalovaného v „pracovním poměru“ nebo ve „zvláštním
honorovaném vztahu“) spatřuje dovolatel rovněž otázku zásadního právního
významu, pro niž je dle jeho názoru dovolání přípustné.
Podle ustanovení článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která byla
vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb.
(dále též jen „Listina“), církve a náboženské společnosti spravují své
záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují
řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle
odstavce 4 téhož článku výkon těchto práv může být omezen zákonem,
jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné
bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
Zákonem, který upravuje postavení církví a náboženských společností, je zákon
č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských
společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských
společnostech) – dále též jen „zákon o církvích a náboženských společnostech“.
Ten v ustanovení § 4 stanoví, že církev a náboženská společnost vzniká
dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených
s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu
určených institucí (odst. 1) a že církve a náboženské společnosti spravují své
záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své
duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to
nezávisle na státních orgánech (odst. 3).
Jak uvedl dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 11. 9. 2008, č. j. 21 Cdo
702/2007 – 236 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2009, pod pořadovým číslem 61), neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného
práva církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních
orgánech své záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro
ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich
odvolávání z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto
osob k výkonu duchovenské činnosti. Protože církve a náboženské společnosti
spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a
odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých
předpisů, a to nezávisle na státních orgánech, může soud v občanském soudním
řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí (je-li činnost
duchovního vykonávána v pracovním poměru) pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí,
kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto
rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních
předpisů příslušné církve či náboženské společnosti, nikoliv též jeho „věcnou
správnost“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21
Cdo 628/2006, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo
1487/2003, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS
211/96).
Odvolací soud v souladu s uvedenými názory postupoval. Správně dovodil, že u
Církve římskokatolické je vnitřním předpisem (jímž se naplňuje ústavně zaručené
právo církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních
orgánech své záležitosti), kterým jsou stanoveny podmínky pro ustanovování do
funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce)
a pravidla pro úpravu vztahu těchto osob k církvi, Kodex kanonického práva
(Codex Iuris Canonici, zkratkou též „CIC“), vyhlášený dne 23. 1. 1983 papežem
Janem Pavlem II., který nabyl účinnosti dne 27. 11. 1983. Protože v Kodexu
kanonického práva jsou komplexně upraveny také vznik, změna a skončení vztahu
duchovního k Církvi římskokatolické (žalovanému), nelze tento vztah poměřovat
(posuzovat) podle předpisů vydávaných pro oblast závislých pracovních vztahů
státem (církve a náboženské společnosti si spravují své záležitosti nezávisle
na státních orgánech). Proto lze souhlasit s odvolacím soudem i v tom, že se
pokusil definovat žalobcův vztah duchovního vykonávajícího funkci v jemu
svěřeném úřadu k církvi jako „zvláštní honorovaný právní vztah“ nebo „zvláštní
právní vztah soukromoprávního charakteru, který nese zřetelné stopy vztahu
pracovněprávního“. V souladu s citovanou judikaturou je pak logicky i závěr
odvolacího soudu, že, byl-li žalobce odvolán rozhodnutími arcibiskupa
olomouckého (srov. Kán. 157 CIC) ze dne 21. 6. 2004, č. j. D-184/04-V, a č. j.
D-185/04-V, jejichž věcnou správnost nemůže soud přezkoumávat, ze služby (z
úřadů) administrátora in spiritualibus a místoděkana (tyto úřady žalobce
naposledy ve vztahu k žalovanému zastával), končí i jeho „zvláštní honorovaný
právní vztah“ duchovního k Církvi římskokatolické, který vyplýval právě ze
skutečnosti, že uvedené úřady zastával. Námitky dovolatele, že žalovaný při
odvolávání žalobce „nepostupoval náležitým způsobem“ podle příslušných
ustanovení Kodexu kanonického práva, jsou bezvýznamné, neboť - jak výše uvedeno
- věcnou správnost citovaných rozhodnutí arcibiskupa olomouckého nemůže soud
přezkoumávat.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy
dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl
věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu