21 Cdo 3069/2006

21 Cdo 3069/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobkyně Ing. V. S., zastoupené advokátem, proti žalované S. a.s., o 1,000.000

Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 11/2003, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2006 č.j. 13

Co 399/2005-101, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby

jí žalovaná zaplatila „1 mil. Kč za 5ti letou platovou diskriminaci a mobbing“.

Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala od 1.9.1999 jako

ekonomka a že, ačkoli po bývalém ekonomovi Ing. G. převzala pracovní činnosti

„v nezměněném rozsahu jako je vykonával i on sám“ (mj. měla na starosti pohyby

peněz v rozsahu až 1 mld. Kč), činil její roční příjem v roce 2000 jen

267.788,- Kč, tj. o 178.643,- Kč méně než byl roční příjem bývalého ekonoma.

Žalobkyně má za to, že byla ze strany žalované „platově diskriminována“ z

důvodu pohlaví, „psychicky šikanována“ a také že „zde bylo hazardováno s jejím

životem“, jestliže sama bez jakéhokoliv doprovodu vyzvedávala v hotovosti i

několikamilionové částky z banky a odnášela je jen v příruční kabelce. Po

žalované proto požadovala „finanční odškodnění odpovídající minimálně

skutečnému rozdílu v platech“ (od roku 1999 do roku 2004 dosáhl tento platový

rozdíl 893.215,- Kč), a dále odškodnění toho, že jí „z nižšího platu bude

vypočten nižší důchod“.

Obvodní soudu pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14.3.2005 č.j. 23 C 11/2003-70, ve

znění usnesení ze dne 26.7.2005 č.j. 23 C 11/2003-90, žalobu zamítl a rozhodl,

že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „náklady

svědečného nese stát“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že pracovní

náplň, kterou žalobkyně vykonávala od 1.9.1999 ve funkci ekonomky u žalované,

„byla nesrovnatelně odlišná co se týče kvality i kvantity, než kterou vykonával

její předchůdce“ Ing. G.; žalobkyně přebírala po jmenovaném „pouze část

agendy“ (neboť došlo k poklesu objemu práce u žalované v důsledku prodeje

investičních fondů), z hlediska kvalitativního se pak jednalo o rozdíly v

odpovědnosti, složitosti a namáhavosti práce, kterou každý z nich vykonával, a

také „byl rozdíl v samostatnosti a zkušenosti obou pracovníků“. Protože za této

situace „bylo prokázáno, že žalobkyně nevykonávala stejnou agendu jako její

předchůdce“, soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 1 odst. 3 zák.

práce (podle něhož se za nerovné zacházení nepovažuje mj. rozlišování, kdy je

pro to věcný důvod spočívající v povaze práce, kterou zaměstnanec vykonává a

který je pro výkon této práce nezbytný) „neshledal nerovnost v zacházení

žalované se zaměstnanci, a tudíž ani žalobkyní tvrzenou platovou diskriminaci“.

Jelikož v průběhu dokazování ani „nevyšlo najevo, že by se žalovaná dopouštěla

vůči žalobkyni mobbingu“, soud žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.3.2006 č.j. 13 Co

399/2005-101 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud

zdůraznil, že řízení v této věci (zahájené dne 27.1.2003) je „ovládáno důkazní

zásadou stanovenou v § 133a o.s.ř.“, která „byla učiněna součástí platného

právního řádu s účinností od 1.1.2001“. Při výkladu tohoto ustanovení – jak

dále uvedl – však „nelze postupovat striktně formalisticky“, neboť k prokázání

žalobního tvrzení o diskriminaci v pracovních věcech „nepochybně nepostačí“

pouhé prohlášení (proklamace), že se zaměstnanec cítil být diskriminován, nýbrž

je nutno, aby uvedená tvrzení byla podepřena dostatečně určitým vylíčením

skutkového stavu „s tím, že podstatné skutečnosti by měly být alespoň

osvědčeny“; jinak by totiž subjekt, na něhož je tímto ustanovením přeneseno

důkazní břemeno, „se v podstatně nemohl domoci svého práva, neboť mu zákon

ukládá prokázat neexistenci určitých skutečností, což je nesmírně obtížné,

ne-li nemožné“. Podle názoru odvolacího soudu „je třeba sice připustit“, že

Ing. G. měl v době předcházející nástupu žalobkyně do funkce ekonoma vyšší plat

než ona, „nicméně v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti, které odlišné

finanční ohodnocení práce žalobkyně a práce jejího předchůdce odůvodňují, a to

bez ohledu na pohlaví obou osob, o jejichž komparaci se jedná“. V tomto směru

odvolací soud „považuje za klíčové svědectví Ing. Š.“ (který jako nadřízený

Ing. G. a posléze žalobkyně měl „nepochybně nejlepší přehled o rozsahu jejich

agendy a náplni jejich práce“), z jehož výpovědi bylo zjištěno, že žalobkyně

sice přebírala v zásadě celou agendu po Ing. G., nicméně její práce byla

„kvalitativně odlišná“ (Ing. G. realizoval spíše strategické operace s volnými

zdroji a byl spolutvůrcem metodiky konsolidované účetní uzávěrky, kdežto

žalobkyně prováděla toliko operativní činnost a připravovala pro účetní

uzávěrku pouze podklady) a postupně také „objemově nižší“, neboť docházelo k

postupnému prodeji investičních fondů a tím ke snižování počtu bankovních

operací. Nelze přitom „odhlédnout ani od toho“, že Ing. G. pracoval ve

společnosti žalované již několik let (s nástupním platem „ve zcela totožné výši

jako žalobkyně), během nichž získal vysokou erudici v jednotlivých činnostech,

v důsledku čehož vykonával také funkci zástupce ředitele a byl činný rovněž v

managementu. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že

„odlišné finanční ohodnocení žalobkyně mělo své opodstatnění a nesouviselo s

jejího pohlavím“ a „nejednalo se tedy o projev diskriminace z důvodu pohlaví,

jak je má na mysli ust. § 7 zák. práce“.

Rovněž co se týče žalobkyní tvrzeného

„mobbingu“ žalovaná podle názoru odvolacího soudu „prokázala“, že z její strany

„nedošlo k žádnému jednání, kterým by žalobkyně byla poškozena nebo znevážena

její osobnost, důstojnost či psychická nebo fyzická integrita“; „naopak“ – jak

zdůraznil – bylo zjištěno, že žalovaná vyhověla žádosti žalobkyně o samostatnou

a neprůchozí kancelář a posléze k její žádosti též odložila termín výpovědi z

organizačních důvodů o tři měsíce. Posunutí začátku pracovní doby před 8.00

hodin ráno sice žalovaná žalobkyni nepovolila, avšak „bylo prokázáno“, že toto

nebylo povoleno „vůbec nikomu“, a v tom, že žalobkyně vybírala hotovost z banky

bez doprovodu lze sice „spatřovat porušení určitých bezpečnostních zásad“,

avšak nikoli znevažování důstojnosti žalobkyně. Za tohoto stavu odvolací soud

„žalobu o finanční satisfakci podle § 7 odst. 4 zák. práce“ zamítl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož

přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní

právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala „v řešení otázky důkazního

břemene“. Zdůraznila, že v souladu se Směrnicí rady Evropské unie ze dne

15.12.1997 č. 97/80/ES, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě

pohlaví, je v ustanovení § 133a o.s.ř „zakotvena zásada, dle níž neprokazuje

tvrzené skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví ten

účastník, který je tvrdí, ale druhý účastník (jeho protistrana)“; „opak“ vyjde

najevo tehdy, „jestliže druhý účastník prokáže, že nedošlo k porušení zásady

stejného zacházení“. Podle názoru dovolatelky žalobkyně „splnila veškeré

procesní povinnosti, které jsou jí tímto ustanovením dány, tzn. že uvedla před

soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že došlo k přímé nebo nepřímé

diskriminaci“. Žalovaná však „svou procesní povinnost nesplnila, neboť

neprokázala, že nedošlo k porušení zásady stejného zacházení“, pouze „tvrdila

opak a omezila se pouze na popírání těch skutečností, o jejichž existenci platí

vyvratitelná domněnka“. Svá tvrzení o kvalitativním rozdílu mezi prací

žalobkyně a jejím předchůdcem Ing. G. žalovaná opřela pouze o svědeckou výpověď

Ing. Š., která je podle mínění dovolatelky „toliko obecná a není podložena

žádným dalším relevantním důkazem, jehož předložení žalované nic nebránilo“.

Žalobkyně v tomto směru navrhovala provést důkaz konsolidovanými účetními

uzávěrkami, které prováděla „ve stejném rozsahu jako její předchůdce“, avšak

tento důkaz, ani jiný podobný nebyl proveden a „v důsledku toho žalovaná

důkazní břemeno v plném rozsahu neunesla“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud

rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal

napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a

dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento

mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem

prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které byl odvolací soud

zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění

předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost

dovolání podle tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel

tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní

význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití

hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce

zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237

odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je

dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.

b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je

dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že

tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že

vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části

oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen

je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.,

popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a §

238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §

241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě

případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému

zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních

otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o

zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není

dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve

věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní

význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle

ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je

dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto

(srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky

ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise

Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobkyně se touto žalobou podanou podle ustanovení § 7 odst. 4 a 5 zák. práce

domáhá, aby v pracovněprávním vztahu mezi ní a žalovanou bylo upuštěno od její

„platové diskriminace“ z důvodu pohlaví a aby jí žalovaná poskytla přiměřené

zadostiučinění („finanční odškodnění“) ve výši 1,000.000 Kč.

V této věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku –

řešil mimo jiné právní otázku, za jakých podmínek (předpokladů) může účastník

za řízení ve věcech vyplývajících z pracovněprávních nebo obdobných sporů unést

důkazní břemeno ohledně tvrzené diskriminace. Dovolatelka v této souvislosti

namítá, že odvolací soud rozhodl v její neprospěch, ačkoli podle jejího názoru

žalovaná jako zaměstnavatelka „důkazní břemeno v plném rozsahu neunesla“.

Podle ustanovení § 101 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném ke dni 27.1.2003, kdy

byla podána žaloba v této věci) jsou účastníci řízení povinni přispět k tomu,

aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě vylíčí všechny potřebné

skutečnosti, označí důkazní prostředky a že dbají pokynů soudu.

Podle ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k

prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

Podle ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o.s.ř. neoznačí-li účastníci důkazy

potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového

stavu z důkazů, které byly provedeny.

Podle ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. skutečnosti tvrzené o tom, že účastník

byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo

etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení,

věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud

v řízení nevyšel najevo opak.

Důkazní břemeno jako institut procesního práva zákon vymezuje ve výše citovaném

ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. Rozumí se jím procesní odpovědnost účastníka

řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu

muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene

je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá

skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost

účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101

odst.1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o.s.ř.] nebo vůbec (objektivně

vzato) nemohla být prokázána.

Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze - jak vyplývá zejména z

jeho smyslu v občanském soudním řízení - v první řadě učinit jen tehdy,

jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k

prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v

případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc

rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý

prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle

hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního

soudu v Praze ze dne 8.4.1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č.

57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene

lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení

důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o.s.ř.),

neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o

tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

28.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise

Soudní judikatura, roč. 2002).

Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku

řízení, důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném

směru. Je totiž vyloučeno, aby prokázání těchže skutečností mohlo přivodit ve

sporném řízení rozhodnutí ve prospěch žalobce a zároveň i ve prospěch

žalovaného. Proto důkazní povinnost, která zatěžuje žalobce, se týká jiných

tvrzení než důkazní povinnost, která zatěžuje žalovaného. Splněním důkazní

povinnosti jedním z účastníků se nic nemění na důkazní povinnosti druhého

účastníka, neboť obecně platí, že každá ze sporných stran v závislosti na

hypotéze právní normy musí tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě

kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní

břemeno).

Výjimku z tohoto pravidla představuje konstrukce dokazování tvrzené

diskriminace uvedená v ustanovení § 133a o.s.ř., do níž byl novelou provedenou

zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od

1.1.2001 promítnut – jak správně uvádí odvolací soud a upozorňuje na to i

dovolatelka - závazek České republiky vyplývající ze Směrnice Rady (ES) č.

97/80/EC ze dne 15.12.1997, o důkazním břemenu v případech diskriminace na

základě pohlaví. Podle zmíněného ustanovení v občanském soudním řízení ve

věcech vyplývajících z pracovních nebo jim obdobných vztahů neprokazuje tvrzené

skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví ten účastník,

který je tvrdí, nýbrž druhý účastník (jeho protistrana)“ tvrzené skutečnosti

vyvrací; rozhodující tu ovšem není pouhé přesvědčení účastníka o tom, že byl

diskriminován, ale jen takové tvrzené skutečnosti, z nichž diskriminace

(jednání, které představuje přímou nebo nepřímou diskriminaci) opravdu vyplývá.

„Opak“ vyjde najevo tehdy, „jestliže druhý účastník prokáže, že nedošlo k

porušení zásady stejného zacházení“. Vzhledem k tomu, že negativní skutečnosti

z povahy věci prokazovat nelze, podá protistrana důkaz opaku tím, že prokáže

rovné zacházení se všemi zaměstnanci, resp. s těmi, jichž se tvrzená

diskriminace týká.

V posuzovaném případě odvolací soud z výše uvedených právních názorů a zásad,

které jsou soudní praxí obecně přijímány, důsledně vycházel. Za situace, kdy

žalobkyně tvrdila, že je diskriminována z důvodu pohlaví proto, že „Ing. G.,

jenž vykonával u žalované funkci ekonoma před ní, měl podstatně vyšší základní

plat než ona“, důvodně považoval za rozhodující z hlediska úspěchu žalobkyně ve

sporu, že „v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti (kvalitativní i

kvantitativní rozdíly v práci dotčených zaměstnanců), které odlišné finanční

ohodnocení práce žalobkyně a práce jejího předchůdce odůvodňují, a to bez

ohledu na pohlaví obou osob, o jejichž komparaci se jedná“. Na základě těchto

zjištění, které učinil z důkazů navržených žalovanou k prokázání „opaku“,

odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že odlišné finanční

ohodnocení žalobkyně „nesouviselo s jejím pohlavím“ a „nejednalo se tedy o

projev diskriminace, jak má na mysli ust. § 7 zák. práce“.

Žalobkyně v dovolání rovněž zdůrazňuje, že „práci ekonomky převzala po svém

předchůdci Ing. G. v plném rozsahu“ a že k prokázání této skutečnosti soudy

neprovedly všechny jí navržené důkazy (zejména důkaz konsolidovanými účetními

uzávěrkami). Vzhledem k tomu, že odvolací soud – jak uvedeno výše – vyřešil

právní otázku, zda žalovaná unesla ve věci důkazní břemeno, v souladu se

zákonem, lze v těchto výtkách spatřovat toliko kritiku skutkových zjištění [že

práce žalobkyně byla oproti práci jejího předchůdce „kvalitativně odlišná“ a

postupně také „objemově nižší“), z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a

označení vady řízení, která mohla mít – kdyby jí byl rozsudek odvolacího soudu

opravdu postižen – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zároveň

dovolatelka v této souvislosti vyslovuje nesouhlas s tím, ke kterým důkazům

odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, namítá-li, že svědecká

výpověď Ing. Š. „je toliko obecná a není podložena žádným dalším relevantním

důkazem“. Protože námitky dovolatelky v tomto směru nepředstavují uplatnění

dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací

důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a ani tvrzená vada řízení podle

ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není bezprostředním důsledkem řešení

otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku

odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak

uvedeno výše – nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci

samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání

přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud

České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat -

podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s

ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v

dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. listopadu 2007

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu