ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobkyně J. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené doc. JUDr.
Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního
pluku č. 206/7, proti žalované S. z. š. C. k ú. v P., se sídlem XY, IČO XY,
zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze
2, Španělská č. 742/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 117/2016, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018 č.j. 23 Co
102/2018-154, takto:
I. Rozsudek městského soudu se ve výroku I. mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26.9.2017 č.j. 8 C 117/2016-73 se
ve výroku I. mění tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná
žalobkyni dopisem žalované ze dne 20.1.2016 je neplatná.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně 16.641,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení
16.278,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.413,- Kč, vše do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám doc. JUDr. Mgr. Jany Tlapák Navrátilové,
Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č. 206/7.
Dopisem ze dne 20.1.2016 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní
poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť po odvolání
žalobkyně z vedoucího pracovního místa – ředitelky žalované dne 20.1.2016 jí
žalovaná „nemůže nabídnout změnu jejího dalšího pracovního zařazení
odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze
dne 30.6.2008 byla u žalované zaměstnána jako učitelka a následně s účinností
od 1.7.2010 byla jmenována ředitelkou žalované. Podle jejího názoru však u ní
„absentuje právním předpisem daný obligatorní vznik pracovního poměru
jmenováním“, a to s ohledem na skutečnost, že podle ustanovení § 131 odst. 2 a
3 a § 166 odst. 2 školského zákona jsou jmenováni do funkce ředitele toliko
ředitelé školské právnické osoby, ředitelé příspěvkové organizace a vedoucí
organizační složky státu nebo její součásti, zatímco v daném případě žalovaná
„nemá právní formu školské právnické osoby, nýbrž právní formu společnosti s
ručením omezeným“. Uvedené ovšem nevylučuje, aby si účastnice sjednaly možnost
odvolání z vedoucího pracovního místa ředitelky žalované za předpokladu, že
bude též dohodnuto, že se žalobkyně může tohoto místa vzdát. Taková dohoda však
mezi účastnicemi sjednána nebyla, proto „nemohla žalovaná žalobkyni
jednostranně odvolat z funkce ředitelky a nemohla dále přistoupit k aplikaci
ust. § 73a odst. 2 zák. práce“. Kromě toho žalovaná „nesporně disponovala (a
nadále disponuje) jinou odpovídající prací“, za niž „je možno považovat pozici
učitelky“, na kterou byla žalobkyně, která má aprobaci pro výuku na prvním
stupni, v roce 2008 přijata. V této souvislosti uvedla, že na pozici učitelky
byla již v době výpovědní doby žalobkyně přijata paní K. M. a navíc „nedlouho“
po doručení výpovědi žalobkyni přistoupila žalovaná k vyhledávání osob na
pozici učitelky a asistentky vedení společnosti.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26.9.2017 č.j. 8 C 117/2016-73 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 27.104,- Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalované. Zdůraznil, že podle
ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce se zakládá pracovní poměr jmenováním u
vedoucích organizační složky státu a zaměstnanců v obdobné funkci, jinak pouze
tam, kde to stanoví zvláštní právní předpis. Takovým předpisem je i školský
zákon (zákon č. 561/2004 Sb.), který předpokládá vznik pracovního poměru
jmenováním u ředitele školské právnické osoby (srov. § 131 tohoto zákona).
Žalovaná však školskou právnickou osobou není, neboť školská právnická osoba
vzniká zápisem do rejstříku školských právnických osob. Žalovaná je zapsána
pouze v obchodním rejstříku a rejstříku škol a školských zařízení „a spadá tak
pod ustanovení § 8 odst. 7 školského zákona“. Žalobkyně proto podle názoru
soudu prvního stupně byla dne 1.7.2010 jmenována do funkce ředitelky „nikoli
podle § 131 školského zákona, ale podle § 166 odst. 7 školského zákona“ (ve
znění do 31.12.2011)“, ve kterém je uvedeno, že „u školského zařízení, jehož
činnost vykonává jiná právnická osoba, primárně vykonává funkci ředitele
statutární orgán nebo člen statutárního orgánu této právnické osoby, pokud
splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení
stanovené zákonem č. 563/2004 Sb.“, a že „pokud nelze ředitele školy nebo
školského zařízení ustanovit z těchto osob, jmenuje právnická osoba do funkce
ředitele školy nebo školského zařízení jinou osobu v pracovněprávním vztahu k
této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy
nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem“. Za tohoto stavu tedy
žalobkyně „byla v souladu se zněním školského zákona účinného ke dni jejího
jmenování řádně jmenována do funkce ředitele, tedy jmenována na vedoucí
pracovní místo, čímž došlo ke změně jejího původního pracovního poměru“.
Protože školský zákon stanoví určité důvody pro odvolání z funkce pouze u
ředitele školské právnické osoby, soud prvního stupně dovodil, že k odvolání
žalobkyně z funkce ředitelky školy mohlo dojít kdykoliv v průběhu pracovního
poměru a z jakéhokoli důvodu nebo i bez uvedení důvodu, a že tedy „odvolání
žalobkyně z vedoucího místa je v souladu s § 72 zák. práce“. Vzhledem k tomu,
že žalovaná rovněž „v řízení prokázala“, že v době dání výpovědi neměla možnost
žalobkyni nabídnout pozici učitelky na prvním stupni základní škody, která by
odpovídala zdravotnímu stavu i kvalifikaci žalobkyně, soud prvního stupně
uzavřel, že „je dána fikce nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zák. práce“, a že
proto předmětná výpověď z pracovního poměru ze dne 20.1.2016, splňující rovněž
všechny formální náležitosti, je platným právním jednáním.
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.9.2018 č.j. 23 Co 102/2018-154 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
20.328,- Kč k rukám JUDr. Kláry Alžběty Samkové, Ph.D. Odvolací soud na rozdíl
od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že funkce ředitele žalované není
pracovní pozicí, která se ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce obsazuje
jmenováním, „byť ust. § 166 odst. 7 školského zákona, ve znění účinném do
31.12.2011, užívá výraz jmenování“. Vyslovil přitom názor, že jmenováním ve
smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce se zakládá pracovní poměr toliko u
ředitele školy nebo školského zařízení „zřízeného tzv. veřejným
zřizovatelem“ (stát, kraj, obec a dobrovolný svazek obcí), a to nejen ve formě
školské právnické osoby, ale i ve formě příspěvkové organizace či organizační
složky státu (její součásti). Není přitom vyloučeno, aby na tuto pozici byla
jmenována osoba, která již v pracovněprávním vztahu ve škole působí, čímž dojde
k dohodě o změně obsahu pracovního poměru. Naproti tomu – jak dále uvedl – „u
ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná (než
veřejná) právnická osoba, tedy např. právnická osoba založená podle obchodního
zákoníku, tak jako žalovaná, se pracovní poměr nezakládá jmenováním ve smyslu
ust. § 33 odst. 3 zák. práce“. Ustanovení § 166 odst. 7 školského zákona, ve
znění účinném do 31.12.2011, totiž předpokládá, že funkci ředitele školy nebo
školského zařízení vykonává statutární orgán právnické osoby (v případě
žalované jednatel) a teprve tehdy, nelze-li ředitele ustanovit z těchto osob,
„jmenuje“ právnická osoba do funkce ředitele jinou osobu v pracovněprávním
vztahu k této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce
ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zákonem č. 563/2004 Sb. Zákon
tedy „nepředpokládá, že ředitelem školy nebo školského zařízení bude fyzická
osoba, jejíž pracovní poměr bude založen jmenováním, ale že ředitelem se stane
dosavadní zaměstnanec (změnou obsahu pracovní smlouvy), který splňuje
předpoklady podle zákona o pedagogických pracovnících“. Jakým způsobem bude
„jmenování“ provedeno, závisí na postavení právnické osoby podle její formy a
obsahu zakladatelských nebo zřizovacích dokumentů a vnitřních předpisů. Ustanovení do funkce ředitele školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. neveřejným zřizovatelem proto „je odlišné“ od ustanovení do funkce ředitele
školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. veřejným zřizovatelem a „je
obdobné režimu živnostenského zákona“. Takový byl „i úmysl zákonodárce“, jak
vyplývá z důvodové zprávy a následné změny ustanovení § 166 odst. 7 školského
zákona. Za tohoto stavu pak podle názoru odvolacího soudu mohla být žalobkyně
odvolána z funkce ředitelky pouze tehdy, jestliže s ní byla možnost odvolání
dohodnuta a současně s ní bylo dohodnuto, že se může této funkce vzdát (§ 73
odst. 2 zák. práce).
V této souvislosti vycházel ze zjištění, že podpisem
pracovní smlouvy ze dne 30.6.2008 žalobkyně „stvrdila, že byla řádně seznámena
s pracovním řádem a vnitřními předpisy zaměstnavatele“, tedy i organizačním
řádem ze dne 1.12.2007, který mj. upravuje i pracovní náplň ředitele školy a
stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce. Byla-li
tedy žalobkyni nabídnuta pracovní pozice o obsahu vymezeném v organizačním řádu
a žalobkyně tuto nabídku přijala, odvolací soud dovodil, že žalobkyně tím
„akceptovala i skutečnost, že z uvedené pracovní pozice může být odvolána či se
jí může vzdát“. Mezi účastnicemi tak byla „platně sjednána dohoda o možnosti
odvolání z vedoucího pracovního místa a vzdání se tohoto místa podle § 73 odst. 2 zák. práce, byť se tak nestalo písemnou formou“. Jelikož soud prvního stupně
„dospěl ke správnému závěru“, že žalovaná neměla pro žalobkyni jinou práci
odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, protože v době dání
výpovědi byla u žalované „všechna místa učitelů obsazena“, byla předmětná
výpověď z pracovního poměru dána žalobkyni důvodně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že
odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda mezi účastnicemi byla uzavřena
dohoda o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky
žalované ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce. Vytkla odvolacímu soudu,
že v rámci svých úvah „postupoval značně zjednodušujícím a právně rozporným
způsobem“, jestliže dovozoval existenci takové dohody z organizačního řádu
žalované, resp. s odkazem na poslední odrážku popisu náplně práce ředitele
žalované v organizačním řádu žalované. Podle jejího názoru není možné sjednat
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem dohodou o odvolání/vzdání se určitého
vedoucího pracovního místa pouze s odkazem na vnitřní přepis zaměstnavatele,
neboť, „má-li se jednat o dohodu, musí mít adresát oferty možnost tuto
odmítnout“, přičemž „vnitřní předpis zaměstnavatele z povahy věci nelze
považovat za dohodu, a to zvláště za situace, kdy organizační řád je víceméně
aktem řízení vycházejícím ze vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti
zaměstnance“. Kromě toho žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně
posoudil otázku (ne)existence volného pracovního místa u žalované a přitom
„nepřípustně vybočil ze zásady volného hodnocení důkazů“. V této souvislosti
poukázala na skutečnost, že v průběhu řízení „prokázala, že minimálně v případě
paní A. S. a pana M. L. tito učitelé zcela prokazatelně nesplňovali odbornou
kvalifikaci pro výuku na prvním stupni základní školy“. Proto, pokud žalovaná
tvrdila, že nemohla splnit svoji nabídkovou povinnost podle ustanovení § 73a
odst. 2 zák. práce, pak „tato nemožnost byla přímo způsobena porušením právních
předpisů samotnou žalovanou“, což žalobkyně „považuje za právně zcela
nepřijatelnou situaci“. Žalobkyně proto „trvá na tom, že z právního pohledu
nebylo místo paní A. S. nikým obsazené a mohlo a mělo být nabídnuto žalobkyni“.
Dále žalobkyně považuje za „extrémně rozporný s provedenými důkazy“ závěr
odvolacího soudu o tom, že inzerát žalované na volné pracovní místo učitele
prvního stupně zveřejněný dne 5.2.2016 „byl reakcí na personální změny vyvolané
změnou ve vedení školy, resp. že nutnost hledat nového pedagoga nastala až po
odvolání žalobkyně z místa ředitelky žalované“. Uvedený závěr podle názoru
dovolatelky představuje „nepřípustné excesivní vybočení ze zásady volného
hodnocení důkazů“, neboť „z žádného z předložených a provedených důkazů
nevyplývá, že by v období od 20.1.2016 do 5.2.2016 mělo dojít k personálním
změnám“. Podle jejího názoru inzerované volné místo „muselo existovat již v
době odvolání žalobkyně z pozice ředitelky školy“. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že
rozvázání pracovního poměru výpovědí dané žalobkyni dne 20.1.2016 je neplatné,
a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky poté rozsudkem ze dne 5. 9. 2019 č. j. 21 Cdo
1484/2019-178 dovolání žalobkyně zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Konstatoval, že námitka dovolatelky
o neexistenci dohody o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa
ředitelky žalované i bez výslovného vyjádření (implicitně) vychází z posouzení
právního postavení ředitele školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. neveřejným zřizovatelem (jímž je žalovaná v projednávané věci) v jiné formě než
ve formě školské právnické osoby podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Zdůraznil přitom, že v době, kdy žalobkyně začala od 1.7.2010 působit na
vedoucím pracovním místě ředitelky žalované, upravoval školský zákon její
právní postavení, včetně způsobu založení pracovního poměru, v ustanovení § 166
odst. 7 (ve znění účinném do 31.12.2011). Podle názoru dovolacího soudu je
dikce tohoto ustanovení zcela jednoznačná ( …„jmenuje právnická osoba do funkce
ředitele školy nebo školského zařízení jinou osobu v pracovněprávním vztahu k
této právnické osobě“… ) a neumožňuje jiný (opačný) výklad. Nelze samozřejmě
vyloučit, že zákonodárce měl jiný úmysl, ale ten se do právní úpravy účinné do
31.12.2011 (prozatím) nepromítl. V důvodové zprávě k novele školského zákona
provedené zákonem č. 472/2001 Sb. (účinné od 1.1.2012) se ostatně uvádí, že v
ustanovení § 166 odst. 7 „se zjednodušuje“ úprava ustavování ředitelů škol a
školských zařízení soukromých zřizovatelů, které nemají formu školské právnické
osoby; „zda bude ředitelem ustanoven člen statutárního orgánu nebo statutární
orgán, popřípadě zaměstnanec právnické osoby, a jakým způsobem bude ustanovení
provedeno, se ponechává na postavení právnické osoby dle její právní formy a
obsahu zakladatelských nebo zřizovacích dokumentů a vnitřních předpisů“.
Z
tohoto vyjádření zákonodárce je patrné, že záměrně opouští dosavadní
„složitější“ (do 31.12.2011 ovšem závaznou) právní úpravu a od 1.1.2012 již
autoritativně neurčuje, jakým způsobem má být ředitel dosazen; je zde tedy
patrný jeho názorový odklon, který se ovšem náležitě projevil až v právní
úpravě účinné od 1.1.2012. Vzhledem k uvedenému proto dovolací soud na rozdíl
od odvolacího soudu dospěl k závěru, že pracovní poměr ředitele školy nebo
školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, je-li tímto
ředitelem jiná, od statutárního orgánu odlišná osoba v pracovněprávním vztahu k
této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy
nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem, se podle právní úpravy
účinné do 31.12.2011 zakládal jmenováním, které prováděl statutární orgán této
právnické osoby. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že žalovaná
postupovala v souladu se zákonem, jestliže žalobkyni (původně řadovou
zaměstnankyni, která u ní od 1.7.2008 pracovala na pozici učitelky) od 1.7.2010
jmenovala ředitelkou žalované; mezi účastnicemi tak došlo ke změně pracovního
poměru (ke změně druhu práce) a žalobkyně tím získala právní postavení
jmenovaného zaměstnance. Vzhledem k tomu, že školský zákon nevymezuje důvody,
pro které lze ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává
jiná právnická osoba, odvolat, mohla žalovaná odvolat žalobkyni z funkce
ředitelky kdykoliv v průběhu pracovního poměru a ze kteréhokoli důvodu nebo i
bez uvedení důvodu, což také žalovaná dne 20.1.2016 v souladu s ustanovením §
73a odst. 1 zák. práce v písemné formě řádně učinila. Výkon práce žalobkyně na
tomto pracovním místě skončil následujícím dnem po doručení odvolání, tedy dne
21.1.2016. Protože v době doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne
20.1.2016 žalovaná nebyla povinna navrhnout žalobkyni změnu jejího dalšího
pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jejímu
zdravotnímu stavu a kvalifikaci podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty
za středníkem zák. práce, neboť (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů,
jejichž správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 a
§ 242 odst. 3 věty první o.s.ř.) v té době žádné takové pracovní místo u ní
volné nebylo (všechny pracovní pozice pedagogických pracovníků na prvním stupni
základní školy byly obsazeny jinými učiteli), dovolací soud ve shodě s
odvolacím soudem uzavřel, že žalovaná byla oprávněna dát žalobkyni výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c)
zák. práce, a že proto jde o platné právní jednání.
Na základě ústavní stížnosti podané žalobkyní Ústavní soud České republiky
nálezem ze dne 22.9.2020 sp. zn. III. ÚS 4002/19 vyslovil, že uvedeným
rozsudkem dovolacího soudu „bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní
ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, a z tohoto
důvodu tento rozsudek dovolacího soudu zrušil. Ústavní soud zdůraznil, že
stěžovatelka v odůvodnění dovolání identifikovala tři okruhy otázek, na jejichž
zodpovězení záviselo rozhodnutí ve věci samé. Výslovně přitom uvedla, že první
z okruhu rozhodných otázek - posouzení právního postavení ředitele školy nebo
školského zařízení, jehož činnost vykonává jiná právnická osoba, z hlediska
vzniku nebo změny pracovního poměru – odvolací soud posoudil v její prospěch,
když dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně jako ředitelky u žalované
nevznikl jmenováním podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce. Dovoláním
rozporované závěry odvolacího soudu se tak vztahovaly k dalším dvěma okruhům
otázek, tj. k možnosti skončení pracovního poměru odvoláním (za situace kdy
tento nevznikl jmenováním) a k otázce (ne)existence volného pracovního místa u
žalované, které měly být podle stěžovatelky posouzeny způsobem vybočujícím z
volného hodnocení důkazů. Další argumentace stěžovatelky v dovolání se
soustřeďuje na vyjádření nespokojenosti s řešením právě těchto dvou otázek
odvolacím soudem a tvrzení o nesprávnosti jeho postupu při jejich posouzení a
přijetí skutkových závěrů k nim se vztahujících. Ústavní soud tak neshledal, že
by stěžovatelka svým dovoláním navrhovala přezkum závěru odvolacího soudu o
tom, že pracovní místo ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost
vykonává jiná právnická osoba než školská právnická osoba, příspěvková
organizace, organizační složka státu nebo její součást, není pracovním místem,
které se podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce obsazuje jmenováním. Nejvyšší
soud jako soud dovolací proto nebyl oprávněn opětovně posuzovat tuto dílčí
právní otázku, která byla v řízení již vyřešena, protože stěžovatelka se ve
svém dovolání přezkumu tohoto závěru odvolacího soudu nedomáhala. Naopak byl
povinen se zabývat žalobkyní vymezenou otázkou, zda tím, že přijala nabídku
pracovního místa (funkce) ředitelky základní školy o obsahu vymezeném v
organizačním řádu, který mimo jiné upravuje i pracovní náplň ředitele školy a
stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce, došlo mezi
stěžovatelkou a žalovanou základní školou k uzavření dohody o možnosti odvolání
a vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky základní školy ve smyslu
ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce. Nejvyšší soud se nezabýval ani otázkou
spočívající v posouzení (ne)existence volného pracovního místa u žalované v
době výpovědi a s ní spjatou námitkou extrémního rozporu skutkových zjištění s
provedeným dokazováním; nedostatečně přitom zdůvodnil, proč by tento tvrzený
rozpor v provedeném dokazování se závěry odvolacího soudu nemohl spadat pod
dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Závěry odvolacího
soudu o (ne)existenci volného pracovního místa u žalované, jež by mohlo být
stěžovatelce nabídnuto, přitom mají jednoznačně vliv na celkový výsledek řízení
a jsou způsobilé ovlivnit meritorní rozhodnutí, tj. rozhodnutí o (ne)platném
skončení pracovního poměru. Za tohoto stavu, kdy dovolatelkou byly srozumitelně
určeny meze přezkumu v dovolacím řízení, avšak Nejvyšší soud se v těchto mezích
nepohyboval, došlo podle názoru Ústavního soudu k porušení stěžovatelčiných
procesních práv nejen na zákonné úrovni, ale i na úrovni ústavní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu - dále jen „o.s.ř.“) se proto věcí znovu zabýval. Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se
nejprve věnoval otázce přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že na základě
pracovní smlouvy ze dne 30.6.2008 žalobkyně pracovala u žalované, která je
základní školou zřízenou tzv. neveřejným zřizovatelem, od 1.7.2008 jako
učitelka. Od 1.7.2010 žalobkyně působila na vedoucím pracovním místě (funkci)
ředitelky žalované, ze kterého byla dopisem žalované ze dne 20.1.2016 odvolána.
Současně dopisem ze dne 20.1.2016 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, kterou odůvodnila tím, že po
odvolání žalobkyně z vedoucího pracovního místa ředitelky žalované jí „nemůže
nabídnout změnu jejího dalšího pracovního zařazení odpovídající jejímu
zdravotnímu stavu a kvalifikaci“.
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – dovodil, že žalobkyní zastávané vedoucí pracovní místo (funkce)
ředitele žalované není pracovní pozicí, která se ve smyslu ustanovení § 33
odst. 3 zák. práce obsazuje jmenováním, „byť ust. § 166 odst. 7 školského
zákona, ve znění účinném do 31.12.2011, užívá výraz jmenování“. Uvedený závěr
odvolacího soudu žalobkyně v dovolání nezpochybňuje. Za dané situace tak mohla
být žalobkyně odvolána z funkce ředitelky – jak akcentuje rovněž odvolací soud
– pouze tehdy, jestliže ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce s ní byla
možnost odvolání dohodnuta a zároveň s ní bylo dohodnuto, že se může této
funkce vzdát. V této souvislosti žalobkyně v dovolání vytýká odvolacímu soudu,
že nesprávně posoudil, zda k takové dohodě mezi žalobkyní a žalovanou skutečně
došlo.
Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci tak závisí mj. na vyřešení
otázky hmotného práva, v jaké formě a za jakých okolností (podmínek) může být
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem platně uzavřena dohoda podle ustanovení §
73 odst. 2 zák. práce. Protože tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud
České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237
o.s.ř. přípustné.
Po opětovném přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší
soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Nastolenou právní otázku je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že podle názoru
odvolacího soudu dohoda o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního
místa byla mezi účastníky sjednána dne 1.7.2010 v okamžiku, kdy žalobkyně toto
pracovní místo přijala – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 31.12.2010 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.7.2010 (dále jen
„obč. zák.“).
Podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce, jestliže je zaměstnavatelem jiná
právnická osoba než uvedená v § 33 odst. 3 nebo fyzická osoba, může být s
vedoucím zaměstnancem dohodnuta možnost odvolání z pracovního místa, je-li
zároveň dohodnuto, že se vedoucí zaměstnanec může tohoto místa vzdát.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že má-li zaměstnanec, jehož pracovní poměr se
zakládá pracovní smlouvou, zastávat podle sjednaného druhu práce vedoucí
pracovní místo, může s ním zaměstnavatel sjednat, že ho bude moci (v budoucnu)
z pracovního místa odvolat a že se zaměstnanec může tohoto vedoucího pracovního
místa vzdát. Dohoda o tom, že zaměstnanec může být odvolán z vedoucího
pracovního místa a že se zaměstnanec může svého vedoucího pracovního místa
vzdát, je uzavřena, jen jestliže byly sjednány obě tyto možnosti ukončení
výkonu této práce. Předpokladem pro sjednání dohody není, aby zaměstnanec
zastával (již v době jejího uzavření) vedoucí pracovní místo. Přípustné je její
sjednání také jen pro případ, že zaměstnanec bude u zaměstnavatele (v budoucnu)
zastávat vedoucí pracovní místo. Uzavřená dohoda se vztahuje na každé vedoucí
pracovní místo, které zaměstnanec bude (může v budoucnosti) u zaměstnavatele
zastávat, nebylo-li sjednáno něco jiného. Dohoda může být obsažena v pracovní
smlouvě nebo sjednána samostatně. Může být uzavřena při vzniku pracovního
poměru nebo i kdykoliv za jeho trvání, a to na dobu určitou nebo na neurčito.
Dojde-li ke skončení pracovního poměru, dohoda zaniká (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1073/2017).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že „zákoník práce nestanoví pod sankcí
neplatnosti povinnost písemné formy této dohody“. Zákoník práce, stejně jako
občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013, který se na danou věc
subsidiárně použije (srov. § 40 odst. 1 obč. zák. a § 21 odst. 1 větu první a
druhou zák. práce), vychází z principu bezformálnosti pracovněprávních úkonů
(jednání), podle nějž se určitá forma právního úkonu vyžaduje, jestliže tuto
formu určí zákon nebo dohoda subjektů. Každý pracovněprávní úkon tak smí být
učiněn jakoukoli formou, tedy písemně nebo ústně (výslovně), popřípadě jiným
způsobem nevzbuzujícím pochybnost, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel
projevit (konkludentně), ledaže je zákonem předepsáno nebo smluvními stranami
základních pracovněprávních vztahů (jinými subjekty pracovněprávních vztahů)
dohodnuto, že smí být učiněn pouze písemně.
Ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce, které na posuzovaný právní vztah dopadá,
stanoví toliko obecně, že „s vedoucím zaměstnancem může být dohodnuta možnost
odvolání z pracovního místa, je-li zároveň dohodnuto, že se vedoucí zaměstnanec
může tohoto místa vzdát“, aniž by byla stanovena (na rozdíl od jiných
ustanovení zákoníku práce) konkrétní forma, v níž má být takový pracovněprávní
úkon učiněn. Volba právní formy pracovněprávního úkonu je ovšem výrazem
procesní obezřetnosti zaměstnavatele, neboť v případném pracovněprávním sporu
bude mít zaměstnavatel povinnost tvrdit a prokázat, že se zaměstnancem uzavřel
dohodu podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce. Není-li forma pracovněprávního
úkonu výslovně stanovena, pak vycházeje z principu bezformálnosti
pracovněprávních úkonů, je třeba přijmout závěr, že dohoda mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem o tom, že zaměstnanec může být odvolán z vedoucího pracovního
místa a že se zaměstnanec může svého vedoucího pracovního místa vzdát, mohla
být platně uzavřena i ústně.
S názorem odvolacího soudu, že mezi žalobkyní a žalovanou byla „platně sjednána
dohoda o možnosti odvolání z vedoucího pracovního místa a vzdání se tohoto
místa podle § 73 odst. 2 zák. práce, byť se tak nestalo písemnou formou“, však
dovolací soud přesto nesouhlasí.
Dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o možnosti odvolání zaměstnance z
vedoucího pracovního místa a možnosti zaměstnance se tohoto místa vzdát je
dvoustranný právní úkon, který spočívá na dvou vzájemných a obsahově shodných
projevech vůle. Uzavření této dohody se řídí – vzhledem k tomu, že v zákoníku
práce není upraveno – subsidiárně ustanoveními § 43a a násl. obč. zák. Vznik
(uzavření) smlouvy (dohody) předpokládá podání návrhu (oferty) a přijetí návrhu
(akceptaci). Návrh na uzavření smlouvy (dohody) je jednostranný projev vůle
navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi), v němž mu
navrhuje dostatečně určitě uzavření smlouvy (dohody) s jím uvedeným obsahem a z
něhož současně vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel vázán
(srov. § 43a odst. 1 obč. zák.). Přijetí návrhu (akceptace) je jednostranný
projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž vyslovil souhlas s obsahem
navržené smlouvy (dohody). Návrh smlouvy (dohody) je přijat okamžikem, kdy
akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků
(shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva (dohoda) je
tak uzavřena.
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku –v této souvislosti akcentoval, že žalobkyně podpisem pracovní smlouvy
ze dne 30.6.2008 „stvrdila, že byla řádně seznámena s pracovním řádem a
vnitřními předpisy zaměstnavatele (čl. 11, bod 11.6 smlouvy)“, tedy i
organizačním řádem přijatým dne 1.12.2007, „který mimo jiné upravuje i pracovní
náplň ředitele školy a stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo
vzdání se funkce“. Jestliže poté byla žalobkyni nabídnuta pracovní pozice
ředitelky školy o obsahu vymezeném v organizačním řádu a žalobkyně tuto nabídku
přijala, pak podle názoru odvolacího soudu „akceptovala i skutečnost, že z
uvedené pracovní pozice může být odvolána či se jí může vzdát“. Uvedená úvaha
odvolacího soudu, který vzhledem k popsaným okolnostem shledal mezi účastnicemi
platné sjednání dohody podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce, však není
správná.
Jak bylo vyloženo již výše, návrh na uzavření smlouvy (dohody) je definován
jako jednostranný adresovaný projev vůle směřující k uzavření smlouvy. Je určen
jedné či více konkrétním osobám a musí z něj vyplývat vůle navrhovatele, že v
případě jeho přijetí jím bude vázán, a musí také být dostatečně určitý.
Základními zákonnými náležitostmi návrhu na uzavření smlouvy (oferty) je tedy
jeho adresnost a určitost. Adresnost je přitom dána tím, že návrh je omezen jen
na konkrétní (individuálně určenou) osobu adresáta. Právně relevantním návrhem
(ofertou) na uzavření dohody podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce proto
může být pouze takový projev vůle zaměstnavatele, který je určen (adresován)
konkrétnímu zaměstnanci a směřuje k uzavření dohody s uvedeným obsahem, který
je dostatečně určitý a z něhož vyplývá vůle zaměstnavatele být jím vázán v
případě jeho přijetí. Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti akcentované odvolacím
soudem (ani jednotlivě, ani ve svém souhrnu) zásadně nemohou představovat
projev vůle zaměstnavatele (žalované), ve kterém by mohl být spatřován adresný
a určitý návrh na uzavření dohody podle ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce. Ani
ze žádných jiných skutečností a důkazů, které jsou obsaženy ve spise, nelze v
projednávané věci dovodit závěr, že by žalovaná takovou ofertu, která by byla
projevem vůle s uvedeným konkrétním obsahem výslovně adresovaným žalobkyni,
učinila. Žalovaná ostatně s ohledem na svůj právní názor, že „pracovní poměr se
žalobkyní (na funkci ředitelky žalované) byl založen podle zvláštního předpisu
jmenováním“, na kterém setrvala v průběhu celého řízení, nepovažovala „v této
situaci za potřebné uzavření dohody o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího
pracovního místa, podle níž může být zaměstnanec ze svého místa odvolán nebo se
ho může vzdát“.
Jelikož za dané situace mezi účastnicemi nebyla uzavřena dohoda podle
ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce, nemohlo dne 20.1.2016 dojít k platnému
odvolání žalobkyně z vedoucího pracovního místa ředitelky žalované, a nebyl
tudíž splněn základní předpoklad pro dání platné výpovědi z pracovního poměru z
důvodu fikce nadbytečnosti podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, který
uplatnila žalovaná v projednávané věci. Protože předmětná výpověď z pracovního
poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 20.1.2016 je již z tohoto důvodu
neplatným právním jednáním, nezabýval se již dovolací soud dalšími dovolacími
námitkami, kterými žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o splnění
nabídkové povinnosti podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce ze strany
žalované, neboť na konečné rozhodnutí dovolacího soudu ve věci samé (o
opodstatněnosti uplatněného nároku žalobkyně na určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru ze dne 20.1.2016) již nemají (nemohou mít) žádný vliv.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud
České republiky rozsudek městského soudu ve věci samé změnil tak, že žalobě na
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované
ze dne 20.1.2016 vyhověl. [§ 243d odst. 1 písm. B) a § 220 odst. 1 písm. B) o.
s. ř.].
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a
dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, §
224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně v nich měla ve věci
plný úspěch, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných před
soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému
uplatňování svého práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané
věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem
o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která
upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,
však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem
7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů
řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze
a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby
poskytnuté advokátkou pro jednotlivá řízení před soudy všech stupňů a podpůrně
též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález
Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10.000,- Kč. Za
řízení před soudem prvního stupně tak činí odměna 10.000,- Kč, za odvolací
řízení 10.000,- Kč a za dovolací řízení 5.000,- Kč (advokátka zde učinila pouze
jediný úkon právní služby).
Kromě této paušální sazby odměny advokátky vznikly žalobkyni náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení před soudem prvního
stupně ve výši 7 x 300,- Kč, celkem 2.100,- Kč, v odvolacím řízení ve výši 6 x
300,- Kč, celkem 1.800,- Kč, a v dovolacím řízení ve výši 300,- Kč (srov. § 13
a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Dále žalobkyni
vznikly náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši
2.000,- Kč, za odvolání ve výši 2.000,- Kč a za dovolání ve výši 14.000,- Kč a
na náhradě za daň z přidané hodnoty v řízení před soudem prvního stupně ve výši
2.541,- Kč, odvolacím řízení ve výši 2.478,- Kč a dovolacím řízení ve výši
1.113,- Kč.
Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v
celkové výši 16.641,- Kč, odvolacího řízení v celkové výši 16.278,- Kč a
dovolacího řízení v celkové výši 20.413,- Kč zaplatit žalobkyni k rukám
advokátky, která žalobkyni v těchto řízeních zastupovala (§ 149 odst. 1
o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2020
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu