ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobkyně J. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené doc. JUDr. Mgr.
Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku
č. 206/7, proti žalované Soukromé základní škole Cesta k úspěchu v Praze,
s.r.o., se sídlem v Praze 6, U Hadovky č. 1544/11, IČO 27141284, zastoupené
JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2,
Španělská č. 742/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 117/2016, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018 č. j. 23 Co
102/2018-154, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 20.1.2016 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní
poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť po odvolání
žalobkyně z vedoucího pracovního místa – ředitelky žalované dne 20.1.2016 jí
žalovaná „nemůže nabídnout změnu jejího dalšího pracovního zařazení
odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze
dne 30.6.2008 byla u žalované zaměstnána jako učitelka a následně s účinností
od 1.7.2010 byla jmenována ředitelkou žalované. Podle jejího názoru však u ní
„absentuje právním předpisem daný obligatorní vznik pracovního poměru
jmenováním“, a to s ohledem na skutečnost, že podle ustanovení § 131 odst. 2 a
3 a § 166 odst. 2 školského zákona jsou jmenováni do funkce ředitele toliko
ředitelé školské právnické osoby, ředitelé příspěvkové organizace a vedoucí
organizační složky státu nebo její součásti, zatímco v daném případě žalovaná
„nemá právní formu školské právnické osoby, nýbrž právní formu společnosti s
ručením omezeným“. Uvedené ovšem nevylučuje, aby si účastnice sjednaly možnost
odvolání z vedoucího pracovního místa ředitelky žalované za předpokladu, že
bude též dohodnuto, že se žalobkyně může tohoto místa vzdát. Taková dohoda však
mezi účastnicemi sjednána nebyla, proto „nemohla žalovaná žalobkyní
jednostranně odvolat z funkce ředitelky a nemohla dále přistoupit k aplikaci
ust. § 73a odst. 2 zák. práce“. Kromě toho žalovaná „nesporně disponovala (a
nadále disponuje) jinou odpovídající prací“, za niž „je možno považovat pozici
učitelky“, na kterou byla žalobkyně, která má aprobaci pro výuku na prvním
stupni, v roce 2008 přijata. V této souvislosti uvedla, že na pozici učitelky
byla již v době výpovědní doby žalobkyně přijata paní K. M. a navíc „nedlouho“
po doručení výpovědi žalobkyni přistoupila žalovaná k vyhledávání osob na
pozici učitelky a asistentky vedení společnosti.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26.9.2017 č.j. 8 C 117/2016-73 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 27.104,- Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalované. Zdůraznil, že podle
ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce se zakládá pracovní poměr jmenováním u
vedoucích organizační složky státu a zaměstnanců v obdobné funkci, jinak pouze
tam, kde to stanoví zvláštní právní předpis. Takovým předpisem je i školský
zákon (zákon č. 561/2004 Sb.), který předpokládá vznik pracovního poměru
jmenováním u ředitele školské právnické osoby (srov. § 131 tohoto zákona).
Žalovaná však školskou právnickou osobou není, neboť školská právnická osoba
vzniká zápisem do rejstříku školských právnických osob. Žalovaná je zapsána
pouze v obchodním rejstříku a rejstříku škol a školských zařízení „a spadá tak
pod ustanovení § 8 odst. 7 školského zákona“. Žalobkyně proto podle názoru
soudu prvního stupně byla dne 1.7.2010 jmenována do funkce ředitelky „nikoli
podle § 131 školského zákona, ale podle § 166 odst. 7 školského zákona“ (ve
znění do 31.12.2011)“, ve kterém je uvedeno, že „u školského zařízení, jehož
činnost vykonává jiná právnická osoba, primárně vykonává funkci ředitele
statutární orgán nebo člen statutárního orgánu této právnické osoby, pokud
splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení
stanovené zákonem č. 563/2004 Sb.“, a že „pokud nelze ředitele školy nebo
školského zařízení ustanovit z těchto osob, jmenuje právnická osoba do funkce
ředitele školy nebo školského zařízení jinou osobu v pracovněprávním vztahu k
této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy
nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem“. Za tohoto stavu tedy
žalobkyně „byla v souladu se zněním školského zákona účinného ke dni jejího
jmenování řádně jmenována do funkce ředitele, tedy jmenována na vedoucí
pracovní místo, čímž došlo ke změně jejího původního pracovního poměru“.
Protože školský zákon stanoví určité důvody pro odvolání z funkce pouze u
ředitele školské právnické osoby, soud prvního stupně dovodil, že k odvolání
žalobkyně z funkce ředitelky školy mohlo dojít kdykoliv v průběhu pracovního
poměru a z jakéhokoli důvodu nebo i bez uvedení důvodu, a že tedy „odvolání
žalobkyně z vedoucího místa je v souladu s § 72 zák. práce“. Vzhledem k tomu,
že žalovaná rovněž „v řízení prokázala“, že v době dání výpovědi neměla možnost
žalobkyni nabídnout pozici učitelky na prvním stupni základní škody, která by
odpovídala zdravotnímu stavu i kvalifikaci žalobkyně, soud prvního stupně
uzavřel, že „je dána fikce nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zák. práce“, a že
proto předmětná výpověď z pracovního poměru ze dne 20.1.2016, splňující rovněž
všechny formální náležitosti, je platným právním jednáním.
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.9.2018 č.j. 23 Co 102/2018-154 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
20.328,- Kč k rukám JUDr. Kláry Alžběty Samkové, Ph.D. Odvolací soud na rozdíl
od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že funkce ředitele žalované není
pracovní pozicí, která se ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce obsazuje
jmenováním, „byť ust. § 166 odst. 7 školského zákona, ve znění účinném do
31.12.2011, užívá výraz jmenování“. Vyslovil přitom názor, že jmenováním ve
smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce se zakládá pracovní poměr toliko u
ředitele školy nebo školského zařízení „zřízeného tzv. veřejným
zřizovatelem“ (stát, kraj, obec a dobrovolný svazek obcí), a to nejen ve formě
školské právnické osoby, ale i ve formě příspěvkové organizace či organizační
složky státu (její součásti). Není přitom vyloučeno, aby na tuto pozici byla
jmenována osoba, která již v pracovněprávním vztahu ve škole působí, čímž dojde
k dohodě o změně obsahu pracovního poměru. Naproti tomu – jak dále uvedl – „u
ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná (než
veřejná) právnická osoba, tedy např. právnická osoba založená podle obchodního
zákoníku, tak jako žalovaná, se pracovní poměr nezakládá jmenováním ve smyslu
ust. § 33 odst. 3 zák. práce“. Ustanovení § 166 odst. 7 školského zákona, ve
znění účinném do 31.12.2011, totiž předpokládá, že funkci ředitele školy nebo
školského zařízení vykonává statutární orgán právnické osoby (v případě
žalované jednatel) a teprve tehdy, nelze-li ředitel ustanovit z těchto osob,
„jmenuje“ právnická osoba do funkce ředitele jinou osobu v pracovněprávním
vztahu k této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce
ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zákonem č. 563/2004 Sb. Zákon
tedy „nepředpokládá, že ředitelem školy nebo školského zařízení bude fyzická
osoba, jejíž pracovní poměr bude založen jmenováním, ale že ředitelem se stane
dosavadní zaměstnanec (změnou obsahu pracovní smlouvy), který splňuje
předpoklady podle zákona o pedagogických pracovnících“. Jakým způsobem bude
„jmenování“ provedeno, závisí na postavení právnické osoby podle její formy a
obsahu zakladatelských nebo zřizovacích dokumentů a vnitřních předpisů. Ustanovení do funkce ředitele školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. neveřejným zřizovatelem proto „je odlišné“ od ustanovení do funkce ředitele
školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. veřejným zřizovatelem a „je
obdobné režimu živnostenského zákona“. Takový byl „i úmysl zákonodárce“, jak
vyplývá z důvodové zprávy a následné změny ustanovení § 166 odst. 7 školského
zákona. Za tohoto stavu pak podle názoru odvolacího soudu mohla být žalobkyně
odvolána z funkce ředitelky pouze tehdy, jestliže s ní byla možnost odvolání
dohodnuta a současně s ní bylo dohodnuto, že se může této funkce vzdát (§ 73
odst. 2 zák. práce).
V této souvislosti vycházel ze zjištění, že podpisem
pracovní smlouvy ze dne 30.6.2008 žalobkyně „stvrdila, že byla řádně seznámena
s pracovním řádem a vnitřními předpisy zaměstnavatele“, tedy i organizačním
řádem ze dne 1.12.2007, který mj. upravuje i pracovní náplň ředitele školy a
stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce. Byla-li
tedy žalobkyni nabídnuta pracovní pozice o obsahu vymezeném v organizačním řádu
a žalobkyně tuto nabídku přijala, odvolací soud dovodil, že žalobkyně tím
„akceptovala i skutečnost, že z uvedené pracovní pozice může být odvolána či se
jí může vzdát“. Mezi účastnicemi tak byla „platně sjednána dohoda o možnosti
odvolání z vedoucího pracovního místa a vzdání se tohoto místa podle § 73 odst. 2 zák. práce, byť se tak nestalo písemnou formou“. Jelikož soud prvního stupně
„dospěl ke správnému závěru“, že žalovaná neměla pro žalobkyni jinou práci
odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, protože v době dání
výpovědi byla u žalované „všechna místa učitelů obsazena“, byla předmětná
výpověď z pracovního poměru dána žalobkyni důvodně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že
odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda mezi účastnicemi byla uzavřena
dohoda o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky
žalované ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce. Vytkla odvolacímu soudu,
že v rámci svých úvah „postupoval značně zjednodušujícím a právně rozporným
způsobem“, jestliže dovozoval existenci takové dohody z organizačního řádu
žalované, resp. s odkazem na poslední odrážku popisu náplně práce ředitele
žalované v organizačním řádu žalované. Podle jejího názoru není možné sjednat
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem dohodou o odvolání/vzdání se určitého
vedoucího pracovního místa pouze s odkazem na vnitřní přepis zaměstnavatele,
neboť, „má-li se jednat o dohodu, musí mít adresát oferty možnost tuto
odmítnout“, přičemž „vnitřní předpis zaměstnavatele z povahy věci nelze
považovat za dohodu, a to zvláště za situace, kdy organizační řád je víceméně
aktem řízení vycházejícím ze vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti
zaměstnance“. Kromě toho žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně
posoudil otázku (ne)existence volného pracovního místa u žalované a přitom
„nepřípustně vybočil ze zásady volného hodnocení důkazů“. V této souvislosti
poukázala na skutečnost, že v průběhu řízení „prokázala, že minimálně v případě
paní A. S. a pana M. L. tito učitelé zcela prokazatelně nesplňovali odbornou
kvalifikaci pro výuku na prvním stupni základní školy“. Proto, pokud žalovaná
tvrdila, že nemohla splnit svoji nabídkovou povinnost podle ustanovení § 73a
odst. 2 zák. práce, pak „tato nemožnost byla přímo způsobena porušením právních
předpisů samotnou žalovanou“, což žalobkyně „považuje za právně zcela
nepřijatelnou situaci“. Žalobkyně proto „trvá na tom, že z právního pohledu
nebylo místo paní A S. nikým obsazené a mohlo a mělo být nabídnuto žalobkyni“.
Dále žalobkyně považuje za „extrémně rozporný s provedenými důkazy“ závěr
odvolacího soudu o tom, že inzerát žalované na volné pracovní místo učitele
prvního stupně zveřejněný dne 5.2.2016 „byl reakcí na personální změny vyvolané
změnou ve vedení školy, resp. že nutnost hledat nového pedagoga nastala až po
odvolání žalobkyně z místa ředitelky žalované“. Uvedený závěr podle názoru
dovolatelky představuje „nepřípustné excesivní vybočení ze zásady volného
hodnocení důkazů“, neboť „z žádného z předložených a provedených důkazů
nevyplývá, že by v období od 20.1.2016 do 5.2.2016 mělo dojít k personálním
změnám“. Podle jejího názoru inzerované volné místo „muselo existovat již v
době odvolání žalobkyně z pozice ředitelky školy“. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že
rozvázání pracovního poměru výpovědí dané žalobkyni dne 20.1.2016 je neplatné,
a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že podle výpisu z rejstříku škol
a školských zařízení vedeného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy je
žalovaná základní školou, jejíž činnost od 1.1.2007 vykonává právnická osoba –
obchodní společnost „Soukromá základní škola Cesta k úspěchu v Praze, s.r.o.“,
zapsaná v obchodním rejstříku pod identifikačním číslem (IČO) 27141284. Na
základě pracovní smlouvy ze dne 30.6.2008 žalobkyně pracovala u žalované od
1.7.2008 jako učitelka. Od 1.7.2010 žalobkyně působila na vedoucím pracovním
místě (funkci) ředitelky žalované. Žalobkyně v dovolání – mimo jiné – namítá,
že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda tím, že žalobkyně „přijala
nabídku pracovní pozice (funkce ředitelky žalované) o obsahu vymezeném v
organizačním řádu“, který „mimo jiné upravuje i pracovní náplň ředitele školy a
stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce“, došlo
mezi žalobkyní a žalovanou k uzavření dohody o možnosti odvolání a vzdání se
vedoucího pracovního místa ředitelky žalované ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2
zák. práce.
Tato námitka ovšem i bez výslovného vyjádření (implicitně) vychází z posouzení
právního postavení ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost
vykonává jiná právnická osoba než školská právnická osoba, příspěvková
organizace, organizační složka státu nebo její součást, podle zákona č.
561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném
vzdělávání (školský zákon), ve znění účinném do 31.12.2011 (dále jen „školský
zákon“). Vzhledem k tomu, že otázka právního postavení ředitele školy nebo
školského zařízení zřízeného tzv. neveřejným zřizovatelem dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo
pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud
České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237
o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Právní postavení ředitelů jednotlivých škol a školských zařízení se jednoznačně
odvíjí od charakteru jejich zřizovatele. Zřizovatele škol a školských zařízení
lze rozdělit do dvou kategorií, a to na tzv. veřejné zřizovatele, jejichž
postavení je upraveno právními předpisy veřejného práva (jedná se o stát, kraj,
obec a dobrovolný svazek obcí, jehož předmětem činnosti jsou úkoly v oblasti
školství), a tzv. neveřejné zřizovatele (jedná se o registrované církve a
náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního
práva zřizovat církevní školy, ostatní právnické osoby a fyzické osoby). Tzv.
veřejní zřizovatelé zřizují školy a školská zařízení v právní formě školské
právnické osoby nebo příspěvkové organizace (srov. § 8 odst. 1 a 2 školského
zákona), případně jako organizační složky státu nebo součásti organizační
složky státu (srov. § 8 odst. 3 a 4 školského zákona). Tzv. neveřejní
zřizovatelé mohou školy a školská zařízení zřizovat v právní formě školské
právnické osoby podle školského zákona nebo (tak jako žalovaná v projednávané
věci) v právní formě jiné právnické osoby podle zvláštních právních předpisů
(tedy zejména obchodní společnosti a obecně prospěšné společnosti), jejichž
předmětem činnosti je poskytování vzdělávání nebo školských služeb podle
školského zákona (srov. § 8 odst. 6 školského zákona).
Vzhledem k tomu, že ředitelé škol a školských zařízení zřízených tzv. veřejným
zřizovatelem vykonávají ve výslovně definovaných záležitostech státní správu,
kterou na ně deleguje zákonem stát, vymezuje školský zákon jejich právní
postavení podrobněji než v případě ředitelů škol a školských zařízení zřízených
tzv. neveřejným zřizovatelem. U prvně jmenovaných školský zákon určuje jednak
zákonné podmínky pro jejich jmenování, jestliže mj. stanoví, že ředitele
školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem
obcí, ředitele příspěvkové organizace a vedoucího organizační složky státu nebo
její součásti, který splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo
školského zařízení podle zákona o pedagogických pracovnících, jmenuje do funkce
zřizovatel na základě jím vyhlášeného konkursního řízení (srov. § 166 odst. 1 a
2 školského zákona), jednak určuje zákonné podmínky pro jejich odvolávání,
jestliže taxativně vymezuje, z jakých důvodů je zřizovatel povinen a z jakých
důvodů může odvolat ředitele z funkce (srov. § 166 odst. 4 a 5 školského
zákona). V případě ředitelů škol a školských zařízení zřízených tzv. neveřejným
zřizovatelem v jiné formě než ve formě školské právnické osoby je školský zákon
podstatně stručnější.
V době, kdy žalobkyně začala od 1.7.2010 působit na vedoucím pracovním místě
ředitelky žalované, upravoval školský zákon v ustanovení § 166 odst. 7 (ve
znění účinném do 31.12.2011) právní postavení ředitele školy nebo školského
zařízení zřízeného tzv. neveřejným zřizovatelem v jiné formě než ve formě
školské právnické osoby tím způsobem, že „funkci ředitele školy nebo školského
zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, vykonává statutární
orgán nebo člen statutárního orgánu této právnické osoby, pokud splňuje
předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené
zvláštním zákonem. Pokud nelze ředitele školy nebo školského zařízení ustanovit
z těchto osob, jmenuje právnická osoba do funkce ředitele školy nebo školského
zařízení jinou osobu v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě, která
splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení
stanovené zvláštním zákonem. Osoba uvedená ve větě první a druhé je ředitelem
všech škol a školských zařízení, jejichž činnost daná právnická osoba vykonává“.
S názorem odvolacího soudu, že „byť ust. § 166 odst. 7 školského zákona, ve
znění účinném do 31.12.2011, užívá výraz jmenování“, „není funkce ředitele
žalované pracovní pozicí, která se obsazuje jmenováním“, dovolací soud
nesouhlasí.
Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem
nebo jmenováním na vedoucí pracovní místo. Jmenováním se zakládá pracovní poměr
v případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo, nestanoví-li to
zvláštní právní předpis, v případech uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 zák.
práce. Jmenování provádí ten, komu to svěřují zvláštní právní předpisy, a u
vedoucích pracovních míst vyjmenovaných v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce
osoby uvedené v ustanovení § 33 odst. 4 zák. práce. V projednávané věci není
pochyb o tom, že funkce ředitelky žalované nespadá do okruhu vedoucích
pracovních míst vyjmenovaných v v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce. O
pracovní poměr založený jmenováním by se tak mohlo jednat pouze tehdy, kdyby to
stanovil zvláštní právní předpis. Tímto zvláštním předpisem je v daném případě
školský zákon, který – jak bylo uvedeno již výše – se ke způsobu ustanovení do
funkce ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná
právnická osoba, vyjadřuje v ustanovení § 166 odst. 7. Odvolací soud – jak
vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – při výkladu tohoto ustanovení (ve
znění účinném do 31.12.2011) akcentoval „úmysl zákonodárce“, který „se posléze
projevil ve změně ust. § 166 odst. 7 školského zákona, provedené zákonem č.
472/2011 Sb. s účinností od 1.1.2012“. Odvolací soud však nebere dostatečně v
úvahu, že dikce ustanovení § 166 odst. 7 školského zákona, ve znění účinném do
31.12.2011, je zcela jednoznačná ( …„jmenuje právnická osoba do funkce ředitele
školy nebo školského zařízení jinou osobu v pracovněprávním vztahu k této
právnické osobě“… ) a neumožňuje jiný (opačný) výklad. Nelze samozřejmě
vyloučit, že zákonodárce měl jiný úmysl, ale ten se do právní úpravy účinné do
31.12.2011 (prozatím) nepromítl. V důvodové zprávě k novele školského zákona
provedené zákonem č. 472/2001 Sb. (účinné od 1.1.2012) se ostatně uvádí, že v
ustanovení § 166 odst. 7 „se zjednodušuje“ úprava ustavování ředitelů škol a
školských zařízení soukromých zřizovatelů, které nemají formu školské právnické
osoby; „zda bude ředitelem ustanoven člen statutárního orgánu nebo statutární
orgán, popřípadě zaměstnanec právnické osoby, a jakým způsobem bude ustanovení
provedeno, se ponechává na postavení právnické osoby dle její právní formy a
obsahu zakladatelských nebo zřizovacích dokumentů a vnitřních předpisů“. Z
tohoto vyjádření zákonodárce je patrné, že záměrně opouští dosavadní
„složitější“ (do 31.12.2011 ovšem závaznou) právní úpravu a od 1.1.2012 již
autoritativně neurčuje, jakým způsobem má být ředitel dosazen; je zde tedy
patrný jeho názorový odklon, který se ovšem náležitě projevil až v právní
úpravě účinné od 1.1.2012.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že pracovní poměr ředitele školy nebo
školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, je-li tímto
ředitelem jiná, od statutárního orgánu odlišná osoba v pracovněprávním vztahu k
této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy
nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem, se podle právní úpravy
účinné do 31.12.2011 zakládal jmenováním, které prováděl statutární orgán této
právnické osoby.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že žalovaná postupovala v souladu
se zákonem, jestliže žalobkyni (původně řadovou zaměstnankyni, která u ní od
1.7.2008 pracovala na pozici učitelky) od 1.7.2010 jmenovala ředitelkou
žalované; mezi účastnicemi tak došlo ke změně pracovního poměru (ke změně druhu
práce) a žalobkyně tím získala právní postavení jmenovaného zaměstnance. Za
tohoto stavu ovšem platí, že ten, kdo je příslušný ke jmenování (§ 33 odst. 4
zák. práce), může vedoucího zaměstnance z pracovního místa odvolat (srov. § 73
odst. 1 zák. práce). Vzhledem k tomu, že školský zákon nevymezuje důvody, pro
které lze ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná
právnická osoba, odvolat, mohla žalovaná odvolat žalobkyni z funkce ředitelky
kdykoliv v průběhu pracovního poměru a ze kteréhokoli důvodu nebo i bez uvedení
důvodu, což také žalovaná dne 20.1.2016 v souladu s ustanovením § 73a odst. 1
zák. práce v písemné formě řádně učinila. Výkon práce žalobkyně na tomto
pracovním místě skončil následujícím dnem po doručení odvolání, tedy dne
21.1.2016.
Jak vyplývá ze shora podaného výkladu, k odvolání žalobkyně z funkce ředitelky
žalované nebylo třeba dohody mezi zaměstnatelem a zaměstnancem o odvolání a
vzdání se vedoucího pracovního místa ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák.
práce. Vyslovuje-li proto žalobkyně nesouhlas s úvahami odvolacího soudu, na
jejichž základě dospěl k závěru, že taková dohoda mezi účastnicemi byla
uzavřena, jedná se o právní otázku, která nemá na konečné (a věcně správné)
rozhodnutí ve věci samé žádný vliv.
Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního
místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen
tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji
zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně
platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce; odstupné
poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě
rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v
souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.
Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce zakotvuje
tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní
podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2
věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele
představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu
směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního
poměru) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Rozhodnutí, zda této
nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní
příležitost odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního
poměru ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve
smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru
tím odpadá. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala
zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové
pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně
zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního
důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Zákon tu vytváří fikci
nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr,
aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím,
zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení
§ 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí
vyžaduje (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
21.7.2015 sp. zn. 21 Cdo 3145/2014 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
23.10.2018 sp. zn. 21 Cdo 4569/2017).
Povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení
zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve
smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce
znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové
pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená
kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá
potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou
(srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.3.2011 sp. zn. 21 Cdo
4897/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.9.2015 sp. zn. 21 Cdo
4345/2014). Zároveň z ničeho nevyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet pro
zaměstnance nové pracovní příležitosti, aby mohl učinit nabídku ve smyslu
ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce. Stejně tak není smyslem uvedeného
ustanovení, aby zaměstnavatel nabízel práci, o níž je zřejmé, že na nabízeném
místě bude zaměstnanec nadbytečný. Aby byla splněna nabídková povinnost, musí
mít zaměstnavatel potřebu, aby určitá pracovní činnost byla reálně vykonávána
(srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo
60/2002 a ze dne 23.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 149/2004). Splnění povinnosti
zaměstnavatele podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem
zák. práce, které je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního
poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce,
soud zásadně zkoumá podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému
účastníku pracovního poměru) (k tomu srov. obdobně právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon
829/97, uveřejněném pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1998, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 3980/2011).
Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že v době doručení výpovědi z
pracovního poměru ze dne 20.1.2016 žalovaná nebyla povinna navrhnout žalobkyni
změnu jejího dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci
odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, neboť (jak vyplývá ze
skutkových zjištění soudů, jejichž správnost přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř.) v té době
žádné takové pracovní místo u ní volné nebylo (všechny pracovní pozice
pedagogických pracovníků na prvním stupni základní školy byly obsazeny jinými
učiteli). Za volné pracovní místo přitom zásadně nelze považovat takové místo,
které je v době výpovědi obsazeno jiným zaměstnancem, i kdyby eventuelně
existoval ve vztahu k tomuto zaměstnanci zákonný výpovědní důvod, pro který by
zaměstnavatel mohl jeho pracovní poměr ukončit. Proto přes námitky dovolatelky
nelze hledět na pracovní místo učitelky, které v době dání předmětné výpovědi
zastávala A. S., jako na pracovní místo „nikým neobsazené“. Při plné
obsazenosti učitelských pracovních míst u žalované v době výpovědi pak odvolací
soud rovněž správně nepovažoval za relevantní „předložený inzerát, jehož
prostřednictvím žalovaná poptávala od 5.2.2016 učitele pro první stupeň
základní školy“.
Považuje-li žalobkyně za „extrémně rozporný s provedenými důkazy“ skutkový
závěr odvolacího soudu o tom, že zmíněný „inzerát žalované byla reakcí na
personální změny vyvolané změnou ve vedení školy“, jde o námitku, jíž
dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §
241a odst. 1 o.s.ř.; v této části proto dovolání proti napadenému rozsudku
odvolacího soudu trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení
pokračovat.
Vzhledem k tomu, že – jak bylo výše objasněno – žalovaná po odvolání žalobkyně
z funkce ředitelky neměla pro žalobkyni jinou práci odpovídající jejímu
zdravotnímu stavu a kvalifikaci, byla oprávněna dát žalobkyni výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c)
zák. práce. Závěr odvolacího soudu, že rozvázání pracovního poměru výpovědí
danou žalobkyni dopisem žalované ze dne 20.1.2016 je platným právním jednáním,
je proto v souladu se zákonem.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je – byť založen
na ne zcela přiléhavých důvodech – věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že
by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., §
229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části
věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu