ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobkyně I. N., zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem
v Horoměřicích, Malá č. 967, proti žalované Základní škole U Krčského lesa,
Praha 4, Jánošíkova 1320, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 4 - Krči,
Jánošíkova č. 1320/2, IČO 47611642, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova č. 1374/53, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C
104/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17. května 2017 č. j. 23 Co 139/2017-298,
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Ondřeje
Chalupy, advokáta se sídlem v Praze 2, Mánesova č. 1374/53.
Dopisem ze dne 15. 6. 2012 žalovaná sdělila žalobkyni, že ji „s účinností ke
dni doručení“ odvolává z funkce zástupce ředitele školy; dopis byl žalobkyni
doručen na pracovišti dne 15. 6. 2012 v 11:35 hodin. Dopisem ze dne 15. 6. 2012 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí v návaznosti na
odvolání z funkce zástupce ředitele školy dává výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť pro žalobkyni nemá jinou
práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci; dopis byl žalobkyni
doručen na pracovišti dne 15. 6. 2012 v 11:37 hodin. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 25. 9. 2012 žalobkyně
uplatnila neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 6. 2012. Žalobu
odůvodnila zejména tím, že v době odvolání z funkce zástupce ředitele školy
bylo u žalované volné místo učitele matematiky a že v průběhu prázdnin 2012
žalovaná propustila 8 učitelů a 6 nových přijala (z toho dva učitele
matematiky), není proto pravdivé, že žalovaná neměla pro žalobkyni „další
uplatnění jako učitele“. Všemu předcházela napjatá atmosféra, kterou vyvolala
ředitelka školy D. M. poté, co byl dne 16. 4. na e-maily zaměstnanců zaslán
anonym (podle žalobkyně nastal „teror“, který se dá nazvat šikanou ze strany
ředitelky); učitelé byli ředitelkou obviňováni z autorství anonymu, byl po nich
vyžadován podpis prohlášení, podle kterého nejsou ze strany ředitelky
šikanováni. Ve vztahu k žalobkyni se nátlak ze strany ředitelky též projevil
nuceným podpisem nového platového výměru bez osobního ohodnocení, písemným
upozorněním na pochybení v řídící činnosti, dvěma vytýkacími dopisy, jejichž
obsah je nepravdivý a vykonstruovaný (vše s upozorněním na možnost výpovědi), a
zrušením přístupového hesla na webové stránky. Nátlak ze strany ředitelky školy
pokračoval i poté, co žalobkyně projevila zájem na škole jako řadová učitelka
setrvat po zrušení jejího pracovního místa. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 10. 2014 č. j. 19 C 104/2012-160
žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni a
státu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyl naplněn důvod výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 a § 52 písm. c) zákoníku
práce, neboť v době výpovědi žalovaná mohla žalobkyni nabídnout výuku
informatiky, kterou nevyučoval nově přijatý učitel P. T., jenž fakticky
nastoupil jako zástupce ředitele školy, popřípadě žalobkyně mohla vykonávat též
funkci vedoucího pedagogického pracovníka anebo pracovat jako „učitelka
předmětů na prvním stupni“. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2015 č. j. 23
Co 196/2015-193 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, neboť soudem prvního stupně učiněné závěry nemají
oporu ve skutkovém stavu, k jehož zjištění nebylo provedeno dokazování v
dostatečném rozsahu. Obvodní soud pro Prahu 4 následně rozsudkem ze dne 6. 12. 2016 č. j. 19 C
104/2012-265 žalobu, kterou se žalobkyně domáhá určení, že rozvázání pracovního
poměru výpovědí danou žalovanou žalobkyni dne 15. 6.
2012 je neplatné, zamítl a
žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované (k rukám jejího advokáta Mgr. Ing. Ondřeje Chalupy) na náhradě nákladů řízení 86 700 Kč. Soud prvního stupně vyšel
ze skutkových zjištění, že žalobkyně má kvalifikaci pro výuku matematiky a
výpočetní techniky pro druhý stupeň základní školy, že ke dni 15. 6. 2012 byla
u žalované výuka informatiky zajišťována V. M., jehož pracovní poměr skončil až
dne 20. 8. 2012, a výuka matematiky vyučujícími H. Š., F. F. a J. B. a že ke
dni 15. 6. 2012 byly veškeré úvazky na škole plně obsazeny. Dovodil proto, že
žalobkyně se podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce stala nadbytečnou a
žalovaná mohla pracovní poměr rozvázat výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c)
zákoníku práce. Vzhledem k okolnostem případu se soud prvního stupně zabýval
tím, zda žalovaná - přijetím M. V. (vyučujícího stejné předměty, na které má
kvalifikaci žalobkyně) a P. T. (od září 2012 zástupce ředitele místo žalobkyně)
- neobsazovala volná pracovní místa tak, aby v případě odvolání žalobkyně z
funkce ředitele školy s ní mohla rozvázat pracovní poměr z důvodu fikce
nadbytečnosti, tedy zda žalovaná tímto postupem neobcházela smysl a účel
ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že M. V. nastoupil na
místo V. M., který dne 19. 4. 2012 uzavřel s žalovanou dohodu o rozvázání
pracovního poměru a po kterém M. V. převzal funkci vedoucího pedagogického
pracovníka a výuku matematiky, a toto místo žalovaná nebyla povinna nabídnout
žalobkyni, která v té době ještě vykonávala funkci zástupce ředitele školy, že
stejné platí o úvazku (ve vztahu k plánované výuce informatiky), ve kterém měl
vyučovat P. T., a že do dne 15. 6. 2012 ředitelka školy nevěděla, kdo bude
„oním třetím zaměstnancem“, se kterým bude rozvázán pracovní poměr pro
nadbytečnost, soud prvního stupně neshledal, že žalovaná s tímto úmyslem
jednala. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2017 č. j. 23
Co 139/2017-298 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil,
ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že výše nákladů činí 85 853 Kč,
jinak i v tomto výroku rozsudek potvrdil, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit
žalované (k rukám jejího advokáta Mgr. Ing. Ondřeje Chalupy) na náhradě nákladů
odvolacího řízení 6 776 Kč. Odvolací soud (který vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně) se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že ke
dni výpovědi z pracovního poměru (k 15. 6. 2012) nebylo volné žádné pracovní
místo, které by žalovaná mohla žalobkyni (vzhledem k její kvalifikaci a
zdravotnímu stavu) nabídnout. Výuka matematiky a informatiky byla zajištěna
prostřednictvím V. M., který byl současně vedoucím pedagogickým pracovníkem,
jehož od 1. 9. 2012 plně nahradil M. V., a matematiku dále vyučovali H. Š., J. B. a F. F. Povinností žalované nebylo nabízet žalobkyni výuku na prvním stupni,
pro kterou žalobkyně neměla potřebnou kvalifikaci.
Za významné pro rozhodnutí o
projednávané věci odvolací soud nepovažoval organizační změny, k nimž žalovaná
přistoupila před výpovědí z pracovního poměru, neboť v posuzovaném případě byla
výpověď dána z důvodu fikce nadbytečnosti podle ustanovení § 73a odst. 2 věty
druhé zákoníku práce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka
obsáhle popsala skutečnosti, které předcházely jejímu odvolání z pracovního
místa zástupce ředitele školy a výpovědi z pracovního poměru. Za významný
především považovala postup žalované (ředitelky D. M.) směřující k nástupu
nových vedoucích zaměstnanců P. T. a M. V., s nimiž se domluvila na nástupu v
měsíci dubnu a kteří by měli nastoupit místo V. M. a dovolatelky. Zatímco V. M. dne 19. 4. 2012 na rozvázání pracovního poměru přistoupil, žalobkyně – poté, co
bylo dne 25. 4. 2012 rozhodnuto o zrušení pracovního místa zástupce ředitele
školy, které zastávala – projevila zájem pracovat na škole jako řadová
učitelka, což vyvolalo psychický nátlak ze strany ředitelky školy, který
vyústil v opakované vytýkací dopisy se smyšlenými důvody. Dne 24. 5. 2012 byly
schváleny „zaváděcí listy“ P. T. a M. V. a dne 11. 6. 2012 s nimi byla uzavřena
pracovní smlouva. Odvolání žalobkyně z pracovního místa zástupce ředitele a
výpověď z pracovního poměru následovaly poté, co dne 14. 6. 2012 ředitelka
školy rozhodla o zrušení organizačního opatření ze dne 25. 4. 2012
spočívajícího ve zrušení pracovního místa zástupce ředitele školy. Z těchto
skutečností podle dovolatelky vyplývá záměrný postup žalované (ředitelky školy)
směřující k vytvoření podmínek pro výpověď z pracovního poměru danou žalobkyni,
který je účelový a v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se zde podle
dovolatelky neřídil „stanoviskem“ Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho
rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 992/99 a sp. zn. 21 Cdo 1161/2015. Dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná namítala, že dovolání žalobkyně neobsahuje údaje o tom, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a pro tento nedostatek proto nelze v
dovolacím řízení pokračovat. V řízení bylo navíc prokázáno, že ke dni výpovědi
z pracovního poměru nebylo u žalované volné žádné pracovní místo, neboť všechna
pracovní místa byla obsazena stávajícími učiteli, a to jak ke dni 15. 6. 2012,
tak i po několik následujících týdnů (spíše měsíců). Podepsání pracovní smlouvy
nových učitelů (T., V.), jejichž pracovní poměr vznikl až několik měsíců po
odvolání žalobkyně, je pro posouzení věci zcela nepodstatné, neboť rozhodující
byl stav obsazenosti pracovních míst ke dni odvolání žalobkyně nebo v řádů dnů
po odvolání; situace by byla stejná, i kdyby k podpisu pracovních smluv s T. a
V. nedošlo. Bylo i prokázáno, že pro učitelství na prvním stupni žalobkyně
nebyla kvalifikována, avšak bez ohledu na to ani na prvním stupni ke dni
odvolání žalobkyně nebylo žádné volné pracovní místo. Žalovaná navrhla, aby
dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 a napadený rozsudek byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod
2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně
od 21. 6. 2004 pracovala u žalované jako učitelka druhého stupně základní
školy; žalobkyně má odbornou kvalifikaci pro výuku matematiky a informačních
technologií na druhém stupni základní školy. Od 1. 9. 2010 byla žalobkyně
jmenována na pracovní místo zástupce ředitele školy. V době odvolání žalobkyně
z pracovního místa zástupce ředitele školy a doručení výpovědi z pracovního
poměru, tj. dne 15. 6. 2012, nebylo u žalované volné žádné pracovní místo,
které by mohlo být žalobkyni nabídnuto (veškeré úvazky pedagogických pracovníků
byly na škole plně obsazeny). Tomuto dni předcházelo rozhodnutí ředitelky školy
o zrušení pracovního místa zástupce ředitele školy vykonávaného žalobkyní a
následné zrušení tohoto organizačního opatření ze dne 14. 6. 2012, uzavření
dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 19. 4. 2012 s V. M., který u
žalované vyučoval matematiku a informační technologie a vykonával funkci
vedoucího pedagogického pracovníka (pracovní poměr byl rozvázán ke dni 20. 8. 2012), a uzavření pracovního poměru s P. T., který měl původně vykonávat práci
učitele druhého stupně základní školy, po nástupu však fakticky začal vykonávat
práci zástupce ředitele školy, a M. V., který namísto V. M.
vyučoval
matematiku a informační technologie a převzal rovněž výkon funkce vedoucího
pedagogického pracovníka (s oběma těmito zaměstnanci byla pracovní smlouva
uzavřena dne 11. 6. 2012 se sjednaným dnem nástupu do práce 1. 8. 2012). Ke dni
30. 6. 2012 žalovaná rozvázala pracovní poměr s T. K., učitelkou prvního stupně
základní školy vyučující čtvrtou třídu. Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné pro
posouzení, zda zaměstnavatel splnil nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §
73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že
uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve
všech souvislostech vyřešena, je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné. Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 6. 2012 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011
Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb. a č. 466/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
30. 6. 2012 (dále jen „zák. práce“), a dále (srov. § 4 zák. práce) podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2012 (dále jen
„obč. zák.“). Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního
místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen
tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji
zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně
platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce; odstupné
poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě
rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v
souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny. Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce zakotvuje
tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní
podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2
věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce.
Nabídková povinnost zaměstnavatele
představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu
směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního
poměru) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Právní úprava tím sleduje
cíl, aby zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl
zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci s
ohledem na to, že k výpovědi z pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla
nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude
využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost
odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru
ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím
odpadá. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala
zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové
pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně
zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního
důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Zákon tu vytváří fikci
nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr,
aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím,
zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení
§ 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí
vyžaduje. Povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení
zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve
smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce
znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové
pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená
kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá
potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (k
tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4345/2014). Vzhledem k tomu, že splnění povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 73a
odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce je předpokladem pro podání
platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a
§ 52 písm. c) zák. práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení
druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zásadně zkoumá to, zda
zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci tzv. nabídkovou povinnost (srov. též
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2
Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1998).
Jen výjimečně je možné přihlédnout k jiným okolnostem, než jaké tu byly v době
výpovědi; podle ustálené judikatury soudů to přichází v úvahu tehdy, bude-li
zjištěno, že zaměstnavatel nepřistoupil k povinnosti vyplývající z ustanovení §
73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce s cílem (záměrem) naplnit
jejich (výše zmíněný) účel, ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým
úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit
jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2000); o takové jednání by mohlo jít například tehdy, kdyby zaměstnavatel
záměrně přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna
pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl podle ustanovení
§ 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce nabídnout, a veden
přímým úmyslem by tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu
umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a
mělo-li současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci
rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu (srov. též právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, který
byl uveřejněn pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005). Soudní praxe
v této souvislosti především posuzovala postup zaměstnavatele, který následoval
až poté, co nastala účinnost rozhodnutí o odvolání zaměstnance z vedoucího
pracovního místa. Může-li však zaměstnavatel s odvolaným zaměstnancem rozvázat pracovní poměr
výpovědí z důvodu fikce nadbytečnosti podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé
a § 52 písm. c) zák. práce kdykoliv poté, co bylo zaměstnanci doručeno
rozhodnutí zaměstnavatele o odvolání z pracovního místa, i když v té době
zaměstnanec ještě výkon práce na tomto pracovním místě neskončil (s podmínkou,
že podle takové výpovědi pracovní poměr neskončí dříve, než odvolaný
zaměstnanec ukončí výkon práce na pracovním místě, z něhož byl odvolán) [srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 521/2003, který byl uveřejněn pod č. 197 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2003], není důvod uvedené závěry nevztáhnout též na situace,
kdy zaměstnavatel tento účelový postup uplatní ještě před doručením rozhodnutí
o odvolání zaměstnance z pracovního místa a k výpovědi z pracovního poměru
následně přistoupí bezprostředně po doručení tohoto svého rozhodnutí
zaměstnanci. Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že v době doručení výpovědi z
pracovního poměru ze dne 15. 6. 2012 žalovaná nebyla povinna navrhnout
žalobkyni změnu jejího dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou
práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, neboť – jak vyplývá
z učiněných skutkových zjištění – v té době žádné takové pracovní místo u ní
volné nebylo (všechny úvazky pedagogických pracovníků byly obsazeny jinými
učiteli).
Za takové pracovní místo soudy správně nepovažovaly místo učitelky na
prvním stupni základní školy, které se skončením pracovního poměru učitelky T. K. uvolnilo až ke dni 1. 7. 2012; nejednalo se navíc o práci odpovídající
kvalifikaci žalobkyně, která má odbornou kvalifikaci pro výuku matematiky a
informačních technologií na druhém stupni základní školy. Nelze ani usuzovat na
to, že by žalovaná nepřistoupila k povinnosti vyplývající z ustanovení § 73a
odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce s cílem (záměrem) naplnit
její (výše zmíněný) účel, ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým
úmyslem způsobit žalobkyni újmu, kdy by její jednání bylo třeba hodnotit jako
zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Při plné
obsazenosti učitelských pracovních míst u žalované by totiž ke dni výpovědi z
pracovního poměru nebylo možné považovat za volná ani pracovní místa obsazená
novými zaměstnanci P. T. a M. V. až k 1. 8. 2012, i kdyby dne 11. 6. 2012
žalovaná s těmito zaměstnanci pracovní smlouvu neuzavřela. Tento žalobkyní
vytýkaný postup žalované tedy žádným způsobem stav, z něhož vyplývá fikce
výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (fikce
nadbytečnosti žalobkyně), neovlivnil. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalobkyně bylo zamítnuto, a žalobkyně je proto povinna nahradit žalované
náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny advokáta má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení
v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně
též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález
Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 5 000 Kč.
Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované v souvislosti s
vykonaným úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání) náklady spočívající
v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018). Vzhledem k tomu, že zástupce
žalované Mgr. Ing. Ondřej Chalupa, který úkon právní služby vykonal, osvědčil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za
dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1
113 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 6 413 Kč zaplatit
žalované k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.
s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu