21 Cdo 4345/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. J. Ch., zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická č. 1185/8, proti žalované České
republice – Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému se sídlem v
Brně, Hroznová č. 63/2, IČO 00020338, o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 267/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června
2014, č. j. 62 Co 122/2014-136, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 17. 10. 2011 Státní rostlinolékařská správa se sídlem v Praze 1,
Těšnov č. 17/65 (právní předchůdkyně žalované – dále též jen „SRS“) sdělila
žalobci, že mu podle ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Důvod k tomuto
opatření spatřovala v tom, že dne 10. 6. 2011 převzal žalobce odvolání z funkce
vedoucího sekce vnitřní správy a z funkce náměstka ředitele Státní
rostlinolékařské správy a že nemá pro žalobce jinou práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci, čímž se stal žalobce nadbytečným.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k výpovědi z pracovního poměru ze
dne 17. 10. 2011 nebyl dán souhlas odborové organizace podle ustanovení § 61
odst. 2 zákoníku práce, když žalobce byl zvolen dne 14. 9. 2010 předsedou
základní odborové organizace, že nebyla splněna podmínka nabídkové povinnosti
podle ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce, neboť není pravda, že by pro něj
nebyla u právní předchůdkyně žalované jiná práce odpovídající jeho zdravotnímu
stavu a kvalifikaci, a že jednání zaměstnavatele považuje za diskriminační.
Právní předchůdkyně žalované namítla, že pro žalobce neměla žádné vhodné volné
pracovní místo, že výpověď z pracovního poměru byla dána k projednání odborové
organizaci (již 10. 6. 2011), ale ta se ve lhůtě 15 dnů nevyjádřila, a že proto
vycházela z fikce souhlasu s uvedenou výpovědí z pracovního poměru. Z její
strany nikdy nedocházelo k jakémukoliv šikanování žalobce, za šikanu nelze
považovat běžný a zákonem stanovený postup. S ohledem na předchozí pochybení
žalobce a na neshody, které mezi nimi panovaly, nelze po ní spravedlivě
požadovat, aby žalobce i nadále zaměstnávala.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 9. 2013, č. j. 17 C 267/2011-72,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se vůči žalobci nepřiznává právo na
náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dovodil, že právní
předchůdkyně žalované v okamžiku rozvázání pracovního poměru (dne 17. 10. 2011)
neměla žádné pracovní místo, které by odpovídalo kvalifikačním předpokladům
žalobce a jeho zdravotnímu stavu, které by mohla nabídnout žalobci, aby splnila
svou nabídkovou povinnost, a došlo tak k naplnění podmínek podle § 73 odst. 6
zákoníku práce a ke splnění výpovědního důvodu ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku
práce (referentské místo rostlinolékařského inspektora, referenta pro
zemědělství, potravinářský průmysl a lesní a vodní hospodářství neodpovídalo
kvalifikaci žalobce ve smyslu kvalifikačních předpokladů, které žalobce u
tohoto místa nesplňoval, druhé volné místo – administrativní a spisový
pracovník zařazené do 10. platové třídy neodpovídalo kvalifikaci žalobce s
ohledem na pracovní náplň a požadavky, když se jednalo o administrativní práci
na úseku ředitele spočívající v zapisování a pořizování zápisů, zajišťování
skartačního řízení, spisové služby, práce s textovým editorem apod., bylo pod
úrovní kvalifikace žalobce a nebylo pro něj vhodné, neboť se jednalo o
kancelářskou práci bez nároků na vyšší vzdělání). V řízení bylo jednoznačně
vyvráceno, že by ze strany odborové organizace došlo k odmítnutí udělení
souhlasu s výpovědí z pracovního poměru pro žalobce. Právní předchůdkyně
žalované totiž požádala dopisem ze dne 9. 6. 2011 odborovou organizaci o
udělení souhlasu k rozvázání pracovního poměru žalobce (žádost byla předána
místopředsedovi odborové organizace), odborová organizace tuto žádost
projednala dne 24. 6. 2011, avšak nepřijala žádné stanovisko (její hlasování
skončilo patem a bylo odloženo na neurčito). Soud prvního stupně uzavřel, že se
odborová organizace k žádosti o souhlas k rozvázání pracovního poměru s
žalobcem nevyjádřila ve lhůtě 15 dnů a právní předchůdkyně žalované mohla tedy
vycházet z fikce souhlasu pro nečinnost odborové organizace.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze – poté co usnesením ze dne 16. 4. 2014,
č. j. 62 Co 122/2014-105 rozhodl, že v řízení se na straně žalované pokračuje s
Českou republikou - Ústředním kontrolním a zkušebním ústavem zemědělským se
sídlem Brno, Hroznová č. 63/2, IČO 00020338 – rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č.
j. 62 Co 122/2014-136, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě
vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů 30.378,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava
Salveta. Po doplnění dokazování shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
odborová organizace zaměstnavateli v zákonné patnáctidenní lhůtě neodmítla
udělení souhlasu a že tedy právní předchůdkyně žalované správně vycházela z
tzv. fikce souhlasu s výpovědí z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 61
odst. 2 zákoníku práce, a dále, že zaměstnavatel nemohl tohoto souhlasu použít
během dvouměsíční lhůty, neboť žalobce byl v pracovní neschopnosti až do dne 9.
10. 2011 a po tuto dobu se na něj vztahovala ochrana. Odvolací soud však
nesouhlasil se soudem prvního stupně v tom, že právní předchůdkyně žalované
neměla ke dni 17. 10. 2011 žádné volné pracovní místo, které by odpovídalo
kvalifikačním předpokladům žalobce a jeho zdravotnímu stavu; dovodil, že tento
závěr „nemá oporu v provedeném dokazování“. „Z listiny nazvané Systemizace
pracovních míst v SRS ke dni 10. 10. 2011 vyplývá, že v rozhodné době (ke dni
17. 10. 2011) byla u právní předchůdkyně žalované neobsazena dvě funkční místa:
1) „odborný referent/asistent“ zařazené v katalogu prací pod kódem 2.10.01 –
„referent společné státní správy a samosprávy“ v tarifní třídě T 12 (pracoviště
Praha) a 2) „rostlinolékařský inspektor“ zařazené v katalogu prací pod kódem
2.10.33 – „referent pro zeměděl., potr. Prům. a les. a vod. hosp.“ v tarifní
třídě T 10 (pracoviště Havlíčkův Brod), přičemž „místo odborného referenta v
tarifní třídě T 12 na pracovišti v Praze odpovídalo jak kvalifikačním
předpokladům, tak zdravotnímu stavu žalobce, právní předchůdkyně žalované mu je
však nenabídla.“ Podle odvolacího sodu na uvedeném závěru nic nemění ani
žalovanou doložená skutečnost, že nový ředitel Bc. Z. M. požádal dne 7. 10.
2011 vedoucího personálního oddělení o změnu uvedeného volného místa na jiné
funkční místo (odborného referenta v platové třídě T 10), neboť „žalovaná ani k
výzvě odvolacího soudu neprokázala, že by změna či zrušení volného místa byla
ke dni 17. 10. 2011 již provedena.“ V řízení bylo zjištěno, že „toto volné
místo bylo změněno až ke dni 3. 11. 2011 (prokázáno systemizací pracovních míst
v SRS ke dni 3. 11. 2011)“. Odvolací soud uzavřel, že „žalované se v řízení
nepodařilo prokázat tvrzení, že všechna vhodná místa byla obsazena a že neměla
pro žalobce, který byl odvolán z funkce, volné pracovní místo odpovídající jeho
kvalifikaci a zdravotnímu stavu“. „Zaměstnavatel nesplnil řádně svou nabídkovou
povinnost a nebyla proto naplněna hmotněprávní podmínka výpovědi z pracovního
poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že neměla
žádné volné pracovní místo způsobilé k nabídce žalobci v době výpovědi z
pracovního poměru a že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že ředitel právní
předchůdkyně žalované v rámci své pravomoci dospěl k závěru, že volné pracovní
místo v kanceláři ředitele v platové třídě T 12 je nepotřebné a tento závěr
vyjádřil dne 7. 10. 2011 písemným pokynem příslušnému zaměstnanci ke zrušení
tohoto místa. Toto místo také zrušeno bylo a bylo prokázáno, že dne 3. 11. 2011
neexistovalo. Nejednalo se tedy o volné vhodné místo, neboť bylo jednoznačně
pro nepotřebnost určeno ke zrušení a zrušeno, a právní předchůdkyně žalované je
nemohla vážně žalobci ani komukoliv jinému nabídnout. O nepotřebnosti místa
svědčí to, že po jeho zrušení nebylo již obnoveno. Dne 7. 10. 2011, v den, kdy
právní předchůdkyně žalované dala pokyn ke zrušení pracovního místa, netušila,
kdy skončí pracovní neschopnost žalobce a kdy žalobce nastoupí do práce.
Rozhodnutí o zrušení bylo přijato, o čemž svědčí Interní sdělení ze dne 7. 10.
2011 podepsané ředitelem, vedoucím organizační složky státu, adresované
vedoucímu personálního oddělení a žádající zrušení uvedeného pracovního místa.
Již samotný pokyn (žádost) ředitele lze považovat za zrušení pracovního místa.
Žalobce byl v období převzetí výpovědi z pracovního poměru vyslýchán orgány
činnými v trestním řízení ohledně jeho činnosti. Ohledně úseku činnosti
žalované vedené žalobcem bylo s žalovanou vedeno správní řízení pro správní
delikt. S ohledem na tyto skutečnosti nelze po žalované spravedlivě požadovat,
aby žalobce, odvolaného z vedoucích funkcí, zaměstnávala činností v kanceláři
ředitele. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu považoval za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva [splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele ve
smyslu ustanovení 73 odst. 6 zákoníku práce], která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený
rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobce
domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011 –
posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č. 185/2011 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).
Zaměstnanec, jehož pracovní místo se obsazuje jmenováním, může být ze své
funkce odvolán tím, kdo je příslušný ke jmenování; své funkce se rovněž může
vzdát (srov. § 73 odst. 1 zák. práce). Podle ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce
odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr
nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu
určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího
pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance
takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně
zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné
poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě
rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v
souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.
Z ustanovení § 73 odst. 6 věty první zák. práce vyplývá, že odvoláním z funkce
ani vzdáním se funkce pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele (s výjimkou
situace, že zaměstnanec byl jmenován na dobu určitou) nekončí. Zákon v
ustanovení § 73 odst. 6 větě druhé zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou
povinnost zaměstnavatele, která představuje svojí povahou „přímus“
zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o
převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Jde tu přitom o takovou práci, kterou je
zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho
kvalifikaci znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci
takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená
kvalifikace, a současně se nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá
potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (k
tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4897/2009). V případě, že zaměstnavatel nemá pro
zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne, zákon stanoví (srov.
§ 73 odst. 6 větu třetí zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti
zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo
potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se
zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
Nabídka jiné práce odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci odvolaného
zaměstnance (potřebná ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce) se musí
stát i pro období po uplynutí výpovědní doby; zaměstnavatel nemůže namítat
splnění nabídkové povinnosti, jestliže ji učinil jen pro období výpovědní doby,
případně kratší (srov. právní názory vyslovené v rozsudku býv. Nejvyššího soudu
ze dne 23. 6. 1971, sp. zn. 3 Cz 2/71, uveřejněném ve Sborníku stanovisek,
zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí býv. Nejvyšších soudů, vydaném
Nejvyšším soudem ČSSR, Praha 1986, str. 928).
V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních
úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je
třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon
učiněn (srov. § 18 zák. práce a § 34 a § 35 odst. 2 občanského zákoníku ve
znění účinném do 31. 12. 2013). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování
platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody,
výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době). Právní účinky výpovědi
z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla doručena druhému účastníku
pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že splnění povinností zaměstnavatele
vyplývajících z ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce je předpokladem pro podání
platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73 odst. 6 věty třetí
zák. práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku
pracovního poměru) rovněž zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci
povinnosti podle těchto ustanovení (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1573/2004,
uveřejněného pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, nebo obdobně
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp.
zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod číslem 54/98 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Za situace, kdy předmětná výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne
17. 10. 2011, bylo třeba splnění povinnosti zaměstnavatele vyplývající z
ustanovení § 73 odst. 6 věty druhé zák. práce zásadně posuzovat podle stavu,
jaký tu byl ke dni 17. 10. 2011. Podle hledisek vymezených ustanovením § 73
odst. 6 zák. práce pak bylo významné jedině, zda právní předchůdkyně žalované
disponovala volnými pracovními místy v okamžiku, kdy byla žalobci dávána
výpověď (tj. k 17. 10. 2011), přičemž její povinností nebylo nabízet žalobci
každé volné pracovní místo, ale pouze místo odpovídající (kromě jeho
zdravotního stavu) jeho kvalifikaci, tedy jeho vysokoškolskému vzdělání.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu (mimo jiné) zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že interním sdělením ředitel
SRS Ing. R. Š. požádal dne 13. 9. 2011 vedoucího personálního a mzdového
oddělení o vytvoření nového funkčního místa (odborný referent/asistent ve 12.
platové třídě na středisku 10010 – Sekretariát) od 19. 9. 2011, že podle
Systemizace pracovních míst SRS ke dni 10. 10. 2011 bylo u právní předchůdkyně
žalované v úseku ředitele neobsazeno funkční místo odborný referent/asistent ve
12. platové třídě na středisku 10010 – Sekretariát, že dne 7. 10. 2011 interním
sdělením Bc. Z. M., ředitel SRS požádal vedoucího personálního a mzdového
oddělení o změnu uvedeného funkčního místa (odborný referent/asistent ve 12.
platové třídě na středisku 10010 – Sekretariát) na funkční místo odborný
referent v platové třídě 10 a že v Systemizaci pracovních míst SRS ke dni 3.
11. 2011 je tato změna provedena - v útvaru Sekretariát 10010 je uvedeno
funkční místo odborného referenta v platové třídě 10, úvazek 0,5, na dobu
určitou do 18. 9. 2012.
Se závěrem odvolacího soudu, že „žalované se v řízení nepodařilo prokázat, že
neměla pro žalobce, který byl odvolán z funkce, volné pracovní místo
odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu“, že „v rozhodné době (k 17.
10. 2011) byla u právní předchůdkyně žalované neobsazena dvě funkční místa,
přičemž místo referent společné státní správy a samosprávy v tarifní třídě T 12
(pracoviště Praha) odpovídalo jak kvalifikačním předpokladům, tak zdravotnímu
stavu žalobce“ a že „na uvedeném závěru nic nemění ani žalovanou doložená
skutečnost, že nový ředitel Bc. Z. M. požádal dne 7. 10. 2011 vedoucího
personálního oddělení o změnu uvedeného volného místa na jiné funkční místo
(odborného referenta v platové třídě T 10), neboť žalovaná ani k výzvě
odvolacího soudu neprokázala, že by změna či zrušení volného místa byla ke dni
17. 10. 2011 již provedena“, dovolací soud nesouhlasí.
Rozhodnutí zaměstnavatele o zřizování (změně) nebo rušení jednotlivých
pracovních míst v rámci organizační struktury není právním úkonem, neboť nejde
o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv
a povinností účastníků pracovněprávního vztahu, jedná se pouze o skutečnost
(tzv. faktický úkon), která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v
právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu, proto nelze takové
rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti (srov.
§ 18 zák. práce); vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o takových
změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně
přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán
zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2
Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003,
uveřejněný pod číslem 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vydal-li ředitel právní předchůdkyně žalované Bc. Z. M. dne 7. 10. 2011 písemný
pokyn vedoucímu personálního a mzdového oddělení ke změně (zrušení) pracovního
místa odborný referent/asistent v útvaru Sekretariát 10010 v platové třídě 12
na pracovní místo odborný referent v útvaru Sekretariát 10010 v platové třídě
10, neboť ho považoval za nepotřebné, jednalo se o faktický úkon, kterým
oprávněná osoba právní předchůdkyně žalované rozhodla o zrušení (změně)
pracovního místa, které v té době nebylo ani obsazeno. Jiné rozhodnutí
zaměstnavatele o zrušení uvedeného pracovního místa vydáno nebylo. Pracovní
místo odborný referent/asistent v útvaru Sekretariát 10010 v platové třídě 12
tedy právní předchůdkyně žalované nemohla žalobci nabídnout, zejména ne pro
období po uplynutí výpovědní doby (pro období po dni 31. 12. 2011), neboť i
podle Systemizace pracovních míst SRS ke dni 3. 11. 2011 již takové místo u
žalované neexistovalo. Nabídkovou povinnost nelze řádně splnit – jak výše
uvedeno - tím, že zaměstnavatel nabídne odvolanému zaměstnanci pracovní místo,
o jehož zrušení bylo rozhodnuto a které také ještě před uplynutím výpovědní
doby zaniklo (zanikne).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro jeho změnu,
Nejvyšší soud České republiky jej v napadeném měnícím výroku a závislém
nákladovém výroku zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu
soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu