21 Cdo 3093/2025-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobců 1) T. H., a 2) Y. Y., obou zastoupených JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Švihance č. 1549/8, proti žalované Pražské pravoslavné eparchii se sídlem v Praze 6, Dejvice, Šárecká č. 1065/36, IČO 00441830, zastoupené JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 390/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2025, č. j. 62 Co 166/2025-68, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 62 Co 166/2025-68, Městský soud v Praze výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 3. 2025, č. j. 4 C 390/2024-47, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalované ze dne 11. 12. 2024 je neplatné (výrok I), zamítl žalobu o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalované ze dne 11. 12. 2024 je neplatné (výrok II), a bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III), a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, správně aplikoval judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu a dospěl ke správným právním závěrům. Dovodil, že civilní soud se ve sporech o skončení pracovního poměru duchovního omezí pouze na zjištění, zda je úkon (rozhodnutí) způsobilý pracovní poměr ukončit a zda ho učinil (vydal) orgán k tomu pověřený, přičemž soud prvního stupně zjistil, že tato kritéria byla naplněna, když bylo vydáno okamžité zrušení pracovního poměru žalobců, což je akt způsobilý skončit pracovní poměr, a vydal jej orgán církve k tomu oprávněný; v dalším je možnost přezkumu civilního soudu značně omezena.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to „zda je či není v rozporu s právem na církevní autonomii, pokud civilní soudy přezkoumávají samotnou existenci postupů církevních orgánů, jimiž měla být ve svém souhrnu vyjádřena vůle směřující k okamžitému ukončení pracovního poměru zaměstnance církve, a to za účelem posouzení, zda k ukončení došlo rozhodnutím orgánu k tomu v rámci církve příslušného“, dále namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu v otázce platnosti úkonu končícího pracovní poměr žalobců, když v listinách, jimiž byl pracovní poměr s žalobci ukončen, nebyl vymezen důvod okamžitého zrušení. Namítli, že došlo ke zmatečnému výkladu vnitřních předpisů církve a že je nedůvodné odmítnout přezkum toho, zda může statutární orgán učinit úkon v podobě okamžitého zrušení pracovních poměrů žalobců z důvodů závažných kanonických provinění. Uvedli, že se domáhali přezkumu vnitřních předpisů v těch ustanoveních, která pravomoc eparchiálního biskupa ve správě eparchie omezují, a to s ohledem na důvod okamžitého zrušení pracovního poměru žalobců, když o závažných kanonických proviněních žalobců nerozhoduje eparchiální biskup.
3. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští [§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“)].
5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
6. Dovolání žalobců není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod (dovolatelé jej ani neuvádí), aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
7. V úvodu dovolací soud konstatuje, že není sporná skutečnost, že žalobci jsou v postavení duchovních Pražské pravoslavné eparchie; není rozhodné, jak je poměr mezi církví a duchovním dle vnitřních předpisů nazýván.
8. Podle ustanovení článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která byla vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb. (dále též jen „Listina“), církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle článku 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 3 odst. 1 Listiny základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
9. Zákonem, který upravuje postavení církví a náboženských společností, je zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) – dále též jen „zákon o církvích a náboženských společnostech“. Ten v ustanovení § 4 stanoví, že církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí (odst. 1), a že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech (odst. 3).
10. Jak uvedl dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007 (uveřejněném pod číslem 61/2009 Sb. rozh. obč.), neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské činnosti. Protože církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech, může soud v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí (je-li činnost duchovního vykonávána v pracovním poměru) pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti, nikoliv též jeho „věcnou správnost“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 628/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96).
11. V nálezu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3910/17, pak Ústavní soud uvedl, že jak vyplývá např. z usnesení ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 1240/09, či také z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Svatý synod Bulharské ortodoxní církve (Metropolitan Inokentiy) a další proti Bulharsku ze dne 22. 1. 2009, č. 412/03, 35677/04, bod 137, soudy zároveň neprovádějí výklad vnitřních předpisů církví, a to ani v případě, kdy existují pochybnosti o kanonické platnosti či dovolenosti právního úkonu.
12. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že civilní soudy nejsou oprávněny zkoumat věcnou správnost rozhodnutí, které vede k okamžitému skončení pracovního poměru duchovního, ani důvodnost takového rozhodnutí, neboť takovým postupem by došlo k zásahu do vnitřní autonomie církve. Civilní soudy nejsou oprávněny ani zkoumat, zda byly dodrženy vnitřní předpisy církve a zda má rozhodnutí předepsanou formu a obsahuje jiné náležitosti stanovené vnitřními církevními předpisy (například, zda je nutnou náležitostí okamžitého zrušení pracovního poměru duchovního uvedení důvodů, které k tomuto jednání vedly). Eparchiální biskup určitým a srozumitelným způsobem vyjádřil vůli skončit pracovní poměr dovolatelů, zda měl v aktu též povinnost uvést důvody, které k tomuto rozhodnutí vedly, není civilní soud oprávněn posuzovat.
13. Nadto Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10, značně relativizoval (ba reproboval) závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž bylo poukázáno v bodě 10 tohoto odůvodnění, když dovodil, že není (na rozdíl od Nejvyššího soudu) toho názoru, že osoba tvrdící, že její služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s církevními předpisy, neboť zde není k tomu způsobilý akt, resp. jej vydal k tomu nezpůsobilý orgán církve, je odepřením soudní ochrany (v rovině ochrany soukromých práv) nepřípustně diskriminována. Tato osoba diskriminována není, stejně jako by nepochybně nebyla diskriminována osoba, která by tvrdila, že její služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s církevními předpisy tím, že sice existuje k tomu způsobilý akt, nicméně např. nemá předepsanou formu nebo neobsahuje jiné náležitosti podle církevních předpisů, a je proto neplatný. V obou uvedených případech je s ohledem na Listinou zaručené právo na církevní samosprávu namístě, aby takovým osobám byla poskytnuta ochrana nikoli civilními soudy, nýbrž autonomními církevními orgány, přičemž se nejedná o diskriminaci, nýbrž právě o projev uvedeného Listinou zaručeného práva.
14. Závěrem tohoto nálezu dokonce vyslovil, že [v projednávané věci – tedy ve věci určení, že „služební poměr u stěžovatelky (Církve československé husitské – pozn. dovolacího soudu) trvá“] není dána pravomoc soudu takový spor rozhodovat.
15. Aplikace uvedených závěrů Ústavního soudu však znamená zjištění zmatečnostní vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ke které však musí dovolací soud přihlédnut jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.); tato podmínka však v této věci splněna není.
16. Dovolatelé dále namítají, že skutečným důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru bylo závažné kanonické provinění, a v takovém případě není „eparchiální biskup jako statutární orgán oprávněn rozhodnout o okamžitém zrušení pracovních poměrů žalobců, ale navenek pouze projevit za žalovanou již řádně dříve dle vnitřních předpisů církve přijatou vůli k okamžitému zrušení pracovních poměrů žalobců“. Pomíjí však, že odvolací soud nedospěl k závěru, že důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobců bylo závažné kanonické provinění, naopak, odvolací soud dospěl k závěru, že v okamžitém zrušení pracovního poměru důvod uveden není (proti čemuž dovolatelé také brojí, viz předchozí část odůvodnění tohoto usnesení). Dovolatelé tak staví své dovolací námitky na jiném skutkovém stavu, než byl zjištěn odvolacím soudem, tedy zpochybňují skutkové závěry odvolacího soudu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro
úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 17. Nad uvedené dovolací soud dodává, že z výše uvedené judikatury jasně vyplývá, že způsob, jakým došlo k ukončení pracovního poměru žalobců (zda tak učinil příslušný orgán rozhodnutím, které netrpí žádnými vadami, a zda byl dodržen proces dle vnitřních předpisů církve), nemohou civilní soudy hodnotit, neboť by tím zasahovaly do ústavně garantované vnitřní autonomie církve. Postačí, že existuje určitý akt vedoucí k ukončení pracovního poměru. Nelze již hodnotit jeho případnou neplatnost či nicotnost, případně další vady vedoucí k jeho vydání. Vzhledem k uvedenému i v případě, že by k okamžitému zrušení pracovního poměru skutečně došlo z důvodu závažného kanonického provinění žalobců, nemohly soudy nižších instancí hodnotit, zda byly dodrženy vnitřní předpisy žalované a zda byl dodržen postup k vydání rozhodnutí. 18. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud se odchýlil od závěrů, vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 628/2006, neboť odkazované rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn v tomto řízení. 19. V části, ve které směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 20. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2026
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu