21 Cdo 31/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně A. S., zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská č. 438/45, proti žalovanému BP Integralis Limited se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, Office 601, PC 1097, Nicosia, Kypr, zastoupenému Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Školská č. 695/38, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 216/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2014 č. j. 68 Co 236/2014-118, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivo Siegela, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Školská č. 695/38.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2014 č. j. 68 Co 236/2014-118 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, kdy jde o pohledávky určitého druhu, které budou vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi v budoucnu (§ 155 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), a k povaze pohledávky na zaplacení smluvní pokuty srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 29 Odo 423/2006, uveřejněného pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3797/2013; k přiměřenosti sjednaného úroku ve výši 16,2 % ročně z poskytnutého úvěru ve výši 200.000,- Kč s dobou splatnosti 20 let (měsíční splátka ve výši 2.890,- Kč) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který byl uveřejněn pod č. 13 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, a k přiměřenosti smluvních pokut sjednaných ve výši 3 % z opožděné platby měsíčně a ve výši 20 % z poskytnutého úvěru, nejvýše však 50.000,- Kč, jako „paušální úhrady nákladů“, bude-li věřitel „nucen uplatnit svá práva před soudem či v rozhodčím řízení, nebo návrhem na nařízení exekuce či v dražbě“, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000 sp. zn. 30 Cdo 2247/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2006 sp. zn. 33 Odo 1385/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že uzavřela úvěrovou smlouvu jako podnikatel, a buduje-li na vlastních skutkových závěrech jiné právní posouzení věci než odvolací soud), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. června 2015
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu