21 Cdo 3138/2018-419
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně J. W., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem,
advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 2/2, proti žalovanému Plyntop
– 24 servis s.r.o. se sídlem v Domažlicích, Prokopa Velikého č. 572, IČO
26382776, zastoupenému JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v
Domažlicích, Msgre. B. Staška č. 62, o zaplacení 16.339,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 75/2013, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2018, č. j.
61 Co 38/2018-382,
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2018, č. j. 61 Co 38/2018-382, podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než
který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatel nezpochybňuje
právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková
zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že pracovní poměr
žalobkyně trval i po ukončení její dočasné pracovní neschopnosti, a to od 1. 3.
2012 do 21. 4. 2012, že zaměstnavatel však nabyl přesvědčení, že u žalobkyně
skončil pracovní poměr nejpozději ukončením její pracovní neschopnosti 29. 2.
2012 a že proto zaměstnavatel neplnil povinnost přidělovat žalobkyni práci
podle pracovní smlouvy, neboť se mylně domníval, že pracovní poměr účastníků
skončil, proto také žalovaný nereagoval na žádost žalobkyně o čerpání dovolené
a o poskytnutí doby omluvené absence k vyhledávání nového pracovního místa, že
bylo na žalovaném, aby vyjádřil ochotu žalobkyni znovu přidělovat práci podle
její pracovní smlouvy a aby ji vyzval k nástupu do práce, a pokud tak neučinil,
nemohla žalobkyně od 1. 3. 2012 po ukončení pracovní neschopnosti do skončení
výpovědní lhůty 21. 4. 2012 konat práci podle pracovní smlouvy pro překážku na
straně žalovaného, neboť jí byla dána výpověď pro nadbytečnost a na její místo
nastoupila jiná zaměstnankyně, že žalobkyni proto přísluší náhrada mzdy podle §
208 zákoníku práce; žalovaný dále zpochybňuje správné hodnocení důkazů
odvolacím soudem, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a
jak provedené důkazy hodnotil (že „žalovaný žádné žádosti o čerpání dovolené a
omluvy nepřítomnosti v práci od žalobkyně neobdržel“), předestírá vlastní
skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné
právní posouzení věci (že „žalobkyně po skončení dočasné pracovní neschopnosti
neprojevila vůbec žádný zájem o plnění pracovních povinností“, že „pro závěr,
že žalovaný neumožnil žalobkyni výkon práce podle pracovní smlouvy po skončení
pracovní neschopnosti, chybí skutková zjištění i právní důvod“], a v dovolacím
řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce vzniku překážky v práci na
straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod
č. 44/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002, a v nich vyslovený právní
závěr, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce
(s účinností od 1. 1. 2007 srov. ustanovení § 208 zákoníku práce) jde tehdy,
neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z
pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za
předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat, že
pracovněprávní předpisy předpokládají, že ten z účastníků, který způsobil, že
druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, je povinen
druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z
pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu
práce; na druhé straně však jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven)
plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího
plnění po druhém účastníku, jestliže zaměstnavatel neplní [v rozporu s
ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce] povinnost přidělovat
zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. v souvislosti s neplatným
rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele), má porušení této
povinnosti za následek, že ani zaměstnanec nemůže „podle pokynů zaměstnavatele
konat osobně práci podle pracovní smlouvy“; zaměstnanec je povinen znovu
nastoupit do práce poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak
ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat] a není důvod, aby rozhodná právní
otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li žalovaný s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007,
sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, ze dne
5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo
4690/2009, že se odvolací soud při řešení otázky, kdy jde o překážku v práci na
straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce, odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), potom pomíjí, že
rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích
přijatými; soud však ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu
(skutkového děje), než je dán v projednávané věci. V projednávané věci
žalobkyni byla dána žalovaným výpověď z pracovního poměru z důvodu zrušení
jejího pracovního místa (pro nadbytečnost), žalovaný ji nevyzval k nástupu do
práce poté, co skončila její pracovní neschopnost a poté, co požádala o čerpání
dovolené, o poskytnutí náhradního volna v souvislosti s vykonávanou prací
přesčas a o poskytnutí doby omluvené absence k hledání nového pracovního místa,
s tím, že může vykonávat svoji práci podle pracovní smlouvy.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu