21 Cdo 3163/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněného P. Z., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová č. 68/7, proti povinné SILMET Příbram a. s., se sídlem v Příbrami III č. 138, IČO 26210428, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 153, za účasti věřitelky IFIS investiční fond, a. s., se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a, Trnitá, IČO 24316717, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 361/16, a vydražitelky Lindoneo, s. r. o., se sídlem v Brně-Řečkovicích, Novoměstská č. 2170/1c, IČO 28291492, pro 11 020 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška se sídlem exekutorského úřadu v Plzni-městě, Dominikánská č. 8, pod sp. zn. 134 EX 17390/11, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2021, sp. zn. 10 Co 93/2021, takto:
Dovolání oprávněného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 10 Co 93/2021, neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolání oprávněného uvedeným požadavkům nevyhovuje. Uvádí-li dovolatel citací části textu ustanovení § 237 o.
s. ř., že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, pak nejde o náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolatel neuvádí údaje, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (tj. řešení přijatého v některém z rozhodnutí dovolacího soudu, a nikoli řešení, k němuž dospěl odvolací soud v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit a překonat tak svou dosavadní judikaturu.
Dovolání obsahuje jen nesouhlasnou polemiku dovolatele se závěrem soudního exekutora a odvolacího soudu, namítá-li, že „za tohoto skutkového a právního stavu proto není na popírajícím, aby zahajoval řízení o popření neosvědčené pohledávky“, že „považuje za nedůvodné vyvolávat soudní řízení o popření pohledávky, je-li možné věc posoudit přímo v exekučním řízení“, že odvolací soud „nesprávně posuzuje úplnost přihlášky popřené pohledávky pouze z textové části přihlášky, nikoliv však z obsahu listin připojených … k přihlášce prokazujících existenci, výši a zajištění pohledávky“, že se soud „odchýlil i od principu materiální publicity“, že „nesprávně posoudil celou popřenou pohledávku jako pohledávku ve skupině podle § 337c odst. 1 písm. c)“ o.
s. ř., „ačkoliv je z předložených podkladů zřejmé, že ani součet obou zástavních práv nemůže dosahovat výše přihlášené pohledávky“, a že „odvolací soud … nesprávně posoudil pořadí části popřené pohledávky“, v důsledku čehož „nesprávně posoudil přípustnost přihlášení celé tvrzené nevykonatelné pohledávky … a nesprávně rozhodl o rozdělení části podstaty“. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Namítá-li dovolatel, že přihlášený věřitel nenavrhl a nedoložil listiny (doklad o čerpání úvěru) osvědčující existenci a výši přihlášené popřené pohledávky, aniž by takové listiny obsahoval exekuční spis, že přihlášený věřitel tak nesplnil své povinnosti podle § 336f odst. 1 a 3 o.
s. ř.
a že odvolací soud nesprávně posuzuje úplnost přihlášky popřené pohledávky „pouze z textové části přihlášky, nikoliv však z obsahu listin připojených dle § 336f odst. 3 o. s. ř. k přihlášce prokazujících existenci, výši a zajištění pohledávky“, a poukazuje-li v této souvislosti (v poznámkách pod čarou) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4712/2014, a ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006, pak přehlíží, že tato rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového stavu než rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci a řeší se v nich jiné právní otázky než ty, na kterých závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Takové námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání. Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele o nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu (zpochybňující jeho závěr „o úplnosti popřené pohledávky“) a o neprovedení navržených důkazů (tj. že odvolací soud „neprováděl k důkazu listiny připojené k přihlášce pohledávky“), neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.
s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Námitky, kterými žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. [zpochybňuje-li skutkové zjištění soudů námitkami, že „závěr o úplnosti přihlášené pohledávky společnosti IFIS investiční fond, a. s., … neodpovídá skutkovým závěrům a nemá oporu v provedeném dokazování“ a že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil existenci a rozsah zástavního práva“, a předestírá-li vlastní závěry („skutkový stav umožňoval o pohledávce rozhodnout bez dalšího provádění důkazů“), na nichž pak buduje své vlastní a od soudů odlišné právní posouzení věci], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
V části, ve které směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání oprávněného do výroku usnesení soudního exekutora o tom, že „zbytek rozdělované podstaty ve výši 5 435 802,05 Kč bude projednán při dalším rozvrhovém jednání“, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť proti tomuto výroku je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněného podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.