21 Cdo 3164/2023-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné TRINITY BANK a. s. se sídlem v Praze 1, Celetná č. 969/40, IČO 25307835, zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská č. 1115/16, proti povinnému D. M., zastoupenému JUDr. Věrou Valnou, advokátkou se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská č. 521, prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, se sídlem exekutorského úřadu v Ostravě, Slévárenská č. 410/14, pod sp. zn. 24 EX 4703/14, a u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 307 EXE 914/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2022, č. j. 13 Co 73/2022-548, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 8. 11. 2022, č. j. 13 Co 73/2022-548, Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 15. 12. 2021, č.j. 307 EXE 914/2014-498, jímž tento soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyl prokázán žádný z tvrzených důvodů nepřípustnosti vedení exekuce (námitka promlčení, neplatnost zástavní smlouvy, rozpor jednání oprávněné, resp. jejího právního předchůdce, s dobrými mravy).
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání; oprávněná navrhla jeho odmítnutí pro jeho zjevnou nepřípustnost.
3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání povinného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
6. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
7. Dovolání povinného není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
8. Přestože dovolatel (obecně) uvádí, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (srov. bod II. odůvodnění dovolání), ve skutečnosti v dalším textu dovolání nepřednáší žádnou otázku, která by dovolatelem avizovanou přípustnost dovolání zakládala.
9. Dovolatel v dalším textu dovolání buďto pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů, popř. přednáší vlastní skutkovou verzi příběhu, anebo je obsahem jeho dovolání pouhá kritika závěrů odvolacího soudu (popř. soudu prvního stupně).
10. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
11. Přípustnost dovolání tak nemohou zakládat námitky povinného, že „do katastru nemovitostí nikdy nebyla vložena zástavní smlouva o zřízení zástavního práva pro 50 000 000 ke garáži č. XY v XY“, že „věřitel MPU s dlužníkem Domy Tábor, s. r. o. změnili původní zástavní smlouvu ze dne 22. 3. 2006 v Dodatku č. 4 ke Smlouvě o úvěru“, že „jde o důkaz, že garáž povinného nebyla zatížena zástavním právem“, že „povinný nesouhlasil se změnou splatnosti úvěru po 31. 1. 2009“, že „dlužník, vlastník dokončeného domu, podal dne 10. 12. 2007 návrh na vklad Prohlášení vlastníka o vymezení 59 jednotek v domě“, že „smlouva o zřízení zástavních práv k jednotkám neexistuje, oprávněný ji nepředložil“, že „slovním i logickým výkladem této smlouvy (smlouvy ze dne 22. 3. 2006 – pozn. dovolacího soudu), spolu s předpisy platnými v r. 2006 až 2008, lze dovodit závěr, že dlužník … už od 22. 3. 2006 neměl oprávnění za ni od povinného pro sebe kupní cenu ve výši 297 500 kč přijmout“.
12. V dalších částech obsahu dovolání povinný pouze podrobuje kritice dílčí či souhrnné právní závěry odvolacího soudu (jde o námitky, že „odvolací soud nezhodnotil správně skutečnosti zjištěné z předložených pravomocných rozhodnutí soudů“, že „nad jednáním dlužníka měl oprávněný kontrolu, proto nesmí těžit z nepoctivého a protiprávního stavu, který vyvolal. Soud to neposoudil správně“, že „oprávněný bezdůvodné obohacení od dlužníka včas a řádně nevymáhal, nemá žádný právní důvod požadovat kupní cenu od povinného“, že „soud neuznal za důvod k zastavení exekuce ani to, že návrh oprávněného je vysoce nemorální proto, že musí vědět o promlčení svého nároku, dále, že neplněním svých povinností umožnil dlužníku, aby povinného podvedl, a ještě od něj požaduje kupní cenu znovu“).
13. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
14. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. O návrhu povinného na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2022, č. j. 13 Co 73/2022-548, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 5. 2023, sp. zn. 21 Nd 202/2023, tak, že jej zamítl.
16. O novém návrhu povinného na odklad vykonatelnosti ze dne 20. 10. 2023, který byl odůvodněn totožně jako předchozí návrh, proto již dovolací soud nerozhodoval, navíc Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu