21 Cdo 3203/2025-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně 4 better living s. r. o. se sídlem v Lukově, K Pivovaru č. 50, IČO 17266181, proti žalovanému P. M., zastoupenému Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová č. 553/8, o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 271/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2025, č. j. 11 Co 84/2025-163, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 11 Co 84/2025-163, Krajský soud v Ostravě výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2025, č. j. 23 C 271/2023-133, ve výroku I, kterým okresní soud zamítl žalobu, aby z exekuce prodejem tam jednotlivě označených nemovitých věcí ve vlastnictví „žalobkyně“ (správně ve vlastnictví společnosti PMR Invest Slezsko, s. r. o.) v k. ú. XY, obci XY, vedené na podkladě vykonatelného usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 11. 2014, č. j. 40 C 146/2014-43, a usnesení stejného soudu ze dne 21. 1. 2015, č. j. 40 C 146/2014-7, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Ostrava Mgr. Jiřím Králem, dle pověření k provedení exekuce Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2023, č. j. 91 EXE 10050/2023–118, ve věci oprávněného (zde žalovaného) P. M. proti povinné, společnosti „PMG Invest Slezsko, s. r. o.“ (správně „PMR Invest Slezsko, s. r. o.“), byly vyloučeny nemovité věci ve vlastnictví povinné, výrokem II změnil rozsudek okresního
soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně obsahem žalobních tvrzení zpochybňovala existenci pohledávky žalovaného zajištěné soudcovským zástavním právem, její zařazení do skupiny, resp. její pořadí, rovněž tak existenci soudcovského zástavního práva. Dospěl však k závěru, že žalobkyně není dle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k žalobě o vyloučení nemovitostí z exekuce aktivně legitimována, neboť z hlediska žaloby o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí či z exekuce je rozhodující pouze tvrzení, že žalobce má právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí/exekuci. Zástavní právo takovým právem není, neboť existence zástavního práva provedení výkonu rozhodnutí či exekuce totiž nebrání.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, „zda je smluvní zástavní věřitel aktivně legitimován k podání žaloby na vyloučení předmětu jeho smluvní zástavy jako věci z exekuce vedené oprávněným (žalovaným) z titulu soudcovského zástavního práva zřízeného soudním rozhodnutím na stejnou nemovitou věc“.
Nesprávné právní posouzení této otázky odvolacím soudem spatřuje v tom, že k podání žaloby na vyloučení nemovité věci z exekuce oprávněna je, protože jiný procesní prostředek k obraně svého smluvního zástavního práva k dispozici nemá, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3004/2021, z něhož vyplývá, že „osoba, která nabyla vlastnické právo k nemovitým věcem s účinky předcházejícími okamžiku vzniku soudcovského zástavního práva, může jednak podat vylučovací žalobu (v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva) a následný návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva“, a tvrdí, že je ve stejné situaci, neboť její „smluvní zástavní právo vzniklo v době, kdy soudcovské zástavní právo žalovaného neexistovalo, neboť návrh žalovaného jako oprávněného na jeho nařízení byl pravomocně odvolacím soudem zamítnut“. Dále má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu a aplikace dobré víry dovolatelky (její právní předchůdkyně) jako zástavní věřitelky. 3. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání 5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 7. Dovolatelkou vymezená otázka však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na posouzení otázky, zda je smluvní zástavní věřitel aktivně legitimován k podání žaloby na vyloučení předmětu jeho smluvní zástavy z exekuce vedené oprávněným (žalovaným) z titulu soudcovského zástavního práva zřízeného soudním rozhodnutím na stejnou nemovitou věc z důvodu, že soudcovské zástavní právo v době vzniku zástavního práva smluvního neexistovalo, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. 8. Z dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že dovolatelka není dle § 267 o. s. ř. k žalobě o vyloučení nemovitostí z exekuce aktivně legitimována, z toho důvodu, že v době, kdy vzniklo smluvní zástavní právo k předmětným nemovitostem zajištující pohledávku její předchůdkyně, soudcovské zástavní právo žalovaného neexistovalo. Jinými slovy namítá, že v době zahájení řízení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k předmětným nemovitostem již vázlo na těchto nemovitostech zástavní právo smluvní. Odvolací soud však založil své rozhodnutí na závěru, že z hlediska žaloby o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (exekuce) dle § 267 o. s. ř. je rozhodující pouze tvrzení, že žalobce má právo, které nepřipouští provedení výkonu rozhodnutí (exekuce), přičemž zástavní právo takovým právem není, neboť existence zástavního práva provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) nebrání. Proti tomuto závěru odvolacího soudu v podaném dovolání však dovolatelka ničeho nenamítá. Vzhledem k tomu, že na posouzení otázky, zda soudcovské zástavní právo žalovaného existovalo či neexistovalo v době vzniku zástavního práva smluvního, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a dovolatelka nikterak nezpochybnila závěr, že zástavní právo není právem, které nepřipouští provedení výkonu rozhodnutí (exekuce), tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. 9. Dovolatelka pouze uvádí, že je ve stejném postavení jako oprávněná osoba v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3004/2021. Uvedené rozhodnutí je však k projednávané věci zcela nepřiléhavé, neboť v rozhodnutí je řešena právní otázka, zda se může povinný úspěšně domáhat zastavení exekuce, nařízené na základě usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, z důvodu, že nabyl vlastnické právo k nemovitým věcem s účinky předcházejícími vzniku soudcovského zástavního práva, nebo zda se může domáhat toliko vyloučení postižených nemovitých věcí z exekuce. Na řešení této otázky posuzované v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, když rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že zástavní právo smluvní není právem, které by nepřipouštělo provedení výkonu rozhodnutí. Dovolatelka ani nikterak neodůvodňuje, proč by měly být závěry uvedeného rozhodnutí aplikovány na nyní projednávanou věc. 10. Dovolatelka v další části dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu a aplikace dobré víry dovolatelky (její právní předchůdkyně) jako zástavní věřitelky, odkazujíc přitom například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018. 11. Ani tato otázka však přípustnost dovolání nemůže založit, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud se otázkou dobré víry dovolatelky v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval (v odstavci 11 napadeného rozsudku odvolací soud pouze uvádí, že je bez právního významu úvaha, zda společnost PMR Invest Slezsko, s. r. o. [zástavní dlužnice – pozn. dovolacího soudu], mohla být v dobré víře, že kupuje nemovitosti nezatížené zástavním právem). Zároveň se dovolatelka zřejmě prostřednictvím této otázky snaží podpořit své tvrzení, že soudcovské zástavní právo v době vzniku zástavního práva smluvního neexistovalo, resp. „že neměla možnost se ani z katastru nemovitostí, ani z jiných skutečností či okolností dovědět, že soudcovské zástavní právo žalovaného může být následně obnoveno zrušením zamítavého odvolacího rozhodnutí nikoliv dovolacím soudem, (který dovolání žalované nevyhověl), ale až ústavním soudem“. Jak je uvedeno výše, na posouzení, zda soudcovské zástavní právo existovalo v době vzniku zástavního práva smluvního, rozhodnutí odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k podání vylučovací žaloby nezávisí (viz odstavec 7 tohoto usnesení). Konečně je třeba uvést, že dovolatelkou odkazovaná judikatura je zcela nepřiléhavá, neboť se jedná o judikaturu zabývající se dobrou vírou nabyvatele vlastnického práva k nemovitému majetku a na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. 12. Co se týče poslední námitky dovolatelky, že „nemá k dispozici žádný jiný procesní prostředek k obraně svého smluvního zástavního práva“, dovolací soud uvádí, že odvolací soud správně uvedl, že námitky popírající pohledávku co do její pravosti, výše, zařazení do skupiny či pořadí pohledávek vymáhaných v exekuci lze uplatnit při rozvrhu rozdělované podstaty (viz § 336p, § 336q a násl. ve spojení s § 338a odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu), podle pravidel stanovených v § 337c o. s. ř. 13. V části, ve které směřuje dovolání proti výroku II a III rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 14. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 16. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2026
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu