21 Cdo 3215/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem se
sídlem v Liberci I – Starém Městě, Jestřábí č. 974/1, proti žalovanému
FOIT-kamenictví spol. s r. o. se sídlem v Praze 5 - Hlubočepech, Na Zlíchově č.
228/4, IČO 40766217, zastoupenému Stanislavou Olšanskou, advokátkou se sídlem v
Praze 7 - Holešovicích, V Závětří č. 1036/4, o 98.374,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 364/2010, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2014 č. j. 62 Co 40/2014-192, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22.
října 2013 č. j. 18 C 364/2010-170 opravené usnesením Obvodního soudu pro Prahu
5 ze dne 13. prosince 2013 č. j. 18 C 364/2010-179 se zrušují a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 22. 11. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 5
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 98.374,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
dne 24. 11. 2009 v 11:10 hod. vycházel z jídelny, na schodě „šlápnul do
prázdna“ a při pádu si poranil rameno a koleno. Tento úraz hned nahlásil
mistrovi, avšak žalovaný jej odmítl uznat jako úraz pracovní. Žalobce proto
požaduje náhradu mzdy za dobu „od 1-14 dne“ pracovní neschopnosti, „ztrátu na
výdělku po dobu neschopnosti“, bolestné, „náklady na léčbu spojené s
cestováním“, „vyplacení ztížení společenského uplatnění“, které mu vzniklo
následkem pracovního úrazu, a „psychickou újmu po dobu, co nemohl plnit výživné
a závazky banky, ať posoudí soud“; k žalobě přiložil rozpis jednotlivých
částek, ze kterých se skládá požadovaná částka 98.374,- Kč [„G many bank –
navýšení“ - 9.000,- Kč, výživné - 4.900,- Kč, „telefony FOIT s. r. o.“ a
„telefony Pražská správa sociálního zabezpečení“ - 800,- Kč, „cestovné do
nemocnice Jablonec“ - 504,- Kč, vodoléčba, rehabilitace - 380,- Kč, „doporučené
dopisy“ - 130,- Kč, „přesčasové hodiny 23,5“ – 2.875,- Kč, „1,5 dne dovolené“ -
1.125,- Kč, „účet ve spořitelně v minusu“ - 940,- Kč, „rozdíl platu za listopad
2009“ – 3.400,- Kč, „za listopad“ – 4.430,- Kč, „za prosinec“ - 17.430,- Kč,
„za leden“ - 15.850,- Kč, „za únor“ - 15.850,- Kč, „za březen“ - 17.160,- Kč a
za pohmožděné koleno (10 bodů) a klíční kost (20 bodů) - 3.600,- Kč]. Podáním
ze dne 6. 12. 2012 žalobce „zredukoval nároky uvedené v původním návrhu“ tak,
že žádá po žalovaném „ztrátu na výdělku, která vznikla rozdílem v příjmu a
vyplacenou nemocenskou včetně proplacení prvních 3 dnů, po které mu nebyla
nemocenská vyplacena“, nárok na „náhradu bolestného na základě předloženého
bodového ohodnocení“ (30 bodů) a účelně vynaložené náklady spojené s léčením
(cestovné k ošetření a kontrolám do nemocnice v Jablonci nad Nisou a náklady
spojené s korespondencí se žalovaným) ve výši 1.700,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 3. 2013 č. j. 18 C 364/2010-139
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 30.891,30 Kč k rukám advokátky Stanislavy Olšanské. Dospěl k
závěru, že žalobci, který pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze
dne 1. 10. 2009 jako údržbář strojního zařízení, se nepodařilo prokázat žádný
ze zákonných předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou
zaměstnanci pracovním úrazem, neboť z lékařských zpráv a záznamů předložených
žalobcem „jednoznačně“ nevyplývá, že jeho zdravotní obtíže vznikly při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v důsledku úrazu ze dne 24. 11.
2009, kdy měl špatně šlápnout a upadnout při cestě z jídelny, zvláště když
shodné zdravotní obtíže (poranění levého ramene a pravého kolena) uváděl již v
souvislosti s úrazem, který měl utrpět dne 9. 10. 2009, když byl sražen
motorkou na přechodu pro chodce. Nedůvodnými shledal též nároky žalobce na
doplatek mzdy za měsíc listopad 2009 ve výši 4.430,- Kč „respektive ve výši
3.400,- Kč“ a za práci přesčas, stejně jako na doplatky mzdy za měsíce prosinec
2009 až březen 2010, kdy již pro žalovaného vzhledem k rozvázání pracovního
poměru dohodou ke dni 30. 11. 2009 nevykonával práci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2013 č. j. 62 Co
254/2013-159 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně zatížil řízení vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť sice správně dovodil,
že žaloba nesplňuje zákonem stanovené náležitosti uvedené v ustanovení § 79
odst. 1 občanského soudního řádu, a proto také žalobce při jednání dne 12. 9.
2011 poučil podle ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu o vadách
žaloby a vyzval ho k doplnění všech rozhodujících skutečností a k označení
důkazů, avšak v rozporu s ustanovením § 168 odst. 2 občanského soudního řádu
toto usnesení nevyhotovil a žalobci nedoručil, a rovněž pochybil tím, že žalobu
zamítl, aniž by žalobci poskytl řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 3
občanského soudního řádu. Uložil soudu prvního stupně, aby žalobce vyzval
postupem podle ustanovení § 43 občanského soudního řádu k odstranění vad žaloby
a aby jej v písemném vyhotovení usnesení řádně poučil o tom, jakým způsobem je
třeba vady žaloby odstranit, když žaloba „zejména postrádá náležité vylíčení
všech rozhodujících skutečností“, kterými žalobce odůvodňuje své jednotlivé
nároky, a není zřejmé, jakým způsobem dospěl k jednotlivým částkám, které v
souhrnu mají činit 98.374,- Kč. Zdůraznil, že „nepostačí pouhé vyčíslení, ale
je třeba uvést přesně, jak žalobce k jednotlivým položkám dospěl“.
Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co usnesením ze dne 28. 8. 2013 č. j. 18 C
364/2010-163 vyzval žalobce, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení
odstranil vadu žaloby spočívající v nedostatečném vylíčení rozhodujících
skutečností tak, aby bylo z žaloby zřejmé, na jakém skutkovém a právním základě
se domáhá jednotlivých žalobou uplatněných nároků na zaplacení peněžitých
částek, které ve svém souhrnu mají činit 98.374,- Kč, přičemž nepostačí pouhé
vyčíslení, ale je třeba uvést přesně, jak žalobce k jednotlivým položkám
dospěl, jakým způsobem je vyčíslil, z jakých důvodů a na základě jakého
skutkového stavu se domáhá jejich zaplacení, a poučil jej o tom, že pokud vady
žaloby neodstraní ve stanovené lhůtě, soud žalobu odmítne – usnesením ze dne
22. 10. 2013 č. j. 18 C 364/2010-170 opraveným usnesením ze dne 13. 12. 2013 č.
j. 18 C 364/2010-179 žalobu odmítl a uložil žalobci povinnost zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 38.913,60 Kč k rukám advokátky Stanislavy
Olšanské. Dospěl k závěru, že vady žaloby spočívající v nedostatečném vylíčení
rozhodných skutečností a „nedostatečné individualizaci skutkového základu
žalobou uplatněného nároku“, které žalobce přes výzvu soudu doručenou mu dne
23. 9. 2013 „zákonnou fikcí“ neodstranil, znemožňují věcné projednání žaloby a
pokračování v řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2014 č. j. 62 Co
40/2014-192 potvrdil usnesení soudu prvního stupně „ve znění“ opravného
usnesení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů odvolacího řízení 3.424,- Kč k rukám advokátky Stanislavy Olšanské.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nesplňuje
náležitosti uvedené v ustanovení § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť
neobsahuje dostatečné vylíčení všech skutkových okolností, kterými žalobce
odůvodňuje svůj nárok, postrádá bližší specifikaci žalobního petitu, neboť není
zřejmé, jakým způsobem žalobce dospěl k jednotlivým částkám, které ve svém
souhrnu mají činit 98.374,- Kč, když v tomto směru nestačí pouhé vyčíslení
celkové sumy, ale je třeba rozebrat jednotlivé položky a uvést, jak k nim
žalobce dospěl. Vzhledem k tomu, že žalobce nereagoval na výzvu k odstranění
vad žaloby obsaženou v usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 8. 2013 č. j.
18 C 364/2010-163, které mu bylo doručeno dne 23. 9. 2013, a že vady žaloby
brání jejímu věcnému projednání, odvolací soud shledal, že soud prvního stupně
žalobu důvodně odmítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
„splnil povinnost označení účastníků“, uvedl, z jakého důvodu požaduje
zaplacení uvedené částky, a vylíčil rozhodné skutečnosti; jeho podání proto
netrpělo „tak závažnou“ vadou, pro kterou by mělo být řízení „zastaveno, resp.
odmítnuto“. Zdůraznil, že v případě neuvedení všech potřebných tvrzení nejde o
vadu žaloby, která by měla bránit v pokračování řízení, zejména když jsou
vylíčeny takové rozhodující skutečnosti, kterými je vymezen předmět řízení po
skutkové stránce. Dovolatel má za to, že jeho podání obsahovalo „rozhodné
skutečnosti, ze kterých mohl soud danou věc posoudit a případně rozhodnout v
nalézacím řízení“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil „soudu“ k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu, které odpovídá ustálené judikatuře,
nespočívá na nesprávném právním posouzení. Má za to, že žaloba není
„projednatelná“, i když se soud prvního stupně „po řadě marných pokusů přimět
žalobce k jejímu doplnění“ o to pokusil, neboť není zřejmé, z jakého důvodu
požaduje žalobce uhradit jednotlivé částky, které neodpovídají skutkovému
tvrzení v žalobě.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky procesního práva (jakým způsobem musí být v žalobě vylíčeny
rozhodující skutečnosti, aby bylo možné žalobu věcně projednat), při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř.
mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se
žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.
s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na
jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové
skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje
svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením
rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení,
uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v
žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu
žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň
takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové
stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě
jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně) [srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002,
uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, č. 6, roč. 2005, s. 215].
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní
petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh
na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy,
jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu
bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím
soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to,
jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná
práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí
svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v
ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý
nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. například
již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo
370/2002).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo
nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil
nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo
opravu provést (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy
senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto
následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o. s. ř.).
V projednávané věci ze žaloby ze dne 22. 11. 2010 ve spojení s podáním ze dne
6. 12. 2012, kterým žalobce „zredukoval nároky uvedené v původním návrhu“,
jednoznačně vyplývá, že žalobce se po žalovaném domáhá náhrady za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti způsobené pracovním úrazem ze dne 24. 11.
2009, náhrady za bolest ve výši 3.600,- Kč odpovídající 30 bodům a náhrady
účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 1.700,- Kč.
Se soudy lze souhlasit v tom, že žaloba ze dne 22. 11. 2010 (ve spojení s
podáním ze dne 6. 12. 2012) nesplňuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení
§ 79 odst. 1 o. s. ř., neboť z ní není zřejmé, jakou částku žalobce požaduje na
náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a za jaké období se
této náhrady domáhá. V části, ve které se žalobce domáhá náhrady účelně
vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 1.700,- Kč, sice žaloba
neobsahuje tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro meritorní
posouzení tohoto nároku (žalobce neuvedl, v čem jednotlivé náklady spojené s
léčením spočívají, a kdy a v jaké výši mu vznikly), tento nedostatek však
nepředstavuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o. s. ř., která by bránila
pokračování v řízení, neboť předmět řízení je z hlediska uvedeného nároku po
skutkové stránce v žalobě dostatečně vymezen. Protože předmět řízení byl
dostatečně vymezen i ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu za bolest ve
výši 3.600,- Kč, měl soud prvního stupně postupem podle ustanovení § 43 odst. 1
o. s. ř. vyzvat žalobce k doplnění žaloby jen v části, ve které se domáhal
náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, a to tak, aby
uvedl, jakou částku a za jaké období na této náhradě požaduje. Pouze v této
části by soud prvního stupně mohl žalobu – nebyly-li by uvedené vady bránící
pokračování v řízení přes výzvu soudu odstraněny – podle ustanovení § 43 odst.
2 o. s. ř. odmítnout, neboť pro neodstranění vad žaloby lze žalobu odmítnout
jen ohledně toho ze samostatných nároků, jehož se týká vada, bránící dalšímu
pokračování v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002 sp.
zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné pod č. 210 v časopise Soudní judikatura, roč.
2002). Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně uvedeným způsobem nepostupoval
[usnesení ze dne 28. 8. 2013 č. j. 18 C 364/2010-163, jímž soud prvního stupně
vyzval žalobce k odstranění vad žaloby, obsahuje pouze obecně formulovanou
výzvu k odstranění nedostatku žaloby spočívajícího v nedostatečném vylíčení
rozhodujících skutečností (přestože předmět řízení byl – jak vyplývá z výše
uvedeného - s výjimkou nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti v žalobě ze dne 22. 11. 2010 ve spojení s podáním žalobce ze dne
6. 12. 2012 po skutkové stránce dostatečně vymezen) a nikoli poučení žalobce o
tom, že má žalobu v části, ve které se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti, doplnit tak, že uvede, jakou částku a za jaké
období na této náhradě požaduje], nebyly v projednávané věci splněny podmínky
pro odmítnutí žaloby stanovené v § 43 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro
Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu