USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská č. 695/38, proti žalovanému městu Žatec se sídlem městského úřadu v Žatci, náměstí Svobody č. 1, IČO 00265781, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, o 952 940 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 13 C 10/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. června 2024, č. j. 10 Co 8/2024-337, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 052,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 10 Co 8/2024-337, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že rozhodne-li se zaměstnanec, u něhož byly splněny předpoklady pro vznik nároku na tzv. předčasný důchod [starobní důchod, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona č. 155/1991 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“)], o své vlastní vůli o tuto dávku důchodového pojištění požádat a tzv. předčasný důchod je mu přiznán, nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (srov. § 27 zákona o důchodovém pojištění), neboť zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 37 odst. 2 věty před středníkem zákona o důchodovém pojištění souběh takové výdělečné činnosti a výplaty starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, vylučuje. Proto za situace, kdy byl se zaměstnancem neplatně rozvázán pracovní poměr, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda (plat) z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod (starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), jehož výplatu na základě vlastní žádosti pobírá, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před podáním žádosti o důchod) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Není- li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nadále zdrojem jeho příjmů zásadně mzda (plat) za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nemá ode dne, kdy mu byl tento důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce; důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o tzv. předčasný důchod, jsou přitom nerozhodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023).
4. Uvedený závěr judikatury dovolacího soudu vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč. (dále též jen „Stanovisko“), které bylo přijato za právní úpravy, jež umožňovala souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti na základě pracovněprávního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán na dobu určitou, nejdéle však na dobu jednoho roku; v případě tzv. předčasného starobního důchodu (starobního důchodu před dosažením důchodového věku) byl takový souběh vyloučen zcela (§ 37 zákona o důchodovém pojištění ve znění do 31. 12. 2009).
5. V bodu II Stanoviska byl přijat závěr, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 69 odst. 1 zákoníku práce) nenáleží zaměstnanci, kterému byl po neplatném rozvázání pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku na jeho žádost přiznán starobní důchod. Z odůvodnění tohoto bodu Stanoviska vyplývá, že jestliže se zaměstnanec, u něhož již byly splněny předpoklady pro vznik nároku na starobní důchod a s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku, rozhodne o tuto dávku důchodového pojištění požádat a starobní důchod je mu přiznán, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy (v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku), i když dříve (před podáním žádosti o důchod nebo před přiznáním starobního důchodu) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o starobní důchod, jsou přitom nerozhodné. Není-li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku, nadále zdrojem jeho příjmů zásadně mzda za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod, nemá ode dne, kdy mu byl důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 69 odst. 1 zákoníku práce). Uvedený závěr Stanoviska platil tím spíše v případě tzv. předčasného starobního důchodu (starobního důchodu před dosažením důchodového věku), kde byl souběh tohoto důchodu s příjmem z výdělečné činnosti na základě pracovněprávního vztahu zcela vyloučen.
6. S účinností od 1. 1. 2010 právní úprava umožnila souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti bez omezení (tuto změnu právní úpravy reflektoval dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016), ale v případě tzv. předčasného starobního důchodu (starobního důchodu před dosažením důchodového věku) byl takový souběh i nadále zcela vyloučen. Za současného pobírání tohoto důchodu proto zaměstnanec nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (viz odst. 20 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023). Platily-li závěry vyjádřené v bodu II Stanoviska ve vztahu k starobnímu důchodu podle právní úpravy v zákoně o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2009, která v omezené míře umožňovala souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti, musí platit (tím spíše) i ve vztahu k tzv. předčasnému starobnímu důchodu (starobnímu důchodu před dosažením důchodového věku), u něhož je (a byl i do 31. 12. 2009) souběh s příjmem z výdělečné činnosti zcela vyloučen.
7. Rozhodl-li se v projednávané věci žalobce, který uzavřel se žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru, jež byla pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnou, požádat o přiznání tzv. předčasného důchodu, jehož výplata do dosažení důchodového věku v případě výkonu výdělečné činnosti nenáleží, dal tím nepochybně najevo, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů plat z pracovního poměru u žalovaného, ale přiznaný důchod, a že není – jak vyplývá z výše uvedeného – připraven a ochoten dále konat pro žalovaného práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před přiznáním tzv. předčasného starobního důchodu) žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Shledal-li za těchto okolností odvolací soud správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce nemá ode dne, kdy mu byl přiznán tzv. předčasný starobní důchod a kdy tento důchod začal pobírat, nárok na náhradu platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, je tento jeho názor zcela v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
8. Dovolací soud se neztotožňuje s názorem dovolatele, že rozhodná právní otázka vyřešená uvedeným způsobem dovolacím soudem (kterou dovolatel formuluje jako otázku „posouzení vůle zaměstnance, s kterým byl neplatně rozvázán pracovní poměr a který požádal a byl mu přiznán předčasný starobní důchod, v neochotě a nepřipravenosti dále konat pro zaměstnavatele práci dle pracovní smlouvy z důvodu volby příjmu a upřednostnění důchodové dávky před příjmem z výdělečné činnosti“) by měla být posouzena jinak. Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/2006. Nejvyšší soud výše formulované důvody pro odklon od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023, a ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo přijato za účelem sjednocení rozhodovací činnosti soudů (mimo jiné) k rozhodné právní otázce a ze kterého tento rozsudek dovolacího soudu vychází, neshledal.
9. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i v části výroku, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalobě co do částky 228 726 Kč (náhrada platu za dobu do přiznání tzv. předčasného starobního důchodu) s úrokem z prodlení vyhověno. Ve vztahu k této části výroku rozsudku odvolacího soudu však žalobce není osobou oprávněnou k podání dovolání, a jeho dovolání proto není v této části (subjektivně) přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura).
10. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. (v části, ve které k jeho podání žalobce nebyl subjektivně oprávněn) a podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve zbývající části) odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 2. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu