21 Cdo 3241/2024-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce T. B., zastoupeného Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, proti žalované eD system a. s. se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Novoveská č. 1262/95, IČO 47974516, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 2102/61a, o 428 515,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 194/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2024, č. j. 16 Co 48/2024-333, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 487,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 2102/61a.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2024, č. j. 16 Co 48/2024-333, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené otázce (za jakých podmínek může zaměstnavatel před skončením pracovního poměru zaměstnance platně odstoupit od konkurenční doložky bez udání důvodu) v souladu se závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19, uveřejněném pod č. 103/2021 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „cit. nález“), vydaném přímo v projednávané věci, jakož i s navazujícím rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2955/2023, uveřejněným pod č. 82/2024 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 82/2024“).
3. Ústavní soud v cit. nálezu dospěl k závěru (vyjádřenému v tzv. právní větě nálezu), že konkurenční doložka je obecně přípustným prostředkem smluvního omezení základních práv zaměstnance, jenž – ač má synallagmatickou povahu – slouží primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele. Naopak v zájmu zaměstnance zásadně je, aby konkurenční doložkou vázán nebyl, neboť se jedná o institut smluvního práva, který jej po skončení pracovního poměru nezanedbatelným způsobem omezuje a zasahuje do jeho práva na svobodnou volbu povolání a podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) nebo práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Plošný zákaz smluvních ujednání výslovně umožňujících zaměstnavateli odstoupit od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance bez uvedení důvodu, jenž je stanoven toliko judikaturou obecných soudů, nikoli zákonem, je ústavně nepřípustným soudcovským dotvářením práva a porušuje princip dělby moci (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), princip autonomie vůle a smluvní svobody jednotlivců (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a základní práva zaměstnavatele podle čl. 2 odst. 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky i bez uvedení důvodu, byla-li tato možnost smluvními stranami výslovně sjednána, ovšem neznamená, že zaměstnanci coby typově slabší smluvní straně v pracovněprávních vztazích nemá být poskytnuta žádná ochrana před potenciální svévolí nebo zneužitím tohoto práva ze strany zaměstnavatele. Svévole nebo zneužití práva zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu nicméně musejí být v rámci soudního řízení zjišťovány a prokazovány s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu, nikoli automaticky předpokládány.
4. Uvedené závěry Nejvyšší soud aproboval v R 82/2024, v němž formuloval závěr, že zaměstnavatel může odstoupit od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance i na základě smluvního ujednání, podle kterého je zaměstnavatel v uvedené době oprávněn od konkurenční doložky odstoupit bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, popřípadě i na základě jinak obdobně sjednané možnosti odstoupení. V řízení, v němž se zaměstnanec po zaměstnavateli domáhá zaplacení peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky, je však soud povinen poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance, prokáže-li se, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky.
5. Podle cit. nálezu svévole nebo zneužití práva zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky i bez udání důvodu (příp. „z kteréhokoliv důvodu“), byla-li tato možnost sjednána, musejí být v rámci soudního řízení zjišťovány a prokazovány s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu, nikoli automaticky a bez dalšího předpokládány. Obecné soudy jsou při rozhodování povinny vzít do úvahy všechny relevantní okolnosti případu, kupříkladu a) dobu, kdy k odstoupení zaměstnavatele došlo, b) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky těsně před skončením pracovního poměru zaměstnance, pak zvážit důvod, proč tak nemohl učinit dřív (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem), c) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky bez uvedení důvodu, důvod, proč vázanost stran konkurenční doložkou považoval za nežádoucí, nepřiměřenou, neudržitelnou nebo nespravedlivou (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem), d) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou (např. si již našel povolání, které požadavkům plynoucím z konkurenční doložky vyhovuje, nebo naopak odmítl nabídku povolání, které těmto požadavkům nevyhovovalo), nebo e) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil svého práva odstoupit od konkurenční doložky (např. se chtěl zprostit povinnosti poskytovat zaměstnanci peněžité vyrovnání v době, kdy věděl nebo mohl a měl vědět, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou) [srov. bod 58 cit. nálezu].
6. Nejvyšší soud potom v R 82/2024 zdůraznil, že výsledné posouzení přitom nemůže být jen jakýmsi aritmetickým průměrem zvažovaných okolností, neboť některým okolnostem musí být s ohledem na konkrétní zvláštnosti projednávané věci připisován větší význam než ostatním.
7. V projednávané věci odvolací soud z uvedených závěrů důsledně vycházel, pokud uzavřel, že „odstoupení od konkurenční doložky doručené žalobci dne 26. 4. 2016 nelze považovat za svévoli žalované nebo zneužití sjednaného práva odstoupit od konkurenční doložky z její strany“ a že se jedná „o platné právní jednání, které bylo způsobilé přivodit zamýšlené právní účinky spočívající ve zrušení závazku z konkurenční doložky od jeho počátku“. K odstoupení sice žalovaná přistoupila krátce (necelých pět dnů) před skončením pracovního poměru žalobce, odvolací soud však správně zohlednil, že tak učinila proto (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.
s. ř. – nepodléhá), že žalovaná se poté, co žalobce dal výpověď z pracovního poměru, soustředila na to, aby žalobce jako zaměstnance „udržela“ a „jednala s ním o dalších podmínkách a teprve až bylo zcela zřejmé, že odejde, se po zvážení situace rozhodla ukončit konkurenční doložku jako zbytečnou odstoupením“, že „ze strany žalované tedy nešlo o žádné účelové vyčkávání či nějaký ‚naschvál‘ vůči žalobci“, a že „samotná časová souvislost, že k odstoupení od konkurenční doložky došlo několik málo dnů před skončením pracovního poměru poté, co žalobce definitivně odmítl odvolat svou výpověď z pracovního poměru, neprokazuje bez dalšího, že šlo o pomstu žalované“; uvedené okolnosti sice neodůvodňují závěr, že žalovaná k odstoupení nemohla přistoupit dříve, avšak vysvětlují, proč ke zvážení potřeby chránit své zájmy konkurenční doložkou přistoupila krátce před uplynutím výpovědní doby a že tak nečinila v úmyslu žalobce poškodit.
Dospěla-li žalovaná k závěru, že žalobce v průběhu pracovního poměru nepřišel do kontaktu s takovými informacemi a poznatky, které by bylo nezbytné chránit konkurenční doložkou, nelze za nepřiměřenou považovat ani úvahu odvolacího soudu, že je „na volné úvaze žalované, zda se bude potencionálnímu konkurenčnímu střetu zájmů mezi žalovanou a žalobcem, k němuž by mohlo po skončení pracovního poměru účastníků dojít zneužitím informací a poznatků nabytých žalobcem v souvislosti s výkonem zaměstnání, konkurenční doložkou bránit“.
Významná z hlediska učiněného závěru je též okolnost, že „žalobce ve výsledku nebyl vůbec nijak konkurenční doložkou omezen“, neboť žalobce „netvrdil, že by si jinou práci hledal ještě před tím, než pracovní poměr ukončil, a že ta by mu snad hypoteticky mohla ‚uniknout‘ kvůli konkurenční doložce“, že „sice tvrdil, že doložku respektoval, ovšem jinou práci bezprostředně po ukončení pracovního poměru neměl a ani po dobu trvání doložky mít evidentně nemohl“ a „práci nakonec hledal 18 měsíců a našel ji v Rakousku“.
8. Vzhledem k tomu, že R 82/2024 byla překonána dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (ze které dovolací soud vycházel též v cit. nálezem zrušeném usnesení ze dne 26. 3. 2019, č. j. 21 Cdo 60/2018-114), nemůže obstát dovolací námitka, že „při řešení otázky hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, tedy otázky podmínek platnosti či neplatnosti odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky uzavřené se zaměstnancem bez uvedení důvodů, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
9. Namítá-li žalobce, že „odvolací soud v této souvislosti zcela nelogicky uvádí, že žalobce ve výsledku nebyl vůbec nijak konkurenční doložkou omezen“, že „vědom si závazku z konkurenční doložky, žalobce před skončením pracovního poměru k žalované nehledal jiné pracovní uplatnění v oblasti podnikání, která by mělo soutěžní povahu k podnikání žalované“, že „pokud by od konkurenční doložky žalovaná odstoupila dříve, žalobce by mohl hledat uplatnění v oboru dříve“, že „právě proto, že žalovaná odstoupila od konkurenční doložky až těsně před skončením pracovního poměru žalobce a až poté, co žalobce odmítl nabídku žalované na setrvání v pracovním poměru, zabránila žalobci nalézt uplatnění neprodleně po skončení pracovního poměru v oboru podnikání žalované“, a že „žalobce si své budoucí zaměstnání začal hledat s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou až po odstoupení žalované od konkurenční doložky“, vyslovuje pouhý nesouhlas se skutkovými zjištěními (skutkovými závěry) odvolacího soudu.
10. Dovolatel pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
11. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
12. Přípustnost dovolání nezakládají námitky, že odvolací soud se „odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž zopakoval dokazování“, že „některé závěry odvolacího soudu jsou pak v rozporu s provedenými důkazy, aniž by odvolací soud vysvětlil, proč k těmto důkazům nepřihlédl“, a že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, které nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
13. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které nebylo žalobě vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně těmto požadavkům vyhovuje. 13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu