21 Cdo 3401/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce F. G., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, o odškodnění pracovního
úrazu, za účasti K., p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 20/2000, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2006, č.j. 35
Co 469/2005-300, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 13. 1. 2006, č.j. 35 Co 469/2005-300, kterým byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 7. 2005, č.j. 18 C 20/2000-262,
ve znění usnesení ze dne 5. 10. 2005, č.j. 18 C 20/2000-279, v zamítavém výroku
o věci samé co do částky 38.500,- Kč „s přísl.“, není přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. [soud prvního stupně v tomto rozsudku
rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 7. 2. 2003, č.j. 18 C
20/2000-109, ve znění rozsudku ze dne 9. 10. 2003, č.j. 18 C 20/2000-158, který
byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004, č.j. 64 Co 582,
583/2003-165, zrušen (oběma rozsudky žalobu zamítl)] a nebylo shledáno
přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozsudek
odvolacího soudu v napadené části (v jeho potvrzujícím výroku ve věci samé)
nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že právní otázku počátku běhu
promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) posoudil
odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že jinak byl v dovolání
uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) pouze dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k
okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu v tom, jak vyložil
ustanovení § 261 odst. 1, 2 a § 263 odst. 3 zák. práce (ve znění od 1. 1. 1989
do 31. 12. 2006) z hlediska promlčení části nároku na náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity
žalobce). Výklad uvedených ustanovení se v judikatuře soudů již v
minulosti ustálil.
Počátek promlčecí doby v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen
ustanovením § 262 odst. 1 zák. práce (ve znění do 31. 12. 2006), podle něhož
lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto
vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci
(srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně
každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata),
přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu
uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala
nemoc apod.).
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z
odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Obecně platí, že nárok na náhradu
škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní
a v jejím rámci lhůta subjektivní. Z této obecné zásady představuje v určitém
smyslu výjimku nárok na náhradu škody na zdraví, neboť k jeho uplatnění je
stanovena pouze subjektivní lhůta. U tohoto typu odpovědnostních vztahů -
který je předmětem řízení i v posuzované věci - je proto bez významu, kdy
objektivně došlo ke škodní události (k poškození zdraví úrazem nebo k
onemocnění nemocí z povolání), směrodatný je zde subjektivně určený počátek,
neboť počátek běhu promlčecí doby se tu odvíjí ode dne, kdy se poškozený
dozvěděl o škodě a o odpovědné osobě. Subjektivní počátek promlčecí doby je tu
dán nejen v zájmu zvýšené ochrany poškozeného, odůvodněn je rovněž (a
především) povahou práva na náhradu škody na zdraví, neboť následky vlastní
škodní události se mohou projevit (a také se velmi často projevují) se značným
časovým odstupem až v době, kdy by objektivní promlčecí lhůta počítaná od
škodní události (jestliže by byla stanovena) již dávno skončila. Obě podmínky
stanovené pro počátek běhu (dvouleté) subjektivní promlčecí lhůty podle
ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce pro uplatnění nároku na náhradu škody na
zdraví, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny
kumulativně.
Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že při posouzení promlčení je
třeba mít na zřeteli, že celkový nárok na náhradu škody na zdraví se skládá z
několika dílčích nároků (srov. § 193 odst. 1 zák. práce), které jsou podle
ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich
vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat (srov.
závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 37/74, k
uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při
pracovních úrazech a nemocech z povolání, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 56, 57).
Z hlediska posouzení počátku subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na
náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání
invalidity nebo částečné invalidity (§ 195 zák. práce) dospěl Nejvyšší soud
již v minulosti k závěru, že promlčecí lhůta začíná běžet zásadně od okamžiku,
kdy se poškozený dozvěděl o výdělku dosahovaném před poškozením a po
poškození, popřípadě kdy bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního
(částečného invalidního) důchodu a poškozený se o něm dozvěděl (srov. též
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 4. 1988, sp.zn. 1 Cz 2/88, nebo
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo
376/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, pod
č. 35). Na uvedeném právním názoru dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit; i
když byl přijat před delší dobou, je i v době rozhodné pro posuzovanou věc při
zásadně stejné právní úpravě jako správný nadále přijímán (srov. např.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2005, sp.zn. 21 Cdo
2877/2004, který byl uveřejněn pod poř. č. 52 v časopise Soudní judikatura,
ročník 2005).
Dovodil-li proto odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - že
dvouletá subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění práva poškozeného (žalobce)
na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti začala
běžet po vydání rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu a zároveň
poté, kdy se poškozený (žalobce) o výši tohoto důchodu dozvěděl, a že s ohledem
na vznesenou námitku promlčení nelze nároky na jednotlivá plnění (za
období od června 1996 do ledna 1998 v celkové výši 38.500,- Kč „s
přísl.“), uplatněné žalobou podanou u soudu dne 28. 1. 2000, jako promlčené
přiznat, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů;
dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu - v jeho
potvrzující části ve věci samé (tj. s výjimkou výroku o zrušení rozsudku soudu
prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do částky 97.425,-
Kč s úroky z prodlení a výroků o náhradě nákladů řízení) - proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České
republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c
odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Mojmír Putna,
v. r.
předseda senátu