21 Cdo 3558/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně N. P., zastoupené JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem v
Chrudimi, Štěpánkova č. 83, proti žalované EVONA a.s. se sídlem v Chrudimi,
Rooseveltova č. 46, IČO 46509071, zastoupené JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem
se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova č. 335, o odškodnění nemoci z povolání, za
účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze
1, Templová č. 747, IČ 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované,
vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 54/2002, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 13. ledna 2010 č.j. 18 Co 146/2009-378, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl
rozsudek okresního soudu změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení
395.740,- Kč s úroky z prodlení a o placení „renty“ ve výši 4.980,- Kč měsíčně,
„počínaje listopadem 2008“, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
31.080,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše
Plavce, advokáta se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova č. 335.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná na odškodnění nemoci z povolání
nahradila (kromě ztížení společenského uplatnění ve výši 21.000,- Kč) ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti (od 11.2.2000 do 1.3.2001) ve výši
16.734,40 Kč a ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která jí
vzniká od 2.3.2001; po několikeré změně žaloby provedené se souhlasem soudu
prvního stupně nakonec požadovala náhradu ušlého výdělku až do 31.10.2008 v
celkové výši 417.515,- Kč s 8% úroky z prodlení „od vyhlášení rozsudku“ do
zaplacení a od 1.11.2008 placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve
výši 4.980,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala od 4.6.1990
jako dělnice v textilní výrobě a že v průběhu pracovního poměru dne 12.8.1999 u
ní byla zjištěna nemoc z povolání - astma bronchiale způsobená přecitlivělostí
na polyamidové vlákno. V souvislosti s nemocí z povolání byla žalobkyně od
11.2.2000 do 1.3.2001 v pracovní neschopnosti, po jejím skončení ke dni
1.3.2001 byl pracovní poměr účastníků rozvázán dohodou „z důvodu nemoci z
povolání“ a od 24.11.2003 byl žalobkyni pro následky nemoci z povolání přiznán
částečný invalidní důchod. Žalovaná, která uznala svoji odpovědnost za škodu z
nemoci z povolání, poskytla žalobkyni odškodnění ztížení společenského
uplatnění i ušlého výdělku. Na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti vyplatila žalobkyni pouze 21.617,- Kč „hrubého“, tedy o 16.734,-
Kč méně, než by spolu s vyplacenými nemocenskými dávkami „činila hrubá mzda
žalobkyně“ za uvedené období, a při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti pak žalovaná započítává „k tíži žalobkyně“ jako
výdělek dosahovaný po zjištění nemoci z povolání minimální mzdu, s čímž
žalobkyně „nesouhlasí“, neboť podle jejího názoru by na ni nemělo být
„přenášeno riziko její nemoci z povolání spočívající v tom, že je
nezaměstnaná“, jestliže „od skončení pracovního poměru u žalované nemůže právě
z důvodu nemoci z povolání sehnat zaměstnání“. Po žalované proto požadovala
odpovídající doplatky a na ztížení společenského uplatnění vedle již
zaplacených 21.000,- Kč (za 700 bodů podle znaleckého posudku) „dalších
21.000,- Kč“.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 31.10.2008 č.j. 3 C 54/2002-291 (ve
znění opravného usnesení ze dne 13.1.2009 č.j. 3 C 54/2002-300) žalované
uložil, aby žalobkyni zaplatila 438.515,- Kč s 8% úroky z prodlení od
31.10.2008 do zaplacení, a aby žalobkyni platila „rentu 4.980,- Kč měsíčně
počínaje měsícem listopadem 2008“, zamítl žalobu ohledně částky 16.734,- Kč a
úroků z prodlení ve výši 8% z této částky od 28.2.2002 do zaplacení a z částky
21.000,- Kč od 28.2.2002 do 30.10.2008, zastavil řízení ohledně úroků z
prodlení ve výši 8% z částky 417.515,- Kč do 28.2.2002 do 30.10.2008, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že
advokátce JUDr. Janě Staňkové „se přiznává odměna za zastupování žalobkyně ve
výši 31.921,75 Kč, která jí bude proplacena z rozpočtových prostředků soudu“, a
že žalovaná je povinna „nahradit České republice na účet Okresního soudu v
Chrudimi“ na nákladech řízení 72.255,35 Kč a soudním poplatku 29.500,- Kč. Soud
prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná, která
podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce odpovídá žalobkyni za škodu
způsobenou nemocí z povolání, zaplatila žalobkyni na náhradě za ztrátě na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti již „celou částku“, kterou podle
znaleckého posudku JUDr. Šauera ze dne 29.4.2008 měla žalobkyni z tohoto titulu
zaplatit, a proto „soud v této části shledal žalobu jako nedůvodnou“. Ohledně
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „se soud
ztotožňuje s výpočty i závěrem znalce ohledně průměrného výdělku žalobkyně před
vznikem škody“; „pokud se však týká výpočtu samotného, je soud toho názoru, že
v tomto případě nebude možno s odůvodněním, že nedostatek pracovních míst na
trhu práce nemůže jít k tíži žalované, odečítat od vypočtené ztráty na výdělku
předpokládaný výdělek, tedy minimální mzdu, a ode dne přiznání částečného
invalidního důchodu 75% minimální mzdy“. Při posouzení této otázky soud
vycházel ze znaleckého posudku Doc. MUDr. Dvořáčkové, CSc. ze dne 19.8.2004, ze
kterého vyplývá, že žalobkyně onemocněla nemocí z povolání „velice závažnou,
chronickou, prakticky nevyléčitelnou, v případě striktního nedodržení léčebného
režimu i život ohrožující“, a že „zdravotní omezení žalobkyně v důsledku této
nemoci ji prakticky vyřadilo z možnosti být zaměstnána“. Za tohoto stavu se
„soud ztotožňuje se stanoviskem žalobkyně, že tato skutečnost naopak nemůže jít
k její tíži“, a „z tohoto důvodu“ nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti do 31.10.2008 „s přihlédnutím ke
zjištěním ve znaleckém posudku v plném rozsahu přiznal“ a „ze stejných důvodů
bylo žalobě vyhověno i v nároku na rentu“. Protože podle názoru soudu prvního
stupně jsou v případě žalobkyně „dány podmínky pro navýšení odškodnění ztížení
společenského uplatnění o 100%“, „soud i v této části žalobě vyhověl“.
K odvolání vedlejšího účastníka na straně žalované Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13.1.2010 č.j. 18 Co
146/2009-378 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II.“ (jímž bylo vyhověno
žalobě co do částky 417.515,- Kč s úroky z prodlení) potvrdil ohledně částky
21.775,- Kč s úroky z prodlení, a ohledně zbývající částky 395.740,- Kč s úroky
z prodlení a „renty 4.980,- Kč měsíčně, počínaje listopadem 2008“ tento
rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl; současně odmítl odvolání vedlejšího
účastníka proti „výroku IV.“, vyslovil, že „výroky I., V., VI. a VIII nebyly
odvoláním dotčeny“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů, že žalovaná a vedlejší účastník jsou
povinni společně a nerozdílně zaplatit „České republice na účet Okresního soudu
v Chrudimi“ soudní poplatek ve výši 1.710,- Kč a náklady řízení před soudem
prvního stupně ve výši 2.299,- Kč, že „Česká republika nemá proti žalobkyni
právo na náhradu nákladů řízení“, a že „ustanovené zástupkyni žalobkyně se
přiznává odměna a hotové výdaje včetně DPH za odvolací řízení v částce 34.620,-
Kč, která bude proplacena z účtu Okresního soudu v Chrudimi“. Odvolací soud „s
přihlédnutím k již konstantní judikatuře“ se „neztotožnil“ se závěrem soudu
prvního stupně o tom, že při výpočtu výše náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti v daném případě nelze od průměrného
(valorizovaného) výdělku žalobkyně před vznikem škody odečíst minimální mzdu,
respektive 75% minimální mzdy ode dne přiznání částečného invalidního důchodu. Odvolací soud „je toho názoru, že nemůže být k tíži zaměstnavatele odpovědného
za odškodňování ztráty na výdělku přičítáno nedosahování výdělku (dosahování
sníženého výdělku) v důsledku situace na trhu práce“, přičemž „tato zásada musí
být aplikována i v případech částečné invalidity“, z níž „pojmově vyplývá
toliko pokles schopnosti ustavičné výdělečné činnosti, nikoli její úplný
zánik“. Pokud tedy – jak odvolací soud dále uvedl – „částečně invalidní
zaměstnanec s ohledem na situaci pracovního trhu plně nevyužívá zbývající
výdělečné schopnosti, neboť pro něho není pracovní příležitost v důsledku jeho
omezení způsobeného nemocí z povolání, je nutné zjistit předpokládaný výdělek v
zaměstnání, v němž by byly výdělečné schopnosti zaměstnance využity“. Za
situace, kdy je trh práce „plně saturován“ a v nabídce volných pracovních míst
úřadu práce nelze nalézt vhodné pracovní místo, „jeví se soudu jako
odpovídající určit potenciální příjem osoby schopné pracovní činnosti ve výši
odpovídající minimální zaručené mzdě“; „opačný názor by totiž činil
zaměstnavatele odpovědného za situaci na trhu práce, ačkoliv není (nemůže být)
následkem nemoci z povolání to, že pro nedostatek vhodných volných pracovních
příležitostí není na trhu práce uplatnění pro všechny zaměstnance, kteří mají
sníženou pracovní způsobilost v obdobném rozsahu jako žalobkyně“.
V
projednávané věci je proto podle názoru odvolacího soudu následkem nemoci z
povolání pouze snížení pracovní způsobilosti žalobkyně, vyjádřené rozdílem mezi
jejím průměrným výdělkem před vznikem škody (s přihlédnutím k valorizaci) na
straně jedné a částečným invalidním důchodem a pravděpodobným příjmem žalobkyně
(ve výši minimální mzdy, resp. 75% minimální mzdy) na straně druhé. Vycházeje
ze znaleckého posudku JUDr. Bohumila Šauera, s nímž se odvolací soud
„ztotožňuje“, zůstala podle jeho názoru za žalované období od 2.3.2001 do
31.10.2008 „neuhrazenou pouze náhrada ztráty na výdělku ve výši 21.775,- Kč“, a
proto „jen v této výši je žaloba důvodná“. Vzhledem k tomu, že „v daném případě
již od roku 2004 nedochází k pravidelné ztrátě na výdělku žalobkyně, nejsou tak
splněny předpoklady pro přiznání náhrady ve formě měsíční renty“, a proto podle
názoru odvolacího soudu je žaloba „v této části nedůvodná“.
V dovolání tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně vyslovila nesouhlas se
závěrem odvolacího soudu o tom, že „k částečnému invalidnímu důchodu žalobkyně
sníženému o 220,- Kč je třeba připočíst 75% minimální mzdy, a pokud tato částka
dosahuje průměrného výdělku před vznikem škody, nemusí již žalovaná žalobkyni
ničeho doplácet“. Dovolatelka poukázala na závažnost jejího onemocnění, které –
jak vyplývá z posudku znalkyně Dvořáčkové – „vážně ohrožuje její zdravotní
stav“ a způsobuje, že „žádná z profesí“ uvedených v seznamu volných pracovních
míst „vhodných pro ženu kolem 40 let se základním vzděláním a se zdravotním
stavem odpovídajícím zdravotnímu omezení žalobkyně“, který na žádost soudu
předložil úřad práce, „nepřichází pro žalobkyni v úvahu“. Zdůraznila, že její
nemoc „je nevyléčitelná“, že „zdravotní komplikace si sama nezpůsobila“, že
opakovaně žádá o plný invalidní důchod, ale nebylo jí vyhověno, „ač dle
oznámení ČSSZ má invaliditu druhého stupně od 1.10.2010“, že žije sama, je
rozvedená „a veškeré potíže spojené se svým zdravotní stavem a nemožností
sehnat zaměstnání snáší úplně sama“. Za této situace podle jejího názoru „nelze
požadovat po žalobkyni, aby ona nesla odpovědnost za situaci na trhu práce“.
Dovolatelka má zato, že „zákoník práce ani prováděcí právní předpisy k němu
neukládají takovou povinnost, aby při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku byla
u částečných invalidních důchodů připočítávána částka ve výši 75% minimální
mzdy, pracováno tedy s tzv. pravděpodobným výdělkem, kterého by mohli
dosáhnout, pokud by byla jiná situace na trhu práce“. Ani podle názoru
žalobkyně „pokud studujeme judikaturu Nejvyššího soudu, částka 75% minimální
mzdy se zde neobjevuje“. Podstatné podle jejího mínění je, že jí zdravotní stav
„neumožnil vykonávat žádné zaměstnání, které by snad na trhu práce mohlo být k
dispozici“, a že „s ohledem na svůj zdravotní stav by tedy nemohla dosáhnout
žádného výdělku“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu „k novému projednání a
rozhodnutí“.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejího názoru nejsou
námitky žalobkyně uplatněné v dovolání opodstatněné. Žalovaná „považuje
napadený rozsudek za správný, přesvědčivě zdůvodněný“, když „odečet minimální
mzdy při výpočtu náhrady je dnes stanoven v § 371 odst. 3 zák. práce“ a „v době
platnosti (předešlého) zákoníku práce pak k tomuto stanovisku jednoznačně
dospěla judikatura“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Projednávanou věc třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, od kdy
žalobkyně požaduje doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do
30.5.2001, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 177/2001 Sb., kterým se
mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých
zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce,
ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z
povolání podle ustanovení § 190 odst.3 zák. práce jsou existence nemoci z
povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná
souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při
nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá
za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo
částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci,
který není schopen pro následky nemoci z povolání dosahovat takový výdělek,
jaký měl před poškozením.
Ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení (doplatku náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 2.3.2001 do 31.10.2008 a placení
pravidelného měsíčního peněžitého důchodu od 1.11.2008) bylo v projednávané
věci z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů
dovolatelka nezpochybňuje), že žalobkyně pracovala u žalované na základě
pracovní smlouvy ze dne 4.6.1990 jako dělnice v textilní výrobě a že dne
12.8.1999 u ní byla zjištěna nemoc z povolání – astma bronchiale způsobené
přecitlivělostí na polyamidové vlákno. Z důvodu nemoci z povolání byla
žalobkyně od 11.2.2000 do 1.3.2001 v pracovní neschopnosti, po jejímž skončení
uzavřeli účastníci ke dni 1.3.2001 dohodu o rozvázání pracovního poměru „z
důvodu nemoci z povolání“, a žalovaná poskytovala žalobkyni náhradu za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Od 2.3.2001 je žalobkyně vedena v
evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce v Chrudimi; žádné vhodné pracovní
místo (odpovídající zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci žalobkyně) pro
ni nalezeno nebylo. Od 24.11.2003 byl žalobkyni pro následky nemoci z povolání
přiznán částečný invalidní důchod podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č.
155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy proto, že z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné
činnosti nejméně o 33%. Žalobkyně nesouhlasí s tím, aby jí na náhradě za ztrátu
na výdělku byla vyplácena částka, která se rovná rozdílu mezi průměrným
výdělkem dosahovaným žalobkyní před vznikem škody a pravděpodobným výdělkem ve
výši 75% minimální mzdy s připočtením částečného invalidního důchodu.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení, v jaké výši žalobkyni přísluší
náhrada za ztrátu na výdělku poskytovaná podle ustanovení § 195 zák. práce,
kromě jiného rozhodující závěr o tom, jaký význam pro placení náhrady za ztrátu
na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce má skutečnosti, že žalobkyně po
rozvázání pracovního poměru u žalované pro nedostatek vhodných pracovních
příležitostí nedosahovala žádný výdělek. S názorem dovolatelky, že za dané
situace žalovaná odpovídá i za tu část ztráty na výdělku, kterou žalobkyně
nemůže dosahovat proto, že pro poškození zdraví z důvodu nemoci z povolání
„nepřichází pro ni v úvahu žádná z profesí“ uvedená na seznamu předloženém
úřadem práce, dovolací soud nesouhlasí.
K předpokladům odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci
z povolání podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce patří - jak již bylo
uvedeno výše - také příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z
povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné
ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda
nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem,
kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání,
ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.
Podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po
zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného
invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému
výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu
pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním
zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se - jak
vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem
zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba
připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z
téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro
bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním
zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní
způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky
nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
V ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za
jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání.
Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou
měsíčně (srov. § 205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení
výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
uznání částečné invalidity (při uznání invalidity není poškozený zaměstnanec
povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost) se zpravidla vychází z výdělku
zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.
Podle ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce zaměstnanci, který bez vážných důvodů
odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na
výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným
výdělkem před vznikem škody způsobené nemocí z povolání a průměrným výdělkem,
kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel
zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů
opomenul vydělat.
Od situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou
činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem,
která je popsána v ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce, je třeba odlišit stav,
kdy poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen
vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro
něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro
nedostatek pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený zaměstnanec má
zájem využít nemocí z povolání sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak
nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro
nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by
mohl zastávat).
I když odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou nemocí z povolání je tzv.
objektivní odpovědností, je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu,
která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem nemoci z povolání (tj. v
příčinné souvislosti s nemocí z povolání). Skutečnost, že poškozený
zaměstnanec, který pro následky nemoci z povolání nemůže konat dosavadní práci,
nemůže nastoupit po zjištění nemoci z povolání jiné zaměstnání odpovídající
nemocí z povolání snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek
pracovních příležitostí, není způsobena následky nemoci z povolání, ale situací
na trhu práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek
vhodných pracovních příležitostí ocitl po zjištění nemoci z povolání bez práce,
se změnily jeho sociální poměry (v tom, že nemá po zjištění nemoci z povolání
příjem z vlastní výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění nemoci z povolání
je však podstatné, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez
zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost je snížena (omezena) nemocí z
povolání, popřípadě zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena)
nemocí z povolání nebo z jiných příčin. V neposlední řadě je třeba vzít v
úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro
následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro
nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po zjištění nemoci z povolání
žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic
nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž
úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob,
které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (srov. § 12 a násl.
zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, resp. s
účinností od 1.10.2004 § 39 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů).
Z důvodu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání tedy nemůže být
zaměstnanci, který pro následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní
práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních
příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Jestliže zaměstnanec nemá po skončení pracovní neschopnosti (při uznání
částečné invalidity) pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí příjem z
vlastní výdělečné činnosti, je nepochybné, že při určení výše náhrady za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné
invalidity nelze vycházet z výdělku, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada
poskytuje (z něhož se při tomto odškodňování - jak uvedeno výše - zpravidla
vychází), ani z hledisek uvedených v ustanovení § 195 odst. 3 věty první zák.
práce nebo v ustanovení § 36 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.; „výdělek
zaměstnance po zjištění nemoci z povolání“ ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1
zák. práce je třeba v tomto případě stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a
účelu ustanovení § 195 zák. práce.
Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je -
jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní
způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky
nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným
požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání
určuje podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst. 4 zák. o mzdě), jehož by
poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem,
kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu
nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek je současně
třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné
invalidity. Uvedený postup je v souladu se zněním ustanovení § 195 odst. 1 zák.
práce a nejlépe a v souladu se základními principy ovládajícími odškodňování
pracovních úrazů vystihuje z hlediska ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce
rozhodné výdělkové poměry postiženého zaměstnance.
Ze stejného právního názoru, který již dříve byl dovolacím soudem v obdobném
případě vysloven (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21
Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001) a
který je v současné době soudní praxí jako správný přijímán, důsledně vycházel
v posuzované věci i odvolací soud. V souladu se zákonem proto dovodil, že
okolnost, že se žalobkyni nepodařilo ani za pomoci úřadu práce najít vhodnou
práci a nedosahovala proto vlastní příjem z výdělečné činnosti, „nemůže být k
tíži zaměstnavatele odpovědného za odškodňování ztráty na výdělku“, neboť – jak
dále zdůraznil – „opačný názor by činil zaměstnavatele odpovědného za situaci
na trhu práce, ačkoliv není (nemůže být) následkem nemoci z povolání to, že pro
nedostatek vhodných volných pracovních příležitostí není na trhu práce
uplatnění pro všechny zaměstnance, kteří mají sníženou pracovní způsobilost v
obdobném rozsahu jako žalobkyně“. Dovodil-li dále, že „za situace, kdy je trh
práce plně saturován a v nabídce volných pracovních míst úřadu práce nelze
nalézt vhodné pracovní místo, jeví se soudu jako odpovídající určit potenciální
příjem osoby schopné pracovní činnosti ve výši odpovídající minimální zaručené
mzdě (cena odpovídající minimální hodnotě lidské práce)“, pak rovněž s tímto
názorem dovolací soud vyslovuje souhlas, neboť pravděpodobný výdělek, jehož by
poškozený zaměstnance dosáhl při práci odpovídající jeho schopnostem,
kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by po nemoci z povolání mohl vykonávat,
nemůže být nižší než minimální mzda (§ 111 odst. 3 zák. práce) stanovená pro
příslušné období nařízením vlády, popřípadě 3/4 minimální mzdy, jestliže je
zaměstnanec poživatelem částečného invalidního důchodu. Jestliže tedy odvolací
soud vycházeje ze shora uvedeného dospěl k závěru, že žalobkyni přísluší
náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která se rovná
rozdílu mezi jejím průměrným výdělkem před vznikem škody na straně jedné a
minimální mzdou, resp. 75% minimální mzdy od doby, kdy byl žalobkyni přiznán
částečný invalidní důchod, a částečným invalidním důchodem na straně druhé,
bylo ve věci rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací
soud nemá důvod cokoli měnit a z níž i nadále vychází (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 4932/2008, nebo rozsudky
Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 2822/2007 a ze dne
11.5.2005 sp. zn. 21 Cdo 2168/2004).
Žalobkyně v dovolání především namítá, že při určení náhrady za ztrátu na
výdělku nelze v posuzovaném případě přihlížet k pravděpodobnému výdělku
představovanému 75% minimální mzdy, neboť za situace, kdy nemoc z povolání
žalobkyně je „nevyléčitelná“, „vážně ohrožuje její zdravotní stav“ a způsobuje,
že žádná z profesí uvedených v seznamu volných pracovních míst, který na žádost
soudu předložil úřad práce, „nepřichází pro žalobkyni v úvahu“, nelze podle
jejího názoru „požadovat po žalobkyni, aby ona nesla odpovědnost za situaci na
trhu práce“. S tímto názorem dovolatelky nelze souhlasit.
Žalobkyně ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že – jak bylo uvedeno
již výše - z titulu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání je
zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci
vznikla následkem nemoci z povolání (tj. v příčinné souvislosti s nemocí z
povolání), a že skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky nemoci
z povolání nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit po zjištění nemoci z
povolání jiné zaměstnání odpovídající nemocí z povolání snížené (omezené)
pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není
způsobena následky nemoci z povolání, ale situací na trhu práce. Žalobkyně ve
prospěch svých úvah zaměňuje vznik škody z nemoci z povolání (spočívající v
tom, že pro následky nemoci z povolání žalobkyně nemůže vykonávat stejnou práci
a tedy dosahovat stejný výdělek jako před poškozením) s možností využít po
zjištění nemoci z povolání pracovní způsobilost, sníženou (omezenou) následky
nemoci z povolání. Okolnost, že žalobkyně nebyla po onemocnění nemocí z
povolání zaměstnána [nevyužívala tedy svoji sice následky nemoci z povolání
sníženou (omezenou), ale ještě zachovalou pracovní způsobilost, k dosažení
výdělku] a nedosahovala proto z vlastní výdělečné činnosti žádný příjem, nebyla
(a nemohla být) způsobena následky nemoci z povolání, neboť tyto následky
nemoci z povolání neměly za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti
žalobkyně, ale jen její snížení (omezení). Uvedený stav tedy byl (a mohl být)
jen následkem situace na trhu práce spočívající v nedostatku vhodných
pracovních příležitostí, které by odpovídaly zejména zdravotnímu stavu
žalobkyně (její zbývající pracovní způsobilosti). Skutečnost, že žalobkyně po
onemocnění nemocí z povolání v době po skončení pracovní neschopnosti nevyužila
(nemohla využít) svou sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, tedy již není v
příčinné souvislosti s nemocí z povolání, neboť jejímu využití nebránily
(nemohly bránit) následky nemoci z povolání, ale jen jiné (výše zmíněné)
okolnosti; újmu tím žalobkyni vzniklou proto žalovaná není povinna nahradit.
Žalobkyně svým tvrzením, že její zdravotní stav jí „neumožnil vykonávat žádné
zaměstnání, které by snad na trhu práce mohlo být k dispozici“, a že „s ohledem
na svůj zdravotní stav by tedy nemohla dosáhnout žádného výdělku“, za daného
stavu věci ve své podstatě sleduje, aby byla z důvodu odpovědnosti za škodu při
nemocech z povolání odškodněna stejně (ve stejném rozsahu) jako poškození,
kteří v důsledku poškození zdraví nemocí z povolání zcela ztratili pracovní
způsobilost a stali se tak pro následky pracovního úrazu plně invalidní,
ačkoliv - jak vyšlo za řízení před soudy najevo - žalobkyně má (resp. v době
rozhodování soudů měla) sníženou (omezenou) pracovní způsobilost „nejméně o
33%“ a i přes následky nemoci z povolání je způsobilá být za stanovených
podmínek zaměstnána; takovému názoru, který nemá oporu v právním řádu, ovšem
nelze v žádném případě přisvědčit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 25.600,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 5, § 3
odst.2, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v
paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997
Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.).
Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Tomáš Plavec osvědčil, že
je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl
uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k
nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za
zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z
přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst. 2
větu druhou o.s.ř.) ve výši 5.180,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo
zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši
31.080,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení
zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. října 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu