ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem se
sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 58/31, proti žalované Technickým službám
města Nového Jičína, příspěvkové organizaci se sídlem v Novém Jičíně,
Suvorovova č. 909/114, IČO 00417688, zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou,
advokátkou se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova č. 894/17, o neplatnost výpovědi
z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C
125/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
14. dubna 2016, č. j. 16 Co 76/2014-242, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Taťány
Přibilové, advokátky se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova č. 894/17.
Dopisem ze dne 20. 11. 2012, označeným jako „Rozvázání pracovního poměru
výpovědí dle § 52, písm. g) ZP“ žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje
pracovní poměr „pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících
z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, na něž byl upozorněn
vytýkacím řízením č. I. ze dne 23. 10. 2012 - nesplněním úkolu z porady ze dne
20. 8. 2012 – zajištění měření hygienických norem v areálu TSM, vytýkacím
řízením č. II. ze dne 23. 10. 2012 porušení Příkazu ředitele č. 20/2012 a
porušení Podnikové organizační směrnice Pracovní řád, tím, že dne 18. 10. 2012
a dne 19. 10. 2012 neprovedl záznam o opuštění pracoviště během směny do Knihy
návštěv a pochůzek pracovníků během pracovní doby, vytýkacím řízením č. III. ze
dne 20. 11. 2012 – bod 1/ - provedení mimořádné fyzické inventury a
inventarizace odpadních nádob na středisku č. 210 s termínem splnění do 30. 10.
2012 s tím, že rozsah inventury je stanoven na popelnice – podnikatelské
subjekty, kontejnery 1100 litrů – všechny subjekty. Následně byl vydán ke dni
27. 9. 2012 Příkaz ředitele č. 18/2012“, kde byl žalobce „opětovně uveden jako
předseda inventarizační komise - osoba odpovědná za zjištění skutečností a za
provedení inventarizace. Tento úkol - pokyn žalobce nesplnil a nedodržel termín
označený jako nepřekročitelný“. Dále „vytýkacím řízením č. III. ze dne 20. 11.
2012 – bod 2/ – nesplněním úkolu – pokynu vytvořit vnitropodnikovou směrnici o
provozu motorových vozidel, jejímž obsahem má být způsob a organizace
jednotného vedení záznamů o provozu vozidel, žádanek o přepravu, zpracování a
vyhodnocení jejich provozu včetně spotřeby PHM, provádění kontroly provozu
vozidel a jejich vytěžování v termínu do 31. 10. 2012“. Rovněž tento úkol –
pokyn nebyl žalobcem splněn.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru mezi
žalobcem a žalovanou ke dni 31. 01. 2013 je neplatné“. Žalobu odůvodnil zejména
tím, že „veškeré žalovanou v odůvodnění výpovědi zmíněné důvody, tj. vytýkací
řízení I. – III., nebyly na základě porušení pracovních povinností žalobce,
nýbrž to bylo důsledkem účelového jednání ze strany ředitele žalované Ing. M.
G., a to za použití šikany, které se dle jeho názoru opakovaně vůči žalobci
dopouštěl zejména tím, že mu vědomě zadával úkoly, u kterých byla již v
okamžiku zadání zřejmá nemožnost splnění v účelově stanoveném termínu“. Žalobce
je přesvědčen, že ze strany zaměstnavatele došlo k porušení zákoníku práce také
tím, že mu byla „dne 20. 11. 2012 doručena listina Vytýkací řízení III., ve
které byl upozorněn na údajné porušení pracovní povinnosti a byl upozorněn na
možnost výpovědi dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, a následně
předaná výpověď v odůvodnění odkazuje na veškerá předešlá vytýkací řízení, tj.
I. – III. Nejedná se tedy o nové porušení povinností, které by v souvislosti s
předešlým upozorněním zakládalo zaměstnavateli právo ukončit pracovní poměr
výpovědí dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce“.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, č. j. 6 C
125/2013-146, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení 21.614 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Raka. Tzv.
„Vytýkací řízení č. I. a č. II.“ vyhodnotil „pouze jako jedno upozornění na
neplnění úkolů žalobce“, jelikož v jednom z dopisů žalovaná sice upozornila
žalobce na možnost výpovědi, když hodnotila nezaznamenání opuštění pracoviště
během směny do Knihy návštěv a pochůzek pracovníků během pracovní doby jako
zvlášť hrubé porušení pracovních povinností (s tím soud prvního stupně
souhlasil), „avšak v tomto případě bylo upozornění na možnost výpovědi
nepřiléhavé“, neboť sama žalovaná vytýkané jednání považovala za „závažné“
porušení povinností, nikoli za „soustavné méně závažné“ porušení povinností. Na
možnost výpovědi z pracovního poměru tak byl žalobce upozorněn až při následném
porušení pracovních povinností dne 20. 11. 2012 (Vytýkací řízení III.).
Žalovaná proto měla vyčkat na další porušení pracovních povinností žalobcem a
teprve v souvislosti s tím mohla přistoupit k ukončení pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. To však žalovaná neučinila a rozvázala s
žalobcem pracovní poměr výpovědí již dopisem ze dne 20. 11. 2012 (současně s
Vytýkacím dopisem III.), tedy předčasně.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 6. 2014, č. j.
16 Co 76/2014-183, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů 36.111 Kč k rukám advokátky JUDr. Taťány Přibilové. Porušení
povinnosti zapsat svůj odchod do Knihy návštěv a pochůzek pracovníků během
pracovní doby ve dnech 18. 10. a 19. 10. 2012 odvolací soud posoudil jako
závažné porušení povinnosti a dalšími skutky popsanými ve výpovědi z pracovního
poměru se již pro „nadbytečnost“ nezabýval a nehodnotil, zda případně tyto
další skutky představují porušování pracovních povinností vyplývajících z
právních předpisů méně závažným způsobem. Při hodnocení intenzity porušení
pracovní povinnosti žalobce přihlédl především k tomu, že žalobce se popsaného
porušení svých povinností dopustil úmyslně (Příkaz ředitele č. 20/2012 mu byl
znám, přesto jej však jako nesprávný a zastaralý písemně kritizoval), k tomu,
že příkaz ředitele evidovat se v Knize návštěv a pochůzek pracovníků během
pracovní doby porušoval opakovaně a mínil ho i nadále ignorovat (přitom
zastával funkci provozního náměstka, tedy vedoucího zaměstnance, který by měl
jít příkladem svým podřízeným), k tomu, že kritizoval nejen Příkaz ředitele č.
20/2012, ale nesouhlasil téměř se všemi ostatními příkazy a úkoly, které mu
byly jeho nadřízeným uloženy, označoval je za nereálné, nedůležité nebo
nesprávně uložené, velice často se obracel na svého nadřízeného s kritickými
připomínkami (např. dopis o krácení osobního příplatku ze dne 27. 10. 2012 či
dopis ze dne 15. 11. 2012, ve kterém žalobce opět kritizuje příkaz ředitele o
evidenci a inventarizaci odpadních nádob). Odvolací soud tak při hodnocení
stupně intenzity porušení povinnosti žalobcem přihlédl k osobě žalobce,
charakteru práce, kterou vykonával, jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, situaci, v níž došlo k porušení pracovních úkolů a ke způsobu
a intenzitě porušení konkrétní povinnosti žalobce. Jednání žalobce (neprovedení
záznamu o opuštění pracoviště během směny do Knihy návštěv a pochůzek
pracovníků během pracovní doby dne 18. 10. 2012 a dne 19. 10. 2012) mělo povahu
závažného porušení povinnosti nikoli porušení povinnosti zvlášť hrubým
způsobem, protože výše popsané okolnosti přece jen neodůvodňují závěr, že po
žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce přes porušení povinností z
jeho strany zaměstnávala alespoň do uplynutí výpovědní doby. Výpověď z
pracovního poměru danou žalobci přípisem žalované ze dne 20. 11. 2012 proto
odvolací soud posoudil jako platný právní úkon.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 21 Cdo
4596/2014-226, rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v
Ostravě k dalšímu řízení. Vysvětlil, že v projednávané věci projevila žalovaná
(zaměstnavatel) vůli rozvázat pracovní poměr s žalobcem (zaměstnancem) „pro
soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k vykonávané práci“ a rozvedla, v čem vidí naplnění tohoto
výpovědního důvodu. Rozhodla se tedy využít svého práva rozvázat pracovní poměr
se žalobcem určitým konkrétním způsobem. Jakkoli soud není vázán tím, jak
žalovaná sama kvalifikovala stupeň intenzity porušení povinnosti žalobce, jež
ve výpovědi z pracovního poměru označila, nemůže soud učinit závěr (a nahradit
tím rozhodnutí zaměstnavatele), že touto konkrétní výpovědí z pracovního poměru
(dopisem ze dne 20. 11. 2012) chtěla žalovaná dát žalobci výpověď pro závažné
porušení povinnosti (tedy z důvodu „přísnějšího“) a přezkoumávat tuto
(imaginární) výpověď z pracovního poměru, namísto přezkoumávání výpovědi
učiněné dopisem ze dne 20. 11. 2012 (tedy splnění podmínek pro výpověď z
pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, č. j. 16 Co 76/2014-242,
rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 1.
2014, č. j. 6 C 125/2013-146) změnil tak, že žalobu o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru dané žalobci přípisem žalované ze dne 20. 11. 2012
zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení před soudy všech stupňů 43.907 Kč k rukám advokátky JUDr. Taťány
Přibilové. Měl za prokázáno, že se žalobce nesplněním úkolu kontaktovat
Krajskou hygienickou stanici v Novém Jičíně z důvodu měření hygienických norem
v areálu T8M a firmu Nano GT, a to do 1. 10. 2012, neprovedením mimořádné
inventury odpadních nádob, a to do 30. 10. 2012, nevypracováním vnitropodnikové
směrnice o provozu motorových vozidel a to do 30. 10. 2012 a neprovedením
zápisu o opuštění pracoviště dne 19. 10. 2012 do Knihy návštěv a pochůzek
pracovníků během pracovní doby, dopustil porušení povinností vyplývajících z
právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. Prvá tři
porušení povinností považoval za méně závažná, neprovedení zápisu o opuštění
pracoviště do Knihy návštěv a pochůzek pracovníků během pracovní doby posoudil
jako závažné porušení povinností vztahujících se k žalobcem vykonávané práci.
Vzhledem k tomu, že žalobce v časové souvislosti porušil povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci nejméně čtyřikrát a
že žalovaná v dopise žalobci ze dne 23. 10. 2012 nazvaném „Vytýkací řízení
II.“, v němž žalobci vytkla, že neprovedl zápis o opuštění pracoviště do Knihy
návštěv a pochůzek pracovníků během pracovní doby, upozornila žalobce na
možnost „ukončení pracovního poměru dle § 52, písm. g) ZP“, považoval odvolací
soud za splněny všechny podmínky pro podání výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro soustavné méně závažné porušování
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané
práci.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně v
právní otázce posuzování splnění zákonných podmínek pro možnost podání výpovědi
z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování pracovních
povinností. Dovozuje, že jestliže podle judikatury Nejvyššího soudu „o
soustavné méně závažné porušování pracovní kázně se jedná tehdy, dopustil-li se
zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity
zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je
přiměřená časová souvislost“, nelze v projednávané věci považovat za splnění
podmínek pro výpověď z pracovního poměru z tohoto důvodu, rovněž „porušení
pracovní povinnosti, které bylo soudy v průběhu řízení hodnoceno jako závažné
porušení povinností či zvlášť hrubé porušení povinností (Vytýkací řízení II.),
tj. porušení vyšší intenzity“. Ze stejného důvodu nelze podle dovolatele
přihlížet ani k upozornění na možnost výpovědi z pracovního poměru v
souvislosti s vytýkáním porušení povinnosti, které sám zaměstnavatel (i
odvolací soud) hodnotí vyšší intenzitou než je méně závažné porušení
povinnosti. Před obdržením výpovědi z pracovního poměru se tak žalobce dopustil
jen jednoho méně závažného porušení pracovní povinnosti. Navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť se s rozhodnutím
odvolacího soudu plně ztotožňuje a považuje je za bezchybné a správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky podmínek výpovědi z pracovního poměru pro soustavné méně
závažné porušování pracovních povinností, jež dosud nebyla dovolacím soudem ve
všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení
§ 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce
pracoval u žalované od 2. 5. 2012 jako provozní náměstek s místem výkonu práce
v Novém Jičíně. Dne 3. 10. 2012 vydal ředitel žalované Příkaz ředitele č.
20/2012 „k evidenci opuštění pracoviště během směny do Knihy návštěv a pochůzek
pracovníků během pracovní doby“, kterým nařídil, že vyjmenovaní zaměstnanci
musí provádět záznamy o opuštění pracoviště během směny do této knihy; příkaz
se vztahoval také na žalobce. Dne 23. 10. 2012 žalovaná doručila žalobci přípis
nazvaný „Vytýkací řízení I.“, v němž žalobci vytkla, že nekontaktoval Krajskou
hygienickou stanici v Novém Jičíně a společnost Nano GT a. s., za účelem měření
hygienických norem v areálu TSM v termínu do 1. 10. 2012, což žalovaná označila
za „porušení pracovní kázně“. Téhož dne žalovaná doručila žalobci dopis nazvaný
„Vytýkací řízení II.“, v němž uvedla, že žalobce ve dnech 18. 10. 2012 a 19.
10. 2012 opustil své pracoviště, bez toho aniž by provedl o této skutečnosti
zápis do Knihy návštěv a pochůzek pracovníků během pracovní doby, což žalovaná
považuje za „hrubé porušení pracovní kázně“, přičemž žalobce upozornila na
„možnost ukončení pracovního poměru dle § 52, písm. g) ZP“. Dne 20. 11. 2012
žalovaná doručila žalobci dopis nazvaný „Vytýkací řízení III“, kterým mu vytkla
neprovedení fyzické inventury odpadních nádob a nezpracování vnitropodnikové
směrnice o provozu motorových vozidel ve stanoveném termínu, což označila za
„opětovné porušování pracovní kázně“, přičemž žalobce upozornila na „možnost
ukončení pracovního poměru dle § 52, písm. g) zákoníku práce“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20.
11. 2012, která mu byla doručena téhož dne - podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tedy do dne, než nabyly
účinnost zákony č. 385/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické
záchranné službě, č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
a č. 399/2012 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o pojistném
na důchodové spoření (dále též jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 50 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52. Podle odstavce 4 téhož
zákonného ustanovení, dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí
důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným
důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce je charakterizováno [obdobně jako
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce] tím, že zaměstnanec poruší
povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem
zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák.
práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy
(zejména ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo
jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo
pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým
způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením
pracovní povinnosti. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je
méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní
povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem nebo
závažného porušení pracovní povinnosti, je proto vždy méně závažným porušením
pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť
hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k
výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem
výpovědi z pracovního poměru [§ 52 písm. g) část věty před středníkem zák.
práce]. Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení § 52
písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního
poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových
povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době
posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní povinnosti méně závažně,
závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení pracovní povinnosti“, „závažné porušení pracovní
povinnosti“ a „porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem“ definovány,
přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za
porušení pracovní povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v
každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání
intenzity porušení pracovních povinností k osobě zaměstnance, k funkci, kterou
zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a
situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění
zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností
zaměstnance, k důsledkům porušení pracovních povinností pro zaměstnavatele, k
tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon
zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti
rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu,
zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance
u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní
úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1995, sp. zn. 6 Cdo
53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7 – 8 roč. 1996, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod
č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014).
O soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se jedná tehdy,
dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která
nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních
povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č.
52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, který se vztahuje k
obdobné právní úpravě obsažené v předchozím zákoníku práce). O soustavné
porušování pracovní povinnosti z hlediska přiměřené časové souvislosti jde
tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní povinnosti na druhé (další) tak (v
takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe
navazujících porušení pracovní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000).
Povinnost písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi z pracovního poměru
zákoník práce ukládá zaměstnavateli, aniž by výslovně stanovil, při kterém
porušení pracovní povinnosti má být provedeno. Protože tzv. upozorňovací
povinnost zaměstnavatele je dána v souvislosti s porušením pracovní povinnosti
a protože účelem (smyslem) této povinnosti je, aby zaměstnanec věděl o
následcích, jaké bude (budou) [může (mohou)] mít jeho případné další porušení
pracovní povinnosti, a aby tím byl od dalšího porušování pracovní povinnosti
odrazen, je třeba dovodit, že zaměstnavatel - má-li být výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce
platným právním úkonem - musí jednak alespoň jednou písemně upozornit
zaměstnance na možnost výpovědi nejpozději při porušení pracovní povinnosti,
které předcházelo dalšímu porušení pracovní povinnosti, po kterém následovala
výpověď z pracovního poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat
nejpozději do uplynutí šesti měsíců od písemného upozornění zaměstnance na
možnost takového rozvázání pracovního poměru.
S dovolatelem proto nelze souhlasit v tom, že by upozornění na možnost výpovědi
z pracovního poměru bylo vázáno toliko na vytýkání „méně závažného“ porušení
pracovních povinností. Taková podmínka z ustanovení § 52 písm. g) zák. práce
nevyplývá. Skutečnost, že se v judikatuře (i literatuře) v souvislosti s
upozorněním na možnost výpovědi z pracovního poměru argumentovalo tím, že se
tak má stát nejpozději „při méně závažném porušení povinnosti z pracovního
poměru“, vyjadřovala toliko minimální míru intenzity porušení pracovních
povinností. Vzhledem k tomu, že zákon takovou podmínku nestanoví (hovoří jen o
„souvislosti s porušením povinnosti“ aniž stanoví též míru intenzity takového
porušení), nelze ji ani dodatečně do zákonného ustanovení vkládat.
Jak uvedl dovolací soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 2015, č. j. 21 Cdo
4596/2014-226, je zcela na vůli zaměstnavatele, zda i při splnění všech
předpokladů pro rozvázání pracovního poměru jednostranným úkonem zaměstnavatele
k takovému kroku přistoupí či nikoli. Znamená to, že i závažnější (vyšší
intenzity) porušení pracovních povinností může zaměstnavatel (z různých důvodů)
posoudit jako méně závažné. Stejně tak nelze zaměstnavatele nutit, aby nemohl
využít méně přísného způsobu rozvázání pracovního poměru jen proto, že se
zaměstnanec podle jeho názoru (i podle názoru soudu) dopustil závažnějšího
(vyšší intenzity) porušení pracovních povinností.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
žeby rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v
ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v
§ 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady
potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátkou ve výši
5.000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokátky vznikly žalované náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
zástupkyně žalované advokátka JUDr. Taťána Přibilová osvědčila, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113 Kč (§ 137 odst.
3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalobce je povinen náhradu nákladů
dovolacího řízení v celkové výši 6.413 Kč žalované zaplatit k rukám advokátky,
která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů
od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu