21 Cdo 3793/2017-631
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobkyně D. P., zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Na Rybníčku č. 1364/12, proti žalované TECHNO - SERVIS, spol.
s. r. o., se sídlem v Praze 4, Zakouřilova č. 1259/36, IČO 63992060, zastoupené
JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č. 92/21, o 44
785 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 1 787
570 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C
129/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
února 2017 č. j. 62 Co 368/2016-566, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017 č.
j. 62 Co 368/2016-566 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a proto
je Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.
s. ř. odmítl. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jsou
závěry odvolacího soudu o tom, že v posuzovaném případě v žalobě (a ve vzájemné
žalobě) tvrzené nároky vznikly do 31. 12. 2013 (za účinností zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku), a proto je nelze posuzovat podle ustanovení § 700 a
násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, o rodinném závodě (k tomu
srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016), že pracovní poměr je
charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů
zaměstnavatele, ve stanovené pracovní době, na jeho riziko a jejím cílem je
plnění úkolů zaměstnavatele, a proto pracovní poměr nevznikl, jestliže
žalobkyně pro žalovanou takovou činnost nevykonávala (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 920/2010 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3613/2015), a že zákoník
práce nezakazuje vznik pracovního poměru mezi manželem a společností
(právnickou osobou), jejímž jediným společníkem je druhý z manželů, neboť podle
ustanovení § 318 zákoníku práce nemůže být pracovní poměr mezi manžely (jako
fyzickými osobami). Dovolací soud zároveň neshledal důvod pro to, aby byly
rozhodné právní otázky posouzeny jinak.
Námitky, kterými žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je
uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné
rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (namítá-li
žalobkyně, že „existuje ještě jiná pracovní smlouva, na které se podpis
žalované nachází“, a že svědecká výpověď jejího manžela z roku 2016 je
nevěrohodná), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 o. s. ř., neboť jejich podstatou je zpochybnění zjištěného skutkového stavu
a hodnocení důkazů.
Dovolací soud se nezabýval námitkou žalobkyně o tom, že v posuzovaném případě
„ve skutečnosti probíhá spor o vypořádání SJM ještě za trvání manželství“,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nezávisí. Odvolací
soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o
vzájemném návrhu žalované, jelikož došel k závěru, že rozsudek soudu prvního
stupně je v této části nepřezkoumatelný (pro nedostatečné vymezení nároku a
jeho výpočtu), a proto se nezabýval otázkou, zda částka bezdůvodného obohacení
patří do společného jmění manželů a jak by případně měla být vypořádána.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr.
Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu