21 Cdo 3821/2020-99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce D. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Beatou
Ježowiczovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská č. 2014/40a,
proti žalované CARBOKOV s. r. o. se sídlem v Karviné- Fryštátě, Svatopluka
Čecha č. 640/27, IČO 25853180, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Karviné, Masarykovo nám. č. 91/28, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 217/2018, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2020, č. j. 16 Co
226/2019-80, takto:
Rozsudek krajského soudu se mění tak, že se mění rozsudek Okresního soudu v
Karviné ze dne 8. října 2019, č. j. 24 C 217/2018-60 tak, že se mezitímní
rozsudek nevydává.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 427.412,63 Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil tím, že byl zaměstnán u žalované jako horník v dole, že u něho
byla zjištěna nemoc z povolání a že z tohoto důvodu pracovní poměr mezi
účastníky skončil dohodou ke dni 1. 2. 2016, žalovaná však žalobci řádně
nevyplatila odstupné a náhradu za ztrátu na výdělku jak po dobu trvání pracovní
neschopnosti, tak po jejím skončení. Žalovaná nezohlednila celou mzdu, kterou
za práci dostával, do průměrného výdělku započetla pouze mzdu, kterou žalobce
dostával pouze od ní, přestože kromě pracovní smlouvy se žalovanou měl žalobce
uzavřenou ještě pracovní smlouvu se společností PERMON se sídlem v Polsku,
která žalobci vyplácela po celou dobu trvání pracovního poměru u žalované
cestovní náhrady a část mzdy. Konstrukce odměňování byla zcela účelová, protože
tímto způsobem byla mzda žalobce uměle snížena a vysoké částky byly formálně
placeny jako cestovní náhrady. Žalobce konal práci vždy jen na jednom pracovním
místě v České republice pro žalovanou (na plný pracovní úvazek), pracovní poměr
ke společnosti PERMON se sídlem v Polsku byl zcela uměle vytvořen. Při výpočtu
odstupného a náhrady za ztrátu na výdělku žalovaná nezohlednila mzdu vyplácenou
společností PERMON ani tzv. cestovní náhrady. Žalobce dovozoval, že pro výše
uvedené účely by kromě výdělku zúčtovaného u žalované (12.633,- Kč) měla být do
rozhodného výdělku před zjištěním nemoci z povolání započtena také částka
4.873,- Kč jako průměrný výdělek vyplácený společností PERMON a tzv. cestovní
náhrady, které tato společnost vyplácela ve výši 11.479,- Kč. Dospěl tak k
průměrnému výdělku 29.007,- Kč měsíčně a po odpočtu již vyplacených dávek
požadoval doplatek náhrady za ztrátu na výdělku a odstupného. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že jako firma provozující důlní
činnost zaměstnává i polské zaměstnance na základě dohody s polskou firmou
PERMON. Všichni zaměstnanci z Polska jsou zároveň v Polsku zaměstnáni ve firmě
PERMON na poloviční úvazek, přičemž jim firma nepřiděluje konkrétní pracovní
úkoly, jedná se o placenou pracovní pohotovost. Příjmy žalobce dosahované u
polské firmy PERMON nelze započíst do rozhodného výdělku pro účely náhrady
škody, žalobce byl v okamžiku sjednání pracovního poměru s žalovanou srozuměn,
že jeho pracovní poměr v Polsku bude sjednán výše popsaným způsobem a žalobce
bude delegován k práci do hornické firmy žalované. Bylo na žalobci, zdali za
těchto podmínek do pracovního poměru nastoupí či nikoli. Okresní soud v Karviné mezitímním rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 24 C
217/2018-60, rozhodl tak, že žaloba je co do základu uplatněného nároku důvodná
a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení soud rozhodne v konečném rozsudku. Dovodil, že žalobce pracoval od roku 2000 v dolech společnosti OKD, a. s.,
prostřednictvím žalované, se kterou měl před zjištěním nemoci z povolání
sjednanou mzdu ve výši 12.000,- Kč, že v tomto období důlní zaměstnanci OKD, a. s. pobírali v průměru mzdu třikrát vyšší.
Za spravedlivé a v souladu s veřejným
pořádkem je nutno považovat to, že zaměstnanci za vykonanou stejnou práci ve
srovnatelných podmínkách obdrží alespoň přibližně srovnatelnou mzdu. Mzda
žalobce byla třetinou mzdy zaměstnanců jiného zaměstnavatele pracujících za
srovnatelných podmínek, jde proto o extrémní nepoměr v odměňování zaměstnanců,
jež zakládá nespravedlnost při odměňování. Situaci, kdy zaměstnanci je
vyplácena žalovanou třetinová mzda oproti zaměstnancům jiné firmy (OKD, a. s.)
pracujícím na stejných provozech, a žalované je takový zaměstnanec delegován
další firmou (PERMON), u které žalobce fakticky nepracuje, přičemž mu tato
firma vyplácí mzdu a cestovní náhrady, které částečně dorovnávají zaměstnanci
(žalobci) mzdu, kterou by jinak obdržel u jiné této firmy, soud vyhodnotil jako
nepoctivé jednání ze strany žalované a společnosti PERMON, ze kterého nikdo
nemůže těžit. Ani žalovaná nemůže mít prospěch z toho, že vyplatí žalobci
odstupné a náhradu škody na zdraví pouze z průměrného výdělku, kterého žalobce
u žalované dosahoval na základě zcela nespravedlivě stanovené mzdy. K dočasnému
přidělení či agenturnímu zaměstnávání nedošlo v souladu s právní úpravou těchto
institutů, žalobce byl však od samého počátku přijímán do pracovního poměru k
výkonu práce v rámci společnosti OKD, a. s., na tom nic nemění, že si žalovaná
vytvořila u společnosti OKD, a. s. vlastní strukturu řídících pracovníků, kteří
samostatně vykonávají subdodavatelsky důlní práce, když se jedná o stejné
práce, jaké vykonávají zaměstnanci OKD, a. s. Uzavřel, že „při stanovení
průměrného výdělku je nutné vycházet z ustanovení § 43a zákoníku práce, podle
kterého nesmějí být pracovní a mzdové podmínky horší než jsou nebo by byly
podmínky srovnatelného zaměstnance zaměstnavatele, k němuž je zaměstnanec
dočasně přidělen“. „Nárok žalobce je co do základu, tedy co do stanovení
průměrného měsíčního výdělku žalobce ve výši výdělku dosaženého horníky OKD, a. s. zařazenými na stejnou práci, důvodný.“
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, č. j. 16 Co 226/2019-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že žalobce
pracoval u žalované od 1. 4. 2000 jako horník v dole, že dne 16. 9. 2015 u něj
byla zjištěna nemoc z povolání, že z tohoto důvodu pracovní poměr mezi
účastníky dne 1. 2. 2016 skončil dohodou a že žalovaná vyplatila žalobci
odstupné a náhradu za ztrátu na výdělku, avšak jako průměrný výdělek použila
pouze ten výdělek, který byl žalobci vyplácen žalovanou (12.633,- Kč),
nezohlednila výdělek, který žalobce pobíral od společnosti PERMON se sídlem v
Polsku. Žalobce uvedl, že jeho průměrný měsíční výdělek činí 29.007,- Kč. Odvolací soud souhlasil s tím, že podmínky pro vydání mezitímního rozsudku v
posuzovaném případě jsou dány, neboť je třeba rozhodnout o otázce, jaké výdělky
se započtou do průměrného výdělku žalobce, zda bude započtena toliko mzda
zúčtovaná žalovanou, nebo zda budou započteny i výdělky a cestovní náhrady,
které byly žalobci zároveň placeny společností PERMON se sídlem v Polsku.
Žalobce se nedomáhal doplatku odstupného a náhrady škody na zdraví do výdělku,
který dosahují horníci v OKD, a. s., ale žádal, aby mu bylo do rozhodného
výdělku započteno vše, co dostal zaplaceno za výkon práce pro žalovanou. Žalobce po dobu práce horníka v České republice (15 let) pobíral (dostával dvě
výplatní pásky měsíčně) od žalované mzdu a od společnosti PERMON mzdu a
cestovní náhrady. Žalobce ale pro společnost PERMON žádnou práci na pracovišti
v Polsku (uvedené v pracovní smlouvě) nikdy nevykonával, proto nemohl být v
pracovní pohotovosti. Žalovaná vůbec nevysvětlila, z jakého důvodu byly žalobci
vypláceny cestovní náhrady v částce několikanásobně vyšší než mzda. Na cestovní
náhrady nemohl žalobci vzniknout nárok, neboť nikam necestoval, měl místo
výkonu práce v Orlové, kde také ve skutečnosti pracoval. Žalobce práci v
zahraničí nevykonával, nešlo ani o dočasné přidělení k výkonu práce k jinému
zaměstnavateli, což sama žalovaná připomíná. Odvolací soud uzavřel, že
„cestovné“ takto placené žalobci není náhradou výdajů, nýbrž částí mzdy
žalobce. Žalobci byla za vykonanou práci horníka v podzemí, kterou konal pro
žalovanou, po řadu let placena mzda, která se skládala ze mzdy zúčtované
žalovanou a dále ze mzdy a „cestovních náhrad“ zúčtovaných společností PERMON
se sídlem v Polsku. Není rozhodné, že formálně byla žalobci placena mzda dvěma
subjekty (žalovaná a společnost PERMON jsou personálně propojené), přestože
vykonával práci pouze pro žalovanou. Do průměrného výdělku žalobce je proto
nutno započíst veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci vyplaceny,
tj. mzda od žalované, mzda a cestovní náhrady od společnosti PERMON se sídlem v
Polsku. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že
právní závěr odvolacího soudu je minimálně předčasný a nezohledňuje právní
názor dovolacího soudu uvedený v rozsudku ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo
252/2019. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, když rozhodl o tom, že byly dány podmínky pro vydání
mezitímního rozsudku, ačkoliv tyto dány nebyly (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1735/2001). Základ nároku byl mezi stranami od
počátku nesporný, žalovaná nijak nezpochybňovala, že by žalobci vznikl nárok na
odstupné a náhradu za ztrátu na výdělku, proto nebyl dán důvod pro vydání
rozhodnutí formou mezitímního rozsudku. Mezi stranami je sporná výše tohoto
nároku a soudy se výlučně zaměřovaly, v rozporu s ustálenou judikaturou, na
posouzení otázek ve vztahu k výši nároku. Uvedla, že v předmětné věci
vyvstávají další neřešené právní otázky, a to „otázka existence souběžných
pracovních poměrů pro dva zaměstnavatele“, „zdali je možný souběh platně
založeného pracovního poměru dle polského práva s platně uzavřeným pracovním
poměrem sjednaným dle českého práva, i s ohledem na úpravu evropského práva“.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyjádřil „neodůvodněný (překvapivý) závěr, že
pouhé propojení osob, které se nacházejí ve vedení dvou různých
zaměstnavatelských subjektů, při zaměstnávání totožného zaměstnance, vzniká
povinnost, byť eventuální, hradit odměnu za práci či náhradu škody za druhého
zaměstnavatele, či místo něj“. „V předmětném případě dochází k souběhu
pracovního poměru sjednaného dle polského práva a pracovního poměru sjednaného
dle českého práva. Bude proto nutno použít evropského práva i polského práva. Mohlo by dojít k dělené povinnosti náhrady za ztrátu na výdělku mezi
společností Permon (která dočasně přidělila) a společností žalované (která nad
rámec dočasného přidělení uzavřela s žalobcem pracovní smlouvu)“. Odvolací soud
„se dopustil nepřípustného zjednodušení při hodnocení právních vztahů vzniklého
mezi účastníky, pokud bez bližšího zdůvodnění posuzoval právní vztahy vzniklé
mezi žalobcem a polskou firmou podle českého práva, aplikoval na ně český
zákoník práce, aniž by použil normy polského práva, když ze žádného důkazu není
zřejmé, že by takto sjednaný pracovní vztah, byl vztahem sjednaným podle
českého práva“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné,
neboť považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení otázky podmínek vydání mezitímního rozsudku,
neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé
projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout
nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
Za základ projednávané věci, o němž může soud rozhodnout mezitímním rozsudkem,
je nutno považovat všechny sporné otázky vyplývající z uplatňovaného nároku,
které musí soud posoudit, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo
3829/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním
číslem 37/2010). Rozhodnutí o základu věci je v první řadě rozhodnutím o
skutkovém základu sporu (skutkovém ději), kterým je uplatněný nárok
charakterizován a z nějž se odvíjí právní posouzení základu věci; není-li
základ nároku prokázán skutkově, nelze jej posoudit ani právně (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1061/96, který byl
uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 121/1998).
Rozhodnutím o základu projednávané věci (mezitímním rozsudkem) ve smyslu
ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. není řešení předběžné otázky pro rozhodování
ve věci samé, ani nejde o rozhodnutí, které dává návod k výpočtu výše nároku
způsobem, který je neurčitý jen potud, že jeho numerické vyčíslení se stává
záležitostí již jen mechanického výpočtu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003).
Z uvedených judikaturních závěrů vyplývá, že pod pojmem základ nároku je třeba
rozumět všechny rozhodné skutečnosti, které na požadovaný nárok aplikovatelná
právní norma (normy) stanoví k založení a existenci subjektivního práva. Jde
tedy o vyřešení všech mezi účastníky sporných otázek, vážících se k těmto
okolnostem, resp. všech skutkových okolností, majících základ v uplatnitelné
právní normě (právních normách), jinak řečeno, aby byl dán procesní prostor pro
vydání mezitímního rozsudku, musí mezi účastníky existovat spor ohledně některé
skutečnosti, vážící se k výše definovanému základu nároku. Pod pojmem výše
nároku je třeba rozumět nejenom peněžní ekvivalent, jímž se uplatněné (a
zjištěné) právo „ocení“, nýbrž i způsob („vzorec“), pomocí něhož se výše tohoto
ekvivalentu zjistí. Pakliže není mezi účastníky sporná žádná skutková
okolnost, od níž se odvíjí existence požadovaného nároku (nikoliv jeho výše),
procesní prostor pro vydání mezitímního rozsudku logicky (z povahy věci) dán
být nemůže, neboť takový rozsudek by pouze deklaroval mezi účastníky nespornou
skutečnost, což ovšem není smyslem kontradiktorního rozhodnutí. Jinak řečeno,
je-li mezi účastníky spor pouze o výši nároku, resp. o způsob stanovení této
výše, není procesní prostor pro vydání mezitímního rozsudku.
Právě uvedená situace nastala v projednávané věci, neboť, jak vyplývá z obsahu
spisu, o tom, že u žalobce byla zjištěna nemoc z povolání, že žalobce naposledy
pracoval u žalované za podmínek, za kterých nemoc z povolání vzniká (a tedy, že
žalovaná za škodu či nemajetkovou újmu, vzniklou v důsledku této nemoci
odpovídá – srov. ustanovení § 269 odst. 2 zákona č. 262/2006, zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů, dále „zák. práce“), resp. že k rozvázání pracovního
poměru mezi účastníky došlo z tohoto důvodu (srov. ustanovení § 67 odst. 2 zák.
práce), není mezi účastníky sporu; mezi účastníky je spor „pouze“ o to, jaké
skutečnosti jsou rozhodné pro stanovení výše dílčího nároku z titulu
odpovědnosti za škodu (náhrada za ztrátu na výdělku po dobu a po skončení
pracovní neschopnosti), resp. výše nároku na odstupné; takový spor však nelze
řešit formou mezitímního rozsudku.
V projednávané věci platí shora uvedené ještě markantněji, neboť odvolací soud
sice formálně (ve výroku) podle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, avšak fakticky, jak plyne z odůvodnění jeho
rozhodnutí, jde o tzv. vnitřní změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť
právě onu rozhodnou spornou otázku, tedy jaké skutečnosti jsou rozhodné pro
stanovení průměrného výdělku pro určení výše náhrady ztráty na výdělku (ve
smyslu ustanovení § 271a a § 271b zák. práce), resp. výše odstupného (srov.
ustanovení § 67 odst. 3 zák. práce), posoudil odlišně od soudu prvního stupně.
Zatímco soud prvního stupně dovodil, že základem nároku je „…stanovení
průměrného měsíčního výdělku žalobce ve výši dosažené horníky OKD, a. s.,
zařazených na stejnou práci…“ (srov. bod 22. odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně), odvolací soud dovodil, že základem nároku jsou „…veškeré částky, které
byly žalobci za vykonanou práci vyplaceny, tj. mzda od žalované, mzda od
společnosti PERMON a cestovní náhrady od společnosti PERMON s. r. o. …“ (srov.
bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že soud prvního
stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v odůvodnění jeho
rozhodnutí, pouze v případě postupu odvolacího soudu podle ustanovení § 221
odst. 1 o. s. ř. (srov. ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř.), jinak je pro něj
závazný pouze výrok rozsudku (srov. ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř.), je
nutné dovodit, že v posuzovaném případě mohl odvolací soud (měl-li na situaci
jiný právní názor) buď rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení, anebo je změnit, nikoliv však potvrdit.
Protože právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá,
není správné, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci
rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že se mezitímní rozsudek nevydává [§ 243d
odst. 1 písm. b), § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu