21 Cdo 3834/2019-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci zástavní věřitelky Hypoteční banky, a. s. se sídlem v Praze 5 – Radlicích,
Radlická č. 333/150, IČO 13584324, proti zástavnímu dlužníkovi M. O.,
narozenému XY, bytem v XY, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu ve
Znojmě pod sp. zn. 9 C 40/2017, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2019 č. j. 21 Co 282/2018-408, takto:
Usnesení krajského soudu, usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 9. 2018
č. j. 9 C 40/2017-349 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 3. 2019
č. j. 9 C 40/2017-384 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k
dalšímu řízení.
Zástavní věřitelka se návrhem podaným dne 14. 2. 2017 u Okresního soudu ve
Znojmě domáhala, aby soud rozhodl, že se nařizuje soudní prodej zástavy, a to
pozemku „parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, bydlení, vše zapsáno v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální
pracoviště XY, na listu vlastnictví č.: XY pro katastrální území XY, Obec:
XY“ (dále rovněž jen „předmětná nemovitá věc“), „a to za účelem uspokojení
pohledávky zástavní věřitelky ve výši: a) 1 089 957,40 Kč na jistině úvěru, b)
293 870,90 Kč na příslušenství úvěru ke dni 13. 2. 2017 včetně, c) úroku ve
výši 9,49 % ročně z částky 1 089 957,40 Kč od 14. 2. 2017 do zaplacení, d)
úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 089 957,40 Kč od 14. 2. 2017
do zaplacení, e) náklady řízení o soudním prodeji zástavy“. Návrh zdůvodnila
zejména tím, že dne 8. 12. 2008 byla mezi ní a P. F. a A. F. jako úvěrovými
dlužníky uzavřena „smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru, reg. číslo:
3100/230881-01/08/01-001/00/R“, na jejímž základě dne 15. 12. 2008 poskytla
úvěrovým dlužníkům hypoteční úvěr ve výši 1 225 000 Kč, že úvěroví dlužníci
měli provádět pravidelné anuitní splátky k dvacátému dni kalendářního měsíce,
přičemž úvěr měl být splacen nejpozději do 20 let od první splátky po
poskytnutí úvěru, že v čl. III bodu 1 úvěrové smlouvy byla sjednána úroková
sazba ve výši 8,29 % ročně, která byla změněna „oznámením banky ke smlouvě“ ze
dne 24. 10. 2013 na 9,49 % ročně, že k zajištění dluhu z úvěrové smlouvy ze dne
8. 12. 2008 byla téhož dne mezi zástavní věřitelkou a úvěrovými dlužníky
uzavřena „zástavní smlouva k nemovitosti, reg. číslo:
3100/230881-01/08/01-002/00/R“, na jejímž základě došlo ke zřízení zástavního
práva k předmětné nemovité věci ve vlastnictví zástavního dlužníka, že
„nejstarší splátka“, která nebyla řádně a včas zaplacena, byla splatná dne 20. 2. 2015, že zástavní věřitelka v souladu s úvěrovou smlouvou vyzvala dne 30. 9. 2015 úvěrové dlužníky k okamžitému splacení celého dluhu, čímž se i dosud
nesplatná část dluhu stala zcela splatnou, přičemž výzva k okamžitému splacení
dluhu byla rovněž zaslána na vědomí zástavnímu dlužníkovi, že výše splatného
dluhu úvěrových dlužníků ke dni 13. 2. 2017 činí 1 383 828,30 Kč a že zástavní
věřitelka dne 14. 11. 2016 zaslala zástavnímu dlužníkovi oznámení o započetí
výkonu zástavního práva formou soudního prodeje zástavy. Zástavní dlužník zejména namítal, že zástavní věřitelka neosvědčila
předloženými listinami skutečnosti rozhodné pro „splnění podmínky“ pro nařízení
soudního prodeje zástavy, že zástavní dlužník smlouvu o úvěru ani zástavní
smlouvu nepodepsal, „nedal k tomu souhlas a ani o tom nevěděl“, že zástavní
smlouva je neplatná a byla uzavřena s nevlastníkem, neboť rozsudkem Krajského
soudu v Brně sp. zn.
21 Co 302/2015-290 byl zástavní dlužník určen vlastníkem
předmětu zástavy, že dobrá víra zástavní věřitelky v zápis v katastru
nemovitostí „nebyla kromě tohoto zápisu vyložena v podáních zástavní věřitelky
tak, aby byla zhodnotitelná jak z objektivního hlediska, tak subjektivního
hlediska vzhledem k okolnostem tohoto konkrétního případu“, že výše
poskytnutého úvěru neodpovídá hodnotě zastavené nemovité věci, že v úvěrové
smlouvě jsou P. F. uvedeny nepravdivé údaje zejména o jeho majetku, zaměstnání
a příjmech a že „požadavek žalobce je rovněž v rozporu s dobrými mravy“. Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 19. 9. 2018 č. j. 9 C 40/2017-349 návrh
zástavní věřitelky zamítl a rozhodl, že se „žalovanému“ nepřiznává právo na
náhradu nákladů řízení. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že dne 8. 12. 2008
uzavřeli zástavní věřitelka a úvěroví dlužníci P. F. a A. F. úvěrovou smlouvu
pro úvěr ve výši 1 225 000 Kč, že částka byla úvěrovými dlužníky čerpána dne
15. 12. 2008, že k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy byla mezi zástavní
věřitelkou a úvěrovými dlužníky dne 8. 12. 2008 uzavřena zástavní smlouva k
předmětné nemovité věci a zástavní právo bylo v katastru nemovitostí zapsáno
dne 9. 12. 2008, že jako vlastník zastavené nemovité věci byl ke dni 8. 4. 2009
v katastru nemovitostí zapsán úvěrový dlužník P. F., přičemž nabývacím titulem
byla kupní smlouva ze dne 5. 5. 2008, a že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě
ze dne 22. 10. 2015 č. j. 23 C 38/2011-262, který byl potvrzen rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2016 č. j. 21 Co 302/2015-290, bylo
pravomocně určeno, že M. O. (zástavní dlužník) je výlučným vlastníkem předmětné
nemovité věci, neboť kupní smlouva ze dne 5. 5. 2008 je „absolutně neplatná a
nemohla vyvolat žádné právní následky a nemohlo dojít ani k přechodu
vlastnického práva na P. F.“, protože „P. F. nejednal ve styku s M. O. poctivě,
vmanipuloval ho do situace, kdy M. O. v důvěře jednal ke své újmě“ a uzavřel
kupní smlouvu na předmětnou nemovitou věc s tím, že mu bude do tří dnů
„vrácena“, přičemž jeho vůle nesměřovala k převodu předmětné nemovité věci
(nebyla vážná). Dále vycházel ze zjištění, že zástavní dlužník byl ke dni 26. 10. 2016 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovité věci,
že úvěroví dlužníci neuhradili řádně a včas dluh a že zástavní věřitelce tak
vzniklo právo uspokojit svou pohledávku za zástavními dlužníky soudním prodejem
zástavy. Soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva jako právní důvod
převodu vlastnictví s účinky „ex tunc“ odpadá, že se proto „kupující-úvěrový
dlužník P. F. ve skutečnosti nestal vlastníkem“ předmětné nemovité věci a že ji
tedy zástavní smlouvou dal do zástavy někdo, kdo nebyl jejím vlastníkem. Zdůraznil, že dobrá víra zástavního věřitele „má význam, jak vyplývá z § 161
odst. 1 Obč. z., jen je-li zástavou cizí movitá věc“ a že byla-li dána do
zástavy cizí nemovitá věc bez souhlasu vlastníka, je vyloučeno platné zřízení
zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl
oprávněn nemovitou věc zastavit.
Soud prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny
všechny podmínky pro nařízení soudního prodeje nemovitosti, neboť ten, jehož
vlastnictví se s účinky „ex tunc“ znovu obnovilo z důvodu absolutní neplatnosti
smluv o převodu vlastnictví, je vlastníkem věci ve stejné podobě, jako by ke
kupní smlouvě nikdy nedošlo, přičemž ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo,
nemá postavení zástavního dlužníka a věc není zatížena zástavním právem. Usnesením ze dne 28. 3. 2019 č. j. 9 C 40/2017-384 soud prvního stupně rozhodl,
že zástavní věřitelka je povinna „nahradit žalovanému na účet České republiky –
Okresního soudu ve Znojmě na nákladech řízení částku ve výši, jak bude uvedena
v samostatném usnesení o přiznání náhrady nákladů řízení ustanovenému zástupci
JUDr. Janě Piglové“. K odvolání zástavní věřitelky a zástavního dlužníka Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 2. 7. 2019 č. j. 21 Co 282/2018-408 usnesení soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl, že zástavní věřitelka je povinna zaplatit zástavnímu
dlužníkovi na účet České republiky – Okresního soudu ve Znojmě na nákladech
odvolacího řízení částku ve výši, jak bude uvedena v samostatném usnesení. Dovodil, že v řízení byla osvědčena zajištěná pohledávka i osoba zástavního
dlužníka, že podle závěrů vyplývajících z rozsudků Okresního soudu ve Znojmě ze
dne 22. 10. 2015 č. j. 23 C 38/2011-262 a Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2016 č. j. 21 Co 302/2015 je kupní smlouva uzavřená dne 5. 5. 2008 mezi
nynějším zástavním dlužníkem M. O. a P. F. absolutně neplatná a že i v případě
zástavní smlouvy se jedná o smlouvu absolutně neplatnou, neboť P. F. nebyl
vlastníkem předmětné nemovité věci. Námitku zástavní věřitelky, že nabyla
zástavní právo na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí, neshledal
odvolací soud opodstatněnou, neboť „ve prospěch zástavní věřitelky svědčí pouze
zápis v katastru nemovitostí, který sám o sobě ještě dobrou víru založit
nemusel“, a „k obvyklé opatrnosti zástavního věřitele, tím spíše, že jde o
bankovní ústav poskytující hypotéky, patří, aby se o právním titulu náležitě
přesvědčil a aby jednal s náležitou opatrností“; vycházeje ze zjištění, že
zástavnímu dlužníkovi „na kupní cenu nebylo nic zaplaceno“, že do předmětné
nemovité věci byli po převodu „nastěhováni bezdomovci“, že její hodnota,
jakožto hodnota zástavy, neodpovídala výši poskytnutého úvěru, který již v roce
2014 nebyl splácen, že zástavní dlužník je invalidní důchodce, který několik
let žil jako bezdomovec a jehož zdravotní stav je nepříznivý, a že P. F. byl
pro svoji trestnou činnost spáchanou v letech 2009 až 2012, kdy se dopustil
řady podvodů, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k náhradě škody
přesahující 9 milionů Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že nedošlo ke vzniku
zástavního práva pro dobrou víru zástavní věřitelky v zápis v katastru
nemovitostí, neboť jestliže by měl být prodejem zastavené věci hrazen dluh P. F. vůči zástavní věřitelce, jednalo by se vůči zástavnímu dlužníkovi o
rozhodnutí „krajně nespravedlivé“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání.
Vytýká odvolacímu soudu, že dospěl k nesprávnému závěru „o neplatnosti zástavní
smlouvy, kterou opírá o nedostatek dobré víry zástavní věřitelky“ a „o princip
spravedlnosti, který dle jeho názoru svědčí zástavnímu dlužníku, aniž však ve
vztahu k těmto skutečnostem provedl dokazování a zohlednil všechny známé
skutečnosti“, a namítá, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího a Ústavního soudu, na kterou poukazuje. Má za to, že je-li možné
nabýt vlastnické právo od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis
v katastru nemovitostí, tím spíše je možné nabýt od nevlastníka zástavní právo,
že z nepoctivého jednání úvěrového dlužníka P. F. nelze dovozovat nedostatek
„dobré víry“ zástavní věřitelky a že „riziko z nesprávnosti (nepravdivosti)
údajů v katastru nemůže být uloženo osobám jednajícím v dobré víře v tyto
údaje“. Dovolatelka dále namítá, že nemohl být prokázán nedostatek její „dobré
víry“ a nemohlo být ani relevantně posouzeno, které ze „dvou kolidujících práv
(vlastnické/zástavní)“ má přednost, neboť v této fázi řízení se neprovádí
dokazování, a proto se tedy jako zjevná „může jevit neplatnost smlouvy kupní,
nikoliv však zástavní smlouvy“, a že v řízení o soudním prodeji zástavy
zástavní věřitel dokládá zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo
je zástavním dlužníkem, přičemž všechny tyto skutečnosti zástavní věřitelka
řádně doložila, nicméně jejímu návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy
nebylo vyhověno. Zástavní věřitelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2018 č. j. 9 C 40/2017-349 a ze dne 28. 3. 2019 č. j. 9 C 40/2017-384 zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zástavní dlužník uvedl, že u dovolání zástavní věřitelky není naplněn „dovolací
důvod ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.“, že soudy rozhodovaly „v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí“ a že realizace soudního prodeje zástavy by byla
vůči němu „nespravedlivá“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci napadené usnesení odvolacího soudu závisí mimo jiné na
vyřešení otázky rozsahu soudem posuzovaných skutečností v řízení o soudním
prodeji zástavy. Protože se odvolací soud při řešení této právní otázky
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání zástavní
věřitelky proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání zástavní věřitelky je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k uzavření
zástavní smlouvy došlo dne 8. 12. 2008 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 19. 7. 2009 (dále též „obč. zák.“). Protože řízení o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu
po 1. 1. 2014, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Podle ustanovení § 354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit
jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje
zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy. Podle ustanovení § 356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za
podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných
důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s
rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti
uvedené v § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře. Podle ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy,
doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a
kdo je zástavním dlužníkem. Podle ustanovení § 358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o
nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon
rozhodnutí prodejem zástavy. Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §
152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky
(srov. § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná
zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen
částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel
právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z
výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit
na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem
zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.). Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích.
V první fázi jde o řízení
o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní
věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením
soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej
zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel
návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy
není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení
vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je
– jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst. 1 obč. zák. – dosáhnout
zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit
zástavní věřitel. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty
první z. ř. s. – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se
současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje
zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby
se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního
stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení
zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s
usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v
ustanoveních § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo
1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2004). Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy
(jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení
posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění
dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v
ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu
provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji
zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke
sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností
uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř.
s., nemůže být jeho
návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní
věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně
osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního
věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval
dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí
dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho
zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani
ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4979/2015). To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené
v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje
zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním
prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by
jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v
řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje
zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem
zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním
věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu
rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55
exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu
rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon
rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k
prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. 21 Cdo 277/2017). Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě zástavní smlouvou
(smlouvou o zřízení zástavního práva), je nepochybné, že je vždy významné pro
závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o platný
právní úkon; na základě neplatné zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního
práva) totiž zástavní právo vzniká – i kdyby podle takové smlouvy došlo ke
vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný modus
zástavního práva – jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení
§ 161 odst. 1 obč. zák. anebo v jiných případech stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji
zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 věty první o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti
smluv, avšak – jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto
první fáze soudního prodeje zástavy – jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo
jinak za řízení najevo (srov.
též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod
č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). To, že důvod neplatnosti
zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) vyšel z jejího obsahu
nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní,
nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků
a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků
týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy,
určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358
odst. 1 větě první z. ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování ke sporným
tvrzením (srov. při obdobné právní úpravě v ustanovení § 200z odst. 1
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011 nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3127/2012). V projednávané věci zástavní věřitelka požadovala – jak vyplývá z návrhu –
nařízení soudního prodeje zástavy za účelem uspokojení její pohledávky za
úvěrovými dlužníky P. F. a A. F. ze smlouvy o úvěru ze dne 8. 12. 2008, která
byla na základě zástavní smlouvy ze dne 8. 12. 2008 zajištěna zástavou, a
předložila soudu – jak je zřejmé z obsahu spisu – listiny, které osvědčovaly
(ze kterých se jevilo jako pravděpodobné), že zástavní věřitelka má vůči P. F. a A. F. pohledávku zajištěnou zástavním právem k předmětné nemovité věci, která
je ve vlastnictví zástavního dlužníka (zejména smlouvu o úvěru ze dne 8. 12. 2008, zástavní smlouvu ze dne 8. 12. 2008 a výpis z katastru nemovitostí ze dne
26. 10. 2016). Soudy nesprávně (a nadbytečně) prováděly k platnosti předmětné
zástavní smlouvy dokazování, které se – jak vyplývá z výše uvedeného – v řízení
o soudním prodeji zástavy (jako první fázi soudního prodeje zástavy) neprovádí,
a to ani v případě, že zástavní dlužník rozhodné skutečnosti uvedené v
ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. popírá. Soudy tedy neměly
přihlížet ani k zástavním dlužníkem namítané neplatnosti zástavní smlouvy pro
její uzavření osobou neoprávněnou takový právní úkon ve vztahu k předmětné
nemovité věci učinit, neboť tento důvod neplatnosti smlouvy nevyšel z jejího
obsahu ani jinak (bez provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků
týkajících se platnosti smlouvy) za řízení najevo. Soudy měly vzít v úvahu, že
prostor pro posouzení neplatnosti zástavní smlouvy z výše uvedeného důvodu i
pro případné zpochybnění dobré víry zástavní věřitelky, že úvěrový dlužník P. F. byl osobou oprávněnou k uzavření zástavní smlouvy, plynoucí z tehdejšího
zápisu v katastru nemovitostí se zástavnímu dlužníkovi vytvoří až ve druhé fázi
soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního
řízení) prodejem zástavy [za předpokladu, že zástavní věřitelkou bude podán
návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce)]. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení (včetně akcesorických výroků o
nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na usnesení
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (včetně usnesení o
náhradě nákladů řízení, kterou měla zástavní věřitelka zaplatit státu) a věc
vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Znojmě) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu