21 Cdo 4044/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobců a) J. V. a b) M. V., obou zastoupených JUDr. Janem Holubem, LL.M.,
advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova č. 24, za účasti P. Š., zastoupené
JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strojnická č. 11, o
zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 185/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010 č.j. 11 Cmo 388/2009-125, takto:
Rozsudek vrchního soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31.8.2009
č.j. 36 C 185/2008-97 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15.7.2010 č.j.
36 C 185/2008-131 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Žalobci se návrhem podaným u býv. Katastrálního úřadu v Nymburce dne
19.11.2003 domáhali povolení vkladu vlastnického práva ve svůj prospěch podle
kupní smlouvy ze dne 10.11.2003 (podepsané dne 12.11.2003), kterou jim
účastnice P. Š. prodala "rodinný dům č.p. 243 v Třebestovicích, postavený na
parc. 293, parcelu č. 293 o výměře 276 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a
parcelu č. 292 o výměře 543 m2 - zahrada", vše zapsáno na "listu vlastnictví č.
300 pro k.ú. Třebestovice, obec Třebestovice, okres Nymburk u katastrálního
úřadu Nymburk" za kupní cenu 990.000,- Kč.
Katastrální úřad v Nymburce rozhodnutím ze dne 9.12.2003 sp. zn.
V-4006/2003-208/2 řízení o tomto návrhu přerušil s odůvodněním, že dne
11.11.2003 byl u něho podán návrh na vyznačení poznámky o tom, že převáděné
nemovitosti jsou "předmětem soudního řízení u Okresního soudu v Nymburce o
neplatnost kupní smlouvy, která byla uzavřena dne 7.8.2003, podle níž byl vklad
vlastnického práva proveden pod č.j. V-2695/03 s právními účinky ke dni
11.8.2003", na základě které nabyla nemovitosti do svého vlastnictví účastnice
P. Š.
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk, poté
rozhodnutím ze dne 23.112007 sp. zn. V-4006/2003-208 návrh na vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne
10.11.2003 zamítl. Dospěl k závěru, že účastnice P. Š. není oprávněna nakládat
s předmětnými nemovitostmi, neboť pravomocným rozsudkem Okresního soudu v
Nymburce ze dne 20.7.2005 č.j. 12 C 1159/2003-217 bylo určeno, že "J. M., J. Š.
a Z. Š. jsou podílovými spoluvlastníky domu čp. 243 v Třebestovicích,
postaveného na stp. č. 293, parcely č. 293 a 292 v kat. úz. Třebestovice, LV
300, a to každý jedné ideální třetiny těchto nemovitostí". Protože vlastníky
převáděných nemovitostí jsou J. M., J. Š. a Z. Š. a protože účastnice P. Š.
tedy není oprávněna s předmětnými nemovitostmi nakládat ve smyslu ustanovení §
5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemohlo
být návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch žalobců vyhověno.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 12.2.2008 se žalobci domáhali,
aby návrhu na vklad vlastnického práva v jejich prospěch do katastru
nemovitostí k předmětným nemovitostem bylo vyhověno. Žalobu zdůvodnili zejména
tím, že splnili všechny zákonné podmínky pro povolení vkladu práva vlastnictví
do katastru nemovitostí, neboť účastnice P. Š. byla v době uzavření kupní
smlouvy se žalobci "zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných
nemovitostí a z katastru nemovitostí nevyplývalo ani jiné omezení dispozice s
předmětnými nemovitostmi". Katastrální úřad pochybil již tím, že řízení o
povolení vkladu vlastnického práva přerušil proto, že byla v soudním řízení
napadena platnost smlouvy, na základě které účastnice P. Š. nemovitosti nabyla,
ačkoliv důvodem pro přerušení řízení mohla být pouze pochybnost o platnosti
smlouvy, na základě které má dojít ke vkladu vlastnického práva; "katastrální
úřad není v řízení o návrhu na vklad práv oprávněn zkoumat platnost
předcházejících nabývacích titulů, ale omezí se pouze na zjištění jejich
existence". Žalobci "prokazatelně" uhradili kupní cenu a v důsledku rozhodnutí
katastrálního úřadu přicházejí "o zcela legálně nabytou nemovitost".
Krajský soud v Praze, kterému byla věc usnesením Krajského soudu v Ostravě ze
dne 14.2.2008 č.j. 23 C 22/2008-5, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 25.9.2008 č.j. 1 Co 98/2008-20, postoupena jakou soudu místně
příslušnému, rozsudkem ze dne 31.8.2009 č.j. 36 C 185/2008-97, opraveným
usnesením ze dne 15.7.2010 č.j. 36 C 185/2008-131, žalobu zamítl a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil nejprve, že je
- stejně jako katastrální úřad - vázán "pravomocnými rozsudky jiných soudů", a
to jak v "otázkách viny a trestné činnosti P. Š." (trestným činem "byl již
prodej mezi J. M., J. Š. a Z. Š."), tak i v otázce vlastnictví nemovitostí
"pravomocně a závazně vyřešené" pravomocným rozsudkem Okresního soudu v
Nymburce ze dne 20.7.2005 č.j. 12 C 1159/2003-217. Protože se účastnice P. Š.
nestala vlastníkem nemovitostí, nemohla je ani platně prodat žalobcům a pro
povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobců není splněna podmínka
uvedená v ustanovení § 5 odst.1 písm.e) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů. Soud prvního stupně současně odmítl námitku žalobců, že
katastrální úřad neměl řízení přerušovat, s odůvodněním, že katastrální úřad
není oprávněn "sám činit závěr o vlastnictví, pokud je tato otázka řešena
soudem".
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22.4.2010 č.j. 11 Cmo
388/2009-125 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že účastnice P.
Š. je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.100,-Kč
k rukám advokáta JUDr. Jana Holuba, LL.M. Katastrální úřad řízení podle názoru
odvolacího soudu správně přerušil, neboť u soudu bylo zahájeno řízení o
předběžné otázce, jejíž vyřešení mohlo mít vliv na rozhodnutí katastrálního
úřadu. Protože o vlastnictví k nemovitostem bylo soudem rozhodnuto v neprospěch
účastnice P. Š., která nemovitosti na žalobce převedla, je v souladu se zákonem
také závěr, že s nimi nebyla oprávněna nakládat. Námitku žalobců, že účastnice
P. Š. byla v době uzavření kupní smlouvy ze dne 10.11.2003 zapsána v katastru
nemovitostí jako vlastník prodávaných nemovitostí, odvolací soud odmítl s
odůvodněním, že soudy, které rozhodovaly o žalobě o určení vlastnictví,
"prejudiciálně řešily též problematiku odstoupení od kupní smlouvy ze dne
7.8.2003, jíž účastnice koupila předmětné nemovitosti, přičemž dospěly k
názoru, že od smlouvy bylo platně odstoupeno, a tedy se ruší od počátku, proto
se účastnice nikdy nestala vlastnicí předmětných nemovitostí".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Znovu namítají,
že katastrální úřad neměl řízení o povolení vkladu vlastnického práva
přerušovat a že měl vklad vlastnického práva v jejich prospěch "povolit", neboť
ke dni podání návrhu nebyly dány žádné okolnosti, které by ve smyslu ustanovení
§ 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů "provedení
vkladu bránily". Takové okolnosti nastaly (sice s účinky ex tunc) až doručením
odstoupení od kupní smlouvy ze dne 7.8.2003 účastnici, tedy dnem 8.6.2005,
avšak účastnice P. Š. byla až do dne 8.6.2005 oprávněna nakládat s předmětnými
nemovitostmi. Vzhledem k tomu, že katastrální úřad nezkoumá platnost právního
úkonu, na základě kterého již bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo, a to
ani v rozsahu vymezeném ustanovením § 5 odst.1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, nebyl tu důvod přihlížet k pravomocnému rozhodnutí soudu a
návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch žalobců mělo být vyhověno.
Přípustnost dovolání žalobci dovozují z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
a navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení
o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§
245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy -
jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního
řádu (§ 245 o.s.ř.) - v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo soudy mimo jiné zjištěno, že účastnice P. Š. koupila
předmětné nemovitosti od J. M., Z. Š. a J. Š. kupní smlouvou ze dne 7.8.2003,
podle níž byl v její prospěch býv. Katastrálním úřadem v Nymburce pod sp. zn.
V-2695/03 povolen vklad vlastnického práva; právní účinky vkladu nastaly ke dni
11.8.2003. Kupní smlouvou ze dne 10.11.2003 (podepsanou dne 12.11.2003) P. Š.
prodala předmětné nemovitosti žalobcům; návrh na vklad vlastnického práva ve
prospěch žalobců byl podán u katastrálního úřadu dne 19.11.2003. Poté
prodávající od kupní smlouvy ze dne 7.8.2003 odstoupili, neboť kupující
nezaplatila přes dodatečnou výzvu kupní cenu, a to dopisem, který byl P. Š.
doručen dne 8.6.2005. Ve sporu prodávajících a P. Š. bylo pravomocným rozsudkem
Okresního soudu v Nymburce ze dne 20.7.2005 č.j. 12 C 1159/2003-217 určeno, že
předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví (v podílovém spoluvlastnictví)
prodávajících J. M., Z. Š. a J. Š. Za uvedené situace bylo v posuzovaném
případě pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné, zda v řízení o zápis
vlastnického práva vkladem podle kupní smlouvy ze dne 10.11.2003 (podepsané dne
12.11.2003) je katastrální úřad (a v řízení podle Části páté Občanského
soudního řádu soud) vázán pravomocným rozhodnutím soudu o určení vlastnictví
převáděných nemovitostí vydaným v občanském soudním řízení, jehož účastníky
nebyli všichni ti, kdo se podle ustanovení § 4 odst.1 zákona č. 265/1992 Sb. ve
znění pozdějších předpisů účastní řízení o povolení vkladu vlastnického práva.
Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou
soudů. Protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje
vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a
předkupní právo s účinky věcného práva (§ 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve
znění pozdějších předpisů).
Práva uvedená v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva
nebo výmazu vkladu práva, nestanoví-li tento zákon jinak (§ 2 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a vznikají, mění se nebo zanikají
dnem vkladu do katastru, nestanoví-li občanský zákoník nebo jiný zákon jinak (§
2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Právní účinky
vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy
návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (§ 2 odst. 3 věta první zákona
č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000 sp. zn. Cpjn 38/98,
které bylo uveřejněno pod č.44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.2009 sp. zn. 21 Cdo
39/2008, které bylo uveřejněno pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč.
2009) zkoumá katastrální úřad (soud v řízení podle Části páté Občanského
soudního řádu) v řízení ve věci povolení vkladu práva do katastru nemovitostí
právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek
vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, a to podle stavu ke dni podání návrhu na vklad (§ 5 odst. 1 věta
druhá zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Jsou-li podmínky
vkladu splněny, katastrální úřad rozhodne, že se vklad povoluje, v opačném
případě návrh zamítne (§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů).
Při zkoumání podmínky vkladu práva uvedené v ustanovení § 5 odst. 1 písm. e)
zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů katastrální úřad (soud v
řízení podle Části páté Občanského soudního řádu) přihlédne - podle stavu ke
dni podání návrhu na vklad - k takovým právním skutečnostem, které mají vliv na
oprávnění účastníků řízení nakládat s předmětem právního úkonu a které jsou
současně "evidentní" a jejichž pominutí by představovalo "jen vysoce formální
postup". Zákon tu nepožaduje, aby katastrální úřad prováděl dokazování za
účelem objasnění všech v úvahu přicházejících právních skutečností; naopak,
ukládá mu vzít v úvahu jen to, co nemusí být dokazováno, tedy jen takové právní
skutečnosti, které lze zapsat do katastru nemovitostí záznamem podle ustanovení
§ 7 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8.9.2011 sp. zn. 21 Cdo 3766/2010).
Podmínku uvedenou v ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. ve
znění pozdějších předpisů lze pokládat za splněnou tehdy, svědčí-li tomu, kdo
nakládá s právem, právní důvod (titul) nabytí tohoto práva. V případě, že tímto
nabývacím titulem je právní úkon, postačuje zjištění, že podle něj bylo na
základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu vloženo právo do katastru
nemovitostí; platnost právního úkonu, na základě kterého již bylo v katastru
nemovitostí podle pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu zapsáno právo
subjektu posuzovaného právního úkonu, (znovu) katastrální úřad (soud v řízení
podle Části páté Občanského soudního řádu) nezkoumá, a to ani v takovém
rozsahu, v jakém se podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve
znění pozdějších předpisů posuzuje právní úkon, na jehož základě má být právo
do katastru nemovitostí teprve zapsáno (srov. též stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2000 sp. zn.
Cpjn 38/98, které bylo uveřejněno pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že katastrální úřad (soud v řízení podle Části
páté Občanského soudního řádu) při posuzování podmínky uvedené v ustanovení § 5
odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů přihlíží
též k pravomocnému soudnímu rozhodnutí, jímž bylo určeno vlastnické právo
jinak, než jak by vyplývalo z právního úkonu, na základě kterého již bylo v
katastru nemovitostí zapsáno podle pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu.
Dovolatelé tedy neprávem katastrálnímu úřadu a soudům vytýkají, že při
rozhodování o zápisu vlastnického práva vkladem podle kupní smlouvy ze dne
10.11.2003 (podepsané dne 12.11.2003) přihlížely k pravomocnému soudnímu
rozhodnutí, kterým byly deklarovány vlastnické vztahy k předmětným nemovitostem
jinak, než jak do té doby vyplývaly ze stavu zápisů v katastru nemovitostí.
Podle ustálené judikatury soudů pravomocné rozhodnutí soudu o určení
vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno;
vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení a kdo není ani jeho právním
nástupcem, nemůže soud, správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci
vycházet ze závěru, že by o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně
rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003 sp. zn.
21 Cdo 1724/2003, který byl uveřejněn pod č. 168 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2003).
Katastrální úřad a soudy dospěly v projednávané věci k závěru, že předmětné
nemovitosti nejsou (a ani v době uzavření kupní smlouvy ze dne 10.11.2003
nebyly) ve vlastnictví účastnice P. Š., protože pravomocným rozsudkem Okresního
soudu v Nymburce ze dne 20.7.2005 č.j. 12 C 1159/2003-217, kterým jsou vázány,
bylo určeno vlastnické právo prodávajících z kupní smlouvy ze dne 7.8.2003 J.
M., J. Š.é a Z. Š. Nevzaly přitom ovšem v úvahu, že v době podání návrhu na
vklad vlastnického práva ve prospěch žalobců byla v katastru nemovitostí
zapsána na základě rozhodnutí katastrálního úřadu jako vlastník nemovitostí
účastnice P. Š. a že později přijatý pravomocný rozsudek Okresního soudu v
Nymburce ze dne 20.7.2005 č.j. 12 C 1159/2003-217 byl vydán v řízení, jehož
účastníky byli P. Š., J. M., J. Š. a Z. Š. a že žalobci se tohoto řízení
neúčastnili (a samozřejmě nejsou ani právním nástupcem některého z těchto
účastníků řízení); pro žalobce proto není závazný a vůči žalobcům nemohl
katastrální úřad (a ani soudy v řízení podle Části páté Občanského soudního
řádu) jen na základě "závaznosti" pravomocného rozsudku Okresního soudu v
Nymburce ze dne 20.7.2005 č.j. 12 C 1159/2003-217 úspěšně dovozovat, že by se
účastnice P. Š. nikdy nestala vlastnicí převáděných nemovitostí a že proto
vklad vlastnického práva ve prospěch žalobců podle kupní smlouvy ze dne
10.11.2003 (podepsané dne 12.11.2003) neumožňuje nesplnění podmínky uvedené v
ustanovení § 5 odst.1 písm.e) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů. Katastrální úřad (soud v řízení podle Části páté Občanského soudního
řádu) tedy smí přihlížet k pravomocnému rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno
vlastnictví převáděných nemovitostí jinak, než jak se podává ze stavu zápisů v
katastru nemovitostí, ale jen tehdy, je-li rozhodnutí závazné (§ 159a o.s.ř.)
pro všechny, kdo jsou podle ustanovení § 4 odst.1 zákona č. 265/1992 Sb. ve
znění pozdějších předpisů účastníky řízení o povolení vkladu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na chybném právním posouzením věci. Nejvyšší soud České republiky podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího
soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu