21 Cdo 4134/2017-225
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobců a) J. K., narozené dne XY, bytem v XY, b) O. K., narozeného
dne XY, bytem v XY, c) A. K., narozené dne XY, bytem v XY, a d) Z. K.,
narozeného dne XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Milanem Kachlíkem,
advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště č. 405/1, proti žalované H. K., narozené
dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem, se sídlem
v Brně, Jakubská č. 156/2, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 46/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2016, č. j. 19 Co 179/2015-202, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že „darovací smlouva uzavřená dne 21. 4.
2008 mezi panem J. H. a H. S. H. je vůči žalobci č. 1, žalobci č. 2, žalobci č.
3 a žalobci č. 4 bezúčinná“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 53 T 2/2008, bylo J. H.,
narozenému dne XY, trvale bytem XY, uloženo zaplatit žalobkyni a) 250.952,- Kč
a žalobcům b), c) a d) každému 240.000,- Kč (rozsudek nabyl právní moci dne 20.
1. 2009). Žalobci podali návrh na výkon rozhodnutí k vymožení přisouzených
částek a zjistili, že J. H., mezitím převedl ze svého vlastnictví „rodinný dům
č. p. XY na pozemku parc. č. XY o výměře 224 m2, zastavěná plocha a nádvoří vše
v k. ú. XY, obec XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrální pracoviště XY město, na LV č. XY - před právními účinky vkladu,
nyní zapsané na LV č. XY“, uvedenou darovací smlouvou na žalovanou. V době
uzavření darovací smlouvy probíhalo již proti panu J. H. trestní stíhání pro
podezření ze spáchání trestného činu vraždy, a tak pan J. H. mohl mít
přinejmenším obavu nejen z trestu, ale i z odškodnění poškozených. Dne 22. 5.
2008 došlo k uzavření kupní smlouvy mezi prodávajícím panem J. H. a panem B. S.
a K. S. jako kupujícími, na základě které pan J. H. převedl nemovitosti zapsané
na LV č. XY v k. ú. XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrální pracoviště XY. Na základě těchto právních úkonů se tak pan J. H.
vlastně „zbavil“ všech nemovitostí ve svém vlastnictví, tedy všeho většího
majetku, ze kterého by se mohli bez obav věřitelé, a tedy i žalobci, uspokojit.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. 46 C 46/2010-163,
žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobci a), c) a d) jsou povinni zaplatit žalované
společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 23.958,- Kč k rukám advokáta
Mgr. Petra Langa, LL.M, a že žalované se vůči žalobci b) náhrada nákladů
řízení nepřiznává. Vyšel z toho, že žalobci jsou sice k podání žaloby aktivně
legitimováni, neboť v době rozhodování soudu mají vymahatelnou pohledávku proti
dlužníkovi – J. H., když tato povinnost mu byla uložena rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 53 T 2/2008, (rozsudek nabyl právní
moci dne 20. 1. 2009), přičemž ale tato pohledávka vznikla již okamžikem smrti
M. K. a nikoli citovaným pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně, že
však žalovaná v řízení prokázala, že „zákonem předpokládaný úmysl krátit
věřitele nemohla poznat, a to i přes vyvinutí náležité pečlivosti, neboť neměla
vědomost o žádné pohledávce svého bratra, věřila v jeho nevinu a spolu i s jeho
obhájcem očekávali zproštění obžaloby“.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č.
j. 19 Co 179/2015-202, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. ve
věci samé tak, že určil, že darovací smlouva uzavřená dne 21. 4. 2008 mezi
panem J. H. a H. S. H., nyní K., je vůči žalobcům a), b, c) a d) právně
neúčinná, ve výrocích II. a III. o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobcům a), b), c) a d), oprávněným společně a nerozdílně, na
nákladech řízení 52.667 Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Kachlíka, a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a), b), c) a d), oprávněným společně a
nerozdílně, na nákladech odvolacího řízení 23.609 Kč k rukám advokáta Mgr.
Milana Kachlíka a České republice na účet Městského soudu v Brně na nákladech
řízení „v souvislosti s ustanovenou opatrovnicí“ částku, jak bude určena
samostatným rozhodnutím Městského soudu v Brně. Souhlasil se soudem prvního
stupně, že povinnost, která byla J. H. ve vztahu k žalobcům uložena rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 53 T 2/2008, jako
pohledávka vznikla již okamžikem smrti M. K. a nikoli citovaným pravomocným
rozhodnutím Krajského soudu v Brně; J. H. si byl vědom, že jeho jednáním mu
vzniká závazek vůči pozůstalým žalobcům. Z provedeného řízení neplyne, že by
pro uspokojení vymahatelné pohledávky žalobců bylo možné (dříve či nyní) použít
jiný majetek dlužníka, který je ve výkonu trestu. Žalovaná dlužníkovi blízká
osoba (jeho sestra) se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže
prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla
i při náležité pečlivosti poznat. Bylo tak na ní, aby v řízení tvrdila, jaké
aktivní kroky učinila k tomu, aby se přesvědčila o závazcích svého bratra a aby
navrhla důkazy potřebné k prokázání těchto svých tvrzení. Žalovaná, jež má
právní vzdělání, ovšem netvrdila ani neprokazovala, že by v době přede dnem 21.
4. 2008 (účinky vkladu do katastru) vyvinula náležitou pečlivost k poznání
úmyslu J. H. zkrátit věřitele. Proto jsou „nepodstatná její tvrzení, že věřila
v nevinu bratra a že neměla povědomost o pohledávce vůči bratrovi, což je navíc
i nevěrohodné vzhledem k tomu, co žalovaná uváděla v trestním řízení, a tomu,
že sama uvedla, že se posléze jen za 19 dnů dům v XY na ulici XY prodával
proto, aby uhradili dluhy J. H., o kterých věděli“. Ačkoliv odvolací soud
žalovanou poučil ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., že dosud neuvedla
dostatečná tvrzení k tomu, zda a jakou aktivitu v době přede dnem 21. 4. 2008
vyvinula ke zjištění úmyslu svého bratra J. H. zkrátit darováním své věřitele,
tj. neuvedla, v čem spočívala náležitá pečlivost žalované ke zjištění tohoto
úmyslu, zareagovala jen tak, že vyvinutí náležité pečlivosti ke zjištění
věřitelů bratra a úmyslu bratra je zkrátit již v řízení před soudem prvního
stupně prokázala, a zopakovala svá tvrzení, která uváděla před soudem prvního
stupně.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 15. 3. 2017, č. j. 46 C 46/2010-215,
přiznal ustanovené opatrovnici Mgr. Markétě Slavičínské, advokátce se sídlem v
Brně, Krásného č. 3855/3, odměnu 9.000 Kč.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná nesprávné právní posouzení
věci spatřuje „zejména ve smyslu prokázání existence věřitelů, resp. postavení
žalobců jako věřitelů vůči panu J. H., s nímž dovolatelka uzavřela odporovaný
právní úkon, v době uzavření tohoto odporovaného právního úkonu, dále v
neprokázání úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele, stejně jako ve smyslu
prokázání, resp. odvolacím soudem tvrzeného neprokázání ze strany dovolatelky
vynaložení náležité pečlivosti ke zjištění poznání úmyslu zkrácení věřitelů a
závěrem též nesprávné právní posouzení věci ve smyslu neprokázáni zkrácení
majetku dlužníka v souvislosti s uzavřením odporovaného právního úkonu“.
Rozvíjí dále, že aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je jen ten, kdo má
za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, přičemž
v době odporovaného právního úkonu nebyli žalobci věřiteli dlužníka a nemohou
se tedy domáhat cestou odpůrčí žaloby svých nároků. Je dále přesvědčena, že
pravým, jediným a prokázaným důvodem k učinění odporovaného právního úkonu,
byla nemožnost pana J. H. (dlužníka) splácet z důvodu vazebního stíhání splátky
hypotečního úvěru a tedy zabránění tak nucenému prodeji ve prospěch zástavního
věřitele - banky poskytující příslušný úvěr. Jakýkoli jiný úmysl, tedy zejména
úmysl zkrátit věřitele prokázán nebyl. Navíc, kdyby nedošlo k uzavření darovací
smlouvy mezi panem J. H. a žalovanou, došlo by nepochybně k tomu, že pan J. H.
nebude schopen z vazby hradit příslušné splátky hypotéky a nemovitosti
zastavené ve prospěch peněžního ústavu poskytujícího úvěr by byly zpeněženy a
výtěžek z tohoto zpeněžení by připadl zástavnímu věřiteli a nemohlo by dojít k
uspokojení žalobců z tohoto majetku dlužníka. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
8. října 2014, č. j. 46 C 46/2010-163, se potvrzuje, případně, aby rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky aktivní legitimace k podání žaloby podle
ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, která dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované není
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobci se domáhají určení, že je vůči nim právně neúčinná darovací smlouva ze
dne 21. 4. 2008 - podle zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30.
6. 2008, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 230/2008 Sb., kterým se mění
zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony (dále též jen „obč. zák.).
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud
zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně
neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho
odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. § 42a
odst. 1 obč. zák.). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v
posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl
druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a
k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými
(§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve
prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův
úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. § 42a
odst. 2 obč. zák.). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného
úkonu dlužníka prospěch (srov. § 42a odst. 3 obč. zák.). Právní úkon, kterému
věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může
požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto úkonu prospěch (srov. § 42a odst. 4 obč. zák.).
Dlužníkem věřitele je třeba ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. rozumět nejen
osobu, která je zavázána splnit věřiteli vlastní dluh (jiný závazek), ale i
ručitele a další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární
povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulu zajištění závazků) uspokojit
pohledávku věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp.
zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný pod číslem 52/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se
věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto
majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník
odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří),
může se věřitel
- místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z
odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané
plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení
vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním
řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným
právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady
ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí
ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon
dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi
není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby
dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě
zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj.
že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat). O
úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem
chtěl zkrátit své věřitele, nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit
své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn.
Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka
(a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro
takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou
rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou
svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit
své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp.
zn. 30 Cdo 653/2006).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.)
věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95,
uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998),
jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten,
kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí).
Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou
výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána
vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon
rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele
zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v
důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel
nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt
těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001,
uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016,
sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Břemeno tvrzení a
důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní
úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Z toho, jak ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. vymezuje podmínky
odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem
odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky
věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním
úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele),
postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky
svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či
nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro
uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má
vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní
úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně
nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho
pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl
vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující
věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla
vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98,
uveřejněný pod číslem 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015,
sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, uveřejněný pod číslem 80/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
S názorem dovolatelky, že „v době odporovaného právního úkonu nebyli žalobci
věřiteli dlužníka“, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. za škodu usmrcením náleží pozůstalým
jednorázové odškodnění, a to
a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,
b) každému dítěti 240 000 Kč,
c) každému rodiči 240 000 Kč,
d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,
e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,
f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době
vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti,
240 000 Kč.
Citované ustanovení zakládá právo na jednorázové odškodnění pozůstalých
uvedených pod písm. a) až f) [dále též jen „oprávněné osoby“] za nemajetkovou
újmu, která jim vznikne v případě usmrcení osoby blízké. Rozsah odškodnění je
dán stanovením absolutních částek, na které pozůstalému vzniká nárok, prokáže-
li existenci příbuzenského či jiného obdobného poměru s usmrceným, a to bez
dalšího dokazování.
Již ze samotné formulace ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. zároveň vyplývá, že
nárok podle tohoto ustanovení vzniká oprávněným osobám přímo ze zákona (za
splnění shora uvedených podmínek). Povinná osoba (škůdce) může na tento nárok
plnit i bez rozhodnutí soudu, aniž by tím oprávněným osobám vznikalo bezdůvodné
obohacení z důvodu plnění bez právního důvodu.
Předpokladem nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých je vždy úmrtí blízké
osoby za stanovených podmínek. Tento „způsob a rozsah náhrady“ (srov.
marginální rubriku uvozující § 442 a násl. obč. zák.) závisí na tom, zda úmrtí
blízké osoby lze co do základu podřadit pod některou ze skutkových podstat
odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 a násl. obč. zák. V tomto smyslu
tedy jednorázové odškodnění pozůstalých není jejich „právem originálním“, nýbrž
jde o právo akcesorické, odvozené od toho, zda na podkladě okolností, za nichž
poškozený zemřel, lze dovodit základ odpovědnosti povinného subjektu (škůdce).
Vznik nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých (pohledávky z tohoto důvodu)
tak může nastat nejdříve okamžikem usmrcení (smrti) osoby blízké (srov. slova:
„Za škodu usmrcením náleží pozůstalým . . .“ v návětí ustanovení § 444 odst. 3
obč. zák.). Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, které konkrétní újmy jsou
jednorázovým odškodněním poškozeným odškodňovány, je zřejmé, že pohledávka z
důvodu tohoto nároku vzniká bez ohledu na to, zda oprávněný pozůstalý nějakou
újmu vůbec tvrdí nebo označí. Pak to ovšem zároveň znamená, že vznik této
pohledávky se váže toliko na objektivní skutečnost usmrcení a že pro její vznik
není třeba ani vědomosti ani žádného aktivního jednání oprávněných osob. Tyto
skutečnosti mohou mít význam až v případě uplatnění práva z takto vzniklé
pohledávky.
Z pohledu ustanovení § 42a obč. zák. je věřitelem dlužníka osoba (osoby)
uvedená (uvedené) pod písm. a) až f) v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. a
pohledávkou, která z osoby blízké dělá tohoto věřitele, je nárok definovaný
jako „jednorázové odškodnění“ v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Není přitom
významné, zda vůbec a kdy nárok podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák.
oprávněná osoba také uplatnila. Otázka, zda se skutečně tato pohledávka stala
také vykonatelnou, je významná až v okamžiku rozhodování soudu o žalobě podle
ustanovení § 42a obč. zák. Pro posouzení, zda věřitel měl vůči dlužníku
pohledávku v době, kdy učinil odporovaný úkon (jednání), postačuje – jak výše
uvedeno – že v době učinění odporovaného úkonu (jednání) již došlo k usmrcení
osoby blízké oprávněnému uvedenému v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., tím
totiž došlo ke vzniku nároku (pohledávky) oprávněných osob na „jednorázové
odškodnění“ vůči dlužníku (škůdci).
V projednávané věci bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne
15. 10. 2008, sp. zn. 53 T 2/2008, byl J. H., narozený dne XY, trvale bytem XY,
uznán vinným, že pravděpodobně dne 19. 4 2006 způsobil smrt M. K., narozenému
dne XY, čímž spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h)
trestního zákona (tímto závěrem je soud v tomto řízení vázán – srov. § 135
odst. 1 o. s. ř.), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody a zároveň mu
bylo uloženo zaplatit žalobkyni a) 250.952,- Kč a žalobcům b), c) a d) každému
240.000,- Kč (rozsudek nabyl právní moci dne 20. 1. 2009). Darovací smlouvou
uzavřenou dne 21. 4. 2008 (kdy byl ve vazbě v souvislosti s podezřením ze
spáchání uvedeného trestného činu vraždy) daroval J. H. své sestře J. S. H.
(zde žalované) „rozestavěný rodinný dům na pozemku p. č. XY o výměře 224 m?
zastavěná plocha a nádvoří“, zapsané na LV č. XY, pro katastrální území XY,
obec XY, okres XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj se
sídlem v XY, Katastrální pracoviště XY (nyní zapsané na LV č. XY). Odporovaný
právní úkon (jednání) tak byl učiněn v době po usmrcení M. K. (osoby blízké
oprávněným osobám), tedy v době, kdy již došlo ke vzniku nároku (pohledávky)
žalobců na „jednorázové odškodnění“ ve smyslu ustanovení § 444 odst. 3 obč.
zák. vůči dlužníku (škůdci).
Dovolatelkou otevřená otázka „postavení žalobců jako věřitelů vůči panu J. H.,
s nímž dovolatelka uzavřela odporovaný právní úkon, v době uzavření tohoto
odporovaného právního úkonu“, tak byla odvolacím soudem vyřešena správně.
Správně odvolací soud posoudil i otázky prokazování úmyslu dlužníka zkrátit
žalobce a vztahu mezi zkrácením věřitele a hodnotou majetku, jehož převodem
mělo dojít k jeho zkrácení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5.
2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem 35/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4250/2007,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007,
uveřejněný pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp.
zn. 21 Cdo 4806/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21
Cdo 720/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo
2905/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo
3654/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo
207/2015, uveřejněný pod číslem 80/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu