U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
exekuční věci oprávněné D. D., zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem
se sídlem v Jihlavě, Telečská č. 7, proti povinné H. V., zastoupené Mgr. Janou
Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní č. 449, pro 456.733,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 216 EXE
5327/2013, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15.
května 2013, č. j. 23 Co 223/2013 - 38, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č.
j. 23 Co 223/2013 - 38, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
[(Srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června
1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6,
ročník 1997, pod číslem 50, a usnesení téhož soudu ze dne 18. října 2010, sp.
zn. 20 Cdo 5194/2008, v nichž byl vysloven závěr, že podání dovolání proti
exekučnímu titulu, byť bylo spojeno s návrhem na odklad vykonatelnosti, nemá za
následek pozbytí jeho vykonatelnosti, resp. že podání tohoto mimořádného
opravného prostředku nemá suspenzivní účinek). Pokud pak se týká námitky
dovolatelky, že exekuce byla nařízena v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud
České republiky ve své judikatorní činnosti již opakovaně zdůraznil, že
argumentace (povinného) výkonem práva (oprávněného) v rozporu s dobrými mravy
nemá v souvislosti s nařízením exekuce místo. Vysvětlil přitom, že podání
návrhu na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) není výkonem práva ve smyslu § 3
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (jež je svou podstatou institutem hmotněprávním),
nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ,
že povinný povinnost uloženou exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení
nesplní dobrovolně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura, číslo 4, ročník 2003, pod číslem 67, usnesení ze dne 20.
března 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2005, případně usnesení ze dne 5. března 2009,
sp. zn. 20 Cdo 3756/2008). Ze stejného důvodu se nelze dovolávat téže námitky
ani v řízení o zastavení exekuce (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 5. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008)]. Poukaz dovolatelky
na závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. II.
ÚS 635/09, je nepřípadný, jelikož se týkají nalézacího řízení, nikoliv řízení
exekučního.
Dovolání povinné, pokud by směřovalo (z hlediska námitek obsažených v dovolání)
proti části výroku, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve
výroku o zamítnutí návrhu povinné na odklad exekuce, není přípustné [§ 238
odst. 1 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení Hlavy VI.
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2014
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu