21 Cdo 4185/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se
sídlem v Plzni, Solní č. 4, proti žalovanému Plzeňskému Prazdroji, a.s. se
sídlem v Plzni, U Prazdroje č. 7, IČO 45357366, zastoupenému JUDr. Ing.
Ondřejem Havránkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 10, o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresnímu soudu Plzeň-
město pod sp. zn. 39 C 359/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 25.5.2010 č.j. 13 Co 654/2009-181, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru
podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce dané žalobci dopisem
žalovaného ze dne 26.6.2008 je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se
vytčeného porušení pracovní kázně nedopustil a že navíc mu bylo okamžité
zrušení pracovního poměru doručeno „náhradním způsobem podle ustanovení § 336
zák. práce“ až dne 10.8.2008, „tedy v době, kdy byl pracovněprávní vztah mezi
žalobcem a žalovaným již ukončen dohodou (ke dni 30.6.2008)“. Před datem
ukončení pracovního poměru dohodou se tato písemnost „nikdy nedostala do sféry
vlivu žalobce tak, aby ji mohl odmítnout“.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 15.10.2009 č.j. 39 C 359/2008-152,
ve znění opravného usnesení ze dne 11.3.2010 č.j. 39 C 359/2008-173, žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 69.897,63 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Ondřeje Havránka. Soud prvního
stupně zabývaje se otázkou doručení sporného projevu vůle žalobci vycházel z
ustanovení § 334 zák. práce a z názoru, že „za okamžik doručení písemnosti se
mimo jiné považuje den, ve kterém zaměstnanec neposkytl všechnu součinnost
nezbytnou k dodání poštovní zásilky s doručovanou písemností“, kdy tato
nezbytná součinnost spočívá mj. „také v jednání či opomenutí zaměstnance, které
mělo za následek, že zásilku nebylo možné dodat na adrese, která byla naposled
zaměstnavateli známa zejména proto, že zaměstnanec neoznámil zaměstnavateli
novou adresu, kam mu může být doručováno“. Jestliže tedy v daném případě
„žalobce nesporoval, že jako jediná adresa pobytu žalobce byla žalovanému známa
adresa v R.“, a žalovaný „neměl možnost zjistit jiné místo pobytu žalobce“,
došlo k doručení písemnosti obsahující okamžité zrušení pracovního poměru
žalobci podle názoru soudu prvního stupně „již 26.6.2008, tedy v den, kdy se (v
době pracovní neschopnosti žalobce trvající od 25.6.2008 do 3.7.2008) o
doručení písemnosti na zmíněnou adresu (neúspěšně) pokusili zaměstnanci
žalovaného Mgr. R. K. a JUDr. Š.“. Protože žalovaný „nebyl informován dne 26.6.
ani následně o tom, že se bude žalobce v době pracovní neschopnosti zdržovat
jinde“, ačkoli k tomu měl žalobce „dostatek prostoru“ (dne 26.6.2008, kdy
žalobce odjel i s manželkou do S., byl čtvrtek, a tudíž oba „měli možnost
zaměstnavatele kontaktovat buď osobně či telefonicky s upozorněním na změnu
místa, kde se bude v době pracovní neschopnosti zdržovat“), soud prvního stupně
uzavřel, že „považuje okamžité zrušení pracovního poměru za řádně doručené,
neboť svým jednáním žalobce možnost faktického doručení zmařil“. Protože z
výsledků provedeného dokazování dále vyplynulo, že se žalobce vytčeným jednáním
dopustil „hrubého porušení svých pracovních povinností“, shledal soud prvního
stupně okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 26.6.2008 platným právním
úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25.5.2010 č.j. 13 Co
654/2009-181 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před
soudy obou stupňů 27.920,- Kč k rukám advokáta Mgr. Mariana France. Odvolací
soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho úvaha o neposkytnutí součinnosti
nezbytné k doručení písemnosti, pokud žalobce svému zaměstnavateli neoznámil
změnu pobytu po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti, a žalovaný tak měl
dispozici k doručování jedinou jemu známou adresu bydliště žalobce v
Rokycanech, „by byla správná za předpokladu, že by se jednalo o doručování
okamžitého zrušení postupem podle § 336 zák. práce, tedy že by zaměstnavatel
listinu doručoval prostřednictvím provozovatele poštovních služeb“, neboť „pak
by takové neposkytnutí součinnosti mohlo mít za následek fikci doručení
písemnosti uložené na poště ve smyslu ustanovení § 336 odst. 4 zák. práce, a to
desátým dnem po jejím uložení, pokud by si ji zaměstnanec do té doby nevyzvedl,
kdy zároveň k jejímu naplnění by muselo dojít do 30.6.2008 do doby skončení
pracovního poměru žalobce na základě předtím uzavřené dohody“. O takový případ
se však podle mínění odvolacího soudu „zcela zjevně nejedná a ostatně žalovaný
ani netvrdil, že by ke dni 30.6.2008 došlo k doručení okamžitého zrušení
žalobci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb“. Jestliže v daném
případě „šlo o formu doručování zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 334 zák.
práce, pak, aby se jednalo o řádné doručení listiny, musí s tím být spojeno
předání písemnosti přímo adresátu, tedy žalobci“, který by musel být doručování
„fyzicky přítomen a teprve pokud by adresát, jemuž zaměstnavatel ve smyslu §
334 zák. práce hodlal předat konkrétní písemnost, odmítl její převzetí, pak by
šlo o doručení odmítnutím ve smyslu ustanovení § 334 odst. 3 zák. práce“.
Protože taková situace při doručování okamžitého zrušení pracovního poměru
žalobci prostřednictvím zaměstnanců žalovaného dne 26.6.2008 nenastala („zcela
bezpečně bylo prokázáno“, že zaměstnanci žalovaného žalobce osobně nezastihli),
dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „nebyly
splněny podmínky ustanovení § 334 zák. práce pro řádné doručení okamžitého
zrušení žalobci dne 26.6.2008“, a že tedy „jde o stav, kdy okamžité zrušení
pracovního poměru nebylo žalobci řádně doručeno do doby skončení pracovního
poměru ve smyslu uzavřené dohody ke dni 30.6.3008, a z tohoto důvodu je
neplatným“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že v daném případě „je nesporné“,
že žalobce „přesně věděl o úmyslu pana K. doručit mu okamžité zrušení
pracovního poměru“, když toto okamžité zrušení „v rámci telefonického hovoru
dne 26.6.2008 výslovně odmítl převzít“. Podle názoru dovolatele za této situace
„zcela jednoznačně došlo k naplnění fikce doručení odmítnutím písemnosti ve
smyslu ustanovení § 334 odst. 3 zák. práce, a to telefonátem, kterým žalobce
výslovně projevil vůli nepřevzít doručované okamžité zrušení pracovního
poměru“. Uvedený závěr žalovaný dovozuje z toho, že ustanovení § 334 odst. 3
zák. práce „nijak nespecifikuje, jakou formou k odmítnutí písemnosti může
dojít“, a že smyslem tohoto ustanovení „nepochybně je zajistit, aby k doručení
písemnosti mohlo dojít i tehdy, pokud zaměstnanec neposkytuje zaměstnateli
potřebnou elementární součinnost“; proto podle jeho názoru „dané ustanovení
nemůže být interpretováno tak, že se vztahuje pouze na situace, kdy k odmítnutí
písemnosti dojde při fyzické přítomnosti obou zúčastněných stran, tzv. tváří v
tvář“. Možnosti zaměstnance, který „zamýšlí se účinně vyhnout osobnímu
doručení, jsou totiž takřka neomezené“, a proto – jak žalovaný dále zdůraznil -
„bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby zákon taková jednání chránil“. Podstatné je, že v daném případě „nepochybně existovala možnost“, aby se
žalobce s obsahem okamžitého zrušení seznámil. Kromě toho žalobce „v
inkriminovaném období mezi 26. a 30. červnem 2008 přijal i další opatření“,
která „ve svém souhrnu a v konečném důsledku znemožnila osobní předání
předmětné písemnosti“. Jedná se „zejména o náhlý přesun do Z., ke kterému došlo
již druhý den po zahájení pracovní neschopnosti“, aniž by o tomto přesunu byl
žalovaný informován, ačkoli si žalobce „byl vědom opakovaných pokusů
jednotlivých zaměstnanců jej zastihnout, resp. kontaktovat jak osobně, tak
telefonicky“. Dovolatel přitom poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 975/2006, podle kterého se za okamžik doručení písemnosti mimo jiné
„považuje den, ve kterém zaměstnanec neposkytl všechnu součinnost nezbytnou k
dodání zásilky s doručovanou písemností“, s tím, že „nezbytná součinnost
spočívá mimo jiné také v jednání či opomenutí zaměstnance, které mělo za
následek, že zásilku nebylo možné dodat na adrese, která byla naposled
zaměstnavateli známa zejména proto, že zaměstnanec neoznámil zaměstnavateli
novou adresu, kam mu může být doručováno, ačkoliv mu v tom nebránily žádné
závažné okolnosti“. Přestože se uvedené rozhodnutí týkalo situace, kdy byla
písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, má
dovolatel na rozdíl od odvolacího soudu za to, že „výše uvedený závěr má
univerzální platnost a z jeho působnosti nelze vylučovat situace, kdy je
doručováno osobně“. Kdyby se požadavek „minimální elementární součinnosti“
netýkal osobního doručování, pak by osobní doručování „postrádalo jakékoliv
výhody“ a ztrácelo by smysl, „pokud by zákon poskytoval ochranu úmyslnému
jednání adresáta vyhnout se doručení“.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru nelze
námitky žalovaného považovat za opodstatněné. Zdůraznil, že dovolání žalovaného
zcela opomíjí „základní fakt“, že žalobce v době doručování „byl ve stavu
nemocných a byl ve vážném zdravotním ohrožení“. Do Z. jej manželka odvezla s
vědomím lékařky a jen proto, aby nebyl hospitalizován. Místo pobytu v době jeho
pracovní neschopnosti určila lékařka a on neměl povinnost tuto okolnost
oznamovat zaměstnavateli. Podle jeho názoru „elementární slušností“ od
žalovaného mělo být „především poskytnutí klidu nemocnému, nikoli rozpoutání
doslova honu na doručení“. Žalobce „v celém rozsahu“ souhlasí se závěry
odvolacího soudu, který „dle jeho názoru z právního hlediska naprosto přesně
vystihl celý problém“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno
(správnost uvedených skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce byl od
roku 1990 zaměstnán u žalovaného, naposledy jako „regionální manažer prodeje“.
Dne 4.6.2008 uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu
„nadbytečnosti zaměstnance vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních
změnách“, na jejímž základě měl pracovní poměr žalobce skončit ke dni
30.6.2008. Podle potvrzení o pracovní neschopnosti č. J909855, vystaveného dne
25.6.2008 prim. MUDr. H. P., které bylo následně předáno žalovanému, byl
žalobce uznán „neschopen práce od 25.6.2008“; jako „přesná adresa v době
pracovní neschopnosti“ zde byla uvedena (stejně jako v dohodě o rozvázání
pracovního poměru) „Z., R.“. Dne 26.6.2008 po kontrole u jmenované ošetřující
lékařky, kde byl žalobci doporučen klidový režim, žalobce s vědomím lékařky
odjel s manželkou na chalupu do S., , kde strávil období pracovní neschopnosti;
o změně místa pobytu žalobce žalovaného neinformoval. Dne 26.6.2008 odpoledne
kolem 17. hodiny se dva zaměstnanci žalovaného Mgr. R. K. a JUDr. M. Š.
pokusili osobně doručit žalobci na adresu „Z., R.“ dopis žalovaného ze dne
26.6.2008 obsahující okamžité zrušení pracovního poměru; žalobce však na
uvedené adrese nezastihli a na telefonické sdělení Mgr. R. K., že mu žalovaný
hodlá předat okamžité zrušení pracovního poměru, žalobce reagoval tak, že
„...nic nechce…a nic nepodepíše“. Ještě téhož dne před 18. hodinou jmenovaní
zaměstnanci žalovaného podali na poště na adresu „Z., R.“, jako doporučenou
zásilku určenou žalobci, kopii předmětné písemnosti. V následujících dnech 27.,
28. a 30.6.2008 zaměstnanci žalovaného učinili na adresu „Z., R.“ ještě další
neúspěšné pokusy o osobní doručení okamžitého zrušení pracovního poměru
žalobci. Dne 3.7.2008 byla pracovní neschopnost žalobce ukončena a dne
10.7.2008 si žalobce osobně vyzvedl na poště uloženou doporučenou zásilku
obsahující okamžité zrušení pracovního poměru.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení platnosti předmětného okamžitého
zrušení pracovního poměru žalobce především významné, zda bylo žalobci doručeno
ještě předtím (a tudíž jeho právní účinky nastaly dříve), než pracovní poměr
účastníků skončil na základě dohody ke dni 30.6.2008.
Uvedenou právní otázku je třeba i v současně době posuzovat – vzhledem k době,
kdy podle tvrzení žalovaného mělo dojít k doručení listiny o okamžitém zrušení
pracovního poměru žalobci - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 30.6.2008 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č.
121/2008 Sb. a č. 126/2008 Sb.) - dále jen „zákoník práce“.
Podle ustanovení § 60 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho
důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době
doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí být dodatečně
měněn.
Okamžité zrušení pracovního poměru je jednostranným právním úkonem směřujícím k
rozvázání pracovního poměru, pro jehož platnost je - jak vyplývá z výše
citovaného ustanovení - předepsána písemná forma. Jeho právní účinky nastávají
ze zákona dnem, kdy písemný projev o okamžitém zrušení pracovního poměru byl
doručen druhému účastníku; jakýkoliv jiný časový údaj uvedený ve zrušovacím
projevu vůle nemůže tyto zákonné účinky změnit (srov. též rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.3.1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, který byl uveřejněn
pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972).
Podle ustálené judikatury (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 3.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 563/2005, který byl uveřejněn pod č.
65 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) je písemný projev
vůle (písemnost) - obecně vzato - doručen druhému účastníku tehdy, jakmile se
ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování.
Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost
seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník
opravdu s obsahem projevu vůle seznámil, ostatně nikdo – do důsledků vzato –
nemůže být „přinucen“, aby opravdu poznal obsah projevu vůle někoho jiného;
rozhodující je, aby měl - objektivně vzato - možnost obsah písemnosti poznat.
Vyžaduje-li však zákon, aby projev vůle došel (byl doručen) druhému účastníku
předepsaným způsobem, má projev vůle sledované právní následky, jen jestliže
byl takový postup dodržen. Kdyby projev vůle byl doručován druhému účastníku
odlišným způsobem, jeho právní následky, nestanoví-li zákon jinak, nenastávají,
i kdyby se nakonec do dispoziční sféry účastníka dostal (k tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.10.2001, sp. zn. 21 Cdo
2426/2000).
Podle ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce písemnosti týkající se vzniku, změn a
skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr,
odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, důležité písemnosti týkající
se odměňování, jimiž jsou mzdový výměr (§ 113 odst. 4) nebo platový výměr (§
136) a záznam o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (dále jen
„písemnost“), musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou.
Podle ustanovení § 334 odst. 2 zák. práce písemnost doručuje zaměstnavatel
zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude
zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-
li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb.
Podle ustanovení § 334 odst. 3 zák. práce nedoručuje-li zaměstnavatel písemnost
prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací nebo prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb, považuje se písemnost za doručenou také tehdy,
jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne.
Podle ustanovení § 336 odst. 1 zák. práce písemnost, kterou doručuje
zaměstnavatel prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zasílá
zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je mu známa. Písemnost může
být doručena také tomu, koho zaměstnanec k přijetí písemnosti určil na základě
písemné plné moci s úředně ověřeným podpisem zaměstnance.
Podle ustanovení § 336 odst. 3 zák. práce nebyl-li zaměstnanec, kterému má být
písemnost doručena prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zastižen,
uloží se písemnost v provozovně provozovatele poštovních služeb nebo u obecního
úřadu. Zaměstnanec se vyzve písemným oznámením o neúspěšném doručení
písemnosti, aby si uloženou písemnost do 10 pracovních dnů vyzvedl; zároveň se
mu sdělí, kde, od kterého dne a v kterou dobu si může písemnost vyzvednout. V
oznámení podle věty druhé musí být zaměstnanec rovněž poučen o následcích
odmítnutí převzetí písemnosti nebo neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení
písemnosti.
Podle ustanovení § 336 odst. 4 zák. práce povinnost zaměstnavatele doručit
písemnost je splněna, jakmile zaměstnanec písemnost převezme. Jestliže si
zaměstnanec uloženou písemnost (odstavec 3) nevyzvedne do 10 pracovních dnů,
považuje se za doručenou posledním dnem této lhůty; tato nedoručená písemnost
se odesílajícímu zaměstnavateli vrátí. Jestliže zaměstnanec doručení písemnosti
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb znemožní tím, že poštovní
zásilku obsahující písemnost odmítne převzít nebo neposkytne součinnost
nezbytnou k doručení písemnosti, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy
ke znemožnění doručení písemnosti došlo. Zaměstnanec musí být doručovatelem
poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti; o poučení musí být proveden
písemný záznam.
Z výše citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že okamžité zrušení
pracovního poměru dané zaměstnavatelem, jakož i další písemnosti zaměstnavatele
týkající se vzniku, změn a zániku pracovního poměru, musí být zaměstnanci
doručeny do jeho vlastních rukou. Při doručování těchto písemností má přednost
osobní doručení zaměstnavatelem nebo doručení prostřednictvím sítě nebo služby
elektronických komunikací. V případě, že to není možné (např. proto, že
zaměstnanec nedochází do zaměstnání a má bydliště mimo sídlo zaměstnavatele,
případně mimo sídlo jeho organizační jednotky), může zaměstnavatel doručit
písemnost zaměstnanci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (srov. §
334 odst. 2 zák. práce).
Provádí-li zaměstnavatel doručení písemnosti uvedené v ustanovení § 334 odst. 1
zák. práce prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, je povinen - jak je
nepochybné ze znění ustanovení § 336 odst. 1 zák. práce - odeslat písemnost „na
poslední adresu zaměstnance, která mu je známa“, a to jako doporučenou zásilku
s doručenkou a poznámkou „do vlastních rukou“. Adresu se zpravidla dozví ze
sdělení zaměstnance; kdyby se ji dozvěděl jinak, smí z této informace vycházet
jen tehdy, jestliže se na této adrese zaměstnanec prokazatelně zdržuje a lze-li
mu tedy na ni řádně doručovat písemnosti. V případě, že se zaměstnanec na
adrese, kterou dříve oznámil svému zaměstnavateli, již nezdržuje a že mu novou
adresu zaviněně neoznámil, je opodstatněn závěr, že tím neposkytl součinnost
nezbytnou k doručení písemnosti; v takovém případě se písemnost pokládá za
doručenou dnem, kdy provozovatel poštovních služeb nemohl zaměstnanci
doručovanou poštovní zásilku předat (srov. § 336 odst. 4 větu třetí zák.
práce), ovšem za předpokladu, že byl zaměstnanec o tomto následku poučen (srov.
§ 336 odst. 3 větu třetí zák. práce).
S názorem dovolatele, že v daném případě „zcela jednoznačně došlo k naplnění
fikce doručení odmítnutím písemnosti ve smyslu ustanovení § 334 odst. 3 zák.
práce, a to telefonátem, kterým žalobce výslovně projevil vůli nepřevzít
doručované okamžité zrušení pracovního poměru“, nelze souhlasit.
Z ustanovení 334 odst. 3 zák. práce vyplývá, že účinky doručení písemnosti v
případě, že zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne, nastávají pouze tehdy,
jestliže zaměstnavatel doručuje písemnost zaměstnanci osobně. Osobní doručování
písemnosti zaměstnanci spočívá v tom, že zaměstnavatel (případně jím pověřený
zaměstnanec) předá listinu zaměstnanci do jeho vlastních rukou na pracovišti, v
bytě zaměstnance nebo kdekoliv jinde, kde zaměstnance zastihne, např. v
divadle, na ulici, v restauraci apod. Doručení je možné nejen v pracovní době,
ale i po jejím skončení nebo též v nočních hodinách. Při osobním doručování
písemností uvedených v ustanovení § 334 odst. 1 zákoníku práce do vlastních
rukou zaměstnance musí být zaměstnanci předána (odevzdána) do vlastních rukou
listina s vlastnoručním podpisem jednající osoby; jen tak je zaměstnanci
umožněno, aby se s obsahem listiny obsahující projev vůle zaměstnavatele
seznámil. Zásadně nestačí – jak se dovolatel mylně domnívá – pouhé telefonické
oznámení zaměstnavatele zaměstnanci, že mu bude osobně doručována určitá
písemnost; po zaměstnanci totiž nelze vyžadovat, aby se dostavil na
zaměstnavatelem určené místo k převzetí písemnosti ani aby byl v určitou dobu
na zaměstnavatelem určeném místě, tak aby mu zaměstnavatel mohl písemnost
předat.
Dovolací soud nesdílí ani úvahu dovolatele, že účinky doručení písemnosti,
obsahující předmětné okamžité zrušení pracovního poměru, nastaly před 30.6.2008
též proto, že žalobce „v inkriminovaném období mezi 26. a 30. červnem 2008
přijal i další opatření“ („zejména náhlý přesun do Z., ke kterému došlo již
druhý den po zahájení pracovní neschopnosti“, aniž by o tomto přesunu byl
žalovaný informován), která „ve svém souhrnu a v konečném důsledku znemožnila
osobní předání předmětné písemnosti“.
Dovolatel ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že zákoník práce se
„znemožněním osobního předání“ písemnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení §
334 odst. 1 zák. práce ze strany zaměstnance účinky doručení písemnosti
nespojuje. Opačný závěr nelze učinit ani s poukazem „na zájem zaměstnavatele na
co nejrychlejším doručení okamžitého zrušení pracovního poměru“, neboť jiný
výklad zcela jednoznačná právní úprava doručování, upravená v zákoníku práce,
neumožňuje. V případě osobního doručování písemnosti zaměstnavatele (tedy – jak
uvádí odvolací soud – „musí dojít k osobnímu kontaktu a učinění pokusu o
předání listiny přímo zaměstnanci“) se písemnost považuje za doručenou, i když
zaměstnanec písemnost nepřevzal, pouze tehdy, jestliže zaměstnanec odmítl
písemnost převzít (srov. § 334 odst. 3 zák. práce). O takovou situaci se však v
projednávané věci zřejmě nejedná, neboť z výsledků dokazování vyplynulo, že
zaměstnanci žalovaného ve všech případech, kdy se žalobci pokusili osobně
doručit písemnost žalovaného obsahující okamžité zrušení pracovního poměru,
žalobce v místě doručování nezastihli. Za této situace lze sdílet závěr
odvolacího soudu, že „nebyly splněny podmínky ustanovení § 334 zák. práce pro
řádné doručení okamžitého zrušení žalobci dnem 26.6.2008“.
Názor odvolacího soudu, že v případě doručování písemnosti prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb, nastává v případě neposkytnutí součinnosti
zaměstnance fikce doručení ve smyslu ustanovení § 336 odst. 4 zák. práce
desátým dnem po uložení písemnosti, však sdílet nelze.
Z hlediska okamžiku, kdy se zásilka považuje za doručenou, spojuje ustanovení §
336 odst. 4 zák. práce s nepřevzetím písemnosti doručované zaměstnanci na
poslední známou adresu následky dvojího druhu. V prvním případě, nepřevezme-li
zaměstnanec uloženou písemnost do 10 pracovních dní, považuje se za doručenou
posledním dnem této lhůty (§ 336 odst. 4 věta druhá zák. práce). Byla-li by
východiskem úvah pouze tato eventualita, byl by správný závěr odvolacího soudu,
že se „o naplnění fikce náhradního doručení podle ustanovení § 336 odst. 4 zák.
práce při doručování poštou do data 30.6.2008 zcela zjevně nejedná“.
Jiná situace však nastává, jestliže zaměstnanec z důvodů uvedených v ustanovení
§ 336 odst. 4 větě třetí zák. práce doručení písemnosti znemožní a písemnost
nepřevezme. O znemožnění převzetí písemnosti jde jednak tehdy, když zaměstnanec
doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb znemožní
tím, že poštovní zásilku obsahující písemnost odmítne převzít (o tento případ
se v posuzované věci nejedná), a potom v případě, že zaměstnanec znemožní
doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb tím, že pro
doručení poštovní zásilky obsahující písemnost neposkytne součinnost nezbytnou
k doručení písemnosti. V obou uvedených případech se považuje písemnost za
doručenou dnem, kdy ke znemožnění doručení písemnosti došlo, řečeno jinak -
dnem, kdy provozovatel poštovních služeb nemohl zaměstnanci doručovanou
poštovní zásilku pro uvedené překážky předat.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, nebylo-li možné žalobci
doručit předmětnou písemnost osobně (a nebylo-li zjištěno ani žádným z
účastníků tvrzeno, že by písemnost bylo možno žalobci doručit elektronicky),
měl žalovaný v souladu se zákonem možnost po prvním neúspěšném pokusu o osobní
doručení přistoupit dne 26.6.2008 k doručení písemnosti žalobci prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb a písemnost odeslat „na poslední adresu
žalobce, která mu je známa“, a to jako doporučenou zásilku s doručenkou a
poznámkou „do vlastních rukou“. Při tomto způsobu doručování písemnosti
zaměstnavatele je zapotřebí - vzhledem k okolnostem projednávané věci - uvážit
eventuelní neposkytnutí součinnosti ze strany žalobce, která byla nezbytná k
doručení písemnosti. Jestliže by byl přijat závěr, že součinnost poskytnuta
nebyla, potom by ovšem písemnost nebyla doručena žalobci dnem, kdy si ji na
poště skutečně vyzvedl (tj. dne 10.7.2008), ani desátého dne po jejím uložení,
nýbrž ve smyslu ustanovení § 336 odst. 4 věty třetí zák. práce by se pokládala
za doručenou již dnem, kdy provozovatel poštovních služeb nemohl žalobci
doručovanou poštovní zásilku předat.
Odvolací soud však veden chybným (neúplným) právním názorem se tímto nezabýval,
a proto jeho závěr o tom, že „okamžité zrušení pracovního poměru nebylo žalobci
do doby skončení pracovního poměru ve smyslu uzavřené dohody o skončení
pracovního poměru ze dne 4.6.2008, tj. do 30.6.2008, řádně doručeno“, je
prozatím předčasný. Chybný právní názor pak byl příčinou toho, že žalovanému,
který netvrdil všechny z hlediska ustanovení § 336 odst. 4 zák. práce rozhodné
skutečnosti významné pro určení okamžiku doručení okamžitého zrušení pracovního
poměru žalobci a neoznačil důkazy, kterými by mohla být jeho tvrzení prokázána,
odvolací soud neposkytl při jednání dne 25.5.2010 (kterého se zúčastnil
zástupce žalovaného) ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. potřebné
poučení o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Tímto procesním
pochybením odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když
nebyla v dovolání uplatněna (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.)
Protože napadený měnící rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud
České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem
o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu