21 Cdo 4328/2018-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně M. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Karlem
Smutným, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 727/39, proti žalovanému
Dopravnímu podniku hl. m. města Prahy, akciové společnosti se sídlem v Praze 9,
Sokolovská č. 217/42, IČO 00005886, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 109/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2018, č. j.
30 Co 34/2018-144, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018,
č. j. 30 Co 34/2018-144, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k otázce, zda má zaměstnavatel ve vztahu k zaměstnanci, který
pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného
poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního
orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě způsobilosti konat dále
dosavadní práci, povinnost postupovat podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. a)
zák. práce anebo podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, srov. odvolacím
soudem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo
1276/2016, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp.
zn. 21 Cdo 5825/2016, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp.
zn. 21 Cdo 4578/2017. V uvedených rozhodnutích byl k výkladu vztahu ustanovení
§ 41 odst. 1 písm. b) zák. práce a ustanovení § 52 písm. d) zák. práce přijat
právní názor - který platí obdobně i při výkladu vztahu ustanovení § 41 odst. 1
písm. a) zák. práce a ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce - podle něhož,
nemůže-li zaměstnanec konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání
nebo pro ohrožení touto nemocí (nedošlo-li mezi smluvními stranami základních
pracovněprávních vztahů - zaměstnancem a zaměstnavatelem - k dohodě o řešení
situace tím vzniklé), zákon zaměstnavateli nepředepisuje, zda má postupovat
podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce (a převést zaměstnance na
jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a
schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci) nebo podle ustanovení § 52
písm. d) zák. práce (a dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru). Znamená
to, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, i kdyby ho mohl převést na jinou práci, a
že zaměstnavatel nemusí rozvazovat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí
podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, rozhodne-li se ho převést na jinou
práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce] a není důvod, aby
rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Námitky dovolatelky, že „zaměstnavatel má povinnost buď postupovat ve smyslu
zákoníku práce a převést zaměstnance konkrétně ve smyslu § 41 odst. 1 písm. a)
ZP či dvoustranným právním jednáním dojít ke konsenzu se zaměstnancem“ a že
„ani k jedné věci v uvedeném případě za strany žalovaného nedošlo a tím jsou
dány předpoklady pro nezákonnost postupu žalovaného“, neobstojí. V posuzovaném
případě není sporu o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným k „dohodě o řešení
situace tím vzniklé nedošlo“, přičemž není rozhodné, zda z toho důvodu, že
žalovaný pro žalobkyni jinou práci, která je pro ni vhodná vzhledem k jejímu
zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k její kvalifikaci, neměl, nebo
proto, že žalovaný nebyl ochoten převést žalobkyni na jinou práci podle
ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zák. práce, přestože takovou jinou práci pro
ni měl, či z jiných důvodů. Platí totiž – jak výše uvedeno – že, nemůže-li
zaměstnanec konat dosavadní práci ze zdravotních důvodů, zákon zaměstnavateli
neukládá, zda má postupovat podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. a), případně b)
zák. práce (a převést zaměstnance na jinou práci, která je pro něho vhodná
vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho
kvalifikaci) nebo podle ustanovení § 52 písm. d), případně e) zák. práce (a dát
zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z tam uvedeného důvodu); volba postupu
je zde vždy na zaměstnavateli.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu