21 Cdo 4402/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. P. T., zastoupeného JUDr. R. P., proti žalované A. G. a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 249/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 16 Co 190/2008-187, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008, č. j. 16 Co 190/2008-187, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 2005, č. j. 31 C 249/2003-117, ve věci samé (ve výroku, jímž bylo určeno, že rozvázání pracovního žalované se žalobcem výpovědí ze dne 14. 5. 2003 je neplatné), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Právní otázku, zda žalovaná splnila vůči žalobci tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zákoníku práce (ve znění do 31. 12. 2006- dále jen „zák. práce“), která je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, posoudil odvolací soud v souladu ze závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR vyjádřeným v této věci v rozsudku ze dne 18. 3. 2008, č. j. 21 Cdo 3341/2006-175, a je v souladu s ustálenou judikaturou soudů. K námitkám dovolatelky, jimiž vyjadřuje nesouhlas s právním názorem dovolacího soudu ve vztahu k hodnocení důkazu výpovědí svědka Mgr. A. V., dovolací soud uvádí, že na svém právním názoru (podle kterého, vypovídá-li advokát, jenž je zástupcem účastníka, ve stejném řízení jako svědek o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb tomuto účastníku řízení, je věrohodnost jeho výpovědi již z důvodu existence smluvního vztahu o zastoupení mezi účastníkem řízení a advokátem výrazně oslabena a soud při hodnocení tohoto důkazu musí k této okolnosti přihlížet; zpravidla tedy bude takový důkaz jen součástí logického důkazního řetězce, který nenarušuje, nikoli důkazem rozhodujícím) trvá a nemá důvod na něm cokoliv měnit.
I když žalovaná v dovolání uvedla, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že uplatňuje – vedle dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., právní závěry odvolacího soudu (výklad ustanovení § 46 odst. 2 zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2006) nezpochybňuje. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) totiž vyplývá, že žalovaná – kromě námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází [nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu (shodným se soudem prvního stupně), podle kterého žalovaná měla ke dni dání výpovědi z pracovního poměru volné pracovní místo, které mohla žalobci nabídnout, a s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil], že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a § 241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu