USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Řízení letového provozu České republiky, státní podnik (ŘLP ČR, s. p.), se sídlem v Jenči, Navigační č. 787, IČO 49710371, zastoupeného JUDr. Josefem Donátem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 1683/127, proti žalované J. H., zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 24/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2023, č. j. 30 Co 205/2023-338, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Donáta, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 1683/127.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2023, č. j. 30 Co 205/2023-338, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně lze otázky shrnout následovně: a) zda za uvedeného skutkového stavu nese zaměstnankyně (žalovaná) vůči zaměstnavateli (žalobci) výhradní a plnou odpovědnost podle § 250 a násl. zákoníku práce za finanční pokutu uloženou zaměstnavateli Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a b) zda dle žalované formalistické rozhodnutí odvolacího soudu, vedoucí k nespravedlivému výsledku, je správné a požívá právní ochrany.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka, zda v projednávané věci nese žalovaná výhradní a plnou odpovědnost za škodu podle § 250 a násl. zákoníku práce, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Namítá-li dovolatelka, že zaměstnavatel ve významné míře přispěl ke vzniku škody tím, že v pozici vedoucího právního oddělení (oddělení veřejných zakázek), potažmo generálního ředitele zaměstnavatele, dlouhodobě věděl o tom, že žalovaná jako zaměstnankyně porušovala zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ale nepřevzal vlastní iniciativu, aby škodě hrozící zaměstnavateli předešel či vznik hrozící škody odvrátil, a že za uvedeného skutkového stavu tedy nenese zaměstnankyně vůči zaměstnavateli výhradní a plnou odpovědnost podle § 250 a násl. zákoníku práce, předestírá tím ve skutečnosti dovolacímu soudu vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, resp. tím napadá správnost skutkových zjištění odvolacího soudu.
V projednávané věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že to byla žalovaná, kdo byl odpovědný za rozhodnutí, zda zadat výběrové řízení, a že žalovaná byla vyzývána k tomu, aby zadávání zakázek uvedla do souladu se zákonem. Nebylo tedy prokázáno, že jednání, které vedlo ke vzniku škody, žalovaná učinila na základě výslovného pokynu nadřízeného, ale naopak. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1.
1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). Proto ani úvahy žalované, proč je „nyní v určité důkazní nouzi“ (viz bod 32 dovolání), nemohou být přípustným dovolacím důvodem. Argumentuje-li žalovaná, že zaměstnavatel se proti uložení pokuty „nijak relevantně nebránil, ani nepoužil řádný opravný prostředek“, pak přehlíží, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Přípustnost dovolání pak není způsobilá založit ani otázka dovolatelky, zda dle jejího tvrzení formalistické rozhodnutí odvolacího soudu je správné a požívá právní ochrany, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od judikatury dovolacího soudu ani Ústavního soudu neodchýlil. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná jako zaměstnankyně porušila svoji povinnost, neboť dopustila zadání nadlimitní zakázky mimo zadávací řízení, v důsledku čehož Úřad pro ochranu hospodářské soutěže uložil žalobci (zaměstnavateli) pokutu.
Byla to žalovaná, kdo byl odpovědný za rozhodnutí, zda zadat výběrové řízení, tedy vysoutěžit zakázku jako veřejnou, proto odvolací soud uzavřel, že podle § 250 odst. 1 zákoníku práce má žalovaná jako zaměstnankyně povinnost nahradit žalobci jako zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobila zaviněným (ač pouze nedbalostním) porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Namítala-li žalovaná, že odpovědnost za vznik škody nese i generální ředitel zaměstnavatele, potažmo oddělení veřejných zakázek, pak odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že „odpovědnost žalované není a nemůže být snížena případnou vědomostí OVZ a generálního ředitele o tom, že zakázky ÚVO nejsou zadávány podle ZZVZ, když v řízení bylo výslechem F. i K., jakož i dalšími důkazy prokázáno, že žalovaná byla vyzývána k tomu, aby zadávání zakázek uvedla do souladu se zákonem, že řešením by byla realizace zakázky jako nadlimitní, avšak žalovaná k tomu nepřistoupila.“ Vycházel-li tedy odvolací soud z individuálních okolností zjištěných dokazováním v předmětném řízení, a své závěry srozumitelným a logickým způsobem odůvodnil, neshledává dovolací soud jeho posouzení vedoucím „k absurdním a zjevně nespravedlivým důsledkům“; odvolací soud se tak od žalovanou citované judikatury neodchýlil.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.