21 Cdo 441/2025-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého
v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Adamem Preisslerem, advokátem se
sídlem v Dolních Břežanech, V Jezerách č. 226, proti žalovanému DIAMO, státnímu
podniku se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739,
zastoupenému JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní
č. 39/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 85 C 49/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. srpna 2024, č. j. 16 Co 113/2024-254,
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Adama
Preisslera, advokáta se sídlem v Dolních Břežanech, V Jezerách č. 226.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. 8. 2024, č. j. 16 Co 113/2024-254, není přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Podle dovolatele závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a
to, „zda se při hodnocení důkazů přihlíží k účastnickému výslechu žalobce
provedenému u jednání dne 12. 5. 2022 podle ustanovení § 131 odst. 1 občanského
soudního řádu, pokud tento účastník úmyslným porušením právní povinnosti
uvedené v § 106 odst. 4 písm. h) zákoníku práce nastolil procesní situaci, kdy
dokazovanou skutečnost (existenci pracovního úrazu) nelze prokázat jinak než
právě jeho účastnickým výslechem“, jinými slovy na otázce „přípustnosti
účastnického výslechu jako důkazního prostředku za situace, kdy tento
vyslýchaný účastník zavinil (ve formě přímého úmyslu) situaci, kdy je jeho
účastnický výslech jediný či stěžejní důkazní prostředek o jím tvrzeném
skutkovém stavu“.
3. Na dovolatelem předložené otázce však napadené rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
a své rozhodnutí založil na zjištěních vyplývajících nejen z účastnické
výpovědi žalobce, jak namítá dovolatel, ale rovněž na zjištěních vyplývajících
ze znaleckých posudků, svědeckých výpovědí a z lékařských zpráv, přičemž
klíčové pro jeho skutkové závěry bylo právě „znalecké dokazování“ (viz bod 12 a
17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se tak neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je možno vyjít z
výpovědi účastníka, kterou je však nutno velmi pečlivě a ve všech souvislostech
vyhodnotit zejména z hlediska její pravdivosti a věrohodnosti (především s
přihlédnutím k zájmu účastníka na výsledku sporu) a v kontextu jiných
(nepřímých) důkazů, které skutkový rámec dokreslují (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021, a ze dne 10. 3. 2025, sp.
zn. 21 Cdo 1832/2024). Shodně se závěry soudu prvního stupně pak uzavřel, že
žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce báňského
záchranáře v důsledku pracovního úrazu ze dne 26. 7. 2018 (nikoliv pro tzv.
obecné onemocnění), a proto nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 52
písm. e) zákoníku práce, nýbrž výpovědní důvod podle § 52 písm. d) zákoníku
práce.
4. Namítá-li tedy dovolatel, že v projednávané věci byl účastnický
výslech žalobce jediným či stěžejním důkazním prostředkem, předesílá tím
dovolacímu soudu vlastní způsob hodnocení důkazů. Platí však, že samotné
hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §
132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 ve Sb.
rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní
rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky
nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud dospěl k
závěru, že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce
báňského záchranáře v důsledku pracovního úrazu ze dne 26. 7. 2018 [a proto
nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 52 písm. e) zákoníku práce,
nýbrž výpovědní důvod podle § 52 písm. d) zákoníku práce], nejen na základě
účastnické výpovědi žalobce, ale rovněž, jak již bylo uvedeno, na základě
znaleckých posudků, svědeckých výpovědí a lékařských zpráv. Účastnickou výpověď
žalobce hodnotil i v souvislosti s jinými důkazy a logicky vyložil argumentační
systém, na němž svůj závěr postavil. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s
ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze
dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
5. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
6. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 6. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu