21 Cdo 1590/2021-200
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobců a) D. D. T., narozené dne XY, bytem XY, b) A. V. T., narozeného
dne XY, bytem XY, a c) nezl. AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, bytem XY,
všech zastoupených JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně,
Jaselská č. 202/19, proti žalované N. S., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené
JUDr. Michalem Korčákem, advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové č.
64/101, o náhradu škody z pracovního úrazu, za účasti Kooperativa pojišťovny,
a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO
47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupené Mgr. Ivanou
Stlukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 74/2019, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 23 Co
327/2020-174, takto:
I. Dovolání žalobců proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21.
srpna 2020, č. j. 13 C 74/2019-131, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve
které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 21. srpna 2020, č. j. 13 C 74/2019-131, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali po žalované jednorázového odškodnění pozůstalých ve výši
240.000,-Kč pro každého z žalobců. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jejich
manžel a otec V. T., narozený dne XY (dále jen „poškozený“), který zemřel dne
29. 5. 2018, utrpěl jako zaměstnanec žalované dne 29. 5. 2018 pracovní úraz s
následkem smrti. K úrazu došlo v kancelářských prostorách v areálu XY, kde
vykonával malířské práce. Poškozený utrpěl úraz při plnění pracovních úkolů
podle pokynů zaměstnavatele, když spadl z lešení, které nebylo dostatečně
zajištěno bočními jistícími podpěrami a nemělo zaaretovaná pojízdná kolečka. Žalovaná nezajistila dostatečnou bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že úkolem poškozeného bylo vymalovat
místnost do výšky 1,5 metru a že poškozený měl výslovně zakázáno používat k
práci lešení a provádět práce ve výškách. Nebylo také prokázáno, že by k úmrtí
poškozeného došlo v důsledku pracovního úrazu, neboť z předloženého „úmrlčího
pasu“ vyplývá, že příčina úmrtí u poškozeného byla selhání srdce. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 8. 2020, č. j. 13 C 74/2019-131,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává
náhrada nákladů řízení. Dovodil, že poškozený nastoupil dne 29. 5. 2018 u
žalované jako brigádník a byl u žalované ve faktickém pracovním poměru. Dne 29. 5. 2018 zemřel na místě, kde měl vykonávat zadané práce, pravděpodobně po pádu
z lešení na podlahu, čímž si způsobil vnitřní zranění neslučitelná se životem. Jednatel žalované přijal poškozeného na zkoušku, nenařizoval mu práci ve
výškách, měl provádět malbu jen do 150 cm, neboť práce ve výšce byly již
hotovy, poškozeného instruoval, aby na lešení sám nic nedělal. K úrazu došlo v
době, kdy byl poškozený na pracovišti sám, kdy používal pojezdové kovové lešení
bez jistících podpěr, kdy k takové práci nebyl proškolen ani nikým určen. Podle
„úmrlčího pasu“ bylo příčinou úmrtí selhání srdce. Dospěl k závěru, že nebylo
postaveno na jisto, že k úmrtí poškozeného došlo v důsledku pádu z lešení při
plnění pracovních úkolů, nebyly odstraněny pochybnosti o tom, zda pád z lešení
byl skutečně příčinou smrti, neboť „úmrlčí pas“ a výpověď svědka, že poškozený
ležel nepřirozeně a neměl vůbec poraněny ruce, svědčí spíše pro úmrtí v
důsledku srdečního selhání. Vzhledem k tomu, že žalobci neposkytli součinnost s
vyžádáním pitevní zprávy, která existuje, a že pitevní zpráva je jediný a
stěžejní důkaz k prokázání důvodnosti žaloby, nemůže být toto neposkytnutí
součinnosti ze strany žalobců přičteno k tíži žalované. I kdyby se prokázalo,
že poškozený zemřel na následky pracovního úrazu, žalovaná by se odpovědnosti
zprostila, a to proto, že poškozený porušil výslovný pokyn jednatele žalované
nepoužívat k práci lešení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 23
Co 327/2020-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že ve vztahu
mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení a že vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
Poté, co doplnil dokazování pitevním protokolem,
který byl předložen soudu po vyhlášení napadeného rozsudku, odvolací soud vzal
za prokázané, že příčinou smrti byla srdeční a dechová nedostatečnost při
terminální aspiraci srdce, v důsledku pádu z výše utrpěl poškozený mnohočetné
zlomeniny skeletu obličejové části s krvácením do dutiny nosní a ústní,
vícečetné tržné zhmožděné rány rtů a jazyka, terminální aspirace krve,
vícečetné krevní výrony na poplicnici i osrdečníku, tržné rány brady. U
poškozeného byla zjištěna masivní aspirace krve do obou průdušnic, zlomenina
hrudní kosti a žeber a akutní abusus alkoholu, vyšetřením krve bylo zjištěno
2,19 g/kg alkoholu. Dospěl k závěru, že smrt poškozeného byla násilná,
poškozený zemřel na následky zranění, které utrpěl pádem z výše (z pojezdového
lešení, které používal k práci). Ke smrti poškozeného došlo nezávisle na jeho
vůli náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů a
žalovaná odpovídá za škodu, která následkem smrtelného úrazu poškozenému
vznikla. Odvolací soud však souhlasil s tím, že žalovaná se zprostila
povinnosti nahradit škodu pozůstalým žalobcům, neboť poškozený porušil výslovný
pokyn jednatele žalované neprovádět práce ve výškách a nepoužívat lešení. I
když v řízení bylo zjištěno, že poškozený byl pod vlivem alkoholu, odvolací
soud neučinil závěr, že je dán liberační důvod, a to proto, že žalovaná jeho
existenci v řízení netvrdila. Proti tomuto rozsudku (všem jeho výrokům) odvolacího soudu podali žalobci
dovolání. Namítli, že odvolací soud se při řešení otázky „zda se může
zaměstnavatel zprostit odpovědnosti podle ust. § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku
práce, pokud by prokázal pouze to, že zaměstnance seznámil s pokynem k
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, aniž by současně tvrdil a
prokázal, že znalost a dodržování tohoto pokynu kontroloval“ odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně namítají, že v daném
případě účastnickou výpověď činil jediný společník a jednatel žalované a tato
výpověď je jediným důkazem k prokázání tvrzení tohoto účastníka řízení. Žalovaná jako zaměstnavatel je povinna tvrdit a prokázat, že škoda byla
způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní a ostatní
předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl
řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a
kontrolovány, a že porušení těchto předpisů bylo jedinou příčinou škody
(rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Cdon 1265/96). Soudy se správně nespokojí jen s
potvrzením o provedeném školení a kontrole, ale provádějí v tomto směru
dokazování v celé šíři a úplnosti (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj
37/74). Tvrzení žalované, že „poškozený neuposlechl údajný pokyn
zaměstnavatele, že nemá vstupovat na pojízdné lešení a malovat zdi pouze do
výše 1,5 metrů“, je účelové, neboť oddělená malba spodní části a horní části
místnosti by byla neúčelná a nelogická, protože na zdech by se následně tvořily
mapy a skvrny, výmalba by neměla jednotný charakter.
Žalovaná rovněž účelově
tvrdila, že to byl poškozený, kdo údajně odstranil stabilizátory lešení, tyto
se však podle policejních protokolů našly v šatně, i toto tvrzení postrádá
jakýkoliv smysl. Dovolatelé považují výpověď jednatele žalované od počátku za
nelogickou a účelovou. Důkaz účastnickou výpovědí je důkazem výjimečným, v
takovém případě je nutno mít na paměti, že okolnost, že účastník řízení nemůže
být na rozdíl od svědka za vědomě nepravdivou výpověď trestně stíhán, je
významná pro hodnocení důkazů provedených výpověďmi těchto osob z hlediska
jejich věrohodnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1749/2017). Žalovaná neprokázala, jaké konkrétní pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci poškozenému udělila, ani zda jejich dodržování soustavně
vyžadovala a kontrolovala, dále neprokázala, zda s těmito pokyny byl poškozený
řádně seznámen, ani že poškozený tyto pokyny nedodržel a tato skutečnost byla
jedinou příčinou jeho úmrtí (některé tyto skutečnosti ani žalovaná netvrdila). Zájmy jednatele žalované a žalované samotné jsou totožné, jednatel žalované
vypoví o těch skutečnostech, které jsou žalované ku prospěchu, naopak nemá
důvod uvádět skutečnosti, které žalované přitěžují. Jeho výpověď je silně
neobjektivní a nemůže být jediným důkazem k prokázání tvrzení žalované (když
navíc je od počátku nelogická). Žalovaná tedy neprokázala skutečnosti, na
jejichž základě by bylo možno učinit závěr o možné existenci liberačního
důvodu, nemůže se proto odpovědnosti zprostit. Žalobci navrhli, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobě vyhoví, nebo aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení. Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, případně
zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobců podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání vplývá, že směřuje „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího
soudu; dovolací soud z části dovolání (jak bylo specifikováno ve výroku tohoto
rozsudku) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, protože směřuje
proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu však bezprostředně závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, za jakých okolností se může zaměstnavatel zprostit své
odpovědnosti za újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, kterou odvolací
soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání
je proto ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k pracovnímu
úrazu otce a manžela žalobců došlo dne 29. 5. 2018 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2018, tj. přede dnem,
než nabyl účinnosti zákon, kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském
pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen
„zák. práce“). Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit
zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže
škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním. Podle ustanovení § 270 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti
nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a) tím, že
postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy
anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi
byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a
kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v
důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo
nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody
nebo nemajetkové újmy. Podle ustanovení § 270 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti
nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla a) v
důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti
byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo b) proto, že si
zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že
ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel
vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu
na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a
jednání vyplývající z rizika práce. Judikatura Nejvyššího soudu, vztahující se k předchozí, avšak obsahově naprosto
totožné, právní úpravě (zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015, tedy ve
znění, než nabyl účinnosti zákon č.
205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé
další zákony; to znamená, že tam, kde citovaná judikatura používá odkaz na
ustanovení § 366 a § 367 zák. práce, je třeba, pro účely odůvodnění závěrů ve
věci této, použít ustanovení § 269 a § 270 zák. práce), dovodila, že
předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou
zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce jsou
pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž
došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody
a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost za
škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný
výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění. Ustanovení § 367
zák. práce však umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v
zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se
zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela
zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů, nebo
opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti
se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody
bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody; třetím
důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost. Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se
zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má
zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto
povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) – srovnej např. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1798/2020. Přitom je třeba mít na zřeteli, že existenci liberačních důvodů uvedených v
ustanovení § 367 odst. 1 písm. a), případně § 367 odst. 2 písm. a) zák. práce
soud vždy zkoumá s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu, zejména se
zřetelem k tomu, kde (za jakých místních podmínek) a z jakých důvodů byl pokyn
k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnavatelem vydán (zda
šlo o pokyn přiměřený dané situaci), komu byl bezpečnostní pokyn určen (zda byl
adresátovi s ohledem na jeho fyzickou a psychickou vyspělost srozumitelný),
popřípadě čeho jím mělo být dosaženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 576/2008). Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny
dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni (§ 349 odst. 3
zák. práce).
Z tohoto ustanovení vyplývá, že, kromě toho, že je akcentována
konkrétnost pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy,
tak co do obsahu; právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již
učiněn písemně, nebo ústně, stanoví-li závazný způsob chování jednoznačným a
nezaměnitelným způsobem. Není ničím vyloučeno, aby s ohledem na případnou
složitost problematiky, v jejímž kontextu je vydáván, byl pokyn pro snazší
pochopení doplněn bližším odůvodněním, uvedení důvodu však není náležitostí,
bez které by měl být pokyn jako takový neúplný. Je třeba totiž mít na zřeteli,
že pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vlastně představuje
závazné pravidlo chování, které (v zákonných mezích) ukládá povinnost něco
(ne)konat, či něčeho se zdržet,
aniž by – důsledně vzato – jeho adresát byl oprávněn jeho obsah hodnotit z
hlediska jeho důvodů, případně z hlediska jeho smyslu a účelu. To platí
zejména, je-li obsahem pokynu absolutní, srozumitelně vyjádřený, zákaz určitého
chování, který adresát musí bez dalšího respektovat (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1988, sp. zn. 6 Cz 79/1988 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 268/2015). Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel
zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má - jak vyplývá již ze
znění ustanovení § 367 odst. 1 a 2 zák. práce - zaměstnavatel, který také nese
za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno
tvrzení a důkazní). To platí také tehdy, tvrdí-li zaměstnanec, že porušení
právních nebo ostatních předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci zaměstnancem nebylo jedinou příčinou škody, byť by bylo
prokázáno, že zaměstnanec tyto předpisy porušil (srov. například ve vztahu k
obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce závěry učiněné v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1265/96, který
byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod číslem 34/1997, nebo odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, který
byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod číslem 143/2005). Namítají-li dovolatelé v této souvislosti (tedy v souvislosti se zjišťováním
skutkového stavu při prokazování existence a obsahu pokynu k zajištění
bezpečnosti práce), že soudy obou stupňů nepřípustně vycházely toliko z
výpovědi jednatele žalované v postavení účastníka řízení, je zapotřebí poukázat
na to, že ohledně charakteru a významu důkazu výslechem účastníka řízení
Nejvyšší soud stabilně poukazuje na to, že výpověď účastníka řízení je
koncipována v ustanovení § 131 o. s. ř. jako podpůrný důkazní prostředek, k
jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li
dokazovanou skutečnost prokázat jinak (srov. např. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp.
zn., 28 Cdo 3535/2010), přičemž výslech
účastníka zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových
tvrzení; přihlédnout je k tomu třeba pouze tehdy, pokud účastník v rámci své
výpovědi tak učiní (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn., 29 Cdo 1171/2014). Pakliže ovšem obsah rozhovoru jednatele
žalované a poškozeného nebylo možno zjistit jinými důkazními prostředky
(protože například nikdo jiný u rozhovoru nebyl), je možno vyjít i z výpovědi
účastníka, kterou je však nutno velmi pečlivě a ve všech souvislostech
vyhodnotit zejména z hlediska její pravdivosti a věrohodnosti (především s
přihlédnutím k zájmu účastníka na výsledku sporu) a v kontextu jiných
(nepřímých) důkazů, které skutkový rámec dokreslují. Dovolatelům lze dát za
pravdu tedy v tom, že z výpovědi jednatele žalované implicite nevyplynulo, že
by rozhovoru (udělení pokynu) nebyla přítomna třetí osoba, lze to pouze vyvodit
z kontextu této výpovědi. Z hlediska skutkového stavu tak bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
dne 29. 5. 2018 jednatel žalované přijal poškozeného, který byl ukrajinský
státní příslušník a kterého před tím neznal, tzv. na zkoušku pro výkon práce
pro žalovanou, okolo 7 hodiny ranní mu zadal úkol vymalovat jednu místnost do
výšky 150 cm, že v této místnosti se nacházelo tzv. pojízdné lešení, že
jednatel žalované výslovně zakázal poškozenému toto lešení používat, že
poškozený pracoval sám, bez jakékoliv kontroly, že tentýž den v 11:42 hodin byl
poškozený nalezen třetí osobou mrtev, a že k úmrtí poškozeného došlo okolo
11:15 hodin v důsledku pádu z výšky. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že pakliže bylo jedinou příčinou vzniku
smrtelného pracovního úrazu poškozeného neuposlechnutí výslovného,
jednoznačného a (ve vztahu ke konkrétní situaci) srozumitelného pokynu,
vztahujícího se k zajištění bezpečnosti práce, přichází v úvahu úplné zproštění
odpovědnosti žalované za újmu způsobenou pracovním úrazem poškozeného. Liberace
však přichází v úvahu pouze tehdy, pokud pokyn vztahující se k zajištění
bezpečnosti práce byl s ohledem na konkrétní poměry zaměstnance pro něj
srozumitelný (viz již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 576/2008) a zároveň však, že dodržení (resp. dodržování) takového
pokynu bylo (s přihlédnutím ke konkrétním poměrům zaměstnavatele, dále ke
konkrétní situaci, za níž byl pokyn vydán) kontrolováno.
Podmínka, že „znalost
a dodržování (pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) byly
soustavně vyžadovány a kontrolovány“, samozřejmě neznamená, že je povinností
zaměstnavatele v každém okamžiku kontrolovat, zda zaměstnanci neporušují
příslušné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nýbrž,
opětovně podle konkrétních poměrů a podmínek zaměstnavatele a charakteru
(rizikovosti) zaměstnancem vykonávané práce, reálně vyhodnotit bezpečnostní
rizika a tomu přizpůsobit kontrolní činnost tak, aby se tato rizika pokud možno
eliminovala. Z uvedených hledisek však odvolací soud prokázání liberačního důvodu podle
ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zák. práce neposuzoval, resp. tato hlediska
ze svých úvah zcela vytěsnil (srov. stěžejní závěr odvolacího soudu vyjádřený v
bodě 14. odůvodnění jeho rozhodnutí). Ve věci však bylo (mimo jiné) zjištěno,
že jednatel žalované, který poškozenému udělil pokyn k výkonu práce, poprvé
poškozeného „uviděl na živo“ tentýž den, co se stal úraz, před tím jej neznal
(srov. výpověď jednatele žalované pana V. H. u jednání soudu prvního stupně dne
21. 8. 2020), a tedy nic o něm nevěděl, navíc poškozený byl ukrajinské
národnosti, takže hledisko srozumitelnosti vydaného (bezpečnostního i
pracovního – nepoužívat lešení) pokynu pro poškozeného zde vyvstává do popředí
[v této souvislosti je třeba dodat, že sám jednatel žalované při prvotním
podání vysvětlení policii uvedl ve vztahu k poškozenému, že „se jednalo o
ukrajinsky hovořícího muže“ (srov. odvolacím soudem zmíněný důkaz úředním
záznamem o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny ze dne 29. 5. 2018)],
stejně jako i kontrola plnění pokynu, kdy ze skutkových zjištění vyplývá, že po
celou dobu výkonu práce poškozeným se nikdo ze strany žalované nepřesvědčil,
zda poškozený příslušný pokyn (popř. jiné zásady bezpečnosti práce - zákaz
požívání alkoholu na pracovišti - srovnej závěr odvolacího soudu o přítomnosti
alkoholu v krvi poškozeného) dodržuje. V této souvislosti dovolací soud shledal nezbytným vyjádřit se k otázce,
přednesené již výše, a to k otázce zjištění skutkového stavu, na němž odvolací
soud vystavěl své právní závěry. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li
dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z konstantní judikatury zejména Ústavního soudu reprezentované např. nálezem ze
dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, usnesením ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nálezem ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04, nálezem ze
dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02, a nálezem ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I.
ÚS 116/05, plyne, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho
účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu
účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout,
ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
(zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním
závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl,
resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157
odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí
nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny
základních práv a svobod (především v jejím čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2), a
v důsledku toho též v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásada
volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z
provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové
závěry a které opomene. V uvedeném ustanovení § 132 o. s. ř. je promítnuta zásada volného hodnocení
důkazů. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je
provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí,
hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při
hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký
význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá
skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém
rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich
zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (k
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo
2992/2009, uveřejněný pod č. 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo
1472/2017, soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl;
nemůže si libovolně vybrat, které důkazy bude hodnotit, a ke kterým se
nevyjádří. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování „pitevním protokolem č.
0633“, dospěl
k závěru, že „bylo postaveno na jisto, že smrt poškozeného byla násilná“; tento
závěr lze přijmout bez výhrad (z obsahu provedeného důkazu jednoznačně
vyplývá), a tím implicite i závěr o průkazu smrti poškozeného v důsledku
pracovního úrazu. Pakliže však odvolací soud dále pokračuje, že poškozený
„zemřel na následky zranění, která utrpěl pádem z výše“, a že „úředním záznamem
o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny ze dne 29. 5. 2018 bylo
prokázáno, že poškozený spadl z pojezdového lešení, které používal k práci“ (z
této formulace však není příliš srozumitelné, zda měl odvolací soud na mysli,
že poškozený těsně před pádem stál na horní plošině pojezdového lešení a
prováděl malbu, anebo že k pádu došlo za jiných okolností), s těmito závěry se
již dovolací soud (prozatím) neztotožnil. Především naprosto nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že „úředním
záznamem o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny ze dne 29. 5. 2018 bylo
prokázáno,…“, neboť tento záznam pouze vyjadřuje úsudek policisty vztahující se
k účelu, pro který byl záznam učiněn, tedy k závěru, zda doposud zjištěné
skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin (srov. ustanovení § 109
odst. 1 ve spojení s ustanovením § 69 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů), jinak řečeno, obsahuje pouze
subjektivní poznatek policisty vyhotovujícího úřední záznam (dobové hodnocení
zjištěných skutečností); zda skutečně lze požadovaný závěr (zde závěr o pádu z
lešení, které poškozený používal k práci) na podkladě tohoto záznamu učinit, je
třeba podrobit samostatnému úsudku a zejména jej konfrontovat s obsahem dalších
důkazů, v řízení provedených. Z tohoto hlediska pak nemohlo uniknout
pozornosti, že v době smrtelného úrazu byl poškozený v místnosti sám (nebyla
zjištěna přítomnost jiné osoby), že ani policisty, provádějícími prvotní úkony,
oslovení zaměstnanci (H., R. – srovnej úřední záznam ze dne 29. 5. 2018 sepsaný
praporčíkem H., který byl jako důkaz proveden soudem prvního stupně u jednání
dne 24. 7. 2020), kteří poškozeného viděli pracovat okolo 9.30 hodin, nic
nezmínili o tom, že by poškozený používal k práci lešení, a dále že ze žádného
jiného dokumentu policejního spisu (zejména potom z protokolu o ohledání místa
činu) nevyplývá, že by místnost nesla známky práce (výmalby) nad hranici 150 cm
nad zemí (k této otázce vypovídal v řízení před soudem prvního stupně pouze
svědek S. D., který však se „nebyl schopen vyjádřit“). Úvaze odvolacího soudu o
„prokázání pádu poškozeného z pojezdového lešení, které používal k
práci“ (rozuměno pádu z horní plošiny pojezdového lešení) neodpovídají ani
skutečnosti, zjištěné z důkazů provedených již soudem prvního stupně – zejména
půjde o polohu těla po pádu a polohu spadlého pojezdového lešení (z výpovědi
svědka P. F. u jednání dne 21. 8. 2020, jakož i – dílem – z náčrtu policisty,
jenž je součástí protokolu o ohledání místa ze dne 29. 5.
2018, vyplynulo, že
lešení bylo převrácené a že leželo na nohou poškozeného), jakož i o rozsah
zranění, která poškozený utrpěl (jak vyplývají z pitevního protokolu ze dne 30. 5. 2018); tyto důkazy spíše nasvědčují závěru, že poškozený si nějakým způsobem
lešení na sebe strhl, než závěru o pádu z horní plošiny, jak k němu dospěl
odvolací soud. Uvedené nedostatky v hodnocení důkazů odvolacím soudem (kdy skutečně závěr o
tom, že „poškozený spadl z pojezdového lešení, které používal k práci“, je
nutno označit za důkazně nepodloženou spekulaci) tak dávají za pravdu námitce
dovolatelů, že žalovaná (zatím) existenci liberačního důvodu podle ustanovení §
270 odst. 1 písm. a) zák. práce neprokázala (srovnej např. odůvodnění již
zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo
1798/2020). Dovolací soud tak dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Okresnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu