28 Cdo 3535/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobců a) Ing. K. S., a b) B. S., obou zastoupených JUDr. Ivankou Posádkovou,
advokátkou se sídlem v Třebíči, Hasskova 16, proti žalované České republice –
Ministerstvu obrany, Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany,
se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, o zaplacení 196.373,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 55/2006, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2010,
č. j. 14 Co 10/2010-197, takto:
I. Dovolání žalobkyně b) se zamítá, zatímco dovolání žalobce a) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poté, co byl původní zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 8.
2006, č. j. 9 C 55/2006-55, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25.
5. 2007, č. j. 14 Co 163/2007-78, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 4. 2009, č. j. 9
C 55/2006-163, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 1.587,50 Kč
s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným, v části požadovaného
příslušenství z této částky žalobu zamítl (výrok I.), dále zamítl žalobu v
části, v níž se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky 96.599,- Kč s
příslušenstvím (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b)
částku 98.186,50 Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok
III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. – VI.). Soud takto rozhodl
o žalobě, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení nájemného ve výši
196.373,- Kč s příslušenstvím, odůvodněné tím, že za období od 1. 1. 2001 do
31. 12. 2002 žalovaná částečně nezaplatila v plné výši a částečně nezaplatila
vůbec nájemné za pozemky p. č. 3096, p. č. 3097, p. č. 2700/2, p. č. 2689/2 a
p. č. 2693/2 v k. ú. Jemnice, jejichž jsou žalobci podílovými spoluvlastníky a
které žalobkyně b) a právní předchůdkyně žalobce a) přenechaly k užívání
žalované nájemními smlouvami ze dne 10. 3. 1995. Obvodní soud, vázán právním
názorem soudu odvolacího, konstatoval, že smlouva uzavřená žalobkyní b) a
žalovanou je platným právním úkonem zakládajícím nájemní vztah na dobu určitou
do vytyčení pozemků a jejich předání majiteli, k čemuž ovšem nedošlo, nájemní
vztah trval po celé žalované období, a proto žalobkyni b) náleží jako vlastnici
jedné ideální poloviny pozemků polovina celkového nájemného za toto období (tj.
částka 98.186,50 Kč) s úrokem z prodlení stanoveným v zákonné výši v návaznosti
na splatnost jednotlivých plateb nájemného a současně i smluvní pokuta
stanovená procentem z dlužných částek. Vztah mezi žalovanou a žalobcem a)
posoudil soud prvního stupně opět v návaznosti na závazný právní názor soudu
odvolacího jako nájemní vztah vzniklý podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických práv k půdě a jinému majetku (dále jen „zákon o půdě“), neboť
nájemní smlouvu ze dne 10. 3. 1995 uzavřenou mezi žalovanou a právní
předchůdkyní žalobce a) je třeba považovat za absolutně neplatný právní úkon,
protože v době jejího uzavření již byl podíl původní spoluvlastnice převeden na
žalobce a), a původní spoluvlastnice tudíž už nemohla smluvně nakládat s
pozemky (respektive se svým spoluvlastnickým podílem na těchto pozemcích).
Jelikož se však jedná o zemědělské pozemky, ke kterým zůstalo vlastnické právo
v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 zachováno původním vlastníkům a jiný
subjekt je užíval na základě některého z práv uvedených v § 22 odst. 1 zákona o
půdě, zčásti trval a zčásti zde vznikl ze zákona nájemní vztah na dobu
neurčitou dle § 22 odst. 3 a 9 zákona o půdě, který nebyl vypovězen žádným
zákonem přepokládaným způsobem. Žalobci a) tak vzniklo právo na úhradu jedné
poloviny částky odpovídající nájemnému stanovenému podle příslušných ustanovení
uvedeného předpisu a zčásti podle znaleckého posudku v celkové výši 3.175,-
Kč, tj. právo na úhradu částky 1.587,50 Kč, a jelikož se žalovaná dostala s
tímto plněním do prodlení poté, co jí byla doručena žaloba, náleží žalobci i
odpovídající úrok z prodlení. V souladu s uvedenými závěry tedy soud prvního
stupně žalobě, ve vztahu k žalobkyni b) zcela a ve vztahu k žalobci a)
částečně, vyhověl a ve zbytku ji vůči žalobci a) zamítl.
K odvolání žalované a žalobce a) přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v
Praze a rozsudkem ze dne 26. 2. 2010, č. j. 14 Co 10/2010-197, je potvrdil v
zamítavé části výroku I. a v celém výroku II. (výrok I.), změnil je ve
vyhovující části výroku I. a v celém výroku III. tak, že žalobu zamítl (výrok
II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III., IV., V.). Odvolací soud
přehodnotil svůj předchozí právní názor a uvedl, že ani ve vztahu mezi
žalovanou a žalobkyní b) nemohl vzniknout řádný nájemní vztah, jelikož
žalobkyně b) vlastnící pouze jednu ideální polovinu předmětných pozemků nemohla
uzavřít platnou nájemní smlouvu, navíc i kdyby měla být žalobkyní b) pronajata
pouze polovina výměry pozemků, muselo by jít o polovinu ve smlouvě jasně a
určitě vymezenou. Bezvýznamná je pak námitka žalobkyně, že platnost lze dovodit
výkladem vůle podle § 35 obč. zák. a určit, co konkrétně bylo pronajato,
jelikož sama žalobkyně v řízení argumentovala tím, že vůlí účastníků bylo
pronajmout celé pozemky společně, rovněž irelevantní je argument, že žalobci
jednali ve shodě, neboť tato skutečnost nijak nemůže odstranit zásadní
nedostatek smlouvy, nedostatečnou a neurčitou identifikaci jen ideálně a
nikoliv reálně existujících částí pronajatých pozemků. Odvolací soud dospěl i k
odlišnému závěru týkajícímu se vzniku nájemního vztahu dle zákona o půdě. Z
výčtu kategorií pozemků, na něž se zákon o půdě vztahuje, uvedeného v § 1 odst. 1 písm. a) tohoto zákona a z ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb.,
katastrálního zákona, je zřejmé, že na pozemky označené jako „ostatní plochy“
se zákon o půdě nevztahuje, neboť tyto pozemky tvoří samostatnou kategorii
vedle kategorie lesní a zemědělské půdy, tato okolnost tedy vylučuje vznik
nájemního vztahu k pozemku p. č. 2689/2 vedenému v katastru nemovitostí v
kategorii ostatní plocha. Nájemní vztah ex lege nemohl vzniknout ani ke
zbývajícím pozemkům náležícím do zemědělského a lesního půdního fondu, jelikož
žalovaná neužívala předmětné pozemky na základě žádného z důvodů uvedených v
ustanovení § 22 odst. 1 zákona o půdě, a nemohlo tak dojít k transformaci
užívacího vztahu na vztah nájemní dle § 22 odst. 3 a 9 zákona o půdě. Odvolací
soud rovněž přihlédl k tomu, zda pozemky nebyly ani fakticky ohospodařovány pro
zemědělské účely, ale byly užívány jako vojenské cvičiště, jak tvrdili sami
žalobci, což jej utvrdilo v názoru, že v daném případě nelze aplikovat zákon o
půdě, a s ohledem na uvedené tedy posoudil nárok žalobců podle ustanovení o
bezdůvodném obohacení. Byla-li však žaloba podána dne 4. 3. 2005, žalobci
požadují plnění za druhé pololetí roku 2001 a rok 2002, přičemž věděli, že se
na jejich úkor užíváním pozemků obohacuje žalovaná, a mohli se tak vydání
bezdůvodného obohacení domáhat ihned po skončení žalovaného období, je třeba
žalované právo považovat za promlčené, neboť už v okamžiku podání žaloby došlo
k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud odmítl tvrzení žalobců, že vznesení námitky promlčení je v daném
případě v rozporu s dobrými mravy.
Připomněl, že žalovaná vyvíjela snahu již v
tomto období žalobcům pozemky smlouvou předpokládaným způsobem předat a byli to
žalobci, kdo předání pozemků znemožňovali. Skutečností, jež rovněž vylučuje
oprávněnost nároku žalobců, je, že na straně žalované nedošlo ke vzniku
jakéhokoliv obohacení, jelikož nejpozději od 29. 8. 2001, kdy došlo k vytyčení
pozemků a bylo započato jednání o jejich předání žalobcům, žalovaná tyto
pozemky fakticky neužívala a nájemními smlouvami ze dne 17. 9. 2001 byly
pozemky pronajaty žalobci podniku provozujícímu zemědělskou výrobu. Nevzniklo-li tedy na straně žalované žádné bezdůvodné obohacení plněním z
neplatného právního úkonu a současně by bylo případné právo na vydání
bezdůvodného obohacení již promlčeno, není žaloba po právu a je třeba ji v
plném rozsahu zamítnout.
Proti posledně uvedenému rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a opírají je o
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé
spatřují vadu řízení v okolnosti, že nebyla připuštěna účastnická výpověď
žalobce a), který se chtěl vyjádřit k okolnostem týkajícím se uzavírání smluv,
jednání s žalovanou o pokračování nájemního vztahu a k souvisejícím otázkám. Odvolací soud rovněž pochybil, nepřihlédl-li k tomu, že nájemní smlouvy byly
připravovány žalovanou s týmem specialistů v oboru práva, zatímco žalobci byli
v pozici laiků. Je však zcela zřejmé, že vůlí všech zúčastněných bylo
pronajmout ve smlouvách označené pozemky v plné výměře žalované. Dovolatelé
zdůraznili, že žalovaná užívala pozemky již od 50. let 20. stol. jako vojenské
cvičiště a od roku 1991 obě strany jednaly o uzavření nájemní smlouvy, přičemž
tato jednání byla ukončena až v roce 1995. Žalovaná přitom respektovala
existenci nájemního vztahu v podobě dané ústně dohodnutou a písemně potvrzenou
nájemní smlouvou s právní předchůdkyní žalobce a) a s žalobkyní b), posléze
doplněnou ústně a korespondenčně sjednanou dohodou o pokračování nájemního
vztahu s žalobcem a) až do 10. 10. 2001, a platila nájemné ve sjednané výši. V
dané věci je podle dovolatelů třeba rovněž zohlednit ustanovení § 35 odst. 2
obč. zák. a vykládat vůli stran s přihlédnutím k následnému chování stran, v
tomto případě k tomu, že žalovaná pozemky řadu let užívala a platila za ně
sjednané nájemné. Dovolatelé současně připomněli, že obě původní podílové
spoluvlastnice (žalobkyně b/ a právní předchůdkyně žalobce a/) i nynější
spoluvlastníci (žalobce a/ a žalobkyně b/) jednali ve shodě a jejich vůle byla
totožná. Za odporující dobrým mravům pak považují tvrzení žalované, že nájemní
vztah platně nevznikl, činěné navzdory tomu, že žalovaná užívala pozemky od 50. let minulého století jako cvičiště, ponechala zde zbytky vojenského materiálu a
znehodnotila je tak, že nejsou způsobilé k zemědělskému užívání, současně po
určitou dobu plnila podmínky nájemní smlouvy a až posléze přišla s tímto
nenadálým a bezdůvodným tvrzením. Za ukončení nájemního vztahu pak nelze
považovat opuštění pozemků bez jejich vyklizení a řádného předání, jež mělo v
souladu se smluvním ujednáním proběhnout po vytyčení pozemků žalobců, k čemuž
však rovněž nedošlo. Žalobcům rovněž nebylo prokázáno, že pozemky nejsou v
důsledku užívání žalovanou nijak kontaminovány a že se pod jejich povrchem
nenalézá vojenský materiál, pozemky do současné doby nebyly k řádnému předání
připraveny, jelikož se na nich nacházejí vojenská zařízení, jako zákopy, terče,
závory apod., a není nijak garantováno, že pozemky mohou být užívány k
zemědělským a lesním účelům. Předání takto nevyklizených pozemků náležejících
do zemědělského a lesního půdního fondu pak opět odporuje dobrým mravům, za
těchto okolností rovněž nelze dovolatelům klást k tíži, „obstruují-li převzetí
pozemků“, neboť je to žalovaná, kdo porušuje sjednané podmínky pro převzetí
pozemků.
I v případě, že by byla dovozena existence nájemního vztahu z
ustanovení zákona o půdě, nedošlo by k řádnému ukončení tohoto nájemního
vztahu, jelikož podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o půdě jsou-li pozemky pro
vlastníka nepřístupné, nemůže skončit výpovědní lhůta dříve než budou provedeny
pozemkové úpravy, v daném případě však nedošlo ani ke zpřístupnění pozemků ani
k pozemkovým úpravám. Žádná z listin, na kterou se žalovaná odvolává, nemá
charakter výpovědi z nájemního vztahu, navíc ani „není možná výpověď
spoluvlastnického podílu na nemovitostech“. Nájemné by i v tomto případě mělo
být stanoveno ve výši dohodnuté na smluvních jednáních a potvrzené
korespondencí i konáním žalované a nikoliv ve výši stanovené podle zákona o
půdě. Podle § 671 obč. zák. má být hrazeno nájemné obvyklé v době uzavření
smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, v
daném případě je tedy třeba vycházet z faktického charakteru a způsobu užívání
pozemku. Z uvedených skutečností dovolatelé dovozují, že nájemní vztah trval po
celé období, nebyl řádně ukončen a nájemné by mělo být uhrazeno ve smluvené
výši. Závěrem připomněli, že pozemky náležely po celé žalované období do
kategorie zemědělských pozemků a ke změně kultur došlo až v roce 2004. S
ohledem na tyto argumenty, k jejichž podpoření navíc odkázali na svá písemná
podání učiněná v průběhu řízení, navrhli dovolatelé, aby Nejvyšší soud zrušil
posledně uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil věc tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost jednotlivých
argumentů žalobců a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání částečně odmítl pro
jeho nepřípustnost a ve zbytku odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, popřípadě,
aby je v této části zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §
241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadeným rozsudkem
odvolacího soudu bylo ve vztahu k dovolatelce (žalobkyni b/) změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé, je možno přípustnost dovolání, v části
týkající se zpochybnění správnosti posouzení práv žalobkyně b), dovozovat z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání však nelze považovat za důvodné. Dovolatelka přehlíží, že již
skutečnost, že jak ve smlouvě uzavřené žalovanou s žalobkyní b), tak i ve
smlouvě uzavřené s právní předchůdkyní žalobce a) byla jako předmět nájmu
uvedena část blíže specifikovaných pozemků v podílovém spoluvlastnictví obou
uvedených osob, vylučuje platnost těchto smluv. Je třeba připomenout, že
spoluvlastnický podíl vyjadřuje v souladu s § 137 obč. zák. pouze míru, jakou
se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze
spoluvlastnictví ke společné věci (v daném případě k pozemkům v jejich plné
výměře), a nikoliv vlastnictví ke konkrétně určitelné části spoluvlastněné
věci. Nedošlo-li k reálnému rozdělení spoluvlastněných pozemků, nemohla
existovat jako samostatný předmět právních vztahů dle § 119 obč. zák. ani
jejich část o velikosti poloviční výměry, a nemohlo s ní tudíž být samostatně
právně nakládáno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2731/2007). Je-li tedy jako předmět nájmu v obou smlouvách uvedena pouze
výměrou určená část pozemků náležících do podílového spoluvlastnictví, jež
nebyla nijak blíže vymezena, nelze tyto smlouvy s ohledem na výše uvedené
považovat za platně uzavřené, neboť jejich předmětem není řádně určená věc v
právním smyslu, tak jak to vyžaduje § 683 obč. zák., ale plnění právně nemožné
(§ 37 odst. 2 obč. zák.). Není zde přitom rozhodující, přičiněním které ze
stran došlo k uzavření neplatné smlouvy, jelikož absolutní neplatnost je
objektivní kategorií, případné zavinění neplatnosti smluv by bylo možno
zohlednit pouze, byla-li by řešena otázka odpovědnosti za škodu vzniklou v
důsledku neplatnosti smluv (srov. § 42 obč. zák.). Je-li již z uvedeného
zřejmé, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemních smluv obstojí jako
správný, nelze přiznat důvodnost ani dalším dovolacím námitkám tento závěr
zpochybňujícím s poukazem na nepřípadnost dalších úvah směřujících rovněž k
neplatnosti posuzovaných smluv. V dovolání zdůrazňovaná pravidla pro výklad
vůle účastníků smlouvy přitom nemohou jakkoliv přispět k dovození platnosti
smluv, jelikož není-li jako předmět nájmu ve smlouvách stanoven způsobilý
objekt, není možné tento nedostatek odstranit ani výkladem vůle účastníků. Na
existenci platné nájemní smlouvy nelze usuzovat ani z tvrzení o ústní dohodě
mezi účastníky. V řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by mezi účastníky
došlo k uzavření samostatného smluvního ujednání, jež by bylo možno považovat
za platnou nájemní smlouvu ve smyslu § 663 obč. zák., ale pouze skutečnost, že
ústní formou probíhala jednání ohledně uzavření nájemní smlouvy a následně
ohledně právního nástupnictví žalobce a), což odrážejí rovněž tvrzení uplatněná
v dovolání („....na základě korespondence a rovněž osobního jednání prvního
žalobce se zástupci žalovaného bylo dohodnuto v nájemním vztahu
pokračovat...“). Lze rovněž podotknout, že není zřejmé, zda se měla ústní
dohoda týkat pouze vztahu mezi žalovanou a žalobcem a) nebo i vztahu mezi
žalovanou a žalobkyní b).
Není přitom možné ztotožňovat jednání o smlouvách a
uzavření smluv samotných, k čemuž, jak vyplynulo z řízení, došlo právě písemnou
formou, z níž žalobci dovozovali svá práva, jak před zahájením soudního řízení,
tak i po něm (srov. důkazy uvedené na str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Navíc,
uvádí-li se v dovolání, že „podmínky nájmu byly sjednány nejdříve ústně a
vzájemnou korespondencí a celý proces uzavření nájemní smlouvy v písemné
podobě ..... byl ukončen až v roce 1995“, je zřejmé, že i v případě, že by byla
konstatována existence samostatné smlouvy v ústní podobě, jednalo by se o
smlouvu o stejném obsahu, na kterou by se tudíž vztahoval výše uvedený důvod
její neplatnosti, což platí i pro případnou ústní dohodu týkající se
pokračování v nájemním vztahu uzavřenou žalovanou s žalobcem a). Označili-li
dovolatelé s přihlédnutím ke způsobu užívání pozemků žalovanou a době, po níž
toto užívání trvalo, tvrzení žalované o neplatnosti smlouvy za odporující
dobrým mravům, přehlížejí, že zmíněný rozpor s dobrými mravy je korektivem
způsobu výkonu práv subjektů občanskoprávních vztahů (srov. § 3 obč. zák.),
není však skutečností, jež by ovlivňovala samotnou jejich existenci (srov. přiměřeně závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod SJ 151/98,
sešit 21, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo
471/99, publikovaného v časopise Právní rozhledy 8/1999, str. 429). Tvrzení o
neplatnosti smlouvy se vztahuje právě k otázce deklaratorního konstatování
existence či neexistence práv ze smlouvy a nikoliv již jejich výkonu, a nelze
mu tedy pouze s ohledem na dobré mravy upřít relevanci. Další námitky obsažené
v dovolání, týkající se stavu předmětných pozemků, je pak rovněž třeba označit
v této věci za neopodstatněné. Nelze-li totiž považovat nájemní smlouvy za
platné, nelze dovozovat práva a povinnosti účastníků ani z ustanovení
týkajících se ukončení nájemního vztahu a předání pozemků dovolatelům, neboť o
úkonu předání lze uvažovat pouze, existoval-li platný nájemní vztah, za dané
situace je však třeba výtky dovolatelů v tomto směru označit za bezpředmětné. Byly-li pozemky v důsledku užívání žalovanou znehodnoceny, mohlo sice
dovolatelům vzniknout právo na náhradu škody, tento nárok však nebyl předmětem
daného řízení, a proto se zmíněnými tvrzeními nelze zvláště zabývat ani v rámci
dovolacího řízení.
Za správný lze dále považovat i závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky
nevznikl nájemní vztah dle zákona o půdě. Vznik nájemního vztahu přímo ze
zákona konstruoval tento předpis svými ustanoveními pouze pro výslovně uvedené
typy užívacích vztahů (k tomuto závěru srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2222/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2881/2000), neužívala-li žalovaná předmětné pozemky
na základě žádného z nich, což v dovolání dovolatelé nijak nezpochybňují,
nemohlo dojít ani ke vzniku nájemního vztahu ex lege. Vylučuje-li tedy již tato
úvaha možnost vzniku nájemního vztahu ze zákona, je již nadbytečné zkoumat
správnost závěru odvolacího soudu o tom, zda předmětné pozemky patří do
kategorií půdy, na něž dopadají ustanovení zákona o půdě. Nevznikl-li řádný
nájem ze zákona, jsou pak bezpředmětné i námitky týkající se způsobu stanovení
výše nájemného a ukončení nájemního vztahu.
Za důvodnou nelze považovat ani námitku, že odvolací soud pochybil, odmítl-li
provést důkaz účastnickou výpovědí žalobce a). Je třeba mít na zřeteli, že soud
není vázán důkazními návrhy účastníků (§ 120 o. s. ř.), účastnická výpověď je
nadto koncipována § 131 o. s. ř. jako podpůrný důkazní prostředek (k tomu více
srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 909), k jehož provedení může ve
sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost
prokázat jinak. V projednávané věci však byly okolnosti uzavírání smlouvy i
následného vývoje vztahů mezi účastníky prokazovány jinými důkazními prostředky
v souladu s návrhy a tvrzeními účastníků. Byly-li tedy z pohledu výše uvedeného
právního posouzení věci všechny rozhodné skutečnosti (i ty, k nimž se chtěl
svou výpovědí vyjádřit žalobce a/) dle názoru odvolacího soudu důkazně
ozřejměny, a účastnická výpověď tak jako důkazní prostředek již nemohla zvrátit
závěr o skutkových zjištěních stěžejních pro právní posouzení věci, jak
konstatoval již soud prvního stupně (srov. str. 7 rozhodnutí), nelze okolnost,
že odvolací soud nepřistoupil k provedení účastnické výpovědi žalobce a),
považovat za vadu řízení, jež by mohla mít vliv na správnost právního posouzení
věci a založit důvodnost dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř (k
otázce provádění účastnického výslechu srov. více např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4788/2008). Z uvedeného je zřejmé, že
dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu,
pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné ve vztahu k žalobkyni b) dle § 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání v části, v jaké jím byla
zpochybněna správnost rozhodnutí vůči žalobci a). Byl-li přitom částí výroku
II. rozsudku odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
tak, že žaloba byla zamítnuta i do částky 1.587,50 Kč s příslušenstvím, je
přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm.
a) o. s. ř., omezujícím dovolací přezkum na ty výroky rozsudku odvolacího
soudu, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč.
Byly-li pak rozsudkem odvolacího soudu současně potvrzeny výroky rozsudku soudu
prvního stupně, jimiž byla ve vztahu k žalobci a) zamítnuta žaloba do částky
96.599,- Kč s příslušenstvím a v části požadovaného příslušenství z částky
1.587,50 Kč, napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto ohledu nezměnil
posouzení práv a povinností žalobce a), nejde tak v tomto rozsahu o měnící
rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a současně ani o
potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu poté, co byl předchozí rozsudek soudu
prvního stupně, jímž rozhodl „jinak“, odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., neboť i původní rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
zamítavé, a přichází proto v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve
věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož již z výše uvedeného vyplynulo, že napadené rozhodnutí je zcela
souladné s hmotným právem i jeho dosavadní interpretací prováděnou dovolacím
soudem, od níž se Nejvyšší soud nemá důvodu odklánět ani v tomto případě, nelze
rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné a dovolání
proti němu za přípustné ve smyslu 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání
žalobce a) není tedy přípustné ani proti jednomu z výroků rozsudku odvolacího
soudu, jimiž bylo rozhodnuto o jeho právech a povinnostech, a proto Nejvyšší
soud přistoupil podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. k
jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. l, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu