21 Cdo 1832/2024

21 Cdo 1832/2024-358

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobců a) D. D. T., b) A. V. T., a c) nezl. AAA (pseodonym)., všech zastoupených JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 202/19, proti žalované NovGroup STAV s. r. o. se sídlem v Praze 8, Libeň, Vosmíkových č. 930/12, IČO 27404099, zastoupené JUDr. Michalem Korčákem, advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové č. 64/101, o náhradu škody z pracovního úrazu, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupené Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 74/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2024, č. j. 23 Co 38/2024-337, takto:

I. Dovolání žalobců proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 13 C 74/2019-310, ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 13 C 74/2019-310, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

1. Žalobci se domáhali po žalované jednorázového odškodnění pozůstalých ve výši 240 000 Kč pro každého z žalobců. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jejich manžel a otec V. T., (dále jen „poškozený“), který zemřel dne 29. 5. 2018, utrpěl jako zaměstnanec žalované dne 29. 5. 2018 pracovní úraz s následkem smrti. K úrazu došlo v kancelářských prostorách v areálu XY, kde vykonával malířské práce. Poškozený utrpěl úraz při plnění pracovních úkolů podle pokynů zaměstnavatele, když spadl z lešení, které nebylo dostatečně zajištěno bočními jistícími podpěrami a nemělo zaaretovaná pojízdná kolečka. Žalovaná nezajistila dostatečnou bezpečnost a ochranu zdraví při práci.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že úkolem poškozeného bylo vymalovat místnost do výšky 1,5 metru a že poškozený měl výslovně zakázáno používat k práci lešení a provádět práce ve výškách. Nebylo také prokázáno, že by k úmrtí poškozeného došlo v důsledku pracovního úrazu, neboť z předloženého „úmrlčího pasu“ vyplývá, že příčinou úmrtí u poškozeného bylo selhání srdce.

3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 8. 2020, č. j. 13 C 74/2019-131, žalobu zamítl a rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dovodil, že poškozený nastoupil dne 29. 5. 2018 u žalované jako brigádník a byl u žalované ve faktickém pracovním poměru. Dne 29. 5. 2018 zemřel na místě, kde měl vykonávat zadané práce, pravděpodobně po pádu z lešení na podlahu, čímž si způsobil vnitřní zranění neslučitelná se životem. Jednatel žalované přijal poškozeného na zkoušku, nenařizoval mu práci ve výškách, měl provádět malbu jen do 150 cm, neboť práce ve výšce byly již hotovy, poškozeného instruoval, aby na lešení sám nic nedělal. K úrazu došlo v době, kdy byl poškozený na pracovišti sám, kdy používal pojezdové kovové lešení bez jistících podpěr, kdy k takové práci nebyl proškolen ani nikým určen. Podle „úmrlčího pasu“ bylo příčinou úmrtí selhání srdce. Vzhledem k tomu, že žalobci neposkytli součinnost s vyžádáním pitevní zprávy, která existuje, a že pitevní zpráva je jediný a stěžejní důkaz k prokázání důvodnosti žaloby, nemůže být toto neposkytnutí součinnosti ze strany žalobců přičteno k tíži žalované. I kdyby se prokázalo, že poškozený zemřel na následky pracovního úrazu, žalovaná by se odpovědnosti zprostila, a to proto, že poškozený porušil výslovný pokyn jednatele žalované nepoužívat k práci lešení.

4. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 23 Co 327/2020-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co doplnil dokazování pitevním protokolem, dospěl k závěru, že smrt poškozeného byla násilná, poškozený zemřel na následky zranění, které utrpěl pádem z výše (z pojezdového lešení, které používal k práci). Ke smrti poškozeného došlo nezávisle na jeho vůli náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů a žalovaná odpovídá za škodu, která následkem smrtelného úrazu poškozenému vznikla. Žalovaná se však zprostila povinnosti nahradit škodu pozůstalým žalobcům, neboť poškozený porušil výslovný pokyn jednatele žalované neprovádět práce ve výškách a nepoužívat lešení. I když v řízení bylo zjištěno, že poškozený byl pod vlivem alkoholu, odvolací soud neučinil závěr, že je dán tento liberační důvod, a to proto, že žalovaná jeho existenci v řízení netvrdila.

5. K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021-200, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní). Ohledně charakteru a významu důkazu výslechem účastníka řízení uvedl, že jde o podpůrný důkazní prostředek, k jehož provedení může soud přistoupit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak. Nebylo-li možno obsah rozhovoru jednatele žalované a poškozeného zjistit jinými důkazními prostředky, je možné vyjít i z výpovědi účastníka, tu je však nutno velmi pečlivě a ve všech souvislostech vyhodnotit zejména z hlediska pravdivosti a věrohodnosti (především s přihlédnutím k zájmu účastníka na výsledku sporu). Liberace však přichází v úvahu pouze tehdy, pokud pokyn byl pro zaměstnance srozumitelný a zároveň bylo jeho dodržování ze strany žalované (s přihlédnutím ke konkrétní situaci) kontrolováno. Dovolací soud dále poukázal na konkrétní nedostatky v hodnocení důkazů odvolacím soudem, především jeho závěr o tom, že „poškozený spadl z pojezdového lešení, které používal k práci“, který neodpovídá zjištěným skutečnostem, je nutno označit za důkazně nepodloženou spekulaci. Žalovaná tedy existenci liberačního důvodu podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce zatím neprokázala.

6. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 13 C 74/2019-310, žalobu zamítl a rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení a že náklady státu nese Česká republika. Ze skutkových zjištění dovodil, že poškozený zemřel dne 29. 5. 2018 v areálu XY, kde vykonával jako brigádník práce pro žalovanou spočívající ve výmalbě prostor. V době úmrtí pracoval sám, nalezen byl panem D. a panem F., kteří ho objevili ležícího na zemi v poloze na břiše, na místě bylo spadlé posuvné lešení, které nebylo řádně zajištěno.

Poškozený byl na místo dopraven ráno jednatelem žalované panem V. H., který mu zadal práci spočívající ve výmalbě interiéru a rovněž ho proškolil o bezpečnosti práce, a poškozený podepsal příslušné dokumenty týkající se BOZP. Jednatel žalované V. H. mu ústně sdělil, že má zakázáno vstupovat na posuvné lešení, že jeho úkolem je provádět výmalbu ze země pouze do výšky 150 cm, pokyny mu sdělil v ukrajinštině. K úmrtí poškozeného došlo okolo 11.15 hodin v důsledku pádu z výše na obličejovou část hlavy, nikoliv tedy z důvodu pádu lešení na poškozeného.

Mezi osobními věcmi poškozeného byla nalezena láhev tvrdého alkoholu, při nařízené pitvě byla následně zjištěna v krvi poškozeného hladina alkoholu 2,19 g/kg. Důkaz výpovědí jednatele žalované V. H. soud hodnotil s přihlédnutím, že se jedná o výpověď účastnickou, proto ji hodnotil z hlediska její pravdivosti a věrohodnosti zvláště pečlivě. Tvrzení, které mělo být uvedeným důkazem prokázáno, není možné prokázat jinak, jedná se o zjištění obsahu rozhovoru mezi poškozeným a panem H. Při hodnocení výpovědi jednatele žalované soud přihlédl k tomu, že „tato je v souladu s dalšími nepřímými důkazy“.

Výpověď pana H., že poškozeného před započetím prací proškolil o bezpečnosti práce a udělil mu pokyn provádět výmalbu místnosti pouze ze země do výše 150 cm, s tím, že na pojízdné lešení má zakázáno vstupovat, byla od počátku neměnná (úřední záznam o podaném vysvětlení dne 29. 5. 2018, účastnická výpověď ze dne 21. 8. 2020 a 9. 6. 2022). Shodně vypovídal i svědek V. K., který uvedl, že mu pan H. řekl, že zemřelého poučil o bezpečnosti práce, s tím, že měl pracovat snad do výšky 1,4 m. Dospěl k závěru, že žalovaná se povinnosti nahradit poškozenému škodu zprostila, neboť poškozený svým zaviněním porušil pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které mu byly jednatelem žalované uděleny, nevstupovat na pojízdné lešení a provádět výmalbu pouze do výše 1,5 m, s pokyny byl řádně seznámen tak, aby jim porozuměl („zhruba půl hodiny včetně podpisu dokumentů a to v ukrajinském jazyce“), jednalo se o jednoduché pokyny.

Podle znaleckého posudku vznik poranění poškozeného, které vedlo k jeho smrti, lze beze zbytku vysvětlit pádem z výše na obličejovou část hlavy, poranění pádem poškozeného z výše, nikoliv pádem lešení na poškozeného.

K úmrtí poškozeného došlo „v důsledku pádu z lešení při plnění pracovních úkolů, když poškozený porušil výslovný pokyn jednatele žalované nepoužívat k práci lešení“, a „k pracovnímu úrazu došlo rovněž v důsledku opilosti poškozeného“, když poškozený měl v uvedené době v krvi 2,19 g/kg alkoholu.

7. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 23 Co 38/2024-337, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která považoval za správná. Dovodil, že soud nepochybil, pokud vycházel z výpovědi jednatele žalované, když obsah rozhovoru mezi poškozeným a jednatelem žalované nelze prokázat jinými důkazy, výpověď jednatele lze považovat za pravdivou, neboť je ve shodě s dalšími nepřímými důkazy („výpověď S.

D., učiněná v den události, je ve shodě s výpovědí jednatele žalované, že žalovaná malovala prostory dva dny před událostí, tj. o víkendu“, „sdělení elektrikářů Š. H. a P. R. je ve shodě s výpovědí jednatele žalované, že poškozenému udělil pokyn malovat stěny do výše 150 cm“), a zjištěné skutečnosti podporují závěr o její věrohodnosti. V řízení nebyl proveden takový důkaz, který by vyvracel nebo zpochybňoval výpověď jednatele žalované, „pochybnosti o pravdivosti jeho výpovědi nevyplývají ani z obsahu spisu“.

Znaleckým posudkem bylo jednoznačně prokázáno, že poškozený si zranění způsobil pádem z výše na obličejovou část hlavy, nikoliv že bylo způsobeno pádem lešení na poškozeného. Smrt nastala v příčinné souvislosti s poraněním obličeje poškozeného, z charakteru zranění lze usuzovat na velkou intenzitu působícího násilí (myšleno ve škále „malá-střední-velká síla“), vznik poranění lze beze zbytku vysvětlit pádem z výše na obličejovou část hlavy. Odvolací soud dovodil, že po žalované nelze za situace, kdy poškozený nevykonával práci na rizikovém pracovišti (ve vyklizené místnosti), jeho práce nebyla riziková (spočívala ve výmalbě místnosti do výše 150 cm, kterou měl provádět ze země) a ani před zahájením výkonu práce nejevil známky opilosti, důvodně požadovat, aby její jednatel setrval s poškozeným na pracovišti a nepřetržitě kontroloval, zda poškozený vykonává práci podle zadání a nepožívá alkoholické nápoje.

Nelze tedy přičítat žalované k tíži (ve vztahu ke kontrole pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), že jednatel žalované odjel na jinou stavbu a oprávněně očekával, že poškozený bude zadanou práci samostatně vykonávat podle udělených pokynů. Časový úsek od zahájení práce do úmrtí poškozeného je natolik krátký, že žalovaná ani nestihla zkontrolovat, zda dodržuje poškozený pokyny, či nepožívá alkoholické nápoje, případně mu zabránit ve výkonu další práce. Žalovaná se tedy zprostila odpovědnosti za vzniklou škodu zcela, neboť jedinou příčinou škody byly ty skutečnosti, že poškozený svým zaviněním porušil pokyny žalované, když vstoupil na pojízdné lešení, ačkoliv neměl, zároveň se uvedl do stavu těžké opilosti a v tomto stavu z lešení spadl, přičemž žalovaná nemohla škodě zabránit.

8. Proti rozsudku (výroku I) odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a že pro posouzení věci je třeba vyřešit otázky, „zda lze mít za prokázaná tvrzení účastnickou výpovědí jediného společníka a současně jednatele společnosti s ručením omezeným, která je účastníkem řízení, a tato účastnická výpověď je jediným důkazem k prokázání tvrzení tohoto účastníka“, „zda se může zaměstnavatel zprostit odpovědnosti nahradit škodu podle § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, pokud nově přijatého zaměstnance ponechá samotného na pracovišti a neověří si, zda zaměstnanec porozuměl pokynům k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zda je dodržuje“, a „zda je pouhý číselný údaj o objemu alkoholu v krvi zaměstnance v době zaměstnancova úmrtí bez dalšího důkazem o jeho opilosti a zda se zaměstnavatel může pouze doložením tohoto údaje zprostit odpovědnosti nahradit škodu podle § 270 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“.

Současně namítají, že udělení pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci poškozenému (že má provést výmalbu stěn ze země do výše 150 cm a že nesmí vstupovat na pojízdné lešení) bylo dosvědčeno pouze účastnickou výpovědí jednatele žalované V. H., žádný jiný důkaz k tomuto tvrzení nebyl proveden, ten zopakoval „žalobní tvrzení“, na nichž závisí úspěch žalované ve věci. Účastnická výpověď nijak nezávisí na ostatních provedených důkazech, neboť žádná další osoba se poučení poškozeného jednatelem žalované neúčastnila, obsah poučení nebyl v písemné podobě, poškozený nepodepsal žádné prohlášení.

Udělení pokynu poškozenému tak stojí mimo ostatní dění, nemůže být s ostatními důkazy v souladu či v rozporu. Podle žalobců účastnická výpověď jednatele žalované není věrohodná a neprokazuje, že byl poškozený řádně proškolen a instruován ohledně BOZP. Žalovaná jako zaměstnavatel je povinna tvrdit a prokázat, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že porušení těchto předpisů bylo jedinou příčinou škody (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1265/96).

Jednatel žalované se s poškozeným poprvé setkal cca v 6.45 hodin (poškozený nastoupil do jeho vozidla) a v 7.20 hodin jednatel žalované opustil pracoviště. Během této půlhodiny jednatel žalované dopravil poškozeného do areálu na pracoviště, ukázal mu je, sdělil mu, kde jsou pracovní pomůcky, kde je šatna, kde jsou toalety apod. Projednali spolu rovněž zásadní věci, jako je trvání pracovní doby, přestávka na jídlo a oddech, výši odměny za vykonanou práci, způsob odměňování. Podle žalobců na proškolení samotné nezbývalo dost času.

Stojí-li proti sobě tvrzení žalované, podporované pouze výpovědí jejího jednatele a společníka, a tvrzení žalobců, nebyl liberační důvod prokázán.

Jednatel žalované viděl poškozeného poprvé (neznal ho), přesto ho nechal po základním seznámení s místem výkonu práce samotného na pracovišti, bez jakéhokoliv dohledu, a opustil budovu. Za této situace byl zaměstnavatel povinen zkontrolovat, zda zaměstnanec porozuměl pokynům a zda se jimi řídí. Žalovaná tedy neprokázala ani to, že by znalost a dodržování právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Nebylo ani prokázáno, že by poškozený na pojízdné lešení vstoupil, a tím porušil svou povinnost.

Znalec ve znaleckém posudku neuvádí, z jaké výše měl poškozený spadnout, nestanoví jasný mechanismus úrazového děje, znalec nemohl vyloučit, že by poškozený upadl na obličejovou část hlavy a přitom strhl lešení na sebe. Z provedeného dokazování nevyplývá ani, že by místnost, v níž poškozený pracoval, byla vymalována nad 150 cm nad zemí. Žalovaná rovněž neprokázala, nakolik byly duševní funkce zaměstnance sníženy, resp. že by opilost poškozeného byla jednou z příčin jeho úmrtí, či příčinou jedinou.

Z pouhého údaje o objemu alkoholu v krvi poškozeného nelze jednoznačně dospět k závěru, že byl opilý a že tato opilost byla příčinou vzniku škody (sám jednatel žalované ve své účastnické výpovědi uvedl, že na poškozeném žádné známky opilosti nepozoroval). Žalobci navrhli, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví.

9. Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl.

10. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

13. Žalobci dovolání podali proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil výroky rozsudku soudu

prvního stupně o náhradě nákladů řízení; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců proti tomuto výroku (části výroku) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

14. Rozhodnutí odvolacího soudu však bezprostředně závisí na vyřešení otázky procesního práva, jakým způsobem přistupovat k hodnocení výpovědi účastníka řízení jako důkazního prostředku, který byl proveden k návrhu účastníka k prokázání z hlediska aplikované právní normy nejvýznamnějších skutkových okolností, a na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých okolností se může zaměstnavatel zprostit své odpovědnosti za újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem. Při řešení uvedených otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

16. Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že k pracovnímu úrazu otce a manžela žalobců došlo dne 29. 5. 2018 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2018, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 310/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zák. práce“).

17. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 29. 5. 2018 jednatel žalované přijal poškozeného, který byl ukrajinský státní příslušník a kterého před tím neznal, okolo 7. hodiny ranní ho zavezl do areálu XY, kde mu zadal úkol vymalovat jednu místnost do výšky 150 cm, v této místnosti se nacházelo tzv. pojízdné lešení, jednatel žalované výslovně zakázal poškozenému toto lešení používat, poškozený pracoval sám, bez jakékoliv kontroly, tentýž den v 11.42 hodin byl poškozený nalezen třetí osobou mrtev, k úmrtí poškozeného došlo okolo 11.15 hodin v důsledku pádu z výšky, v pitevním protokolu je za příčinu smrti označena srdeční a dechová nedostatečnost při terminální aspiraci krve a toxikologickým vyšetřením krve odebrané při pitvě bylo zjištěno 2,19 g/kg alkoholu, ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo udušení z vdechnutí krve do plic v přímé souvislosti s poraněním obličeje tupým násilím (velké intenzity), pádem z výše na obličejovou část hlavy, nikoliv pádem lešení na poškozeného. A) k otázce hodnocení výpovědi účastníka jako důkazního prostředku

18. Ohledně charakteru a významu důkazu výslechem účastníka řízení dovolací soud stabilně poukazuje na to, že výpověď účastníka řízení je koncipována v ustanovení § 131 o. s. ř. jako podpůrný důkazní prostředek, k jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010), přičemž výslech účastníka zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení; přihlédnout je k tomu třeba pouze tehdy, pokud účastník v rámci své výpovědi tak učiní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014). Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku v této věci ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021-200, dovodil, že pokud nebylo možno zjistit obsah rozhovoru jednatele žalované a poškozeného jinými důkazními prostředky (protože například nikdo jiný u rozhovoru nebyl), je možno vyjít i z výpovědi účastníka, kterou je však nutno velmi pečlivě a ve všech souvislostech vyhodnotit zejména z hlediska její pravdivosti a věrohodnosti (především s přihlédnutím k zájmu účastníka na výsledku sporu) a v kontextu jiných (nepřímých) důkazů, které skutkový rámec dokreslují.

19. Odvolací soud dospěl k závěru, že „výpověď jednatele lze považovat za pravdivou, neboť je ve shodě s dalšími nepřímými důkazy“, soud prvního stupně „vyslechl jednatele žalované opakovaně“, „z výslechu jednatele nelze učinit takové poznatky, které by vedly k závěru o klamavosti, nejistotě, nevěrohodnosti jeho výpovědi“, „výpověď S. D., učiněná v den události, je ve shodě s výpovědí jednatele žalované, že žalovaná malovala prostory dva dny před událostí, tj. o víkendu“, „sdělení elektrikářů Š.

H. a P. R. je ve shodě s výpovědí jednatele žalované, že poškozenému udělil pokyn malovat stěny do výše 150 cm“, „podporují závěr, že výpověď jednatele žalované je věrohodná“, „v řízení nebyl proveden takový důkaz, který by vyvracel nebo zpochybňoval výpověď jednatele žalované“, „pochybnosti o pravdivosti jeho výpovědi nevyplývají ani z obsahu spisu“, „není důvod nevěřit jednateli žalované, že před započetím prací proškolil poškozeného o bezpečnosti práce a udělil mu pokyn provádět výmalbu pouze ze země do výše 150 cm“, ,,znaleckým posudkem bylo jednoznačně prokázáno, že poškozený si zranění způsobil pádem z výše na obličejovou část hlavy, nikoliv že bylo způsobeno pádem lešení na poškozeného“.

Odvolací soud dále dovodil, že „po žalované nelze za situace, kdy poškozený nevykonával práci na rizikovém pracovišti, práce, kterou měl vykonávat, nebyla riziková, ani před zahájením výkonu práce nejevil známky opilosti, důvodně požadovat, aby její jednatel setrval s poškozeným na pracovišti a nepřetržitě ho kontroloval“, a že „žalovaná se zprostila odpovědnosti za vzniklou škodu zcela, neboť jedinou příčinou škody bylo, že poškozený porušil pokyny žalované, když vstoupil na pojízdné lešení, ačkoliv neměl, zároveň se uvedl do stavu těžké opilosti, a v tomto stavu z lešení spadl, přičemž žalovaná nemohla škodě zabránit“.

20. Z obsahu spisu však vyplývá, že při výslechu jednatele žalované (jako účastníka řízení) na jednání před soudem prvního stupně dne 21. 8. 2020 (č. l. 126)

V. H. vypověděl, že „lešení patřilo panu D.“, „lešení jsme nesestavovali my, to sestavovala firma pana D.“ (i když do úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 29. 5. 2018 a úředního záznamu o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny ze dne 29. 5. 2018 uvedl, že na místo nastoupili v pátek, byli tam přes víkend i v pondělí, lešení postavili sami v pátek), dále „pana T. jsem viděl poprvé, tak jsem mu vysvětlil, co má dělat, poučil jsem ho o bezpečnosti práce, podepsal mi nějaký papír týkající se bezpečnosti práce, který jsem nechal v šatně (…), jakmile jsem se k tomu papíru dostal, tak jsem ho poslal na inspektorát práce“ (opět v rozporu s úředním záznamem o podání vysvětlení ze dne 29.

5. 2018, kde uvedl, že „nic nebylo písemně“, a v rozporu s úředním záznamem o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny ze dne 29. 5. 2018, kde uvedl, že „o bezpečnosti práce i konkrétních úkolech byl brigádník řádně zatím pouze ústně proškolen“). Na jednání dne 9. 6. 2022 (č. l. 226) při výslechu jednatele žalované V. H. vypověděl: „my jsme 2 dny předtím udělali stropy a stěny a on měl vymalovat do výšky 1,5 metru“, „pokyny jsem mu dával v ukrajinštině“, „zda je pochopil, uvádím, že asi ne, protože na to lešení měl zakázáno lézt“, „nebylo ten den připravené, bylo bokem“, „pan T.

byl pod kontrolou, byl tam pan D., byl tam mistr“, „pak mi pan D. říkal, že ho každou chvíli viděl“, „mám připravené papíry, takové školení o bezpečnosti práce a on všechno viděl, probírali jsme to, pak to podepsal …“, uvedená výpověď jednatele žalované je tak v rozporu s výpovědí svědka S. D., který naopak na jednání dne 21. 8. 2020 vypověděl „já jsem tam byl daného dne úplně náhodou … proto, že jsme chtěli do firmy přijmout pana F. … šel jsem mu ukázat to staveniště“, „my jsme firmě žalované to lešení půjčili, sestavovali si ho již sami“, „na stav prováděných stavebních prací, konkrétně výmalby, v době, kdy jsme našli pana T., tak k tomu se skutečně nejsem schopen vyjádřit, neboť jsme se soustředili na oživování jmenovaného“.

Svědek V. K. (policista z výjezdové skupiny) vypověděl, že „do jaké výšky byla mokrá barva ... to už si opravdu nevzpomínám“, „místnost byla hodně členitá …, byla i dost vysoká, asi 4,5 metru … byla volně přístupná“, „přítomný pán (jedná se o jednatele žalované pozn. dovolacího soudu) nám řekl, že poučil toho mrtvého o bezpečnosti práce … měl snad pracovat do výšky 1,4 metru“. V úředním záznamu Policie ČR ze dne 30. 5. 2018 se uvádí, že „dotazem na místě dvou přítomných elektrikářů, kteří byli naposledy na místě (v 6.

poschodí) kolem půl desáté dopoledne, bylo zjištěno, že zesnulý prováděl bílení sám, a to bylo ze země, že by používal lešení, to neviděli“. Výpověď jednatele žalované je tak v rozporu s výpovědí svědka S. D. (ohledně postavení lešení, kontrolování poškozeného), svědek ani neuvedl, „do jaké výše bylo vymalováno“ a že “žalovaná malovala prostory dva dny před událostí“. Svědek V. K.

(policista z výjezdové skupiny) si rovněž nevzpomněl „do jaké výše byla mokrá barva“ a jeho výpověď ohledně „poučení o bezpečnosti práce a práce do výšky 1,4 metru“ byla pouze opakování sdělení, které mu řekl sám jednatel žalované poté, co viděl poškozeného mrtvého. Ani dva elektrikáři, kteří viděli poškozeného naposledy, když procházeli 6. patrem, neviděli, že by lezl nebo byl na lešení. V soudním spise se nenachází ani žádný písemný záznam o poučení a proškolení o bezpečnosti práce poškozeného jednatelem žalované, jak o něm vypovídal jednatel žalované opakovaně před soudem prvního stupně. Odvolací soud ani soud prvního stupně se uvedenými nesrovnalostmi nezabývaly a v odůvodněních svých rozsudků nijak nevypořádaly.

21. Pakliže ovšem soudy obou stupňů při hodnocení věrohodnosti účastnické výpovědi jednatele žalované (především s přihlédnutím k zájmu účastníka na výsledku sporu) nevzaly v úvahu v předchozím odstavci uvedené rozpory, není jejich hodnocení této výpovědi [ve vztahu ke zjištění právně nejvýznamnějších skutečností pro prokázání obrany žalované (k tomu viz dále)] v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry (viz bod 18 tohoto odůvodnění).

22. Dovolání je tak ve vztahu k řešení výše uvedené otázky důvodné. B) k otázce zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním úrazem v důsledku porušení právních, nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci

23. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

24. Podle ustanovení § 270 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.

25. Podle ustanovení § 270 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

26. Podle ustanovení § 270 odst. 3 zák. práce zprostí-li se zaměstnavatel povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, je povinen určit část, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm. b) je však povinen zaměstnavatel uhradit alespoň jednu třetinu škody nebo nemajetkové újmy.

27. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění. Ustanovení § 270 zák. práce však umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost. V případě, kdy se zaměstnavatel brání existencí liberačních důvodů, je třeba nejprve prokázat, že poškozený zaměstnanec byl řádně seznámen s bezpečnostními předpisy a že jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány (srov. též závěry učiněné ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 19. 6. 1980, sp. zn. Cpj 11/80, které bylo uveřejněno pod č. 28/1980 Sb. rozh. obč., z nichž vyplývá, že soud musí zjišťovat, který konkrétní předpis zaměstnanec porušil, zda s ním byl seznámen, zda zaměstnavatel jeho znalost soustavně vyžadoval a jeho dodržování kontroloval, až potom posoudí míru zavinění, že nedostatek soustavné kontroly a nevyžadování dodržování bezpečnostních předpisů má za následek, že úplné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele je vyloučené, a závěry občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 1963, sp. zn. 1 Cp 42/62, uveřejněné pod č. 32/1963 Sb. rozh. obč., k formě a obsahu pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, uveřejněný pod č. 33/2013 v časopise Soudní judikatura). Důkaz o splnění všech uvedených podmínek je tak condicio sine qua non možnosti dílčího či úplného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (újmu) způsobenou pracovním úrazem.

28. Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) – srov. například ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1265/96, uveřejněném pod č. 34/1997 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3792/2015.

29. Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že podmínkou toho, aby se zaměstnavatel zcela zprostil odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem z důvodu uvedeného v ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zák. práce, je zaviněné porušení právních nebo ostatních předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci postiženým zaměstnancem, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a to, že toto porušení bylo jedinou příčinou škody (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.

9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2907/2012, nebo ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3792/2015). Bylo-li zaviněné porušení právních nebo ostatních předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci postiženým zaměstnancem, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, pouze jednou z příčin škody, zprostí se zaměstnavatel odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem jen zčásti [§ 270 odst. 2 písm. a) zák. práce].

Byla-li jednou z příčin škody vzniklé pracovním úrazem jiná okolnost než porušení bezpečnostních předpisů nebo pokynů zaměstnancem (anebo jeho opilost), nemůže se zaměstnavatel zcela zprostit odpovědnosti za tuto škodu. Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v ustanovení 270 odstavec 2 písm. b) zák. práce však zaměstnavatel uhradí alespoň jednu třetinu škody (§ 270 odst. 3 zák. práce).

30. Pro zproštění zaměstnavatele z jeho odpovědnosti (a to – na rozdíl od dřívější právní úpravy – ani z hlediska zproštění částečného) nepostačuje zjištění, že zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se kterými musel být především řádně seznámen, ale dále je zapotřebí, aby zaměstnavatel prokázal, že znalost a dodržování zásad bezpečné práce vyžadoval a kontroloval, že zaměstnavatel má zájem, aby se podle těchto zásad postupovalo i v praxi. Zaměstnavatel (jeho vedoucí zaměstnanci) je povinen sledovat, zda zaměstnanci dodržují předpisy a pokyny, a jejich případné porušení neponechávat bez povšimnutí. Nejvyšší soud již ve svém odůvodnění předchozího rozsudku v této věci ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021-200, uvedl, že „liberace však přichází v úvahu pouze tehdy …, že dodržení (dodržování) takového pokynu bylo (s přihlédnutím ke konkrétním poměrům zaměstnavatele, dále ke konkrétní situaci, za níž byl pokyn vydán) kontrolováno“. S odvolacím soudem lze jistě souhlasit, že není na místě „požadovat, aby její jednatel setrval s poškozeným na pracovišti a nepřetržitě ho kontroloval“. Jak však jednatel žalované sám uvedl, poškozeného neznal (poškozený ho sám kontaktoval, zda pro něho nemá práci), dne 29. 5. 2018 ho viděl poprvé, vyzvedl ho autem okolo 6.45 hodin na zastávce tramvaje v Praze 9 a odvezl do areálu XY, kde mu ukázal, kde a co má dělat, poté ho ponechal samotného a opustil budovu asi v 7.30 hodin. Poškozený, do doby nástupu do práce fakticky pro zaměstnavatele neznámý, zůstal na pracovišti sám, bez jakéhokoli dohledu (jednalo se o vyklizený prostor kanceláří a skladů v 6. poschodí s vysokými stropy cca 4 metry, v místnosti se nacházelo kovové pojezdové lešení s údajně nezaaretovanými pojezdovými kolečky). S ohledem na skutečnost, že doposud zůstal otevřený závěr odvolacího soudu o pravdivosti výpovědi jednatele žalované o tom, jaký pokyn k rozsahu výmalby místnosti poškozenému skutečně udělil (srov. body 20, 21 a 22 tohoto odůvodnění), nelze tak zatím učinit jednoznačný závěr o (ne)bezpečnosti pracovního prostředí a ani o tom, zda bylo nezbytné (pro účely zjištění liberačního důvodu) poškozeného zaměstnance v průběhu jeho pracovního výkonu kontrolovat či nikoliv (je prokázáno, že nikdo, resp. zaměstnavatel nebo jím pověřený jiný zaměstnanec, poškozeného při práci po celou dobu nezkontroloval a nepřesvědčil se, zda dodržuje údajně udělený pokyn nepoužívat lešení).

31. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má zaměstnavatel. Jak však bylo výše uvedeno, vzhledem k tomu, že vyhodnocení výpovědi jednatele žalované odvolacím soudem ve vztahu ke zjištění právně nejvýznamnějších skutečností pro prokázání obrany žalované jako pravdivé a věrohodné nebylo shledáno v souladu s judikaturními závěry dovolacího soudu (viz body 20, 21 tohoto odůvodnění), nelze mít (zatím) za správný závěr odvolacího soudu, že se žalovaná zcela zprostila odpovědnosti za škodu.

32. Dovolání je tak i ve vztahu k řešení výše uvedené otázky důvodné. C) k otázce zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním úrazem v důsledku opilosti postiženého zaměstnance

33. Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů (pokynů), nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody [porušení bezpečnostních předpisů (pokynů) nebo opilost zaměstnance] přesto byly jednou z příčin škody (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1739/2016, k některým dalším otázkám uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání srovnej již zmíněné stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 19. 6. 1980, sp. zn. Cpj 11/80, které bylo uveřejněno pod č. 28/1980 Sb. rozh. obč., a v něm uvedený závěr, že prokáže-li organizace, že opilost byla jednou z příčin pracovního úrazu pracovníka, zprostí se odpovědnosti zčásti). Zprostí-li se zaměstnavatel z uvedených důvodů odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění (srov. § 367 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, nyní ustanovení § 270 odst. 3 zákoníku práce). O vztah příčinné souvislosti mezi opilostí zaměstnance a škodou vzniklou pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem opilosti zaměstnance, tj. bez opilosti zaměstnance by škoda nevznikla tak, jak vznikla. Postup při zjišťování této příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, pouze z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde ve své podstatě o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat ty příčiny a následky, které jsou důležité pro zproštění se odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu ze strany zaměstnavatele (srov. mutatis mutandis například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, který byl uveřejněn pod č. 79/2009 v časopise Soudní judikatura).

34. Vzhledem k tomu, že příčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, je třeba zvážit veškeré příčiny, které se na vzniku škody podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinu jedinou, nýbrž o jednu z nich, která se spolupodílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 21 Cdo 447/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1633/2019).

35. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se pouze omezily na konstatování, že poškozený zaměstnanec byl ve stavu „těžké opilosti“ (srov. bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), aniž by zjišťovaly, jakým způsobem tento stav působil na jednání konkrétního poškozeného (s ohledem na jeho tělesnou konstituci a další konkrétní okolnosti) a zda s ohledem na mechanismus vzniku škody byla opilost jedinou či jednou z příčin vzniku škody, tedy zda s ohledem na konkrétní projevy těžkého stupně opilosti (ve vztahu k konkrétnímu poškozenému zaměstnanci) je nepochybné, že duševní funkce poškozeného a jeho celková pohotovost byly tak významně sníženy, že s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou byla opilost jedinou příčinou (jednou z příčin) vzniku škody. Vyhodnocení této okolnosti odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné.

36. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nejsou dány ani podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

37. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 3. 2025

JUDr. Marek Cigánek předseda senátu