21 Cdo 1832/2024-358
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobců a) D. D. T., b) A. V. T., a c) nezl. AAA (pseodonym)., všech
zastoupených JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č.
202/19, proti žalované NovGroup STAV s. r. o. se sídlem v Praze 8, Libeň,
Vosmíkových č. 930/12, IČO 27404099, zastoupené JUDr. Michalem Korčákem,
advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové č. 64/101, o náhradu škody z
pracovního úrazu, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance
Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, zastoupené Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 13 C 74/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 13. března 2024, č. j. 23 Co 38/2024-337, takto:
I. Dovolání žalobců proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21.
listopadu 2023, č. j. 13 C 74/2019-310, ve výrocích o náhradě nákladů řízení,
se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 21. listopadu 2023, č. j. 13 C 74/2019-310, se zrušují a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
1. Žalobci se domáhali po žalované jednorázového odškodnění pozůstalých
ve výši 240 000 Kč pro každého z žalobců. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že
jejich manžel a otec V. T., (dále jen „poškozený“), který zemřel dne 29. 5.
2018, utrpěl jako zaměstnanec žalované dne 29. 5. 2018 pracovní úraz s
následkem smrti. K úrazu došlo v kancelářských prostorách v areálu XY, kde
vykonával malířské práce. Poškozený utrpěl úraz při plnění pracovních úkolů
podle pokynů zaměstnavatele, když spadl z lešení, které nebylo dostatečně
zajištěno bočními jistícími podpěrami a nemělo zaaretovaná pojízdná kolečka.
Žalovaná nezajistila dostatečnou bezpečnost a ochranu zdraví při práci.
2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že úkolem poškozeného bylo
vymalovat místnost do výšky 1,5 metru a že poškozený měl výslovně zakázáno
používat k práci lešení a provádět práce ve výškách. Nebylo také prokázáno, že
by k úmrtí poškozeného došlo v důsledku pracovního úrazu, neboť z předloženého
„úmrlčího pasu“ vyplývá, že příčinou úmrtí u poškozeného bylo selhání srdce.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 8. 2020, č. j. 13 C
74/2019-131, žalobu zamítl a rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se
nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dovodil, že poškozený nastoupil dne 29. 5.
2018 u žalované jako brigádník a byl u žalované ve faktickém pracovním poměru.
Dne 29. 5. 2018 zemřel na místě, kde měl vykonávat zadané práce, pravděpodobně
po pádu z lešení na podlahu, čímž si způsobil vnitřní zranění neslučitelná se
životem. Jednatel žalované přijal poškozeného na zkoušku, nenařizoval mu práci
ve výškách, měl provádět malbu jen do 150 cm, neboť práce ve výšce byly již
hotovy, poškozeného instruoval, aby na lešení sám nic nedělal. K úrazu došlo v
době, kdy byl poškozený na pracovišti sám, kdy používal pojezdové kovové lešení
bez jistících podpěr, kdy k takové práci nebyl proškolen ani nikým určen. Podle
„úmrlčího pasu“ bylo příčinou úmrtí selhání srdce. Vzhledem k tomu, že žalobci
neposkytli součinnost s vyžádáním pitevní zprávy, která existuje, a že pitevní
zpráva je jediný a stěžejní důkaz k prokázání důvodnosti žaloby, nemůže být
toto neposkytnutí součinnosti ze strany žalobců přičteno k tíži žalované. I
kdyby se prokázalo, že poškozený zemřel na následky pracovního úrazu, žalovaná
by se odpovědnosti zprostila, a to proto, že poškozený porušil výslovný pokyn
jednatele žalované nepoužívat k práci lešení.
4. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2020,
č. j. 23 Co 327/2020-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení a že vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co doplnil dokazování pitevním
protokolem, dospěl k závěru, že smrt poškozeného byla násilná, poškozený zemřel
na následky zranění, které utrpěl pádem z výše (z pojezdového lešení, které
používal k práci). Ke smrti poškozeného došlo nezávisle na jeho vůli náhlým a
násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů a žalovaná
odpovídá za škodu, která následkem smrtelného úrazu poškozenému vznikla.
Žalovaná se však zprostila povinnosti nahradit škodu pozůstalým žalobcům, neboť
poškozený porušil výslovný pokyn jednatele žalované neprovádět práce ve výškách
a nepoužívat lešení. I když v řízení bylo zjištěno, že poškozený byl pod vlivem
alkoholu, odvolací soud neučinil závěr, že je dán tento liberační důvod, a to
proto, že žalovaná jeho existenci v řízení netvrdila.
5. K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 1590/2021-200, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že procesní povinnost tvrdit
a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za
škodu při pracovním úrazu, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní
odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).
Ohledně charakteru a významu důkazu výslechem účastníka řízení uvedl, že jde o
podpůrný důkazní prostředek, k jehož provedení může soud přistoupit tehdy,
nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak. Nebylo-li možno obsah rozhovoru
jednatele žalované a poškozeného zjistit jinými důkazními prostředky, je možné
vyjít i z výpovědi účastníka, tu je však nutno velmi pečlivě a ve všech
souvislostech vyhodnotit zejména z hlediska pravdivosti a věrohodnosti
(především s přihlédnutím k zájmu účastníka na výsledku sporu). Liberace však
přichází v úvahu pouze tehdy, pokud pokyn byl pro zaměstnance srozumitelný a
zároveň bylo jeho dodržování ze strany žalované (s přihlédnutím ke konkrétní
situaci) kontrolováno. Dovolací soud dále poukázal na konkrétní nedostatky v
hodnocení důkazů odvolacím soudem, především jeho závěr o tom, že „poškozený
spadl z pojezdového lešení, které používal k práci“, který neodpovídá zjištěným
skutečnostem, je nutno označit za důkazně nepodloženou spekulaci. Žalovaná tedy
existenci liberačního důvodu podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku
práce zatím neprokázala.
6. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 13 C
74/2019-310, žalobu zamítl a rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se
nepřiznává náhrada nákladů řízení a že náklady státu nese Česká republika. Ze
skutkových zjištění dovodil, že poškozený zemřel dne 29. 5. 2018 v areálu XY,
kde vykonával jako brigádník práce pro žalovanou spočívající ve výmalbě
prostor. V době úmrtí pracoval sám, nalezen byl panem D. a panem F., kteří ho
objevili ležícího na zemi v poloze na břiše, na místě bylo spadlé posuvné
lešení, které nebylo řádně zajištěno. Poškozený byl na místo dopraven ráno
jednatelem žalované panem V. H., který mu zadal práci spočívající ve výmalbě
interiéru a rovněž ho proškolil o bezpečnosti práce, a poškozený podepsal
příslušné dokumenty týkající se BOZP. Jednatel žalované V. H. mu ústně sdělil,
že má zakázáno vstupovat na posuvné lešení, že jeho úkolem je provádět výmalbu
ze země pouze do výšky 150 cm, pokyny mu sdělil v ukrajinštině. K úmrtí
poškozeného došlo okolo 11.15 hodin v důsledku pádu z výše na obličejovou část
hlavy, nikoliv tedy z důvodu pádu lešení na poškozeného. Mezi osobními věcmi
poškozeného byla nalezena láhev tvrdého alkoholu, při nařízené pitvě byla
následně zjištěna v krvi poškozeného hladina alkoholu 2,19 g/kg. Důkaz výpovědí
jednatele žalované V. H. soud hodnotil s přihlédnutím, že se jedná o výpověď
účastnickou, proto ji hodnotil z hlediska její pravdivosti a věrohodnosti
zvláště pečlivě. Tvrzení, které mělo být uvedeným důkazem prokázáno, není možné
prokázat jinak, jedná se o zjištění obsahu rozhovoru mezi poškozeným a panem H. Při hodnocení výpovědi jednatele žalované soud přihlédl k tomu, že „tato je v
souladu s dalšími nepřímými důkazy“. Výpověď pana H., že poškozeného před
započetím prací proškolil o bezpečnosti práce a udělil mu pokyn provádět
výmalbu místnosti pouze ze země do výše 150 cm, s tím, že na pojízdné lešení má
zakázáno vstupovat, byla od počátku neměnná (úřední záznam o podaném vysvětlení
dne 29. 5. 2018, účastnická výpověď ze dne 21. 8. 2020 a 9. 6. 2022). Shodně
vypovídal i svědek V. K., který uvedl, že mu pan H. řekl, že zemřelého poučil o
bezpečnosti práce, s tím, že měl pracovat snad do výšky 1,4 m. Dospěl k závěru,
že žalovaná se povinnosti nahradit poškozenému škodu zprostila, neboť poškozený
svým zaviněním porušil pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci, které mu byly jednatelem žalované uděleny, nevstupovat na pojízdné
lešení a provádět výmalbu pouze do výše 1,5 m, s pokyny byl řádně seznámen tak,
aby jim porozuměl („zhruba půl hodiny včetně podpisu dokumentů a to v
ukrajinském jazyce“), jednalo se o jednoduché pokyny. Podle znaleckého posudku
vznik poranění poškozeného, které vedlo k jeho smrti, lze beze zbytku vysvětlit
pádem z výše na obličejovou část hlavy, poranění pádem poškozeného z výše,
nikoliv pádem lešení na poškozeného.
K úmrtí poškozeného došlo „v důsledku pádu
z lešení při plnění pracovních úkolů, když poškozený porušil výslovný pokyn
jednatele žalované nepoužívat k práci lešení“, a „k pracovnímu úrazu došlo
rovněž v důsledku opilosti poškozeného“, když poškozený měl v uvedené době v
krvi 2,19 g/kg alkoholu.
7. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2024,
č. j. 23 Co 38/2024-337, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení a že vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, která považoval za správná. Dovodil, že soud nepochybil, pokud vycházel
z výpovědi jednatele žalované, když obsah rozhovoru mezi poškozeným a
jednatelem žalované nelze prokázat jinými důkazy, výpověď jednatele lze
považovat za pravdivou, neboť je ve shodě s dalšími nepřímými důkazy („výpověď
S. D., učiněná v den události, je ve shodě s výpovědí jednatele žalované, že
žalovaná malovala prostory dva dny před událostí, tj. o víkendu“, „sdělení
elektrikářů Š. H. a P. R. je ve shodě s výpovědí jednatele žalované, že
poškozenému udělil pokyn malovat stěny do výše 150 cm“), a zjištěné skutečnosti
podporují závěr o její věrohodnosti. V řízení nebyl proveden takový důkaz,
který by vyvracel nebo zpochybňoval výpověď jednatele žalované, „pochybnosti o
pravdivosti jeho výpovědi nevyplývají ani z obsahu spisu“. Znaleckým posudkem
bylo jednoznačně prokázáno, že poškozený si zranění způsobil pádem z výše na
obličejovou část hlavy, nikoliv že bylo způsobeno pádem lešení na poškozeného.
Smrt nastala v příčinné souvislosti s poraněním obličeje poškozeného, z
charakteru zranění lze usuzovat na velkou intenzitu působícího násilí (myšleno
ve škále „malá-střední-velká síla“), vznik poranění lze beze zbytku vysvětlit
pádem z výše na obličejovou část hlavy. Odvolací soud dovodil, že po žalované
nelze za situace, kdy poškozený nevykonával práci na rizikovém pracovišti (ve
vyklizené místnosti), jeho práce nebyla riziková (spočívala ve výmalbě
místnosti do výše 150 cm, kterou měl provádět ze země) a ani před zahájením
výkonu práce nejevil známky opilosti, důvodně požadovat, aby její jednatel
setrval s poškozeným na pracovišti a nepřetržitě kontroloval, zda poškozený
vykonává práci podle zadání a nepožívá alkoholické nápoje. Nelze tedy přičítat
žalované k tíži (ve vztahu ke kontrole pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci), že jednatel žalované odjel na jinou stavbu a oprávněně
očekával, že poškozený bude zadanou práci samostatně vykonávat podle udělených
pokynů. Časový úsek od zahájení práce do úmrtí poškozeného je natolik krátký,
že žalovaná ani nestihla zkontrolovat, zda dodržuje poškozený pokyny, či
nepožívá alkoholické nápoje, případně mu zabránit ve výkonu další práce.
Žalovaná se tedy zprostila odpovědnosti za vzniklou škodu zcela, neboť jedinou
příčinou škody byly ty skutečnosti, že poškozený svým zaviněním porušil pokyny
žalované, když vstoupil na pojízdné lešení, ačkoliv neměl, zároveň se uvedl do
stavu těžké opilosti a v tomto stavu z lešení spadl, přičemž žalovaná nemohla
škodě zabránit.
8. Proti rozsudku (výroku I) odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a že pro posouzení věci
je třeba vyřešit otázky, „zda lze mít za prokázaná tvrzení účastnickou výpovědí
jediného společníka a současně jednatele společnosti s ručením omezeným, která
je účastníkem řízení, a tato účastnická výpověď je jediným důkazem k prokázání
tvrzení tohoto účastníka“, „zda se může zaměstnavatel zprostit odpovědnosti
nahradit škodu podle § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, pokud nově
přijatého zaměstnance ponechá samotného na pracovišti a neověří si, zda
zaměstnanec porozuměl pokynům k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci a zda je dodržuje“, a „zda je pouhý číselný údaj o objemu alkoholu v krvi
zaměstnance v době zaměstnancova úmrtí bez dalšího důkazem o jeho opilosti a
zda se zaměstnavatel může pouze doložením tohoto údaje zprostit odpovědnosti
nahradit škodu podle § 270 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“. Současně namítají,
že udělení pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
poškozenému (že má provést výmalbu stěn ze země do výše 150 cm a že nesmí
vstupovat na pojízdné lešení) bylo dosvědčeno pouze účastnickou výpovědí
jednatele žalované V. H., žádný jiný důkaz k tomuto tvrzení nebyl proveden, ten
zopakoval „žalobní tvrzení“, na nichž závisí úspěch žalované ve věci. Účastnická výpověď nijak nezávisí na ostatních provedených důkazech, neboť
žádná další osoba se poučení poškozeného jednatelem žalované neúčastnila, obsah
poučení nebyl v písemné podobě, poškozený nepodepsal žádné prohlášení. Udělení
pokynu poškozenému tak stojí mimo ostatní dění, nemůže být s ostatními důkazy v
souladu či v rozporu. Podle žalobců účastnická výpověď jednatele žalované není
věrohodná a neprokazuje, že byl poškozený řádně proškolen a instruován ohledně
BOZP. Žalovaná jako zaměstnavatel je povinna tvrdit a prokázat, že škoda byla
způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní a ostatní
předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl
řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a
kontrolovány, a že porušení těchto předpisů bylo jedinou příčinou škody
(rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1265/96). Jednatel žalované se s
poškozeným poprvé setkal cca v 6.45 hodin (poškozený nastoupil do jeho vozidla)
a v 7.20 hodin jednatel žalované opustil pracoviště. Během této půlhodiny
jednatel žalované dopravil poškozeného do areálu na pracoviště, ukázal mu je,
sdělil mu, kde jsou pracovní pomůcky, kde je šatna, kde jsou toalety apod. Projednali spolu rovněž zásadní věci, jako je trvání pracovní doby, přestávka
na jídlo a oddech, výši odměny za vykonanou práci, způsob odměňování. Podle
žalobců na proškolení samotné nezbývalo dost času. Stojí-li proti sobě tvrzení
žalované, podporované pouze výpovědí jejího jednatele a společníka, a tvrzení
žalobců, nebyl liberační důvod prokázán.
Jednatel žalované viděl poškozeného
poprvé (neznal ho), přesto ho nechal po základním seznámení s místem výkonu
práce samotného na pracovišti, bez jakéhokoliv dohledu, a opustil budovu. Za
této situace byl zaměstnavatel povinen zkontrolovat, zda zaměstnanec porozuměl
pokynům a zda se jimi řídí. Žalovaná tedy neprokázala ani to, že by znalost a
dodržování právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Nebylo ani
prokázáno, že by poškozený na pojízdné lešení vstoupil, a tím porušil svou
povinnost. Znalec ve znaleckém posudku neuvádí, z jaké výše měl poškozený
spadnout, nestanoví jasný mechanismus úrazového děje, znalec nemohl vyloučit,
že by poškozený upadl na obličejovou část hlavy a přitom strhl lešení na sebe. Z provedeného dokazování nevyplývá ani, že by místnost, v níž poškozený
pracoval, byla vymalována nad 150 cm nad zemí. Žalovaná rovněž neprokázala,
nakolik byly duševní funkce zaměstnance sníženy, resp. že by opilost
poškozeného byla jednou z příčin jeho úmrtí, či příčinou jedinou. Z pouhého
údaje o objemu alkoholu v krvi poškozeného nelze jednoznačně dospět k závěru,
že byl opilý a že tato opilost byla příčinou vzniku škody (sám jednatel
žalované ve své účastnické výpovědi uvedl, že na poškozeném žádné známky
opilosti nepozoroval). Žalobci navrhli, aby dovolací soud změnil napadený
rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví.
9. Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců jako
nedůvodné zamítl.
10. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Žalobci dovolání podali proti výroku I rozsudku odvolacího soudu,
tedy i proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil výroky rozsudku soudu
prvního stupně o náhradě nákladů řízení; dovolání proti výroku o náhradě
nákladů řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné,
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců proti tomuto výroku (části
výroku) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Rozhodnutí odvolacího soudu však bezprostředně závisí na vyřešení
otázky procesního práva, jakým způsobem přistupovat k hodnocení výpovědi
účastníka řízení jako důkazního prostředku, který byl proveden k návrhu
účastníka k prokázání z hlediska aplikované právní normy nejvýznamnějších
skutkových okolností, a na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých okolností
se může zaměstnavatel zprostit své odpovědnosti za újmu vzniklou zaměstnanci
pracovním úrazem. Při řešení uvedených otázek se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání žalobců proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
16. Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že k pracovnímu úrazu
otce a manžela žalobců došlo dne 29. 5. 2018 – posuzovat podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2018, tj. přede dnem,
než nabyl účinnosti zákon č. 310/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006
Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony (dále jen „zák. práce“).
17. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že dne 29. 5. 2018 jednatel žalované přijal poškozeného, který byl
ukrajinský státní příslušník a kterého před tím neznal, okolo 7. hodiny ranní
ho zavezl do areálu XY, kde mu zadal úkol vymalovat jednu místnost do výšky 150
cm, v této místnosti se nacházelo tzv. pojízdné lešení, jednatel žalované
výslovně zakázal poškozenému toto lešení používat, poškozený pracoval sám, bez
jakékoliv kontroly, tentýž den v 11.42 hodin byl poškozený nalezen třetí osobou
mrtev, k úmrtí poškozeného došlo okolo 11.15 hodin v důsledku pádu z výšky, v
pitevním protokolu je za příčinu smrti označena srdeční a dechová
nedostatečnost při terminální aspiraci krve a toxikologickým vyšetřením krve
odebrané při pitvě bylo zjištěno 2,19 g/kg alkoholu, ze znaleckého posudku bylo
zjištěno, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo udušení z vdechnutí
krve do plic v přímé souvislosti s poraněním obličeje tupým násilím (velké
intenzity), pádem z výše na obličejovou část hlavy, nikoliv pádem lešení na
poškozeného.
A) k otázce hodnocení výpovědi účastníka jako důkazního prostředku
18. Ohledně charakteru a významu důkazu výslechem účastníka řízení
dovolací soud stabilně poukazuje na to, že výpověď účastníka řízení je
koncipována v ustanovení § 131 o. s. ř. jako podpůrný důkazní prostředek, k
jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li
dokazovanou skutečnost prokázat jinak (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010), přičemž výslech účastníka
zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení;
přihlédnout je k tomu třeba pouze tehdy, pokud účastník v rámci své výpovědi
tak učiní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 1171/2014). Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku v této věci ze
dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021-200, dovodil, že pokud nebylo možno
zjistit obsah rozhovoru jednatele žalované a poškozeného jinými důkazními
prostředky (protože například nikdo jiný u rozhovoru nebyl), je možno vyjít i z
výpovědi účastníka, kterou je však nutno velmi pečlivě a ve všech souvislostech
vyhodnotit zejména z hlediska její pravdivosti a věrohodnosti (především s
přihlédnutím k zájmu účastníka na výsledku sporu) a v kontextu jiných
(nepřímých) důkazů, které skutkový rámec dokreslují.
19. Odvolací soud dospěl k závěru, že „výpověď jednatele lze považovat
za pravdivou, neboť je ve shodě s dalšími nepřímými důkazy“, soud prvního
stupně „vyslechl jednatele žalované opakovaně“, „z výslechu jednatele nelze
učinit takové poznatky, které by vedly k závěru o klamavosti, nejistotě,
nevěrohodnosti jeho výpovědi“, „výpověď S. D., učiněná v den události, je ve
shodě s výpovědí jednatele žalované, že žalovaná malovala prostory dva dny před
událostí, tj. o víkendu“, „sdělení elektrikářů Š. H. a P. R. je ve shodě s
výpovědí jednatele žalované, že poškozenému udělil pokyn malovat stěny do výše
150 cm“, „podporují závěr, že výpověď jednatele žalované je věrohodná“, „v
řízení nebyl proveden takový důkaz, který by vyvracel nebo zpochybňoval výpověď
jednatele žalované“, „pochybnosti o pravdivosti jeho výpovědi nevyplývají ani z
obsahu spisu“, „není důvod nevěřit jednateli žalované, že před započetím prací
proškolil poškozeného o bezpečnosti práce a udělil mu pokyn provádět výmalbu
pouze ze země do výše 150 cm“, ,,znaleckým posudkem bylo jednoznačně prokázáno,
že poškozený si zranění způsobil pádem z výše na obličejovou část hlavy,
nikoliv že bylo způsobeno pádem lešení na poškozeného“. Odvolací soud dále
dovodil, že „po žalované nelze za situace, kdy poškozený nevykonával práci na
rizikovém pracovišti, práce, kterou měl vykonávat, nebyla riziková, ani před
zahájením výkonu práce nejevil známky opilosti, důvodně požadovat, aby její
jednatel setrval s poškozeným na pracovišti a nepřetržitě ho kontroloval“, a že
„žalovaná se zprostila odpovědnosti za vzniklou škodu zcela, neboť jedinou
příčinou škody bylo, že poškozený porušil pokyny žalované, když vstoupil na
pojízdné lešení, ačkoliv neměl, zároveň se uvedl do stavu těžké opilosti, a v
tomto stavu z lešení spadl, přičemž žalovaná nemohla škodě zabránit“.
20. Z obsahu spisu však vyplývá, že při výslechu jednatele žalované
(jako účastníka řízení) na jednání před soudem prvního stupně dne 21. 8. 2020
(č. l. 126) V. H. vypověděl, že „lešení patřilo panu D.“, „lešení jsme
nesestavovali my, to sestavovala firma pana D.“ (i když do úředního záznamu o
podání vysvětlení ze dne 29. 5. 2018 a úředního záznamu o provedených úkonech
stálé výjezdové skupiny ze dne 29. 5. 2018 uvedl, že na místo nastoupili v
pátek, byli tam přes víkend i v pondělí, lešení postavili sami v pátek), dále
„pana T. jsem viděl poprvé, tak jsem mu vysvětlil, co má dělat, poučil jsem ho
o bezpečnosti práce, podepsal mi nějaký papír týkající se bezpečnosti práce,
který jsem nechal v šatně (…), jakmile jsem se k tomu papíru dostal, tak jsem
ho poslal na inspektorát práce“ (opět v rozporu s úředním záznamem o podání
vysvětlení ze dne 29. 5. 2018, kde uvedl, že „nic nebylo písemně“, a v rozporu
s úředním záznamem o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny ze dne 29. 5. 2018, kde uvedl, že „o bezpečnosti práce i konkrétních úkolech byl brigádník
řádně zatím pouze ústně proškolen“). Na jednání dne 9. 6. 2022 (č. l. 226) při
výslechu jednatele žalované V. H. vypověděl: „my jsme 2 dny předtím udělali
stropy a stěny a on měl vymalovat do výšky 1,5 metru“, „pokyny jsem mu dával v
ukrajinštině“, „zda je pochopil, uvádím, že asi ne, protože na to lešení měl
zakázáno lézt“, „nebylo ten den připravené, bylo bokem“, „pan T. byl pod
kontrolou, byl tam pan D., byl tam mistr“, „pak mi pan D. říkal, že ho každou
chvíli viděl“, „mám připravené papíry, takové školení o bezpečnosti práce a on
všechno viděl, probírali jsme to, pak to podepsal …“, uvedená výpověď jednatele
žalované je tak v rozporu s výpovědí svědka S. D., který naopak na jednání dne
21. 8. 2020 vypověděl „já jsem tam byl daného dne úplně náhodou … proto, že
jsme chtěli do firmy přijmout pana F. … šel jsem mu ukázat to staveniště“, „my
jsme firmě žalované to lešení půjčili, sestavovali si ho již sami“, „na stav
prováděných stavebních prací, konkrétně výmalby, v době, kdy jsme našli pana
T., tak k tomu se skutečně nejsem schopen vyjádřit, neboť jsme se soustředili
na oživování jmenovaného“. Svědek V. K. (policista z výjezdové skupiny)
vypověděl, že „do jaké výšky byla mokrá barva ... to už si opravdu
nevzpomínám“, „místnost byla hodně členitá …, byla i dost vysoká, asi 4,5 metru
… byla volně přístupná“, „přítomný pán (jedná se o jednatele žalované pozn. dovolacího soudu) nám řekl, že poučil toho mrtvého o bezpečnosti práce … měl
snad pracovat do výšky 1,4 metru“. V úředním záznamu Policie ČR ze dne 30. 5. 2018 se uvádí, že „dotazem na místě dvou přítomných elektrikářů, kteří byli
naposledy na místě (v 6. poschodí) kolem půl desáté dopoledne, bylo zjištěno,
že zesnulý prováděl bílení sám, a to bylo ze země, že by používal lešení, to
neviděli“. Výpověď jednatele žalované je tak v rozporu s výpovědí svědka S. D. (ohledně postavení lešení, kontrolování poškozeného), svědek ani neuvedl, „do
jaké výše bylo vymalováno“ a že “žalovaná malovala prostory dva dny před
událostí“. Svědek V. K.
(policista z výjezdové skupiny) si rovněž nevzpomněl
„do jaké výše byla mokrá barva“ a jeho výpověď ohledně „poučení o bezpečnosti
práce a práce do výšky 1,4 metru“ byla pouze opakování sdělení, které mu řekl
sám jednatel žalované poté, co viděl poškozeného mrtvého. Ani dva elektrikáři,
kteří viděli poškozeného naposledy, když procházeli 6. patrem, neviděli, že by
lezl nebo byl na lešení. V soudním spise se nenachází ani žádný písemný záznam
o poučení a proškolení o bezpečnosti práce poškozeného jednatelem žalované, jak
o něm vypovídal jednatel žalované opakovaně před soudem prvního stupně. Odvolací soud ani soud prvního stupně se uvedenými nesrovnalostmi nezabývaly a
v odůvodněních svých rozsudků nijak nevypořádaly.
21. Pakliže ovšem soudy obou stupňů při hodnocení věrohodnosti
účastnické výpovědi jednatele žalované (především s přihlédnutím k zájmu
účastníka na výsledku sporu) nevzaly v úvahu v předchozím odstavci uvedené
rozpory, není jejich hodnocení této výpovědi [ve vztahu ke zjištění právně
nejvýznamnějších skutečností pro prokázání obrany žalované (k tomu viz dále)] v
souladu s výše uvedenými judikaturními závěry (viz bod 18 tohoto odůvodnění).
22. Dovolání je tak ve vztahu k řešení výše uvedené otázky důvodné.
B) k otázce zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou
pracovním úrazem v důsledku porušení právních, nebo ostatních předpisů anebo
pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
23. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen
nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem,
jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v
přímé souvislosti s ním.
24. Podle ustanovení § 270 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel se zprostí
povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla
a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní
předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně
vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance
nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě
nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou
škody nebo nemajetkové újmy.
25. Podle ustanovení § 270 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se zprostí
povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla
a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto
skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo b) proto, že
si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé,
že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel
vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu
na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a
jednání vyplývající z rizika práce.
26. Podle ustanovení § 270 odst. 3 zák. práce zprostí-li se
zaměstnavatel povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, je
povinen určit část, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v
případě uvedeném v odstavci 2 písm. b) je však povinen zaměstnavatel uhradit
alespoň jednu třetinu škody nebo nemajetkové újmy.
27. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je
vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele;
zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno
jeho případné zavinění. Ustanovení § 270 zák. práce však umožňuje, aby se
zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela
nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v
zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je
buď porušení bezpečnostních předpisů, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto
důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti
zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody
přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou
liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost. V případě, kdy se zaměstnavatel
brání existencí liberačních důvodů, je třeba nejprve prokázat, že poškozený
zaměstnanec byl řádně seznámen s bezpečnostními předpisy a že jejich znalost a
dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány (srov. též závěry učiněné
ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 19. 6. 1980, sp. zn. Cpj
11/80, které bylo uveřejněno pod č. 28/1980 Sb. rozh. obč., z nichž vyplývá, že
soud musí zjišťovat, který konkrétní předpis zaměstnanec porušil, zda s ním byl
seznámen, zda zaměstnavatel jeho znalost soustavně vyžadoval a jeho dodržování
kontroloval, až potom posoudí míru zavinění, že nedostatek soustavné kontroly a
nevyžadování dodržování bezpečnostních předpisů má za následek, že úplné
zproštění odpovědnosti zaměstnavatele je vyloučené, a závěry občanskoprávního
kolegia bývalého Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 1963, sp. zn. 1 Cp 42/62,
uveřejněné pod č. 32/1963 Sb. rozh. obč., k formě a obsahu pokynů k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, uveřejněný pod č. 33/2013 v časopise
Soudní judikatura). Důkaz o splnění všech uvedených podmínek je tak condicio
sine qua non možnosti dílčího či úplného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele
za škodu (újmu) způsobenou pracovním úrazem.
28. Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se
zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má
zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto
povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) – srov. například ve vztahu
k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce závěry učiněné v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1265/96,
uveřejněném pod č. 34/1997 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3792/2015.
29. Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že podmínkou toho,
aby se zaměstnavatel zcela zprostil odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci
pracovním úrazem z důvodu uvedeného v ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zák.
práce, je zaviněné porušení právních nebo ostatních předpisů nebo pokynů k
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci postiženým zaměstnancem,
ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně
vyžadovány a kontrolovány, a to, že toto porušení bylo jedinou příčinou škody
(srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp.
zn. 21 Cdo 2907/2012, nebo ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v
předchozím zákoníku práce odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8.
2016, sp. zn. 21 Cdo 3792/2015). Bylo-li zaviněné porušení právních nebo
ostatních předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci postiženým zaměstnancem, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, pouze jednou
z příčin škody, zprostí se zaměstnavatel odpovědnosti za škodu vzniklou
zaměstnanci pracovním úrazem jen zčásti [§ 270 odst. 2 písm. a) zák. práce].
Byla-li jednou z příčin škody vzniklé pracovním úrazem jiná okolnost než
porušení bezpečnostních předpisů nebo pokynů zaměstnancem (anebo jeho opilost),
nemůže se zaměstnavatel zcela zprostit odpovědnosti za tuto škodu. Zprostí-li
se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese
zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v ustanovení 270
odstavec 2 písm. b) zák. práce však zaměstnavatel uhradí alespoň jednu třetinu
škody (§ 270 odst. 3 zák. práce).
30. Pro zproštění zaměstnavatele z jeho odpovědnosti (a to – na rozdíl
od dřívější právní úpravy – ani z hlediska zproštění částečného) nepostačuje
zjištění, že zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy
anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se kterými
musel být především řádně seznámen, ale dále je zapotřebí, aby zaměstnavatel
prokázal, že znalost a dodržování zásad bezpečné práce vyžadoval a kontroloval,
že zaměstnavatel má zájem, aby se podle těchto zásad postupovalo i v praxi.
Zaměstnavatel (jeho vedoucí zaměstnanci) je povinen sledovat, zda zaměstnanci
dodržují předpisy a pokyny, a jejich případné porušení neponechávat bez
povšimnutí. Nejvyšší soud již ve svém odůvodnění předchozího rozsudku v této
věci ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021-200, uvedl, že „liberace
však přichází v úvahu pouze tehdy …, že dodržení (dodržování) takového pokynu
bylo (s přihlédnutím ke konkrétním poměrům zaměstnavatele, dále ke konkrétní
situaci, za níž byl pokyn vydán) kontrolováno“. S odvolacím soudem lze jistě
souhlasit, že není na místě „požadovat, aby její jednatel setrval s poškozeným
na pracovišti a nepřetržitě ho kontroloval“. Jak však jednatel žalované sám
uvedl, poškozeného neznal (poškozený ho sám kontaktoval, zda pro něho nemá
práci), dne 29. 5. 2018 ho viděl poprvé, vyzvedl ho autem okolo 6.45 hodin na
zastávce tramvaje v Praze 9 a odvezl do areálu XY, kde mu ukázal, kde a co má
dělat, poté ho ponechal samotného a opustil budovu asi v 7.30 hodin. Poškozený,
do doby nástupu do práce fakticky pro zaměstnavatele neznámý, zůstal na
pracovišti sám, bez jakéhokoli dohledu (jednalo se o vyklizený prostor
kanceláří a skladů v 6. poschodí s vysokými stropy cca 4 metry, v místnosti se
nacházelo kovové pojezdové lešení s údajně nezaaretovanými pojezdovými
kolečky). S ohledem na skutečnost, že doposud zůstal otevřený závěr odvolacího
soudu o pravdivosti výpovědi jednatele žalované o tom, jaký pokyn k rozsahu
výmalby místnosti poškozenému skutečně udělil (srov. body 20, 21 a 22 tohoto
odůvodnění), nelze tak zatím učinit jednoznačný závěr o (ne)bezpečnosti
pracovního prostředí a ani o tom, zda bylo nezbytné (pro účely zjištění
liberačního důvodu) poškozeného zaměstnance v průběhu jeho pracovního výkonu
kontrolovat či nikoliv (je prokázáno, že nikdo, resp. zaměstnavatel nebo jím
pověřený jiný zaměstnanec, poškozeného při práci po celou dobu nezkontroloval a
nepřesvědčil se, zda dodržuje údajně udělený pokyn nepoužívat lešení).
31. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel
zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má zaměstnavatel. Jak však
bylo výše uvedeno, vzhledem k tomu, že vyhodnocení výpovědi jednatele žalované
odvolacím soudem ve vztahu ke zjištění právně nejvýznamnějších skutečností pro
prokázání obrany žalované jako pravdivé a věrohodné nebylo shledáno v souladu s
judikaturními závěry dovolacího soudu (viz body 20, 21 tohoto odůvodnění),
nelze mít (zatím) za správný závěr odvolacího soudu, že se žalovaná zcela
zprostila odpovědnosti za škodu.
32. Dovolání je tak i ve vztahu k řešení výše uvedené otázky důvodné.
C) k otázce zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním
úrazem v důsledku opilosti postiženého zaměstnance
33. Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že důvodem, pro který se
zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela
zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů (pokynů),
nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody.
Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin
škody bylo více, ale že uvedené důvody [porušení bezpečnostních předpisů
(pokynů) nebo opilost zaměstnance] přesto byly jednou z příčin škody (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21
Cdo 1739/2016, k některým dalším otázkám uplatňování ustanovení zákoníku práce
o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání
srovnej již zmíněné stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 19. 6.
1980, sp. zn. Cpj 11/80, které bylo uveřejněno pod č. 28/1980 Sb. rozh. obč., a
v něm uvedený závěr, že prokáže-li organizace, že opilost byla jednou z příčin
pracovního úrazu pracovníka, zprostí se odpovědnosti zčásti). Zprostí-li se
zaměstnavatel z uvedených důvodů odpovědnosti zčásti, určí se část škody,
kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění (srov. § 367 odst. 3 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, nyní
ustanovení § 270 odst. 3 zákoníku práce). O vztah příčinné souvislosti mezi
opilostí zaměstnance a škodou vzniklou pracovním úrazem se jedná tehdy,
vznikla-li škoda následkem opilosti zaměstnance, tj. bez opilosti zaměstnance
by škoda nevznikla tak, jak vznikla. Postup při zjišťování této příčinné
souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné
souvislosti a zkoumat ji izolovaně, pouze z hlediska jejích příčin. Protože
příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde ve své podstatě
o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné
souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu)
je třeba sledovat ty příčiny a následky, které jsou důležité pro zproštění se
odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu ze strany zaměstnavatele (srov.
mutatis mutandis například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp.
zn. 21 Cdo 1222/2008, který byl uveřejněn pod č. 79/2009 v časopise Soudní
judikatura).
34. Vzhledem k tomu, že příčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti,
bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, je třeba zvážit veškeré příčiny,
které se na vzniku škody podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinu jedinou,
nýbrž o jednu z nich, která se spolupodílela na nepříznivém následku, o jehož
odškodnění jde (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022,
sp. zn. 21 Cdo 447/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020,
sp. zn. 21 Cdo 1633/2019).
35. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se pouze omezily na
konstatování, že poškozený zaměstnanec byl ve stavu „těžké opilosti“ (srov. bod
23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 25 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu), aniž by zjišťovaly, jakým způsobem tento stav působil na
jednání konkrétního poškozeného (s ohledem na jeho tělesnou konstituci a další
konkrétní okolnosti) a zda s ohledem na mechanismus vzniku škody byla opilost
jedinou či jednou z příčin vzniku škody, tedy zda s ohledem na konkrétní
projevy těžkého stupně opilosti (ve vztahu k konkrétnímu poškozenému
zaměstnanci) je nepochybné, že duševní funkce poškozeného a jeho celková
pohotovost byly tak významně sníženy, že s vysokou pravděpodobností hraničící s
jistotou byla opilost jedinou příčinou (jednou z příčin) vzniku škody.
Vyhodnocení této okolnosti odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné.
36. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nejsou dány ani podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
37. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2025
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu