21 Cdo 472/2018-183
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce P. C., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem
v Příbrami, Zahradnická č. 74, proti žalovanému Kámen Hudčice, s. r. o. se
sídlem v Hudčicích č. 74, IČO 25075799, zastoupenému Mgr. Radovanem Hrubým,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1003/3, o 252 000 Kč s
příslušenstvím, za účasti České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená
č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené
u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 21/2017, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2017 č. j. 23 Co
240/2017-131, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 21.
března 2017 č. j. 5 C 21/2017-59 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Příbrami k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 25. 1. 2017
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.
1. 2014 do 31. 12. 2016 částku 252 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z
částky 75 000 Kč ode dne 1. 1. 2015, z částky 84 000 Kč ode dne 1. 1. 2016 a z
částky 92 400 Kč ode dne 1. 1. 2017 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím,
že je bývalým zaměstnancem právního předchůdce žalovaného a že pobírá náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nemoci z
povolání, kterou mu vyplácí vedlejší účastník, avšak v nesprávné výši. Uvedl,
že je od roku 1998 zařazen v evidenci uchazečů o zaměstnání a že je na základě
růstu minimální mzdy neoprávněně krácen jeho zákonný nárok na náhradu za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nevyváženosti mezi
valorizací průměrného výdělku a výší každoročně vyhlašované minimální mzdy, kdy
se jeho rozhodný výdělek od doby vzniku nároku zvýšil o cca 100 % (z 9 000 Kč
na 21 727 Kč) oproti výši minimální mzdy, která se zvýšila cca o 400 % (z 2 200
Kč na 9 900 Kč). Má za to, že od průměrného výdělku před vznikem škody má být
odpočítáván fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy ke dni zařazení do evidence
na úřadu práce a že tato výše má zůstat neměnná po celou dobu evidence, neboť
postupem, kdy je odečítána minimální mzda stanovená nařízením vlády pro
příslušné období, je žalobce rok od roku stále více poškozován a není naplněn
úmysl zákonodárce zachovat poškozenému pracovníkovi shodnou životní úroveň s
životní úrovní před vznikem škody.
Žalovaný zejména uvedl, že na určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti vyplácené žalobci nemá žádný vliv, neboť ji
stanovuje pojistitel a nikoli pojistník, že podle konstantní judikatury
Nejvyššího soudu je při určení výše minimální mzdy třeba vycházet z právní
úpravy obsažené v nařízení vlády č. 567/2006 Sb., a to ve znění předpisu
stanovujícího aktuální výši minimální mzdy pro období, za které je nárok
přiznáván, a že tento výklad je logický a správný, neboť minimální mzda má v
rámci výpočtu nároku na odškodnění za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti představovat minimální možný příjem, kterého by mohl žalobce v
daném období dosáhnout.
Vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení nároku a uvedl, že zákoník práce
upravuje nárok zaměstnance, který je evidován na úřadu práce, tak, že za
výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje
výdělek ve výši minimální mzdy, jejíž výše je upravena platným nařízením vlády
(§ 111 zákoníku práce), a že postupem, který uplatňuje žalobce, by docházelo
pouze ke zvyšování renty v důsledku valorizace rozhodného výdělku a ke
zvýhodnění poškozených evidovaných na úřadu práce oproti poškozeným, kteří se
uplatnili na trhu práce a dosahují výdělků minimálně ve výši aktuální minimální
mzdy.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 21. 3. 2017 č. j. 5 C 21/2017-59
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů
řízení žalovanému 36 425 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Velíška a vedlejšímu
účastníkovi 783 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 5. 8. 1996 žalobu
proti právnímu předchůdci žalovaného o náhradu škody, která mu začala vznikat
po zjištění nemoci z povolání a přeřazení na práci dělníka dne 11. 12. 1995, že
řízení bylo zastaveno na základě plnění, které začal poskytovat vedlejší
účastník, že žalobce je od roku 1998 evidován na úřadu práce a že nepobírá
invalidní důchod. Dovodil, že žalobci vznikl nárok na odškodnění podle
ustanovení § 195 zákoníku práce, neboť u něj byla zjištěna nemoc z povolání, že
vedlejší účastník provádí výpočet škody v souladu s platnými právními předpisy
a judikaturou Nejvyššího soudu a že pro výklad podávaný žalobcem není opora v
právních předpisech.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne
17. 10. 2017 č. j. 23 Co 240/2017-131 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o náhradě nákladů řízení jen tak, že žalobce je povinen zaplatit na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovanému 9 106 Kč a
vedlejšímu účastníkovi 428 Kč, jinak jej potvrdil a uložil žalobci povinnost
zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 5 832 Kč k rukám
advokáta JUDr. Jiřího Velíška a vedlejšímu účastníkovi 150 Kč. Vycházel ze
zjištění, že ztráta na výdělku v souvislosti s utrpěným úrazem (správně nemocí
z povolání) začala žalobci vznikat 11. 12. 1995 až po skončení pracovního
poměru u právního předchůdce žalovaného a až poté, kdy byl u nového
zaměstnavatele HERLIN spol. s r. o. převeden na jinou, méně placenou práci, že
naposledy uzavřený pracovní poměr (u zaměstnavatele HERLIN spol. s r. o.)
skončil výpovědí ze strany zaměstnavatele pro nadbytečnost, že od září 1998 je
žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a že od 19. 1. 2016 mu byl
přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Dovodil, že je-li
žalobce veden jako uchazeč o zaměstnání již téměř dvacet let a teprve od 19. 1.
2016 mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, nelze
shledat příčinnou souvislost mezi tím, že nedosahuje žádného výdělku, a jeho
zdravotním stavem, ale je možné vycházet z toho, že důvodem nedosahování
žádného výdělku je jednak situace na trhu práce a jednak jsou možné i
subjektivní důvody žalobce, pro které není zaměstnán. Dospěl k závěru, že má-li
náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nahradit
poškozenému zaměstnanci újmu, která mu vznikla tím, že nemůže dosahovat výdělků
jako před úrazem či vznikem nemoci z povolání, je třeba od průměrného
valorizovaného výdělku před vznikem škody odečíst vždy aktuální výši minimální
mzdy stanovenou nařízením vlády, neboť minimálně této mzdy by poškozený
zaměstnanec mohl dosáhnout nebýt neuspokojivé situace na trhu práce či jiných
subjektivních důvodů, pro které této mzdy nedosahuje. Dodal, že na základě
ustanovení § 263 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, by byl nárok
uplatněný žalobcem – náhrada za ztrátu na výdělku za rok 2014 – k námitce
žalovaného shledán promlčeným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které podle
svého obsahu směřuje proti výroku o věci samé. Namítá, že rozhodnutí odvolacího
soudu je v rozporu s ustanovením § 271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, a se zákonným ustanovením upravujícím změnu poměrů v tom, že
změna právního předpisu není podstatnou změnou poměrů na straně poškozeného ve
smyslu ustanovení § 271u odst. 2 zákoníku práce, že od průměrného výdělku pro
náhradu za ztrátu na výdělku má být odpočítáván fiktivní výdělek ve výši
minimální mzdy ke dni zařazení do evidence na příslušném úřadu práce jako
uchazeče o zaměstnání a tato výše má zůstat neměnná po celou dobu této
evidence, že růst minimální mzdy nesmí mít negativní dopad na žalobce, kterému
je neoprávněně krácen jeho zákonný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovněprávní odpovědnosti jako
odpovědnosti objektivní, že stejný názor jako žalobce sdílí i Ministerstvo
práce a sociálních věcí a veřejná ochránkyně práv a že druhá z pojišťoven
vyplácejících náhrady na základě zákonného pojištění odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech či nemocech z povolání –
„Kooperativa a. s.“ – provádí výpočet náhrady za ztrátu na výdělku shodně tak,
jak jej nárokuje žalobce. Uvádí, že v průběhu řízení mu byla v příčinné
souvislosti s nemocí z povolání přiznána invalidita prvního stupně zpětně od
19. 1. 2016 s tím, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
poklesla jeho pracovní schopnost o 45 %, že na základě pravidelného lékařského
vyšetření, které podstoupil po rozhodnutí odvolacího soudu dne 20. 11. 2017, mu
bylo doporučeno pracovní zařazení na zkrácený pracovní úvazek a že z potvrzení
úřadu práce ze dne 28. 4. 2017 vydaného na základě přiznání invalidity a
lékařské zprávy MUDr. Stanislava Šatopleta ze dne 24. 3. 2017 vyplývá, že pro
něj není možné zajistit ani zaměstnání na zkrácený pracovní úvazek. Má za to,
že je nutné brát v úvahu, že v poměru ke zdravým pracovníkům, kteří se také
evidují jako uchazeči o zaměstnání u příslušných úřadů práce, je handicapován
svým zdravotním postižením, a proto je třeba se dále zabývat zjištěním, zda
nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou nezaměstnaností, nebo zda
je dána právě a jen důsledkem onemocnění nemocí z povolání. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce s ohledem na správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zamítl. Uvedl mimo jiné, že posuzovaná otázka
hmotného práva již byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu výslovně
řešena, a to se stejnými závěry, k jakým dospěly soud prvního stupně a soud
odvolací, že vedlejší účastník provádí výpočet náhrady za ztrátu na výdělku
podle účinných právních předpisů v souladu například s rozsudkem Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 1647/2015 a že převzetí právního názoru dovolatele by
značně finančně znevýhodnilo osoby, které aktivně pracují, oproti osobám, které
jsou vedeny jako uchazeči o práci.
Vedlejší účastník zejména uvedl, že v dané věci není naplněn žalobcem uvedený
dovolací důvod, naopak má za to, že ustálená judikatura dovolacího soudu
dospěla k závěru, že za výdělek po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání se v
případě, kdy je poškozený zaměstnanec evidován jako uchazeč o zaměstnání u
příslušného úřadu práce, považuje fiktivní výdělek, kterým je minimální mzda ve
výši podle ustanovení § 111 odst. 2 zákoníku práce a ustanovení § 2 a 4
nařízení vlády č. 567/2006 Sb., že tak jak se mění výchozí výdělek
valorizacemi, výše invalidního důchodu i výše dosahovaného výdělku, je nutno
zohlednit i měnící se výši minimální mzdy s ohledem na dané období a že účelem
náhrady za ztrátu na výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci,
který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání
dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením, nikoli zvýhodnit postavení
poškozených evidovaných na úřadu práce, kteří by dosahovali vyšších náhrad za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti oproti poškozeným, kteří se
uplatnili na trhu práce a dosahují výdělků minimálně ve výši aktuální minimální
mzdy; skutečnost, že žalobce je téměř 20 let evidován jako uchazeč o
zaměstnání, nelze zohlednit v rámci náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti z titulu nemoci z povolání, a to z důvodu nedostatku
příčinné souvislosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po tomto dni (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení
otázky hmotného práva, jaká výše minimální mzdy se použije pro stanovení
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu
ustanovení § 371 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 30. 9. 2015 (§ 271b odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1.
10. 2015). Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky (aniž by mohl přihlížet k tvrzení dovolatele o lékařském
vyšetření, které podstoupil po rozhodnutí odvolacího soudu dne 20. 11. 2017 a
které je novou skutečností uplatněnou v dovolání v rozporu s ustanovením § 241a
odst. 6 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, za
jakou dobu se žalobce domáhá nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, jehož základ se posuzuje podle dřívějších předpisů (k
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 796/2014)
– podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015
(pro doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 2014 do 30. 9.
2015) a do 31. 12. 2016 (pro doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od
1. 10. 2015 do 31. 12. 2016).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje
skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu
(nemoci z povolání) snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu
na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není
schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem (nemocí z
povolání) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající
ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání
invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví – jak vyplývá z ustanovení §
371 zákoníku práce, popřípadě od 1. 10. 2015 z ustanovení § 271b zákoníku práce
– zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem
škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po
zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu
poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Tímto způsobem jsou vyjádřeny
snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a
jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání)
stejný výdělek jako před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a nemocí z
povolání se jedná pouze tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo
úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by
ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla).
Jednotlivé složky, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti, jsou tedy průměrný výdělek před vznikem škody,
výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání,
popřípadě invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu. Výdělkem, který je nepřesně označován jako výdělek dosahovaný po pracovním
úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, se rozumí – důsledně vzato – výdělek,
který zaměstnanec dosahuje vzhledem ke snížení své pracovní schopnosti
následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) při výkonu méně placené práce po
vzniku nároku na náhradu škody na výdělku nejen bezprostředně po úrazu (po
zjištění nemoci z povolání), ale třeba i s časovým odstupem po pracovním úrazu
(po zjištění nemoci z povolání). Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem
škody a poté dosahovaným nižším výdělkem je vyjádřeno snížení pracovní
způsobilosti zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká.
Tato konstrukce ovšem může být funkční pouze za předpokladu, že zaměstnanec má
skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci (je-li taková práce k dispozici)
a že je vůbec schopen a ochoten jinou méně placenou práci vykonávat. Pro
některé situace, kdy zaměstnanec nedosahuje výdělek po pracovním úrazu nebo po
zjištění nemoci z povolání, zákon stanoví, co se považuje za výdělek po
pracovním úraze nebo po zjištění nemoci z povolání.
Podle ustanovení § 371 odst. 3 zákoníku práce (§ 271b odst. 3 zákoníku práce ve
znění účinném od 1. 10. 2015) náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i
zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po
pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši
minimální mzdy (§ 111). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem
o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za
trvání pracovního poměru.
Uvedené ustanovení dopadá na situaci, kdy poškozený zaměstnanec, který po
pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat
dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné
z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek
pracovních příležitostí, tedy situaci, kdy poškozený zaměstnanec má zájem
využít pracovním úrazem nebo nemocí z povolání sníženou (omezenou) pracovní
způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné
zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není
volné místo, které by mohl zastávat). Z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou
pracovním úrazem (nemocí z povolání) však nemůže být zaměstnanci, který pro
následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) není schopen konat dosavadní
práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních
příležitostí nemůže po pracovním úrazu (po zjištění nemoci z povolání) mít
příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Z uvedeného v první řadě vyplývá, že výdělek ve výši minimální mzdy se
nepovažuje za výdělek poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání
proto, že by šlo (mohlo jít) o následek nemoci z povolání. Důvod, proč je při
určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uvažováno
s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po zjištění nemoci z
povolání, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v
evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádného výdělku (a to nikoliv z
důvodu následků nemoci z povolání, ale v důsledku nedostatku vhodných
pracovních příležitostí), a že žádný zaměstnanec, který by byl - kdyby to
umožňoval stav trhu práce - zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu
založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže
dosahovat nižší mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracích konaných mimo
pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v
ustanovení § 371 odst. 3 větě první zákoníku práce (§ 271b odst. 3 větě první
zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015) tak vytváří fikci výše výdělku
poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec
je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci
uchazečů o zaměstnání.
Minimální mzda, která je za podmínek stanovených v ustanovení § 371 odst. 3
zákoníku práce (§ 271b odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015)
výdělkem po pracovním úraze, je nejnižší přípustná výše odměny za práci v
základním pracovněprávním vztahu, tj. v pracovním poměru a v právním vztahu
založeném dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr; mzda, plat nebo
odměna z dohody nesmí být nižší než minimální mzda (srov. § 111 odst. 1 větu
první a druhou zákoníku práce). Výši základní sazby minimální mzdy a dalších
sazeb minimální mzdy odstupňovaných podle míry vlivů omezujících pracovní
uplatnění zaměstnance a podmínky pro poskytování minimální mzdy stanoví na
základě zmocnění v ustanovení § 111 odst. 2 zákoníku práce vláda nařízením.
S názorem dovolatele, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti poškozeného zaměstnance, který je evidován na úřadu
práce, má být od průměrného výdělku před vznikem škody odpočítáván fiktivní
výdělek ve výši minimální mzdy stanovené ke dni zařazení poškozeného
zaměstnance do evidence u příslušného úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání a
že výše tohoto fiktivního výdělku má zůstat neměnná po celou dobu této
evidence, dovolací soud nesouhlasí.
Vzhledem k tomu, že minimální mzda vyjadřuje - jak vyplývá z výše uvedeného -
výdělek, který by poškozený zaměstnanec dosahoval (mohl dosáhnout) v pracovním
poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo
pracovní poměr, kdyby mu to umožnil trh práce, je nutné při určení výše
minimální mzdy pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti vždy vycházet z nařízení vlády o minimální mzdě ve znění
účinném v době, za jakou je náhrada za ztrátu na výdělku požadována, neboť
právě takovou mzdu (plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní
poměr) by si poškozený zaměstnanec mohl v daném období jako nejnižší možnou
vydělat. Pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení
pracovní neschopnosti v roce 2014 je proto třeba postupovat podle nařízení
vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o
vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve
ztíženém pracovním prostředí (dále jen „nařízení vlády o minimální mzdě“), ve
znění účinném v době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, pro stanovení výše náhrady
za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2015 je
nutné postupovat podle nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době
od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 a pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku
žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2016 je nutné postupovat podle
nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době od 1. 1. 2016 do 31.
12. 2016.
Odvolací soud – přestože dospěl ke správnému závěru, že od průměrného
valorizovaného výdělku žalobce před vznikem škody je třeba odečíst vždy
„aktuální“ výši minimální mzdy stanovenou nařízením vlády o minimální mzdě –
však nevzal náležitě v úvahu, že minimální mzda upravená v ustanovení § 2
nařízení vlády o minimální mzdě představuje jen základní sazbu minimální mzdy
pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin a že ustanovení § 4 tohoto
nařízení vlády upravuje samostatnou zvláštní sazbu minimální mzdy a nejnižší
úrovně zaručené mzdy při omezeném pracovním uplatnění zaměstnance. Pro
zaměstnance, kteří jsou poživateli invalidního důchodu, je sazba minimální mzdy
pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin vyjádřena v ustanovení § 4 odst.
1 nařízení vlády o minimální mzdě jinou částkou než pro ostatní zaměstnance v
ustanovení § 2 tohoto nařízení vlády. Dovolací soud v tomto směru již v
minulosti dovodil, že za výdělek po pracovním úraze (po zjištění nemoci z
povolání) se považuje ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 části první věty za
středníkem zákoníku práce výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby,
kterou se řídí minimální mzda poškozeného zaměstnance podle ustanovení § 111
odst. 2 zákoníku práce a podle ustanovení § 2 a 4 nařízení vlády o minimální
mzdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo
29/2013). Vzhledem k tomu, že žalobce byl – jak plyne ze skutkových zjištění
odvolacího soudu - od 19. 1. 2016 poživatelem invalidního důchodu pro
invaliditu prvního stupně, není možné od tohoto dne považovat za jeho výdělek
po zjištění nemoci z povolání základní sazbu minimální mzdy uvedenou v
ustanovení § 2 nařízení vlády o minimální mzdě, nýbrž zvláštní sazbu upravenou
v ustanovení § 4 odst. 1 tohoto nařízení vlády.
Odvolací soud rovněž přehlédl, že základní sazba minimální mzdy zjištěná podle
ustanovení § 111 odst. 2 zákoníku práce a podle ustanovení § 2 a 4 nařízení
vlády o minimální mzdě se použije - jak se výslovně podává z ustanovení § 2
tohoto nařízení vlády - pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin. Jestliže
je poškozený zaměstnanec schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen v kratší
pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek), odpovídá smyslu a účelu náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (jak o tom bylo pojednáno
výše), aby se k této snížené pracovní schopnosti přihlédlo a aby se vycházelo
ze sazby minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při jiné délce pracovní
doby ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 nařízení vlády o minimální mzdě. V tomto
případě se tedy za výdělek po pracovním úraze nebo po zjištění nemoci z
povolání považuje ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 části první věty za
středníkem zákoníku práce (§ 271b odst. 3 části první věty za středníkem
zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015) výdělek ve výši minimální mzdy
určený podle sazby minimální mzdy poškozeného zaměstnance snížené úměrně
zkrácené pracovní době (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016 sp.
zn. 21 Cdo 1647/2015). Odvolací soud měl proto vzít v úvahu lékařskou zprávu
MUDr. Stanislava Šatopleta ze dne 24. 3. 2017, kterou v odvolacím řízení
předložil žalobce a ve které je uvedeno, že žalobce „je schopen vykonávat
výdělečnou činnost mimo jiné jen v podstatně menším rozsahu a intenzitě, tj.
např. na zkrácenou 4 hodinovou pracovní dobu“.
Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že se nezabýval tím, zda žalobce
nepobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ještě
před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání (přestože vycházel ze skutkového
zjištění, že ztráta na výdělku začala žalobci vznikat dne 11. 12. 1995 po
skončení pracovního poměru u právního předchůdce žalovaného a poté, kdy byl u
nového zaměstnavatele HERLIN spol. s r. o. převeden na jinou, méně placenou
práci). V takovém případě by totiž za výdělek žalobce po zjištění nemoci z
povolání nemohl být považován výdělek ve výši minimální mzdy, neboť náhrada za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti by žalobci příslušela – jak
vyplývá z ustanovení § 371 odst. 3 věty druhé zákoníku práce (§ 271b odst. 3
věty druhé zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015) - v takové výši, ve
které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru u zaměstnavatele
HERLIN spol. s r. o.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Příbrami) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu