21 Cdo 1647/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce P. V., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou,
advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží č. 121/3, proti žalované České
pojišťovně, a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 452 72 956, o
odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn.
6 C 300/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 18. prosince 2014 č. j. 22 Co 512/2014-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu (s výjimkou výroku I., kterým byl rozsudek
Okresního soudu ve Svitavách ze dne 4. září 2014 č.j. 6 C 300/2013-82 potvrzen
ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 84.536,- Kč s úroky z
prodlení, a s výjimkou části výroku II., kterým byl změněn ohledně částky
7.475,- Kč s úroky z prodlení tak, že se žaloba zamítá) a rozsudek Okresního
soudu ve Svitavách ze dne 4. září 2014 č.j. 6 C 300/2013-82 v části výroku II.,
jíž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 46.000,- Kč s úroky z prodlení z této
částky a ve výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 222.536,- Kč s úroky z prodlení,
které vyčíslil, jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti za dobu od 1.12.2010 do 31.10.2012. Žalobu odůvodnil tím, že jako
zaměstnanec zaměstnavatele „J. P. – inženýring“, IČO 111 00 834, utrpěl dne
15.12.1993 pracovní úraz. V průběhu doby vedl proti svému zaměstnavateli
několik řízení o odškodnění tohoto pracovního úrazu, naposledy v řízení vedeném
u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 12 C 167/2012 bylo jeho bývalému
zaměstnavateli rozsudkem ze dne 22.4.2013 č.j. 12 C 167/2012-117 uloženo, aby
zaplatil žalobci jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti za dobu od 1.12.2010 do 31.8.2012 částku 222.536,- Kč. Žalobce pak
požádal žalovanou Českou pojišťovnu, aby mu dlužnou částku za zaměstnavatele
uhradila. Ta však sdělila, že nebyla účastníkem ani vedlejším účastníkem
řízení, a proto není rozsudkem vázána a náhradu neposkytne. Vzhledem k tomu, že
podle názoru žalobce jako zaměstnavatel po ukončení konkursu na fyzickou osobu
zanikl, je žalovaná povinna podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č.
125/1993 uvedené plnění poskytnout.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 4. 9. 2014 č. j. 6 C 300/2013-82
řízení „v části týkající se úroků z prodlení, požadovaných za dobu před
24.7.2013“ zastavil (I.), uložil žalované, aby zaplatila žalobci 138.011,- Kč s
ročními úroky z prodlení ve výši 7,75 % z této částky za dobu od 25.7.2013 do
zaplacení (II.), ohledně dalších 84.525,- Kč žalobu zamítl (III.), rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci 18.307,- Kč na náhradě nákladů řízení k
rukám advokáta (IV.) a že je povinna zaplatit České republice na náhradě
nákladů řízení 3.080,- Kč a na soudním poplatku částku 6.901,- Kč (V.). Ve věci
samé dovodil, že zaměstnavatel žalobce Ing. P. ukončil činnost v režimu
živnostenského zákona a z tohoto důvodu je žalovaná v této věci podle
ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. pasivně legitimována,
neboť Ing. P. byl jako zaměstnavatel u žalované pojištěn. O základu nároku bylo
soudem rozhodnuto ve věci sp. zn. 6 C 434/99 tak, že zaměstnavatel žalobce je
za pracovní úraz žalobce ze dne 15.12.1993 plně odpovědný. Za nedůvodnou
považoval vznesenou námitku promlčení nároků, které vznikly před 23.8.2011,
přičemž vyjádřil přesvědčení, že vznesení námitky promlčení je v posuzované
věci výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, a proto považoval uplatněnou
náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 12. 2010 do 31. 10. 2012 za
opodstatněnou. Vycházel z částečného invalidního důchodu ve výši 5.846,- Kč do
konce roku 2011, a ve výši 5.944,- Kč od 1.1.2012, a z toho, že od žalované
obdržel ve shora uvedeném období plnění ve výši 98.060,- Kč. Vycházeje dále z
valorizovaného průměrného výdělku pak zohlednil ještě ve smyslu ustanovení §
371 odst. 3 zák. práce tzv. fiktivní výdělek, neboť žalobci zůstal zachován
určitý pracovní potenciál, jehož nemůže využít jen z důvodu situace na trhu
práce. Vzhledem k tomu, že žalobce byl poživatelem částečného invalidního
důchodu, uvažoval s minimální mzdou „žalobce jako řezníka 9.800,. Kč, avšak
sníženou na 75%“. Protože podle znaleckého posudku byl schopen pracovat jen na
poloviční pracovní úvazek, činila by jeho minimální mzda 3.675,- Kč, tedy za 23
měsíců 84.525,- Kč, a tuto částku bylo třeba při výpočtu náhrady za ztrátu na
výdělku zohlednit.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.12.2014
č.j. 22 Co 512/2014-120 rozsudek Okresního soudu v části odvoláním napadeného
výroku II., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 84.536,- Kč s 7,75%
ročním úrokem z prodlení od 25. 7. 2013 do zaplacení potvrdil (I.) a ve
zbývající části odvoláním napadeného výroku II. změnil rozsudek okresního soudu
tak, že ohledně částky 52.475,- Kč se 7,75% ročním úrokem z prodlení od
25.7.2013 do zaplacení žalobu zamítl (II.), rozhodl že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (III.), že Česká
republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV.) a že žalovaná je povinna
zaplatit České republice 4.230,- Kč na soudním poplatku na účet Okresního soudu
ve Svitavách (V.). Ve věci samé vytkl soudu prvního stupně, že vycházel z
nejnižší úrovně zaručené mzdy žalobce jako řezníka, neboť podle zjištění
takovou práci vykonávat nemůže. Je tedy na místě vycházet pouze z minimální
mzdy, kterou je pak možno krátit jen na 75% a nikoli ještě tuto částku krácenou
o 75% snížit o dalších 50%. Protože není možné vycházet ze mzdy řezníka, bylo
by možno vycházet maximálně například z práce vrátného, kterou podle znaleckého
posudku žalobce vykonávat může, a pro kterou je stanovena minimální mzda
8.000,- Kč. Tento potencionální výdělek, jehož by mohl žalobce dosahovat, se
sníží podle ustanovení § 4 písm. c) nařízení vlády č. 567/2006 Sb. na 75% takže
jako pravděpodobný výdělek je třeba odečítat od valorizovaného výdělku částku
6.000,- Kč měsíčně. Protože jde o odpočet stanovený přímo vyhláškou, není možno
zkoumat, jak to učinil okresní soud, nakolik zůstal u každého konkrétního
poškozeného zachován jeho pracovní potenciál, ale pokud jde o poživatele
invalidního důchodu prvního stupně je podle názoru odvolacího soudu třeba
počítat jako se 75% minimální mzdy člověka bez zdravotního omezení. Jestliže
soud prvního stupně přistoupil ještě k dalšímu snížení odečtením dalších 50%,
pak dvakrát snížil ze stejného důvodu částku, kterou by si potencionálně
žalobce mohl v pracovním poměru vydělat, nebýt nedostatku pracovních
příležitostí. Nařízení vlády č. 567/2006 Sb. počítá s jednotným snížením
minimální mzdy uvažované jako výdělek člověka požívajícího částečný invalidní
důchod na 75% minimální mzdy zdravého člověka, a podle názoru odvolacího soudu
je takové snížení jediné možné. Žalobce si za 23 měsíců mohl vydělat v
pracovním poměru celkem 138.000,- Kč, a domáhal-li se zaplacení 222.536,- Kč,
shledal odvolací soud tento nárok jako celek nedůvodným, neboť „na tuto částku
nemůže být činěn zodpovědným bývalý zaměstnavatel“. Důvodná je proto částka
84.536,- Kč jako rozdíl mezi částkou 222.536,- Kč a částkou 138.000,- Kč.
Dovoláním žalobce napadl tento rozsudek odvolacího soudu „pouze v části výroku
pod bodem II., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba
zamítá ohledně částky 53.475,- Kč s úroky z prodlení, přičemž dovolání směřuje
pouze do zamítavé části výroku ohledně částky 46.000,- Kč s příslušenstvím;
nesměřuje tedy proti té části výroku, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně
7.475,- Kč s úroky z prodlení“. Žalobce odůvodnil dovolání tím, že v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda u osoby,
která je poživatelem invalidního důchodu prvního nebo druhého stupně, lze ve
smyslu nařízení vlády č. 567/2006 Sb. považovat za tzv. fiktivní mzdu částku
odpovídající 75% minimální mzdy, když tato osoba je schopna pracovat za
ulehčených pracovních podmínek pouze na poloviční pracovní úvazek. Soud prvního
stupně z tohoto důvodu započítal jako tzv. fiktivní mzdu částku 3.675,- Kč, a
na rozdíl od toho odvolací soud vycházel z fiktivní mzdy ve výši 6.000,- Kč.
Podle názoru žalobce je při určení náhrady ušlého výdělku třeba brát v úvahu
všechny okolnosti konkrétního případu a přihlížet k tomu, jaká míra pracovní
schopnosti zůstala postiženému zaměstnanci zachována. V daném případě učinil
soud prvního stupně na základě znaleckého posudku skutkový závěr, že žalobce v
důsledku pracovního úrazu není schopen vykonávat své původní zaměstnání, avšak
je schopen vsedě vykonávat jinou, pro něho vhodnou fyzicky nenáročnou práci,
avšak jen na poloviční pracovní úvazek. Podle názoru žalobce neodpovídá
principu plné náhrady škody vzniklé pracovním úrazem, aby v jeho případě, kdy
je jeho pracovní způsobilost takto omezena, byla jako fiktivní mzda odečítána
částka odpovídající 75% minimální mzdy, neboť takovou částku si žalobce s
ohledem na své zdravotní postižení v daném období vydělat nemohl. Podle jeho
názoru je proto třeba jako fiktivní mzdu odečítat částku 4.000,- Kč
odpovídající polovině minimální mzdy, v zaručeném období, které je předmětem
řízení. Jestliže odvolací soud odečítal fiktivní mzdu ve výši 6.000,- Kč
měsíčně, což za 23 měsíců, které jsou předmětem sporu, činilo 138.000,- Kč pak
podle přesvědčení žalobce měla být započtena fiktivní mzda ve výši 4000,- Kč
měsíčně, tj. za celé období 92.000,- Kč. Rozdíl pak činí 46.000,- Kč. Žalobce
navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v tomto rozsahu zrušen, a aby věc
byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné
vyřešení právní otázky, jakou částku (vedle průměrného výdělku před vznikem
škody a invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu) je třeba uvažovat při
výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
zaměstnance, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, jestliže je jeho
pracovní způsobilost zachována jen zčásti. Vzhledem k tomu, že tato otázka
hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu výslovně
řešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující),
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237
o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, za
kterou dobu se žalobce domáhá doplatku náhrady za ztrátu na výdělku za dobu po
skončení pracovní neschopnosti, jejíž základ byl posuzován podle dřívějších
předpisů (podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.1.2016 sp. zn. 21
Cdo 796/2014) - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném
do 31.12.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 155/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů –
dále jen „zák. práce“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobce
utrpěl dne 15.12.1993 pracovní úraz, za který – jak vyplývá ze závěrů řízení
vedeného u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 434/99 - je dána
odpovědnost jeho tehdejšího zaměstnavatele Ing. J. P. V řízení vedeném u
Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 12 C 167/2012 bylo Ing. J. P. uloženo,
aby zaplatil žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní
neschopnosti od 1.12.2010 do 31.10.2012 částku 222.536,- Kč s úroky z prodlení;
žalovaná odmítla tuto částku za zaměstnavatele uhradit s odůvodněním, že nebyla
účastnicí tohoto řízení. V uvedeném období byl žalobce poživatelem invalidního
důchodu prvního stupně, pro následky pracovního úrazu nebyl schopen vykonávat
své původní zaměstnání řezníka, byl schopen vykonávat jen vhodnou, fyzicky
nenáročnou práci, ale jen na poloviční úvazek, pro nedostatek pracovních
příležitostí byl veden u Úřadu práce ve Svitavách jako uchazeč o zaměstnání.
Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení, v jaké výši žalobci přísluší
náhrada za ztrátu na výdělku poskytovaná pro následky pracovního úrazu kromě
jiného rozhodující závěr o tom, jaký význam pro vyčíslení náhrady za ztrátu na
výdělku podle ustanovení § 371 zák. práce má výdělek ve výši minimální mzdy,
případně ve výši odpovídající 75% základní sazby minimální mzdy. S názorem
odvolacího soudu, že za dané situace je třeba od (valorizovaného) průměrného
výdělku před vznikem škody odečíst také „jednotné snížení minimální mzdy“ ve
výši 75%, uvažované jako výdělek člověka požívajícího invalidní důchod prvního
stupně, dovolací soud nesouhlasí.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje
skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu
(nemoci z povolání) snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu
na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není
schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem (nemocí z
povolání) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající
ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání
invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví (co do podstaty při obsahově
nezměněné právní úpravě z ustanovení § 371 zák. práce, popřípadě od 1.10.2015 z
ustanovení § 271b zák. práce) – zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem
zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po
pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného
invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Tímto
způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti
poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního
úrazu (nemoci z povolání) stejný výdělek jako před poškozením. Jednotlivé
složky, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, jsou tedy průměrný výdělek před vznikem škody, výdělek dosahovaný
po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, popřípadě invalidní
důchod pobíraný z téhož důvodu.
Výdělkem, který je nepřesně označován jako výdělek dosahovaný po pracovním
úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, se rozumí – důsledně vzato – výdělek,
který zaměstnanec dosahuje vzhledem ke snížení jeho pracovní schopnosti
následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) při výkonu méně placené práce po
vzniku nároku na náhradu škody na výdělku nejen bezprostředně po úraze, ale
třeba i s časovým odstupem po pracovním úrazu. Rozdílem mezi průměrným výdělkem
před vznikem škody a dosahovaným nižším výdělkem poté, je vyjádřeno snížení
pracovní způsobilosti zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká.
Tato konstrukce ovšem může být funkční pouze za předpokladu, má-li zaměstnanec
skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci (je-li taková práce k dispozici)
a dále, je-li vůbec schopen a ochoten jinou méně placenou práci vykonávat. Pro
některé situace, kdy zaměstnanec nedosahuje výdělek po pracovním úrazu nebo po
zjištění nemoci z povolání, zákon stanovil, co se považuje za výdělek po
pracovním úraze nebo po zjištění nemoci z povolání.
Podle ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1
přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za
výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje
výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se
stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo
právo za trvání pracovního poměru.
Uvedené ustanovení dopadá na situaci, kdy poškozený zaměstnanec, který po
zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže
nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho
schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních
příležitostí, tedy situaci, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít pracovním
úrazem sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost jej
uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních
příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat). Z důvodu
odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem však nemůže být zaměstnanci,
který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci,
uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních
příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je odškodnění snížení
(omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho
neschopnosti dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před
poškozením, dospěla soudní praxe v minulosti k závěru, že poškozenému
zaměstnanci, který je poživatelem částečného invalidního důchodu a který
vzhledem k situaci na trhu práce není schopen dosahovat výdělku po pracovním
úraze, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
která se rovná rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem před vznikem škody na
straně jedné a minimální mzdou, resp. 75% minimální mzdy s připočtením
částečného invalidního důchodu na straně druhé (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 5.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 4932/2008, nebo rozsudky Nejvyššího
soudu ČR ze dne 18.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 2822/2007 a ze dne 11.5.2005 sp. zn.
21 Cdo 2168/2004).
V době po 1.1.2007, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, právní úprava vyjádřila explicitně, že náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před
vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání
s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu
zaměstnanci přísluší také tehdy, je-li v době vzniku práva na náhradu veden v
evidenci uchazečů o zaměstnání; v takovém případě se za výdělek zaměstnance po
pracovním úrazu považuje - jak se uvádí v ustanovení § 371 odst. 3 větě první
zák. práce - výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111 zák. práce). Je třeba
připomenout, že tento „výdělek po pracovním úrazu“ nelze ztotožňovat s
„pravděpodobným výdělkem“ ve smyslu § 355 zák. práce, jak to činí odvolací
soud, poukazuje-li na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.10.2010 sp. zn. 21
Cdo 3558/2010, které řešilo obdobnou otázku náhrady za ztrátu na výdělku při
pracovním úrazu v případě nezaměstnanosti poškozeného zaměstnance za poněkud
odlišné dřívější právní úpravy.
Důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po
zjištění nemoci z povolání, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který
je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádný výdělek (a to
nikoliv z důvodu následků nemoci z povolání, ale v důsledku nedostatku vhodných
pracovních příležitostí), a že žádný zaměstnanec, který by byl - kdyby to
umožňoval stav trhu práce - zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu
založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže
dosahovat nižší mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo
pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v
ustanovení § 371 odst. 3 větě první zák. práce tak vytváří fikci výše výdělku
poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec
je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci
uchazečů o zaměstnání. Stejným způsobem vyznívá při obsahově nezměněné právní
úpravě též ustanovení § 271b odst. 3 zák. práce ve znění účinném od 1.10.2015
(tj. poté, co vstoupil v účinnost zákon č. 205/2015, kterým se mění zákon č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č.
266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé
další zákony).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že je správný závěr odvolacího
soudu, že nelze vycházet „z nejnižší úrovně zaručené mzdy žalobce jakožto
řezníka“, protože žalobce by tuto práci vykonávat nemohl, i kdyby tomu nebránil
nedostatek pracovních příležitostí, neboť by mu v tom zabraňovaly následky
pracovního úrazu. Souhlasit lze i s tím, že východiskem (či mezistupněm) pro
zjištění „potencionálního výdělku, jehož by žalobce mohl dosahovat“, je částka
6.000,- Kč, i když z jiných důvodů, než na kterých svůj závěr staví odvolací
soud. Nelze ale přisvědčit názoru, že dále již není možné přihlížet k tomu,
„nakolik zůstal u každého poškozeného zachován jeho pracovní potenciál“.
Minimální mzda, která je za podmínek stanovených v ustanovení § 371 odst. 3
zák. práce výdělkem po pracovním úraze, je nejnižší přípustná výše odměny za
práci v pracovněprávním vztahu. Výši základní sazby minimální mzdy a dalších
sazeb minimální mzdy odstupňovaných podle míry vlivů omezujících pracovní
uplatnění zaměstnance a podmínky pro poskytování minimální mzdy na základě
zmocnění v ustanovení § 111 odst. 2 zák. práce stanoví vláda nařízením.
Vzhledem k tomu, za jaké období je náhrada za ztrátu na výdělku požadována, je
třeba i v současné době vycházet z nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální
mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního
prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí,
ve znění účinném do 31.12.2012, tj. předtím, než nabylo účinnosti nařízení
vlády č. 246/2012 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o
minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého
pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním
prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády“).
Odvolací soud odvíjí své závěry z úvahy, že „jako potencionální výdělek, jehož
mohl žalobce dosahovat, je třeba uvažovat částku 8.000,- Kč“, a že tato
minimální mzda je potom za podmínek upravených v ustanovení § 4 nařízení vlády
dále snižována. Přehlédl však, že minimální mzda upravená v ustanovení § 2
nařízení vlády představuje jen základní sazbu minimální mzdy pro stanovenou
týdenní pracovní dobu 40 hodin, a že ustanovení § 4 nařízení vlády neznamená
krácení této základní sazby, nýbrž upravuje – jak plyne z nadpisu tohoto
ustanovení – samostatné zvláštní sazby minimální mzdy a nejnižší úrovně
zaručené mzdy při omezeném pracovním uplatnění zaměstnance. Spočívá-li tedy
omezené pracovní uplatnění zaměstnance v tom, že je poživatelem invalidního
důchodu pro invaliditu prvního nebo druhého stupně, je samostatná sazba
minimální mzdy pro tento okruh zaměstnanců vyjádřena v ustanovení § 4 písm. c)
nařízení vlády sedmdesáti pěti procenty základní sazby minimální mzdy. Dovolací
soud v tomto směru již v minulosti dovodil, že za výdělek po pracovním úraze se
považuje ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 části první věty za středníkem zák.
práce výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby, kterou se řídí
minimální mzda poškozeného zaměstnance podle ustanovení § 111 odst. 2 zák.
práce a podle ustanovení § 2 a 4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2014 sp. zn. 21 Cdo 29/2013).
Souhlasit nelze ani s tím, že pro závěr o výši výdělku po pracovním úraze je
bez významu rozsah zachovalé pracovní způsobilosti a že je třeba vycházet z
celé minimální mzdy, „protože jde o odpočet stanovený přímo vyhláškou“. Nelze
totiž přehlédnout, že základní sazba minimální mzdy zjištěná podle ustanovení §
111 odst. 2 zák. práce a podle ustanovení § 2 a 4 nařízení vlády č. 567/2006
Sb. se použije, jak se z ustanovení § 2 nařízení vlády výslovně podává, pro
stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin. Jestliže je poškozený zaměstnanec
schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen na zkrácený pracovní úvazek, odpovídá
smyslu a účelu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
(jak o tom bylo pojednáno výše), aby se k této snížené pracovní schopnosti
přihlédlo a aby se vycházelo ze sazby minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené
mzdy při jiné délce pracovní doby ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 nařízení
vlády. V tomto případě se tedy za výdělek po pracovním úraze považuje ve smyslu
ustanovení § 371 odst. 3 části první věty za středníkem zák. práce výdělek ve
výši minimální mzdy určený podle sazby minimální mzdy poškozeného zaměstnance
snížené úměrně zkrácené pracovní době.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že základní sazba minimální mzdy
pro žalobce jako poživatele invalidního důchodu prvního stupně činí podle
ustanovení § 4 písm. c) nařízení vlády 6.000,- Kč, a po „úměrném“ snížení ve
smyslu ustanovení § 5 odst. 2 vzhledem ke snížené pracovní způsobilosti na
polovinu činí „výdělek po pracovním úraze“ podle ustanovení § 371 odst. 3 zák.
práce 3.000,- Kč. Ztráta na výdělku žalobce ve smyslu ustanovení § 371 odst. 1
zák. práce tedy bude představovat rozdíl mezi průměrným (valorizovaným)
výdělkem žalobce před vznikem škody na jedné straně, a uvedeným výdělkem po
pracovním úraze s připočtením pobíraného invalidního důchodu prvního stupně na
straně druhé, přičemž zohlednit bude třeba částky, které žalovaná žalobci
vyplatila dobrovolně nikoliv jen v části období, nýbrž v celém období od
1.12.2010 do 31.10.2012.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej ve výroku II. v rozsahu
vymezeném v dovolání, tj. s výjimkou částky 7.475,- Kč s úroky z prodlení,
ohledně částky 46.000,- Kč s úroky z prodlení a v akcesorických výrocích o
náhradě nákladů řízení účastníků a státu, zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku rovněž toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Svitavách) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. září 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu