21 Cdo 796/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v
právní věci žalobce R. D., zastoupeného JUDr. Radko Polednou, advokátem se
sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského č. 63, proti žalované HART-PIPE,
s. r. o. se sídlem v Praze 7, U Studánky č. 250/3, IČO 648 35 286, zastoupené
JUDr. Danou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany č.
129/1, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny a. s.,
Vienna Insurance Group, IČO 471 16 617 se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21,
jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v
Sokolově pod sp. zn. 15 C 173/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2012 č.j. 12 Co 160/2012-150, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne
13.12.2011 č.j. 15 C 173/2010-106 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Sokolově k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaná zaplatila 2.164.900 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti za dobu 1.1.2007 - 30.11.2011 a aby mu od 1. 12. 2011
platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 37.457 Kč. Žalobu odůvodnil
tím, že dne 9.2.2006 okolo 14.00 hod. mu byl způsoben pracovní úraz při výrobě
a montáži předizolovaného potrubního systému ve výrobní hale žalované v
Královském Poříčí zaměstnancem žalované P. Ž., který z nemístného žertu v době,
kdy žalobce byl při výkonu práce ohnut a otočen k němu zády, přiložil mu ústí
hadice vzduchového kompresoru, který byl v provozu, k análnímu otvoru, čímž
došlo ke vniknutí stlačeného vzduchu přes konečník do střevních kliček a
proděravění střevní stěny tlustého střeva o průměru 2 cm a k několika menším
proděravěním střeva v důsledku působení stlačeného vzduchu. Při výpočtu náhrady
za ztrátu na výdělku vycházel z toho, že nebýt předmětného pracovního úrazu,
byl by přijat od 31.3.2007 do pracovního poměru na dobu neurčitou s hrubým
měsíčním výdělkem 1.700 Eur u firmy E. M., Greifvogelpark Katharinenberg, W.,
956 32 SRN, a dále přihlížel k tomu, že žalobci byl přiznán od 24.7.2008
invalidní důchod (který byl postupně zvyšován, až na částku 5.519 Kč), takže
jeho měsíční ztráta na výdělku činí od 1.12.2011 37.457 Kč.
Okresní soud v Sokolově (v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ladislava
Šturmy a přísedících I. K. a J. H.) rozsudkem ze dne 13.12.2011 č.j. 15 C
173/2010 - 106 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 2.164.900 Kč a aby mu
počínaje 1.12.2011 platila „měsíční rentu ve výši 37.457 Kč, vždy do každého
posledního dne toho kterého měsíce“, žalované a vedlejšímu účastníku uložil
povinnost zaplatit společně a nerozdílně do pokladny Okresního soudu v Sokolově
soudní poplatek ve výši 111.300 Kč a „na nákladech zálohovaných státem“ částku
13.980 Kč, jakož i povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku
163.380 Kč na náhradě nákladů řízení na účet advokáta JUDr. Radko Poledny. Ve
věci samé dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu vzniklou
úrazem podle ustanovení § 187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., neboť k úrazu
došlo dne 9.2.2006. Proto také nemohl vycházet z ustanovení § 371 odst. 3 zák.
práce a při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku přihlédnout k výdělku ve výši
minimální mzdy. I pro případ, že by bylo možné z nové právní úpravy vycházet,
je třeba podle názoru soudu prvního stupně přihlížet k tomu, že, „je-li
zaměstnanec uchazečem o zaměstnání a nemá žádný současný výdělek, pak se mu
jeho ztráta na výdělku počítá jako rozdíl mezi průměrným výdělkem, kterého
dosahoval před úrazem a minimální mzdou“. „Žalobce je však v jiné situaci,
neboť u něho pracovní poměr skončil, a škodou je u něho výdělek, kterého by
dosahoval, kdyby nedošlo k úrazu a k jeho následkům, pro které jej nový
zaměstnavatel nehodlá přijmout“. Za těchto okolností by žalobce vydělával 1.700
Eur měsíčně, a toto je jeho škoda. Nebylo možné rovněž přihlédnout ke vznesené
námitce promlčení ve výši rozdílu mezi původně uplatněnou výší náhrady škody a
postupně navýšenými částkami, neboť žalobce po celou dobu řízení uplatňuje
stále stejný nárok, a to nárok na náhradu škody v podobě mzdy, které by
dosahoval nebýt pracovního úrazu.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze
dne 2.5.2012 č.j. 12 Co 160/2012-150 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že
žalované uložil, aby zaplatila žalobci 2.351.810 Kč a aby mu od 1.5.2012
platila „měsíční rentu ve výši 37.364 Kč vždy do 20. dne v měsíci“, aby
zaplatila České republice na účet Okresního soudu v Sokolově soudní poplatek
89.673 Kč a 13.980 Kč na nákladech zálohovaných státem, a aby žalobci zaplatila
na nákladech řízení před soudem prvního stupně 163.380 Kč k rukám advokáta
JUDr. Radko Poledny, vyslovil, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším
účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně a že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobci
společně a nerozdílně částku 153.842 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení k
rukám JUDr. Radko Poledny, advokáta se sídlem v Sokolově. Ve věci samé vyslovil
souhlas se závěrem soudu prvního stupně, který posoudil uplatněný nárok podle
zákoníku práce účinného do 31.12.2006, „neboť k pracovnímu úrazu došlo dne
9.2.2006 a ustanovení § 364 odst. 4 a 5 zákona č. 262/2006 Sb. výslovně uvádí,
že nároky z pracovního úrazu, k němuž došlo před účinností novely, se posuzují
podle dosavadních předpisů“. Odvolací soud také přisvědčil soudu prvního
stupně, že žalobce má právo na náhradu za ztrátu na výdělku spočívající v
rozdílu mezi předpokládaným příjmem v SRN a invalidním důchodem, který mu byl
přiznán v průběhu sporu. Správně také podle názoru odvolacího soudu naložil též
s námitkou promlčení, neboť žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku za dobu od 1.4.2007 do budoucna již dne 8.2.2008, tedy ve dvouleté
promlčecí lhůtě vyplývající ze zákoníku práce účinného do 31.12.2006. „Právem
proto neshledal námitku promlčení části nároku za dobu od 1.4.2007 do rozšíření
žaloby jako důvodnou“. Srovnatelným výdělkem tedy mohl být pouze příjem žalobce
na dohodnuté práci v SRN, která byla vzdálena od bydliště žalobce pouze 56 km,
a „žalobce při odvolacím jednání osvědčil, že již před nástupem k žalované
společnosti v SRN v minulosti pracoval v oboru, v němž je vyučen“. Za těchto
okolností soud prvního stupně postupoval v souladu se zákoníkem práce účinným
do 31.12.2006, když odečetl od předpokládaného příjmu žalobce pouze přiznaný
invalidní důchod, a právem žalobě v celém vyhověl. Jen s ohledem na to, že ke
splatné náhradě za ztrátu na výdělku přičetl odvolací soud též náhradu za
ztrátu na výdělku až do 30.4.2012 s ohledem na změnu žaloby připuštěnou při
odvolacím jednání, odvolací soud jinak věcně správné rozhodnutí změnil podle §
220 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž
nastolila právní otázku, „podle jakého zákoníku práce posuzovat nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku, na kterou vznikl nárok až v roce 2007, když k
pracovnímu úrazu došlo před 1.1.2007“, a „zda zaměstnavatel může být zavázán
platit náhradu za ztrátu na výdělku vždy do 20. dne v měsíci, tedy hradit rentu
dopředu a nikoliv až zpětně po uplynutí měsíce“. Podle názoru žalované se
přechodná ustanovení uvedená v § 364 odst. 4 až 9 zák. práce vztahují k
přechodu systému odškodňování pracovního úrazu a nemoci z povolání na systém
úrazového pojištění zaměstnanců. Tato přechodná ustanovení se tedy nedají přímo
použít pro řešení otázky, kdy je třeba pro odškodnění pracovního úrazu či
nemoci z povolání použít starý a kdy nový zákoník práce. Při absenci výslovného
přechodného ustanovení je nutné aplikovat princip nepravé retroaktivity
právních úkonů, a vzhledem k tomu je třeba posuzovat podle nového zákoníku
práce i nárok na rentu vzniklý po 1.1.2007. Za těchto okolností mělo být
aplikováno ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce, a u zaměstnance, který je veden
v evidenci uchazečů o zaměstnání, měl být za výdělek po pracovním úrazu
považován výdělek ve výši minimální mzdy. Jestliže soud prvního stupně
přistupoval k žalobci, jako by byl plně invalidní a tento výdělek ve výši
minimální mzdy neodečetl, rozhodly soudy obou stupňů v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. V rozporu s ustálenou judikaturou je i závěr o
tom, že rozdíl mezi původně uplatněnou výší škody a postupně navýšenými
částkami není promlčen, když žalobce po celou dobu řízení uplatňuje stále
stejný nárok, neboť ustálená judikatura vychází z toho, že došlo-li k uplatnění
pouze části pohledávky, nastává stavění promlčení pouze u této části, avšak
je-li potom žaloba rozšířena, nemá takovéto rozšíření zpětné účinky. Nesprávný
je i závěr, že se žalobci podařilo prokázat, že by mohl nastoupit u firmy pana
M. v SRN jako sokolník či jako pomocník sokolníka od 1.4.2007 s výdělkem 1.700
eur hrubého. V daném případě je třeba vycházet z toho, že pracovní poměr mezi
účastníky byl uzavřen na dobu určitou do 31.12.2006 a že příčinou skončení
pracovního poměru byla jiná skutečnost, než samotný pracovní úraz a jeho
následky. Podle názoru dovolatelky „soudy obou stupňů nesprávně posoudily
věrohodnost svědka M. a věrohodnost toho, že skutečně existovala pracovní
smlouva s panem M. v roce 2007, a tedy, že by žalobce prokázal, že mohl od
1.4.2007 u této firmy nastoupit a vydělávat si skutečně 1.700 eur hrubého“.
Nesprávně rozhodl odvolací soud i v případě, jestliže žalované uložil povinnost
platit žalobci měsíční rentu vždy do 20. dne v měsíci, neboť v této části je
rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 141 odst. 1 zák. práce. Žalovaná navrhla,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,
proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
S názorem odvolacího soudu, že uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku
za dobu po skončení pracovní neschopnosti, kterou žalobce požaduje (která
vznikla) po 1.1.2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
je třeba posoudit i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, vzhledem k tomu, že k pracovnímu úrazu žalobce došlo dne 9.2.2006, nelze
vyslovit souhlas. Ustanovení § 364 odst. 4 a 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce (dále též jen „zák. práce“), na kterých odvolací soud buduje svůj závěr
(včetně následujících ustanovení § 364 odst. 6 až 9), měla totiž překlenout
přechod od dosavadní právní úpravy spočívající na principu náhrady škody k
úrazovému pojištění podle zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění
zaměstnanců, tím, že stanovila, jakým způsobem a podle kterého předpisu mají
být nadále posouzeny nároky z pracovního úrazu (nemoci z povolání), k němuž
došlo přede dnem nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění
zaměstnanců, avšak na posouzení otázky, podle jakých předpisů posuzovat před a
po účinnosti nové právní úpravy nároky na náhradu škody z pracovního úrazu
(nemoci z povolání) je vztáhnout nelze. Tato přechodná ustanovení ostatně
zůstala obsoletní vzhledem k tomu, že zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém
pojištění zaměstnanců, nikdy nenabyl účinnosti a byl posléze zrušen (srov. Čl.
XII bod 1. zákona č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o
úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony).
Při řešení otázky, podle jaké právní úpravy je třeba posuzovat nárok na náhradu
za ztrátu na výdělku, na kterou vznikl nárok po účinnosti zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, jejíž základ se ale odvíjí od pracovního úrazu, k němuž
došlo předtím, je třeba mít na zřeteli, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, nahrazuje s účinností od 1.1.2007 předchozí právní úpravu
pracovněprávních vztahů. Vzhledem k tomu, že tento zákon platí - jak se uvádí v
jeho ustanovení § 364 odst. 1 - nejen pro nově vzniklé pracovněprávní vztahy,
ale také zásadně (není-li stanoveno jinak) pro pracovněprávní vztahy vzniklé
přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento právní předpis též zpětnou
účinnost (retroaktivitu).
Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a
nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou
retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik
právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě,
kdy právní vztah, nebo práva a povinnosti z něj vyplývající, vznikly před
účinností nového právního předpisu.
Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu
přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní
jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní
jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních
předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví
(včetně právní úpravy pracovněprávních vztahů) dovodit z čl. 1 Ústavy České
republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu
České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I.
díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn.
Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) oproti tomu znamená, že novým právním
předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností,
avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky
z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují
dosavadní právní úpravou.
Zpětná působnost zákoníku práce, vyjádřená v § 364, spočívá na principech
nepravé retroaktivity. Z ustanovení § 364 odst. 2 zák. práce je třeba - i přes
poněkud nepřesnou formulaci - za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit,
že veškeré pracovněprávní skutečnosti, které nastaly v době do 31.12.2006, se
po 1.1.2007 posuzují podle dosavadní právní úpravy a že posouzení podle
dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-li jejich účinky nastat
(zčásti nebo výlučně) až v době po 1.1.2007.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že závěr soudů je správný potud,
že základ nároku žalobce je třeba posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb. ve
znění účinném ke dni 9.2.2006, kdy žalobce utrpěl pracovní úraz. Účinky, které
v důsledku pracovního úrazu (jeho následků) nastaly, se však řídí novým právním
předpisem. Vzhledem k tomu je třeba uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku, který měl začít vznikat po skončení pracovní neschopnosti žalobce od
10.2.2007, posoudit nikoliv podle „dosavadních předpisů“, jak k tomuto závěru
dospěl odvolací soud, nýbrž podle „nové právní úpravy“ obsažené zejména v
zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity) je majetkovou újmou, která se - jak vyplývá z ustanovení §
371 odst. 1 zák. práce - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před
vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný
invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu. Ke ztrátě na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti u žalobce došlo (mohlo dojít) teprve v době po skončení
pracovního poměru účastníků. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity) přitom není průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný
výdělek poškozeného před vznikem škody.
Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na výdělku až po skončení pracovního
poměru poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá
podle příslušných ustanovení o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou
pracovním úrazem, a nemohou-li být při stanovení průměrného výdělku před
vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený pobíral od bývalého
zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec svou pracovní
způsobilost - kdyby nebyla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo
nezanikla - využil nebo byl schopen využít k dosažení výdělku u jiného
zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s pracovním úrazem je proto v tomto
případě taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by
poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci,
kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví způsobenému pracovním
úrazem nedošlo; za účelem zjištění tohoto průměrného výdělku je třeba objasnit,
jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně (s přihlédnutím k jeho
zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu
práce a dalším okolnostem) vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo k
pracovnímu úrazu, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhl
(srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 sp.
zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
1999, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002,
uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že jsou co do základu splněny
předpoklady odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci podle ustanovení §
190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., a že je na žalobci, aby prokázal, že by byl
zaměstnán i po skončení jeho pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou do
31.12.2006, a „kolik by si vydělal u jiného zaměstnavatele, pokud by neutrpěl
poškození na zdraví pracovním úrazem“. Uvedený postup, jehož nesprávnost
žalovaná ani nenamítá, je ostatně v souladu s ustanovením § 386 odst. 1 zák.
práce, neboť zaměstnanec, který utrpí pracovní úraz v pracovním poměru
sjednaném na dobu určitou, má po uplynutí doby trvání pracovního poměru nárok
na náhradu za ztrátu na výdělku nejen tehdy, jestliže prokáže, že by byl dále
zaměstnán, ale i v případě, kdy jeho další zaměstnávání lze podle okolností jen
předpokládat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2013 sp. zn. 21
Cdo 3299/2011). Za nesprávný však dovolatelka označuje skutkový závěr, že se
žalobci podařilo prokázat, že „do firmy pana M. v SRN mohl nastoupit jako
sokolník či pomocník sokolníka, a od 1.4.2007 si tak mohl vydělávat 1.700,- EUR
hrubého“.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly z řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, kterému
svědkovi měl soud uvěřit, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že
některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce by poté, co by mu žalovaná již
„neprodloužila pracovní smlouvu uzavřenou do 31.12.2006“, byl od 1.4.2007
přijat, nebýt pracovního úrazu, jako zaměstnanec E. M. jako pomocný sokolník s
platem 1.700,- EUR, odvolací soud učinil z výsledků dokazování [především na
základě opakované výpovědi svědka E. M. bezprostředně před procesním soudem, z
ohlášení živnosti tohoto svědka ze dne 15.3.2007, ze skutečnosti, že tento
svědek přijal do pracovního poměru od 31.3.2007 zaměstnance D. K. a M. S. s
platem 1.700,- EUR, že zaměstnanec Z. S. (bytem v ČR v P.) získal pracovní
povolení EU k zaměstnání v živnosti E. M. Greifvogelpark Katharinenberg se
sídlem ve W., ze skutečnosti, že žalobce se sokolnictvím zabýval již léta před
tím, než utrpěl pracovní úraz], které zhodnotil způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 132 o.s.ř. a rovněž náležitě vysvětil, jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro
rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají výše uvedená skutková zjištění
odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného
rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal
v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů
účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc,
nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo
ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.
Namítá-li dovolatelka, že soudy nesprávně posoudily věrohodnost výše uvedeného
závěru vzhledem k tomu, že se žalobce o možnosti zaměstnání u svědka M.
nezmínil – jak dovolatelka uvádí - „do doby, než byl vyzván soudem k předložení
zaměstnavatelů, u kterých se ucházel o zaměstnání“, potom nepřihlíží náležitě k
tomu, že žalobce zpočátku (nesprávně) odvíjel výpočet náhrady od průměrného
výdělku dosahovaného u žalované, a že úvaha o tom, jakých výdělků mohl
dosahovat (kdyby nebylo pracovního úrazu) po uplynutí doby, na kterou byl
pracovní poměr se žalovanou sjednán, se stala aktuální teprve „až byl vyzván
soudem“.
Se závěrem odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že „žalobce má právo na
náhradu za ztrátu na výdělku spočívající v rozdílu mezi předpokládaným příjmem
(sokolníka), kterého mohl v uvedené profesi dosáhnout a invalidním důchodem,
který mu byl přiznán v průběhu tohoto sporu“, přesto nelze vyslovit souhlas,
neboť nezahrnuje všechny dílčí komponenty rozhodné pro výpočet náhrady za
ztrátu na výdělku. Vedle průměrného výdělku před vznikem škody, tj. výdělku
pomocníka sokolníka (a mimo invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu, tj.
pro následky poškození zdraví pracovním úrazem) je totiž pro výpočet náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 371
odst. 1 zák. práce významný též tzv. výdělek dosahovaný po pracovním úrazu.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobce byl po skončení
pracovní neschopnosti dne 9.2.2007 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Pro
tento případ stanoví ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce, že náhrada za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle
odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o
zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se
považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111).
Východiskem úvah ustálené soudní praxe již v době před účinností zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 4932/2008) byla v tomto směru skutečnost, že, i když
odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem je tzv.
objektivní odpovědností, je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu,
která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem pracovního úrazu (tj. v
příčinné souvislosti s pracovním úrazem). Okolnost, že poškozený zaměstnanec,
který pro následky pracovního úrazu nemůže konat dosavadní práci, nemůže
nastoupit pro následky pracovního úrazu jiné zaměstnání [které odpovídá jeho
pracovní způsobilosti snížené (omezené) následky pracovního úrazu] jen pro
nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky pracovního úrazu,
ale situací na trhu práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro
nedostatek vhodných pracovních příležitostí ocitl po pracovním úrazu bez práce,
se změnily jeho sociální poměry (v tom, že nemá po pracovním úrazu příjem z
vlastní výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění pracovního úrazu je však
podstatné, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k
tomu, zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena) následky
pracovního úrazu nebo z jiných příčin. Tím, že pro nedostatek vhodných
pracovních příležitostí nemá po pracovním úrazu žádný příjem, se na tomto účelu
poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by
zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku
nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují
zvláštní předpisy (srov. § 39 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů). Proto je třeba soudům vytknout, že vedle
průměrného výdělku před vznikem škody (a příslušného invalidního důchodu)
ponechaly stranou úvah též tzv. výdělek po pracovním úrazu ve smyslu ustanovení
§ 371 odst. 3 zák. práce.
Přisvědčit lze rovněž námitce, že soudy stanovily nesprávně splatnost dospělé
náhrady za ztrátu na výdělku. Vzhledem k tomu, že náhradu za ztrátu na výdělku
při uznání invalidity vyplácí zaměstnavatel pravidelně jednou měsíčně, pokud
nebyl dohodnut jiný způsob výplaty (srov. § 382 odst. 2 zák. práce), plyne z
povahy věci, že pro určení (výpočet) výše náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti lze vycházet jen z těch výdělků dosahovaných po
pracovním úrazu, kterých zaměstnanec, v měsíci za nějž se náhrada poskytuje,
již dosáhl. Proto lze dovolatelce přisvědčit i v tom, že zaměstnavatel nemůže
být zavázán hradit náhradu za ztrátu na výdělku „dopředu“ (ať již „do každého
posledního dne toho kterého měsíce“, nebo „vždy do 20. dne v měsíci“), nýbrž až
následujícího měsíce pozadu poté, co bude možno v následujícím měsíci zjistit
újmu, která zaměstnanci za předcházející měsíc vznikla. Protože také není
vyloučeno, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti může v průběhu měsíce zaniknout, jestliže se podstatně změní
poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody (§ 390
odst. 1 zák. práce), uplatní se tato zásada i tehdy, jestliže při uznání plné
invalidity nebo invalidity třetího stupně není poškozený zaměstnanec povinen
vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost.
Názor odvolacího soudu nelze sdílet ani ohledně posouzení námitky promlčení,
jestliže dovodil, že „žalobce uplatnil nárok na výplatu náhrady za ztrátu na
výdělku za dobu od 1.4.2007 do budoucna již 8.2.2008, tedy ve dvouleté
promlčecí lhůtě vyplývající ze zákoníku práce účinného do 31.12.2006“.
Dílčí nároky práva na odškodnění pracovního úrazu (srov. též § 369 odst. 1 zák.
práce) jsou podle ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť
předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně
naplňovat. To je třeba mít na zřeteli i při posouzení námitky promlčení (srov.
zhodnocení býv. NS ČR ze dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976 pod č. 11, str. 56-57). Vzhledem k
tomu promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, který mohl vzniknout, jak z povahy věci vyplývá, až poté, co
žalobci v únoru 2007 skončila pracovní neschopnost, nelze posuzovat podle
předpisů účinných v době, kdy nárok ještě nevznikl. Promlčecí doba se v době po
vzniku sporného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti řídila na základě ustanovení § 331 zák. práce ustanoveními § 103,
106 a 107 občanského zákoníku, od 1.1.2012 se pak promlčení řídí ustanoveními
občanského zákoníku na základě jejich subsidiárního použití (srov. § 2 zák.
práce ve znění zákona č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle ustanovení § 106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí
za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy
došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v
zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva
oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však
být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu
námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však
prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty je obecně vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném
zaměstnanci. Běh promlčecí lhůty tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl
právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není
rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva
znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde
tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od
právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé
na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z
odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, u níž je směrodatný subjektivně
určený počátek. Počátek běhu promlčecí doby se tu odvíjí ode dne, kdy se
poškozený dozvěděl o škodě a o odpovědné osobě. Obě dvě promlčecí lhůty
(objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně
však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží
obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným
uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží
i druhá promlčecí lhůta. Výjimku z tohoto pravidla představuje nárok na náhradu
škody na zdraví (zejména při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání), k jehož
uplatnění je stanovena pouze subjektivní lhůta; subjektivní počátek promlčecí
doby je tu dán především povahou práva na náhradu škody na zdraví, neboť
následky vlastní škodní události se mohou projevit (a také se velmi často
projevují) se značným časovým odstupem.
Vědomost poškozeného o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, jako předpoklady pro
počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, musí být splněny kumulativně. O tom,
kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti
rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy,
když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně
(přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň
přibližně výši škody v penězích). Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti
poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova
smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje,
byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce
učinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2007, sp. zn. 21 Cdo
2423/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2007, pod pořadovým
číslem 159).
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že dvouletá promlčecí lhůta byla
zachována, jestliže žalobce svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku,
požadovaný od 1.4.2007 do budoucna, uplatnil žalobou podanou dne 8.2.2008,
neboť – jak z uvedeného vyplývá - považoval za podstatné, že byl uplatněn
základ nároku. Nepřihlédl však náležitě k tomu, že v řízení ovládaném
dispoziční zásadou je dáno na vůli žalobce, do jaké výše svůj nárok uplatní,
zda jej uplatní jen zčásti, nebo naopak veden svým právním názorem nárok
uplatní ve větším rozsahu, než v jakém je objektivně dán. Jestliže žalobce
původně požaduje v žalobě jen část nároku, je to věcí jeho procesního postupu,
který soud, jsa vázán žalobou (§ 153 odst. 2 o.s.ř.), musí respektovat. To ale
na druhé straně znamená, že další část škody u soudu uplatněna nebyla, a
ohledně ní promlčecí lhůta dále běží. Jestliže tedy žalobce (správnost jeho
výpočtu podle hmotného práva z hlediska posouzení námitky promlčení zde nehraje
roli) žalobou uplatnil od 10.2.2007 náhradu ve výši 24.782,- Kč, a podáním
došlým soudu dne 22.9.2010 uplatnil náhradu ve výši 36.604,- Kč, znamená to, že
do doby změny žaloby neuplatňoval rozdíl mezi oběma částkami, tj. částku
11.822,- Kč; protože v září 2010 byla splatná náhrada za měsíc srpen 2010, byly
by promlčeny ty splátky náhrady za ztrátu na výdělku (jejich dosud neuplatněná
část), jejichž splatnost nastala dříve, než před dvěma lety. Obdobný postup
potom přísluší uplatnit i ve vztahu k případným dalším změnám žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu