21 Cdo 504/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce Hotel ATLANTIS, a. s. se sídlem v Rozdrojovicích, Brána č. 177,
IČO 25567551, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v
Bratčicích č. 137, proti žalovanému JUDr. J. Š., zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem
Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 107/51, o určení neplatnosti
zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C
244/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.
října 2014, č. j. 13 Co 60/2012-349, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „zástavní smlouva uzavřená dne 13. 3.
2008 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobcem jako zástavcem ohledně
nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov v Brně, na listu
vlastnictví č. 346, pro katastrální území R., obec R. a okres Brno-venkov, jako
pozemky parc. č. 641, ostatní plocha neplodná půda, parc. č. 642, zastavěná
plocha a nádvoří, parc. č. 644/1, ostatní plocha jiná plocha, parc. č. 644/2,
ostatní plocha jiná plocha, parc. č. 644/3, zastavěná plocha a nádvoří, parc.
č. 644/4, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 644/5, zastavěná plocha a
nádvoří, parc. č. 644/6, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 644/7, zastavěná
plocha a nádvoří, parc. č. 666, ostatní plocha neplodná půda, jako budovy,
způsob využití obč. vyb. na parcele č. 644/4, bez č.p./č.e. obč. vyb. na
parcele č. 642, bez č.p./č.e. jiná stavba na parcele č. 644/3, bez č.p./č.e.
obč. vyb. na parcele č. 644/5, bez č.p./č.e. jiná stavba na parcele č. 644/6,
bez č.p./č.e. jiná stavba na parcele č. 644/7 a jako pozemky ve zjednodušené
evidenci – parcely původ Pozemkový katastr (PK) parc. č. 984, 985, 988, 989,
994, 995, 1000, 1001, 1006, 1007, 1021/2, 1022/1, 1027/2, 1028/1 a 1033/1,
včetně všech jejich součástí a příslušenství, je neplatná“. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že uvedená zástavní smlouva ze dne 13. 3. 2008 byla podepsána
tehdejším místopředsedou představenstva žalobce V. P. bez doložení existence
pohledávky, která měla být takto zajištěna, a bez předchozího souhlasu valné
hromady žalobce podle stanov žalobce. Pro neurčitost v označení pohledávky je
smlouva absolutně neplatná. Není zřejmé, jaká pohledávka má být zajištěna, zda
je pohledávka existující nebo budoucí. Navíc dne 14. 3. 2008 nebyla půjčka
35.000.000,- Kč poskytnuta Ing. P. S., jako fyzické osobě, ale obchodní
společnosti BEC, a. s., přičemž Ing. P. S. byl v době uzavření zástavní smlouvy
většinovým akcionářem a osobou ovládající žalobce, proto k uzavření platné
zástavní smlouvy bylo potřeba předchozího souhlasu valné hromady. Naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy odůvodnil probíhajícím
řízením o povolení vkladu zástavního práva k nemovitostem žalobce uvedeným v
zástavní smlouvě ze dne 13. 3. 2008, které je vedeno u katastrálního úřadu.
Žalovaný uvedl, že V. P. byl v době od 4. 1. 2005 do 16. 7. 2008 místopředsedou
představenstva žalobce a byl oprávněn podepsat zástavní smlouvu, že právním
důvodem pohledávky v zástavní smlouvě je půjčka za dlužníkem Ing. P. S., která
dle jeho prohlášení činila 90.164.000,- Kč, částka 35.000.000,- Kč byla
dlužníkovi půjčena dne 14. 4. 2008 a poskytnuta tak, že byla poukázána přímo ve
prospěch bankovního účtu společnosti BEC a. s. Pohledávka je ve smlouvě uvedena
dostatečně určitě a není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku existující nebo
budoucí. Na danou věc se nevztahuje ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obchodního
zákoníku, neboť Ing. P. S. nebyl žádnou osobou, která v době uzavření zástavní
smlouvy byla oprávněna jednat za zástavce.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, č. j. 4 C 244/2008-306,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 28.680,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Pavla Knoppa a že žalobce
je povinen zaplatit České republice – na účet Okresního soudu Brno-venkov
svědečné 400,- Kč. Nejprve uzavřel, že žalobce má na věci naléhavý právní
zájem, neboť podle předmětné zástavní smlouvy nebylo dosud vloženo zástavní
právo do katastru nemovitostí a řízení u katastrálního úřadu bylo přerušeno z
důvodu řízení v této projednávané věci. Dále dovodil, že V. P. byl v době od 4. 1. 2005 do 16. 7. 2008 místopředseda představenstva žalobce a byl oprávněn za
společnost podepisovat, že danou věc nelze podřadit pod ustanovení § 196a odst. 5 ve spojení s odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by
některá z tam uvedených osob byla dlužníkem v rámci uzavřených půjček, a že
zástavní smlouva není neplatná ani z důvodu porušení jednatelského oprávnění V. P., neboť omezení jeho práva stanovami společnosti není účinné ve vztahu k
třetím osobám. Zajišťovaná pohledávka je v zástavní smlouvě označena dostatečně
určitě, neboť je zde uvedeno období, ve kterém zástavní věřitel (žalovaný)
poskytl, resp. poskytne zástavnímu dlužníkovi Ing. P. S. půjčku peněz ve výši
125.164.000,- Kč, a je zde rovněž vyznačena splatnost půjčky do 15. 4. 2008. Pokud žalobce poukázal na slovní spojení poskytl – poskytne, může jít o
pochybnost obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti, toto lze však
odstranit výkladem, že se půjčka vztahuje jak k minulému období, ve kterém již
byly půjčky poskytnuty, tak i k období do budoucna (toto bylo potvrzeno
prohlášením Ing. P. S., že částka 90.164.000,- Kč představuje pohledávku
žalovaného za Ing. P. S. za období od 1. 10. 2006 do 13. 3. 2008 a do budoucna
poskytnuta půjčka ve výši 35.000.000,- Kč dne 14. 4. 2008). Z notářského zápisu
ze dne 11. 9. 2007 vyplývá, že Ing. P. S. a žalovaný jako věřitel uzavřeli
shodné prohlášení o existenci závazkových vztahů a prodloužení splatnosti
závazku a uznání dluhu podle § 558 občanského zákoníku, že Ing. P. S. uznal, že
dne 1. 10. 2006 byla uzavřena smlouva o půjčce na částku 40.479.500,- Kč, dne
15. 3. 2007 na částku 20.266.700,- Kč, dne 15. 6. 2007 na částku 20.566.600,-
Kč, a zároveň se dohodli na prodloužení splatnosti těchto půjček, které nebyly
uzavřeny písemně. Dlužník Ing. P. S. uznal, že žalovanému dluží celkem
81.312.800,- Kč se splatností do 31. 1. 2008. Tyto závazky se zavázal zaplatit
za Průmyslové stavitelství Brno, a. s., notářský zápis byl vyhotoven dne 11. 9. 2007, tedy před uzavřením zástavní smlouvy dne 13. 3. 2008. Pokud žalobce
vznesl námitku, že částka 35.000.000,- Kč byla žalovaným poukázána na účet a. s. BEC, což tato společnost potvrdila, je právně nevýznamné, jak se dlužník s
věřitelem dohodli na místě plnění. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
zástavní smlouva obsahuje jednoznačné vymezení pohledávky, kterou zástava
zajišťuje, což bylo prokázáno, jak ve výpovědi žalovaného, svědka Ing. P. S.,
včetně uvedeného notářského zápisu a uznáním dluhu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 13
Co 60/2012-349 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak,
že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 49.948,- Kč k rukám JUDr. Petra
Schlesingera a že žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu
Brno-venkov náklady řízení 400,- Kč. Dospěl k závěru, že pohledávka žalovaného,
která měla být zajištěna zástavní smlouvou ze dne 13. 3. 2008, není ve smlouvě
identifikována natolik určitě („zástavní věřitel poskytl, resp. poskytne v
období od 1. 10. 2006 do 14. 3. 2008 zástavnímu dlužníkovi Ing. P. S., půjčku
peněz v celkové výši 125.164.000,- Kč, tato půjčka bude splatná 15. 4. 2008“),
aby z ní bylo zřejmé, která pohledávka (které pohledávky) z celé řady
pohledávek žalovaného vůči dlužníkovi Ing. P. S. je (jsou) zástavním právem
zřizovaným na základě posuzované zástavní smlouvy zajištěna (zajištěny).
Dovodil, že nad rámec částky 90.164.000,- Kč (jednotlivé dílčí pohledávky,
poskytnuté dlužníkovi v období od 1. 10. 2006 do 13. 3. 2008) poskytl žalovaný
dlužníkovi další půjčku ve výši 20.566.600,- Kč splatnou dne 15. 7. 2007 (což
vyplývá z notářského zápisu ze dne 11. 9. 2007) a dne 14. 3. 2008, den
následující po uzavření zástavní smlouvy, půjčku 35.000.000,- Kč (dle
prohlášení Ing. P. S. ze dne 9. 2. 2009), která spolu s pohledávkou ve výši
90.164.000,- Kč tvoří částku 125.164.000,- Kč, která měla být zajištěna
uvedenými nemovitostmi. Z listinných důkazů i z tvrzení samotného žalovaného
tedy vyplývá, že v období od 8. 9. 2000 do 14. 3. 2008 žalovaný poskytl
dlužníkovi Ing. P. S. půjčky v celkové výši 145.730.600,- Kč (po připočtení
půjčky ve výši 20.566.600,- Kč). Uvedl, že „úkolem soudu v tomto řízení sice
není řešit otázku výše pohledávek, nicméně že z pohledu určitosti posuzované
zástavní smlouvy se nabízí otázka, zda zajišťovaná pohledávka byla ve smlouvě
identifikována dostatečně určitě, tak aby nebyla zaměnitelná s jinými
pohledávkami, aby bylo zjistitelné, která z řady pohledávek žalovaného za
dlužníkem byla zástavní smlouvou ze dne 13. 3. 2008 ještě zajištěna a která
naopak nikoliv“. „Nedošlo-li k zániku pohledávek z původních smluv o poskytnutí
půjček a existuje-li zde celá řada pohledávek žalovaného za dlužníkem z titulu
smluv o půjčkách poskytnutých žalovaným Ing. P. S. v období od září 2000 do 13.
3. 2008 (byť byl jejich obsah co do lhůty splatnosti změněn postupem podle §
516 občanského zákoníku), a to v celkovém objemu 145.730.600,- Kč, aniž by
jednotlivé pohledávky byly ve smlouvě identifikovány takovým způsobem, aby
nebyly vzájemně zaměnitelné s jinými pohledávkami zástavního věřitele a
dlužníka, je zástavní smlouva ze dne 13. 3. 2008 uzavřená mezi žalobcem a
žalovaným absolutně neplatná z důvodu neurčitosti při vymezení zajišťovaných
pohledávek, přičemž tento nedostatek nebylo možné odstranit ani za použití
výkladových pravidel ve smyslu § 35 odst. 2 občanského zákoníku.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že
odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
týkající se výkladu právního úkonu, konkrétně identifikace zajišťované
pohledávky v zástavní smlouvě, a že jím dovozenou neurčitost zajišťované
pohledávky vůbec za pomocí výkladových pravidel neodstraňoval. Žalovaný je
přesvědčen, že vymezení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě ze dne 13. 3.
2008 bylo provedeno určitě tak, aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou
jinou, neboť je zřejmá osoba zástavního věřitele (žalovaný), dlužníka (Ing. P.
S.), právní důvod vzniku pohledávky (půjčka), období, ve kterém tyto vznikly
(od 1. 10. 2006 do 14. 3. 2008) a celková jejich výše (125.164.000,- Kč). Všem
je tedy zcela zřejmé, jak vysoká částka byla na základě půjček poskytnuta, kým
a komu byla poskytnuta a v jakém období, přičemž bylo také uvedeno, kdy měla
být celá tato částka vrácena (15. 4. 2008). Odvolací soud nedostál požadavkům
na výklad označení zajišťované pohledávky ve smyslu § 35 odst. 2 občanského
zákoníku, když tento výklad musí být proveden rovněž pomocí výkladu projevu
vůle jednajících osob, jakož i podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena.
„Z notářského zápisu vyhotoveného dne 11. 9. 2007 vyplývá, že Ing. P. S. a
žalovaný se shodli, že dne 1. 10. 2006 uzavřeli smlouvu o půjčce, která neměla
písemnou formu, přičemž dlužník potvrdil, že od věřitele skutečně převzal
částku ve výši 40.479.500,- Kč (došlo k privativní novaci spočívající v tom, že
dřívější půjčky z období před 1. 10. 2006 byly nahrazeny půjčkou novou –
jednou, i dlužník Ing. P. S. – jak vyplývá z jeho prohlášení ze dne 9. 2. 2009
- vychází z toho, že dřívější půjčky byly nahrazeny jednou novou).“ „Pokud
odvolací soud k sumě poskytnutých půjček připočítával rovněž půjčku ve výši
20.566.000, pak zřejmě nedočetl k důkazu provedené prohlášení Ing. S. ze dne 9.
2. 2009, z něhož se podává, že tato půjčka byla vrácena (uvedená pohledávka z
půjčky ze dne 15. 6. 2007 nebyla do částky 90.164.000,- Kč zahrnuta, protože
tato pohledávka zanikla před 13. 3. 2008).“ Navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního
stupně, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva (zda je určité označení zajišťované pohledávky v
předmětné zástavní smlouvě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Platnost zástavní smlouvy ze dne 13. 3. 2008 je třeba i v současné době
posuzovat podle právních předpisů účinných v době jejího uzavření, a to zejména
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb.,
č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990
Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb.,
č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999
Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č.
229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002
Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb.,
zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č.
554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb.,
č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006
Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb. a č. 296/2007 Sb., tedy
podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále jen "obč.
zák.").
Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto
případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení § 155 odst. 1 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna
pohledávka peněžitá i nepeněžitá; zástavní právo se vztahuje i na příslušenství
této pohledávky.
Podle ustanovení § 155 odst. 3 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna i
pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je
závislý na splnění podmínky.
Podle ustanovení § 156 odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě
písemné smlouvy (§ 552) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání
dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na
základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout
také ze zákona.
Podle ustanovení § 156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat
označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba
rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní
způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva
(zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy
vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle
ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru
nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o
jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na
vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla
určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve
skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže
zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla
ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která
má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní
podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod.
Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně
vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také
pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou
bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto,
že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je
taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná
zástavní smlouva byla bezvadná. Není-li tu tedy pohledávka, která má být
zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato
okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný
právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo
do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo
957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76/2002 v časopise Soudní judikatura).
Z akcesorické povahy zástavního práva plyne, že zástavní právo se může
vztahovat jen k takové pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla.
Zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již
vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v
budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle ustanovení § 36
odst. 2 věty první obč. zák. (odkládací podmínky). Pohledávkou, která vznikne v
budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené
na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§ 50a obč. zák.), popřípadě podle jiného
ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou
pohledávku v budoucnosti.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je
- jak vyplývá z ustanovení § 156 odst. 2 obč. zák. - kromě určení předmětu
zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Pohledávka,
kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě
označena tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za
stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení
zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné), jaká pohledávka se zástavním právem
zajišťuje (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12.
2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn pod č. 14/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008,
sp. zn. 29 Odo 967/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp.
zn. 21 Cdo 3447/2011). Při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě
není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí. Má-li
být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba
ji v zástavní smlouvě označit zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele
a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby
bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno
zaměnit s jinou pohledávkou (srov. též právní názory vyjádřené například v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který
byl uveřejněn pod č. 110/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2005 sp. zn. 29 Odo 1014/2003, který byl
uveřejněn pod č. 15/2006 v časopise Soudní judikatura).
V projednávané věci byla v zástavní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 13. 3.
2008 zajišťovaná pohledávka určena tak, že „zástavní věřitel (žalovaný)
poskytl, resp. poskytne v období od 1. 10. 2006 do 14. 3. 2008 zástavnímu
dlužníkovi Ing. P. S., půjčku peněz v celkové výši 125.164.000,- Kč, tato
půjčka bude splatná 15. 4. 2008“. Protože při určení zajišťované pohledávky v
zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující
nebo budoucí, a protože zajišťovaná pohledávka byla v zástavní smlouvě ze dne
13. 3. 2008 označena osobou věřitele, osobou dlužníka, předmětem plnění, jeho
právním důvodem (půjčkou peněz v období od 1. 10. 2006 do 14. 3. 2008, v
celkové výši 125.164.000,- Kč, se splatností 15. 4. 2008), tedy dostatečně
určitě a srozumitelně, nemůže být zástavní smlouva ze dne 13. 3. 2008
považována z tohoto pohledu za neplatný právní úkon.
Na platnost zástavní smlouvy ze dne 13. 3. 2008 z hlediska určitosti vymezení
zajišťované pohledávky nemůže mít vliv ani to, že – jak dovodil odvolací soud –
„žalovaný poskytl od 8. 9. 2000 do 14. 3. 2008 dlužníku Ing. P. S. půjčku v
celkové výši 145.730.600,- Kč“ (nikoliv v celkové výši 125.164.000,- Kč), neboť
nebyla-li půjčka poskytnuta v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní
smlouvě, pak z toho vyplývá, že zástavní právo vzniklo jen k zajištění takové
půjčky, kterou žalovaný opravdu dlužníkovi poskytl.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný (v souladu se
zákonem); protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě
nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu