U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce A. R. D., zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova č. 2668/6c, proti žalované FVE
Litvínovice s.r.o. se sídlem v Českých Budějovicích, Litvínovice č. 12, IČO 260
50 170, zastoupené JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., advokátem se sídlem v
Českých Budějovicích, U Černé věže č. 66/3, o 2.835.683 Kč a o pravidelný
měsíční peněžitý důchod 8.817,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 30 C 200/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. června 2016 č.j. 19 Co
819/2016-119, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 9.6.2016 č.j. 19 Co 819/2016-119 podle ustanovení §
243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací
důvod (dovolatel namítá, že při zjišťování skutkového podkladu pro určení, zda
lze úraz zaměstnance kvalifikovat jako pracovní odvolací soud „pracovněprávní
vztah v blíže neurčené podobě zřejmě dovodil“ a že ze svědecké výpovědi nebylo
prokázáno, že by svědkyně S. „výslovně zakázala žalobci další práci“, ani to,
„že byla jménem zaměstnavatele vůbec oprávněna tento příkaz vydat“, z její
výpovědi vyplývá pouze to, že „poslala žalobce domů, když si stěžoval, že nemá
nějaký materiál“, čímž dovolatel zpochybňuje pouze skutková zjištění, na nichž
odvolací soud založil svůj závěr o tom, že posuzovaný úraz nebylo možné
posoudit jako úraz pracovní, dovolatel tak nesouhlasí s hodnocením důkazů
odvolacím soudem a předestírá své vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje
odlišné právní posouzení věci), než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1
o.s.ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Při řešení otázky přímé příčinné souvislosti úrazu zaměstnance s plněním jeho
pracovních úkolů vychází soudní praxe z toho, že přímou souvislost s plněním
pracovních úkolů, soud posuzuje z hlediska místního, časového a věcného, tedy
zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k
úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2001 sp. zn. 21 Cdo
2507/2000, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 454/2002, který byl
uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Nastoluje-li
dovolatel tuto otázku, pak podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dovolání ani v
tomto směru přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní
otázka byla posouzena jinak.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věty
druhé o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu