U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. G., zastoupeného Mgr. Václavem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Kladně, Ctiborova č. 3091, proti žalované K M K GRANIT, a. s. se sídlem v Krásně, Mírová č. 545, IČO 46884556, zastoupené Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2, o neplatnost výpovědi a trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 33 C 128/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. června 2017, č. j. 61 Co 505/2016-246, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Václava Vlka, advokáta se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2017, č. j. 61 Co 505/2016-246, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci předseda představenstva žalované M. K., který podle zápisu v obchodním rejstříku mohl s účinností od 23. 4. 2008 jednat za žalovanou akciovou společnost navenek jménem společnosti v celém rozsahu jako předseda představenstva samostatně a který byl předsedou představenstva žalované také v době od 21. 12. 2011 do 16. 1. 2013, mohl také samostatně dne 7. 1. 2013 rozhodnout o organizační změně, jež byla podkladem pro výpověď z pracovního poměru žalobce ze dne 7. 1. 2013, je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 21 Cdo 3839/2015-182 (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3762/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2802/2012, který byl uveřejněn pod č. 23/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nich vyjádřený právní názor, že rozhodnutí o organizačních změnách (ačkoli nejde o právní úkon) u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, činí především jeho statutární orgán, případně osoby jím pověřené (§ 20 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013), a že představenstvo akciové společnosti jako statutární orgán zaměstnavatele nemusí činit právní úkony v pracovněprávních vztazích navenek jako kolektivní orgán, tedy usnesením většiny členů představenstva; činit právní úkony v příslušné formě, tedy včetně podpisu listiny, v níž je právní úkon obsažen a jejíž písemná forma je podpisem dovršena, může každý člen představenstva (členové představenstva, kteří zavazují akciovou společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku - srov. § 191 odst. 1 větu třetí a čtvrtou obchodního zákoníku)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu