ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. G., zastoupeného Mgr. Václavem Slavíčkem, advokátem se
sídlem v Kladně, Ctiborova č. 3091, proti žalované K M K GRANIT, a. s. se
sídlem v Krásně, Mírová č. 545, IČO 46884556, zastoupené Mgr. Václavem Vlkem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Voskovcova č. 1075/59, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 33 C
128/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15.
května 2015, č. j. 61 Co 121/2015-164, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 7. 1. 2013 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní
poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, přičemž jako
důvod uvedla organizační změnu „konkrétně zrušení pracovního místa asistent pro
výrobu a techniku, a to na základě rozhodnutí společnosti ze dne 07. 01. 2013“.
V důsledku této změny se stal žalobce nadbytečným.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná a že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou nadále trvá. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že výpověď byla učiněna na základě neplatného rozhodnutí
zaměstnavatele o organizační změně, když o této změně byla vyhotovena pouze
listina označená „příkaz předsedy představenstva“, která byla podepsána jen
tehdejším předsedou představenstva a členem dozorčí rady, namísto aby o této
změně bylo rozhodnuto v rámci zasedání představenstva (tj. kolektivního
statutárního orgánu žalované) a v souladu s článkem 15. stanov žalované
odhlasováno nadpoloviční většinou přítomných členů představenstva.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 33 C 128/2013-121,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 26.756,- Kč k rukám zástupce žalované, advokáta Mgr. Václava
Vlka. Dospěl k závěru, že rozhodnutí o organizační změně bylo přijato platně
(představenstvem žalované na zasedání dne 6. 12. 2013), předseda představenstva
je podepsal v souladu s jeho oprávněním a v důsledku tohoto rozhodnutí se stal
žalobce pro žalovanou jako zaměstnavatele nadbytečným a že tedy byly splněny
všechny předpoklady pro výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku
práce. Neshledal důvodnou námitku žalobce, že rozhodnutí o organizační změně
bylo přijato a podepsáno pouze předsedou představenstva a členem dozorčí rady
namísto přijetí představenstvem jako statutárním orgánem žalované. K námitce
žalované o souběhu pracovního poměru žalobce s výkonem funkce statutárního
orgánu žalobcem uzavřel, že skutečnost, že žalobce byl od 3. 10. 2006 členem
statutárního orgánu, sama o sobě nevyvolala žádné následky směřující ke
skončení pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1. 1. 1993 podle
pracovněprávních předpisů, neboť náplní žalobcova pracovního poměru nebyl výkon
činnosti statutárního orgánu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 5. 2015, č. j. 61
Co 121/2015-164, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výpověď z
pracovního poměru daná žalovanou žalobci dopisem ze dne 7. 1. 2013 je neplatná,
ve výroku „že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou nadále trvá“, rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ke dni, kdy měl skončit
pracovní poměr žalobce, nedošlo u žalované k organizační změně, neboť nebylo
přijato rozhodnutí zaměstnavatele o této změně; nebylo prokázáno, že by
předseda představenstva byl zmocněn k přijímání organizačních změn, ani že by
organizační změna byla přijata žalovanou, když dle zápisu ze zasedání
představenstva dne 6. 12. 2012 „tento bod programu nebyl řešen a došlo k jeho
přesunutí na zasedání v lednu 2013“. Z žádných důkazů tedy nevyplynulo, že by k
projednání tohoto záměru a tedy přijetí rozhodnutí o organizační změně skutečně
došlo. K námitce žalované ohledně souběhu pracovního poměru žalobce s výkonem
funkce statutárního orgánu se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že, učinil-li
odvolací soud závěr, že „předseda představenstva žalované společnosti mohl
jednat navenek, avšak pouze za situace, kdy jeho úkon byl podložen rozhodnutím
představenstva“, vyřešil otázku, kdo je oprávněn rozhodnout u zaměstnavatele o
organizační změně, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je
rozhodnutí o organizační změně u zaměstnavatele oprávněn učinit týž orgán jako
činí právní úkony, přičemž se nevyžaduje, aby představenstvo jednalo jako
kolektivní orgán. Ačkoliv odvolací soud učinil skutkové zjištění, že
představenstvo žalované o organizační změně nerozhodlo, nejedná se o situaci,
kdy by rozhodnutí o organizační změně nebylo vůbec přijato. Podle jejího názoru
odvolací soud rovněž nerespektoval dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu
ohledně „konkludentního ukončení pracovněprávního vztahu při jmenování žalobce
coby zaměstnance do funkce člena statutárního orgánu“, jestliže zaujal názor,
že jmenování zaměstnance do funkce člena představenstva zaměstnavatele nemá na
pracovní poměr žádný vliv. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil „ve výroku I. věta první tak, že se rozsudek soudu I.
stupně ve výroku I. v části, jíž byla zamítnuta žaloba, že výpověď z pracovního
poměru učiněná žalovanou 7. 1. 2013 je neplatná, potvrzuje.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka, kdo je oprávněn
přijmout u zaměstnavatele – právnické osoby rozhodnutí o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal
napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
jedná o určení neplatnosti výpovědi ze dne 7. 1. 2013 - podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 31. 7. 2013 (dále jen
„zák. práce“), a subsidiárně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do dne 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a podle zákona č.
513/1991 Sb. obchodního zákoníku ve znění účinném do dne 29. 6. 2013 (dále jen
„obch. zák.“).
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce patří to, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán přijal
rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných
organizačních změnách, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným,
a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými
organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového
rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně
úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo
být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být
zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí
však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být
seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního
poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2
Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str.
374, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo
2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005). Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o
změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním
úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. (srov. § 18 zák. práce), neboť nejde
o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv
a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost
(tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam,
kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení
§ 52 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky
v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní
úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách samo o sobě
přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanoveních §
37-39 obč. zák. (srov. § 18 zák. práce) a § 19-21 zák. práce; vznikne-li
pochybnost, zda (vůbec) zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se
soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je
učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele -
právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (k tomu srov. též
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo
2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005).
Rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných
organizačních změnách není – jak bylo uvedeno výše – právním úkonem. Protože
zákon v obecné rovině výslovně neupravuje, kdo je oprávněn činit u
zaměstnavatele takové tzv. faktické úkony, ustálená soudní praxe (srov.
například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo
1932/2006, a ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3762/2010) vychází v tomto
směru ze zásad uvedených zejména v ustanoveních § 11 odst. 1 zák. práce a § 20
odst. 1 a 2 obč. zák., a to v tom smyslu, že ten, kdo je oprávněn činit jménem
zaměstnavatele právní úkony, je také jménem zaměstnavatele oprávněn k tzv.
faktickým úkonům a i takové jeho jednání v tomto směru zaměstnavatele zavazuje.
Obecně tedy platí, že také rozhodnutí o organizačních změnách (ačkoli nejde o
právní úkon) u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, činí především jeho
statutární orgán, případně osoby jím pověřené (srov. § 20 odst. 2 obč. zák.).
Uvedený závěr platí pouze za předpokladu, že neexistuje zvláštní právní
předpis, který by výslovně upravoval, kdo je oprávněn činit u zaměstnavatele
rozhodnutí o organizačních změnách.
Statutárním orgánem akciové společnosti, jenž řídí činnost společnosti a jedná
jejím jménem, je představenstvo. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech
společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do
působnosti valné hromady nebo dozorčí rady (srov. § 191 odst. 1 větu první a
druhou obch. zák.). Za představenstvo jedná navenek jménem akciové společnosti
každý člen představenstva akciové společnosti samostatně, nevyplývá-li ze
stanov akciové společnosti něco jiného; členové představenstva, kteří zavazují
akciovou společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního
rejstříku (srov. § 191 odst. 1 větu třetí a čtvrtou obch. zák.).
Z této právní úpravy vyplývá, že představenstvo akciové společnosti jako
statutární orgán zaměstnavatele nemusí činit právní úkony v pracovněprávních
vztazích navenek jako kolektivní orgán, tedy usnesením většiny členů
představenstva; činit právní úkony v příslušné formě, tedy včetně podpisu
listiny, v níž je právní úkon obsažen a jejíž písemná forma je podpisem
dovršena, může každý člen představenstva. Určují-li však stanovy této obchodní
společnosti (využívajíce možnosti dispozitivní úpravy obsažené v ustanovení §
191 odst. 1 obch. zák.) v zájmu zajištění jistoty před zneužitím jednatelského
oprávnění člena statutárního orgánu, že za společnost nemohou činit právní
úkony členové jejího statutárního orgánu samostatně, ale že vůči třetím osobám
mají jednat společně dva členové představenstva, je třeba tuto skutečnost
respektovat bezvýjimečně i při úvaze o platnosti jednání společnosti jako
takové v pracovněprávních vztazích (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2802/2012, uveřejněného pod číslem 23/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které poukazuje dovolatelka). Může-
li podle ustanovení § 191 odst. 1 obch. zák. a stanov akciové společnosti
navenek jejím jménem jednat předseda představenstva, může také přijmout (je
oprávněn) organizační opatření ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.
Za situace, kdy podle zápisu v obchodním rejstříku může s účinností od 23.
dubna 2008 jednat za žalovanou akciovou společnost navenek jménem společnosti v
celém rozsahu předseda představenstva samostatně, je mimo pochybnost, že
předseda představenstva žalované Ing. M. K., který byl předsedou představenstva
žalované také v době od 21. prosince 2011 do 16. ledna 2013, mohl také
samostatně dne 7. 1. 2013 rozhodnout o organizační změně, jež byla podkladem
pro výpověď z pracovního poměru žalobce ze dne 7. 1. 2013. Je proto
bezvýznamné, zda tato organizační změna byla či nebyla projednána (rozhodnuta)
„také“ představenstvem žalované.
Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že okolnost, že fyzická osoba je
statutárním orgánem obchodní společnosti, sama o sobě nebrání tomu, aby
navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovní vztah, jestliže
jeho náplní není výkon činnosti statutárního orgánu. Stejně tak platí obráceně,
že dosavadní existence pracovněprávního vztahu mezi fyzickou osobou a
společností nebrání tomu, aby tato fyzická osoba zaujala postavení statutárního
orgánu téže společnosti (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, jakož i odůvodnění rozsudků Nejvyššího
soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004, sp. zn.
21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, nebo ze dne 16.
12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4028/2009). Souběžný výkon činnosti jednatele v
obchodněprávním vztahu a výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu však
nepřicházel v úvahu. Statutárnímu orgánu náleží obchodní vedení společnosti,
což je organizování a řízení podnikatelské činnosti společnosti, včetně
rozhodování o jejích podnikatelských záměrech a zabezpečení řádného vedení
účetnictví společnosti, nikoli však věcně vymezená organizační a řídící činnost
na určitém úseku společnosti, vykonávaná za přímé podřízenosti jinému vedoucímu
zaměstnanci (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 3910/2012, nebo ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014).
Náplní práce žalobce podle pracovní smlouvy uzavřené mezi ním a žalovanou dne
1. 1. 1993 nebyla (neměla být) činnost statutárního orgánu a nemohla se jí tedy
stát ani poté, co se žalobce stal členem představenstva. V tomto směru lze se
soudy souhlasit. To však samo o sobě nestačí pro závěr o tom, zda žalobci
zanikl (nebo nezanikl) jeho dosavadní pracovní poměr konkludentní dohodou v
souvislosti s tím, že se stal členem představenstva žalované (srov. odůvodnění
dovolatelkou citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn.
21 Cdo 3250/2012, a ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3910/2012). Bez
objasnění, jaká byla konkrétní náplň práce žalobce ke dni 30. srpna 2006 (kdy
se stal členem představenstva žalované) vyplývající z pracovního poměru a jakou
náplň měl mít ve funkci člena představenstva žalované nelze uvedený závěr
učinit. Teprve po srovnání, zda se jednalo či nejednalo o totožné činnosti,
bude možno učinit úsudek o případném konkludentním skončení pracovního poměru
žalobce u žalované. Závěry soudů v tomto směru jsou proto (prozatím) předčasné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu