21 Cdo 5337/2017-203
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce L. N., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr.
Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova č. 3184, proti žalovanému
Maxion Wheels Czech s. r. o. se sídlem v Ostravě - Kunčicích, Vratimovská č.
707, IČO 24790834, zastoupenému JUDr. Klárou Tomaierovou, advokátkou se sídlem
v Praze 7, Jankovcova č. 1037/49, o 1 650 552 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 126 C 9/2015, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2017 č. j. 16 Co
83/2016-156, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku krajského soudu v části, ve které
byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2015 č. j.
126 C 9/2015-70 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá; v dalším se dovolání žalovaného
zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
41 999,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Aleše
Janů, advokáta se sídlem v Táboře, Nerudova č. 3184.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 17. 2. 2015 domáhal,
aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 1 650 552 Kč spolu se
zákonným úrokem z prodlení nabíhajícím postupně z dvanácti částek po 137 546 Kč
vždy od prvního dne kalendářního měsíce v době od 1. 5. 2013 do 1. 4. 2014.
Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 1. 2012
pracoval u žalovaného v době od 16. 1. 2012 do 31. 3. 2013 jako výrobní ředitel
odštěpného závodu XY; pracovní poměr skončil na základě výpovědi z pracovního
poměru dané žalobcem. „Manažerskou smlouvou pro výkon funkce výrobního ředitele
odštěpného závodu XY“ ze dne 16. 12. 2012 (správně ze dne 16. 1. 2012)
účastníci – mimo jiné – sjednali konkurenční doložku, ve které se žalobce
zavázal, že po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru u žalovaného se
zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti
žalovaného nebo by měla vůči němu soutěžní povahu, a žalovaný se naproti tomu
zavázal zaplatit žalobci peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního
výdělku za každý měsíc plnění závazku žalobce, které je splatné měsíčně pozadu.
Žalobce svůj závazek z konkurenční doložky po skončení pracovního poměru
účastníků splnil, avšak žalovaný mu peněžité vyrovnání ani za jeden měsíc
plnění závazku nevyplatil; výše průměrného měsíčního výdělku žalobce za první
kalendářní čtvrtletí roku 2013 činila 137 546 Kč.
Žalovaný namítal neplatnost konkurenční doložky, kterou způsobuje absence
ujednání o místu výkonu práce žalobce v manažerské smlouvě a nevymezení
rozsahu, v jakém má být žalobce po skončení pracovního poměru omezen ve volbě
povolání (jiné výdělečné činnosti). Žalobce navíc konkurenční doložku porušil,
neboť v dubnu 2013 nastoupil do pracovního poměru u společnosti IG Watteeuw ČR
s. r. o. do funkce výrobního manažera; tato společnost podniká ve stejném
předmětu podnikání („výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3
živnostenského zákona“) a v oblasti strojírenství jako žalovaný.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2015 č. j. 126 C 9/2015-70
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 1 650 552 Kč s vymezeným zákonným
úrokem z prodlení nabíhajícím postupně z dvanácti částek po 137 546 Kč vždy od
prvního dne kalendářního měsíce v době od 1. 5. 2013 do 1. 4. 2014 a na náhradě
nákladů řízení (k rukám advokáta žalobce) 162 893 Kč. Soud prvního stupně vyšel
ze zjištění o pracovním poměru účastníků a uzavření konkurenční doložky, jak
bylo tvrzeno v žalobě. Dospěl k závěru, že konkurenční doložka uzavřená podle
ustanovení § 310 zákoníku práce je platná, neboť žalobce vzhledem ke svému
pracovnímu zařazení měl u žalovaného přístup k takovým informacím, poznatkům a
znalostem pracovních a technologických postupů, jejichž využití konkurencí by
mohlo žalovanému závažným způsobem ztížit jeho činnost. Námitky žalovaného o
neplatnosti konkurenční doložky neshledal důvodnými, neboť účastníci vedle
manažerské smlouvy uzavřeli pracovní smlouvu, která obsahovala ujednání o všech
podstatných náležitostech včetně místa výkonu práce, a „zákoník práce neukládá
účastníkům pracovněprávního vztahu, aby nějakým konkrétním způsobem
specifikovali výdělečnou činnost, které se má zaměstnanec v případě sjednané
konkurenční doložky zdržet“. Podle soudu prvního stupně žalobce konkurenční
doložku neporušil, neboť společnost IGW nepodniká v oboru, který by měl
konkurenční povahu ve vztahu k předmětu podnikání žalovaného. Odštěpný závod XY
vyrábí hliníková kola pro osobní automobily, zatímco společnost IGW vyrábí
komponenty pro převodovky a kompletní převodové skříně a 90% jejího obratu
tvoří zakázky pro „železniční výrobce“; žalovaný a společnost IGW si tedy na
trhu vzájemně nekonkurují, neboť produkty žalovaného jsou určeny pro
automobilovou dopravu, kdežto produkty IGW pro železniční dopravu. Žaloba byla
proto shledána důvodnou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2017 č. j. 16 Co 83/2016-156 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci (k rukám jeho advokáta) na náhradě nákladů
odvolacího řízení 105 090 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena platná konkurenční doložka, a zabýval
se tím, zda žalobce svůj závazek z konkurenční doložky splnil. Ze znaleckého
posudku znaleckého ústavu TPA Valuation & Advisory s. r. o. opatřeného doložkou
podle § 127a občanského soudního řádu, který předložil žalovaný (poté, co byl
odvolacím soudem poučen podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu o důkazní
povinnosti k tvrzení, že se žalovaný a společnost IGW střetávají v hospodářské
soutěži na „jiných trzích“), zjistil, že žalovaný „nabízí zejména ocelová a
hliníková kola pro osobní automobily, dále kola pro vysokozdvižné vozíky,
zemědělskou techniku, off roady či vojenské stroje, zatímco společnost IGW
nabízí převodovky pro lokomotivy a tramvaje, těžařské věže či tankery,
kompresory pro rafinerie, pohony pro větrné elektrárny, lokomotivy, lanovky a
vlakové soupravy metra, případně pohony pro nakládací zařízení kontejnerů v
přístavech“. Dospěl proto ke skutkovému závěru, že „výrobky, zboží a služby, s
jejichž nabídkou žalovaná a společnost IGW vstupovaly na relevantní trh, nebyly
stejného druhu ani nebyly vzájemně zaměnitelné (substituovatelné), proto se
nemohly ve svých činnostech ocitnout v navzájem konkurenčním prostředí“. Vzhledem k uvedenému odvolací soud uzavřel, že „výdělečnou činnost žalobce
vykonávanou v pracovním poměru u společnosti IGW tedy nelze pokládat za
činnost, která by byla předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla vůči
němu soutěžní povahu“, že „opačný výklad přihlížející k ,dalším oblastem? by
vedl k absurdním závěrům, neboť např. při zajišťování dopravy vstupního
materiálu či finálního výrobku prostřednictvím služeb dopravců nebo získávání
financování od úvěrových společností a získávání dotací by z toho pohledu mohly
být za konkurenty považovány subjekty ze zcela odlišných oborů“, a že „v
takovém případě by totiž byl žalobce vyřazen z výdělečné činnosti prakticky pro
každou obchodní činnost, což nepochybně není a ani nemůže být smyslem a účelem
§ 310 zákoníku práce“. Odvolací soud nevycházel ze závěru znaleckého posudku,
podle kterého „v několika oblastech ekonomická činnost žalovaného a společnosti
IGW vykazuje vzájemně soutěžní povahu“, protože znalecký ústav zkoumal „možnou
konkurenci“ výhradně z ekonomického hlediska, pro účely ustanovení § 310
zákoníku práce však nelze konkurenční výdělečnou činnost posuzovat tak široce,
jak to znalecký ústav učinil. Odkázal přitom na ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn.
21 Cdo
2995/2011), podle které se o konkurenční postavení „předchozího a nového
zaměstnavatele“ jedná, jestliže se „nabídka jejich výrobků, zboží nebo služeb
stejného druhu mohla na trhu setkat s poptávkou stejných zákazníků (klientů)“,
jakož i na komentářovou literaturu, podle které za relevantní trh je třeba
považovat trh výrobkový a v soutěžním vztahu se tak mohou ocitnout nejen osoby
v přímém konkurenčním vztahu, ale také osoby, jejichž nabídky zboží nebo služeb
jsou vzájemně zaměnitelné (substituovatelné), tj. může mezi nimi vzniknout „boj
o zákazníka“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobce svůj závazek z
konkurenční doložky splnil.
Proti tomuto rozsudku dovolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž rozsudek
napadl v plném rozsahu. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle
kterého je při posouzení porušení zákazu konkurence sjednaného v konkurenční
doložce podle § 310 zákoníku práce relevantní jen příslušný výrobkový trh,
kterého se původní a nový zaměstnavatel účastní. Podle jeho názoru je třeba
vycházet ze všech relevantních trhů, na kterých se mohou konkurenční subjekty
střetávat, tedy jak z trhů výrobků a služeb, tak z trhů výrobních faktorů [půda
(obecněji přírodní zdroje), práce (lidské zdroje) a kapitál, který tvoří
jakékoli hmotné bohatství, které lze použít k tvorbě dalších statků (finanční
kapitál, továrny, dopravní prostředky, suroviny apod.], a to jak na straně
nabídky, tak na straně poptávky. Všechny uvedené trhy se ovlivňují a jsou
vzájemně podmíněné, žádný z nich nelze proto oddělit od ostatních. Podniky,
usilující o dosažení nejvyššího zisku, se snaží na všech trzích získat veškeré
možné výhody, kterou může být rovněž zaměstnání zaměstnance jiného soutěžitele,
před kterým má chránit konkurenční doložka. Tato výhoda se nemůže omezit toliko
na jeden vybraný relevantní trh výrobků a služeb, neboť by došlo k zúžení
dopadu konkurenční doložky způsobem, který je v rozporu s ekonomickou realitou
a smyslem konkurenční doložky. Tento nelogický a omezený přístup je zcela cizí
i ostatním právním nástrojům ochrany hospodářské soutěže. K vyloučení jiných
relevantních trhů nesměřují ani nosné argumenty rozhodnutí dovolacího soudu ve
věci sp. zn. 21 Cdo 2995/2011 a nelze k němu dospět ani na základě komentářové
literatury, z níž odvolací soud vycházel, neboť zohledněná úvaha se týkala
konkrétního případu nekalé soutěže probíhající na trhu odbytu výrobků, která
neplatí obecně, a nelze z ní dovozovat, že by relevantním trhem mohl být toliko
odbytový trh. Za liché dovolatel označil úvahy odvolacího soudu, které dovozují
s „přihlédnutím k dalším oblastem“ údajné „absurdní důsledky“, neboť nelze
vyloučit (natož paušálním způsobem, jak učinil odvolací soud), aby si i
podniky, které si nekonkurují na trhu odbytu výrobků a služeb, konkurovaly v
rámci trhu výrobních faktorů, i když konkurence nemusí být příliš zjevná.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení
dovolacím soudem dosud neřešené právní otázky rozsahu trhů, které mohou být
rozhodné z hlediska konkurenční povahy zaměstnavatelů, a následném posouzení,
zda došlo k porušení konkurenční doložky, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání žalovaného za nepřípustné, neboť jím nastolenou
právní otázku odvolací soud vyřešil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2995/2011, jehož závěry dopadají i na
projednávanou věc. K závěrům odvolacího soudu žalobce dodal, že z ustanovení §
310 odst. 1 zákoníku práce vyplývá, že při posuzování činnosti soutěžní povahy
se „nejedná pouze o posuzování činnosti zaměstnavatele a nového zaměstnavatele,
ale rovněž (a to významnou měrou) též o posouzení charakteru činnosti samotného
zaměstnance, tedy zda zaměstnanec vykonával takovou výdělečnou činnost, která
by byla proti smyslu a účelu § 310 zákoníku práce“. V tomto směru je podstatné,
že žalobce u nového zaměstnavatele vykonával funkci výrobního ředitele, jehož
náplní je řízení výroby, což je výlučně „interní vnitrofiremní aktivita“, a je
vyloučeno, aby žalobce vlastní činností mohl zjednat novému zaměstnavateli
jakoukoli výhodu na úkor žalovaného. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání žalovaného odmítl, popřípadě – bude-li shledáno přípustným – aby
rozhodl o jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu, tedy i ve výrocích
o náhradě nákladů řízení. V této části dovolání postrádá jakoukoliv věcnou
argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, tj. právní otázku, na
jejímž řešení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení závisí; nedostatek dovolání
zde představuje vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení (za absence
uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání), a nelze ho již
odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3
větu první o. s. ř.), uplynula. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti
rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího
soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů
řízení a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího
řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 1. 2012 od stejného dne pracoval
u žalovaného jako výrobní ředitel odštěpného závodu XY. „Manažerskou smlouvou
pro výkon funkce výrobního ředitele odštěpného závodu XY“ ze dne 16. 1. 2012
účastníci – mimo jiné – sjednali konkurenční doložku, ve které se žalobce
zavázal, že po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru u žalovaného se
zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti
žalovaného nebo by měla vůči němu soutěžní povahu, a žalovaný se naproti tomu
zavázal zaplatit žalobci peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního
výdělku za každý měsíc plnění závazku žalobce, které je splatné měsíčně pozadu.
Pracovní poměr účastníků skončil ke dni 31. 3. 2013 na základě výpovědi z
pracovního poměru dané žalobcem dopisem ze dne 30. 1. 2013. Od měsíce dubna
2013 žalobce nastoupil do pracovního poměru u společnosti IG Watteeuw ČR s. r.
o. (dále jen „IGW“) jako výrobní manažer. Žalovaný i společnost IGW mají ve
veřejném (dříve obchodním) rejstříku zapsaný předmět podnikání „výroba, obchod
a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, společnost IGW
vedle toho též „obráběčství“; obě společnosti se zabývají průmyslovou
strojírenskou výrobou, při které zpracovávají kovy, tedy i ocel. V rámci tohoto
předmětu podnikání žalovaný na trhu nabízí zejména ocelová a hliníková kola pro
osobní automobily, dále kola pro vysokozdvižné vozíky, zemědělskou techniku,
off roady či vojenské stroje, zatímco společnost IGW nabízí převodovky pro
lokomotivy a tramvaje, těžařské věže či tankery, kompresory pro rafinerie,
pohony pro větrné elektrárny, lokomotivy, lanovky a vlakové soupravy metra,
případně pohony pro nakládací zařízení kontejnerů v přístavech. Z tohoto důvodu
obě společnosti nemají společné zákazníky, resp. jen jednoho (společnost
Hyundai), kterému však nabízejí odlišné produkty.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, co se rozumí výdělečnou činností
zaměstnance, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo
která by měla vůči němu soutěžní povahu a jejíhož výkonu se má zaměstnanec
podle dohody uzavřené se zaměstnavatelem po určitou dobu po skončení pracovního
poměru zdržet. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší
soud České republiky k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237
o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
předmětná konkurenční doložka byla uzavřena dne 16. 1. 2012 a žalobce se domáhá
zaplacení peněžitého vyrovnání za období od 1. 4. 2013 do 31. 3. 2014 – podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v době od 1. 1. 2012,
tj. ode dne nabytí účinnosti zákonů č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., 365/2011
Sb. a č. 367/2011 Sb., do 23. 6. 2014, tj. do dne předcházejícího nabytí
účinnosti zákona č. 101/2014 Sb. (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce byla-li sjednána konkurenční doložka,
kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání,
nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla
shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu
soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že
zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné
poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité
vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany
nedohodly na jiné době splatnosti.
Podle ustanovení § 310 odst. 2 zák. práce konkurenční doložku může
zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže to je možné od zaměstnance
spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí
pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u
zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo
zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že předmětem pracovněprávního vztahu z dohody,
v níž se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního
poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti,
která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla
vůči němu soutěžní povahu, jsou práva a povinnosti účastníků pracovněprávního
vztahu zajišťující ochranu zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu
účastníků před výdělečnou činností zaměstnance, která by měla vůči němu
soutěžní povahu. Smysl a účel takového ujednání spočívá zejména v tom, aby
zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli
prostřednictvím zaměstnanců, kteří v průběhu pracovního poměru u zaměstnavatele
získávají informace, poznatky a znalosti, které mají povahu obchodního
tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou způsobilé zjednat
konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným
způsobem ztížit činnost zaměstnavatele.
Výdělečnou činností je každá právem dovolená činnost, která je vykonávána za
účelem získání majetkového prospěchu. Přitom není podstatné, zda nakonec k
dosažení takového majetkového prospěchu (zisku) skutečně dojde, či nikoliv;
podstatné je, že se jedná o činnost, která je s dosažením majetkového prospěchu
obvykle spojena (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, který byl
uveřejněn pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Významné není ani
to, zda jde o činnost vykonávanou v pracovněprávním nebo v občanskoprávním
vztahu, zda jde o podnikání na základě živnostenského oprávnění nebo jiného
oprávnění na základě zvláštních právních předpisů, anebo zda se jedná o výkon
činnosti ve statutárních a kontrolních orgánech obchodních společností.
Předmět činnosti zaměstnavatele vyplývá z údajů zapsaných ve veřejném
(obchodním) rejstříku (patří-li zaměstnavatel mezi subjekty zapisované do
tohoto rejstříku), ze živnostenského oprávnění (podniká-li zaměstnavatel na
základě živnostenského oprávnění), ze zvláštních právních předpisů (vykonává-li
zaměstnavatel podnikatelskou činnost na základě těchto předpisů), popř. ze
zřizovacích listin nebo ze zvláštních zákonů (jde-li například o příspěvkové
organizace). Výdělečnou činností zaměstnance shodnou s předmětem činnosti
zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce není pouze
činnost, která pokrývá celý předmět činnosti zaměstnavatele; postačuje,
kryje-li se jen s jeho částí. Na shodu předmětu (výdělečné) činnosti
zaměstnance (jeho nového zaměstnavatele) a předmětu činnosti zaměstnavatele
ovšem nelze usuzovat jen z totožnosti údajů o jejich předmětech činnosti
zapsaných ve veřejném (obchodním) rejstříku nebo uvedených v živnostenských
oprávněních, popř. ve zřizovacích listinách nebo ve zvláštních právních
předpisech; to platí zejména pro předmět činnosti zahrnující širokou oblast
činností, které lze na jeho základě vykonávat (stejně jako v posuzovaném
případě předmět podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3
živnostenského zákona“). Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem dohody podle
ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce je - jak vyplývá z výše uvedeného - ochrana
zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před výdělečnou
činností zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu, byla by
výdělečnou činností zaměstnance shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele jen
taková činnost, při jejímž provozování by se zaměstnanec (jeho nový
zaměstnavatel) a zaměstnavatel mohli ocitnout v navzájem konkurenčním
postavení; tak by tomu bylo tehdy, kdyby se nabídka jejich výrobků, zboží nebo
služeb stejného druhu mohla na trhu setkat s poptávkou stejných zákazníků
(klientů) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo
2995/2011].
Nepřípustnou výdělečnou činností ve smyslu ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce
je na druhé straně též výdělečná činnost zaměstnance, jejíž předmět zapsaný ve
veřejném (obchodním) rejstříku nebo uvedený v živnostenském oprávnění (popř. ve
zřizovací listině nebo ve zvláštním právním předpise) se ani zčásti neshoduje s
obdobně zapsaným předmětem činnosti zaměstnavatele, jestliže se zaměstnanec
(jeho nový zaměstnavatel) a zaměstnavatel při ní přesto mohou ocitnout v
navzájem konkurenčním postavení a jestliže proto má tato výdělečná činnost
zaměstnance vůči zaměstnavateli soutěžní povahu. I když při rozdílném předmětu
činnosti zaměstnanec (jeho nový zaměstnavatel) a zaměstnavatel vyrábí, nabízí
nebo poskytují odlišné výrobky, zboží nebo služby, nelze ani v tomto případě
vyloučit jejich střet na tzv. trhu výrobků a služeb, neboť i jejich nabídka se
může na trhu setkat s poptávkou stejných zákazníků (klientů) volících mezi více
způsoby uspokojení svých potřeb. V úvahu též připadá střet v oblasti vstupů do
výdělečné činnosti, tedy na odvozeném tzv. trhu výrobních faktorů, kde se
jejich poptávka po přírodních zdrojích, pracovních silách, dodavatelských
službách nebo reálném kapitálu (budovách, strojích, zařízeních, dopravních
prostředcích apod.) a finančním kapitálu (penězích, cenných papírech) setká s
nabídkou stejných dodavatelů (poskytovatelů); trh výrobních faktorů je odvozený
od základního trhu výrobků a služeb v tom smyslu, že poptávka po výrobních
faktorech je odvozená od poptávky po výrobcích a službách. Na soutěžní povahu
výdělečné činnosti zaměstnance (jeho nového zaměstnavatele) vůči zaměstnavateli
však nebude možné usuzovat jen na základě skutečnosti, že jejich výdělečná
činnost na vstupu vyžaduje (alespoň zčásti) stejné nebo obdobné výrobní
faktory; takto široké pojetí zákazu konkurence by nepochybně bylo v rozporu se
smyslem a účelem ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce, jakož i se základní
zásadou pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně
postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zák. práce], a představovalo by
porušení základního práva na svobodnou volbu povolání a práva podnikat
garantovaného ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zaměstnanec (jeho nový zaměstnavatel) a zaměstnavatel by se mohli ocitnout v
navzájem konkurenčním postavení tehdy, pokud by s ohledem na specifickou povahu
jejich (jinak odlišných) výdělečných činností nebo specifickou situaci na trhu
výrobních faktorů využívaných při těchto činnostech uspokojení poptávky
zaměstnance (jeho nového zaměstnavatele) závažným způsobem ztížilo uspokojení
stejné nebo obdobné poptávky zaměstnavatele a tím i vlastní výkon jeho
výdělečné činnosti. Bude se tedy jednat spíše o případy výjimečné.
Ze skutečnosti, že zaměstnanec po skončení pracovního poměru koná práci u
zaměstnavatele, jehož předmět činnosti je shodný s předmětem činnosti
zaměstnavatele, s nímž uzavřel dohodu podle ustanovení § 310 odst. 1 zák.
práce, nebo jehož činnost má vůči němu soutěžní povahu, nelze bez dalšího
dovozovat, že zaměstnanec vykonává výdělečnou činnost, která by byla předmětem
činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. O výkon
výdělečné činnosti zaměstnance ve smyslu ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce
nejde, jestliže se zaměstnanec u nového zaměstnavatele vzhledem k druhu práce
sjednanému v pracovní smlouvě na činnosti, která je shodná s předmětem činnosti
předchozího zaměstnavatele nebo která má vůči němu soutěžní povahu, nepodílí a
nemůže proto při ní informace, poznatky a znalosti pracovních a technologických
postupů, které získal v pracovním poměru u předchozího zaměstnavatele, využít a
jeho činnost tím závažným způsobem ztížit (srov. již uvedený rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2995/2011).
V projednávané věci odvolací soud na základě skutkových zjištění, která učinil
o výdělečné činnosti, kterou žalovaný a společnost IGW uskutečňují v rámci
zapsaného předmětu podnikání, a o průniku jejich zákazníků, dospěl k závěru, že
přes stejné údaje o předmětu činnosti ve veřejném (obchodním) rejstříku
„výrobky, zboží a služby, s jejichž nabídkou žalovaná a společnost IGW
vstupovaly na relevantní trh, nebyly stejného druhu ani nebyly vzájemně
zaměnitelné (substituovatelné)“. Z tohoto skutkového závěru vyplývá, že žalobce
(jeho nový zaměstnavatel) a žalovaný se při výkonu své výdělečné činnosti
nemohli ocitnout v navzájem konkurenčním postavení z toho důvodu, že by se
nabídka jejich výrobků, zboží nebo služeb stejného druhu mohla na trhu setkat s
poptávkou stejných zákazníků (klientů); předmět podnikání obou společností je
odlišný a jejich produkce ani nesměřuje k uspokojení stejných nebo obdobných
potřeb zákazníků. Z pohledu účasti žalobce (jeho nového zaměstnavatele) a
žalovaného na trhu výrobků a služeb lze proto souhlasit se závěrem odvolacího
soudu, že „výdělečnou činnost žalobce vykonávanou v pracovním poměru u
společnosti IGW nelze pokládat za činnost, která by byla předmětem činnosti
žalovaného nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“.
Nelze však souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého platí,
že „o porušení zákazu konkurence se při splnění dalších podmínek jedná (jen)
tehdy, nabízí-li předchozí a nový zaměstnavatel stejný druh výrobků, zboží nebo
služeb, případně výrobky, zboží a služby, které jsou vzájemně zaměnitelné“;
vychází-li zde odvolací soud ze závěrů obsažených v odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2995/2011, přehlíží, že se
jedná o argumentaci, která vysvětluje, za jakých podmínek se jedná o výdělečnou
činnost zaměstnance shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele, ale neřeší, za
jakých podmínek se o konkurenční postavení zaměstnance a zaměstnavatele jedná v
případě, že se předmět jejich výdělečné činnosti neshoduje (je-li rozdílný). Ze
shora podaného výkladu vyplývá, že v úvahu též připadá dovolatelem akcentovaný
střet v oblasti vstupů do výdělečné činnosti, tedy na odvozeném trhu výrobních
faktorů, který má význam tehdy, pokud by s ohledem na specifickou povahu (jinak
odlišných) výdělečných činností zaměstnance (jeho nového zaměstnavatele) a
zaměstnavatele nebo specifickou situaci na trhu výrobních faktorů využívaných
při těchto činnostech uspokojení poptávky zaměstnance (jeho nového
zaměstnavatele) závažným způsobem ztížilo uspokojení stejné nebo obdobné
poptávky zaměstnavatele a tím i vlastní výkon jeho výdělečné činnosti.
Podle skutkových tvrzení žalovaného uplatněných před soudy se společnost IGW a
žalovaný střetávají (soutěží) i na „trzích vstupů“, tj. materiálů (zejména
oceli) a dodavatelských služeb a na trhu práce, resp. pracovních sil (obě
společnosti potřebují kvalifikované zaměstnance totožné nebo obdobné
kvalifikace, zejména v oblasti obrábění kovů). K prokázání svých tvrzení
žalovaný – po poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o.
s. ř., kterého se mu dostalo od odvolacího soudu – předložil znalecký posudek z
oboru ekonomika vypracovaný znaleckým ústavem TPA Valuation & Advisory s. r.
o., obsahující doložku podle § 127a o. s. ř. Ze skutkových zjištění, která
odvolací soud (vedle již uvedených zjištění o předmětu podnikání obou
společností a průniku jejich zákazníků) z tohoto znaleckého posudku učinil,
vyplývá, že obě společnosti používají jako surovinu pro finální výrobu svých
produktů ocel, kterou poptávají na trhu, že obě společnosti mají výrobu
založenou na výrobních linkách podobného charakteru (trh s dodavateli
technologie výrobních linek se vyznačuje malým počtem soutěžitelů), že obě
společnosti při výkonu své činnosti využívají práce zaměstnanců – absolventů
vysokých, vyšších odborných a středních škol v oblasti strojního inženýrství
nebo výrobních systémů (obě společnosti lákají zaměstnance výhodami
kompenzujícími nutnost dojíždění, stěhování a změnu trvalého bydliště a jsou
přitom geograficky blízké, a může proto docházet k „přetahování“ zaměstnanců) a
že obě společnosti zajišťují dopravu vstupního materiálu a finálního výrobku a
mohou využívat financování od úvěrových společností, servis, údržbu a facility
management, jakož i dotace a mohou být potencionálním cílem akvizice ze strany
nadnárodní skupiny druhé společnosti.
Z těchto skutkových zjištění vyplývá pouze to, že společnost IGW a žalovaný při
výkonu své podnikatelské činnosti na vstupu využívají (mohou využívat) některé
stejné nebo obdobné výrobní faktory. Skutečnosti o takové specifické povaze
jejich podnikatelské činnosti nebo specifické situaci na trhu jimi využívaných
výrobních faktorů (oceli, výrobních linek, pracovních sil, dopravy, dalších
dodavatelských služeb a finančního kapitálu), které by odůvodňovaly závěr, že
uspokojení poptávky společnosti IGW po těchto výrobních faktorech by závažným
způsobem ztížilo uspokojení stejné nebo obdobné poptávky žalovaného a tím i
vlastní výkon jeho výdělečné činnosti, z nich ale nevyplývají. Nelze proto
dovodit (a odvolací soud nakonec správně uzavřel), že by se z tohoto důvodu
výdělečná činnost žalobce (jeho nového zaměstnavatele) a žalovaného ocitla v
navzájem konkurenčním postavení, tedy že by výdělečná činnost žalobce měla vůči
žalovanému soutěžní povahu. Odvolací soud zcela správně nepřevzal závěry
znaleckého posudku, podle kterých v několika oblastech ekonomická činnost
společnosti IGW a žalovaného „vykazuje vzájemně soutěžní povahu“, neboť závěr o
tom, že zaměstnanec vykonává nepřípustnou výdělečnou činnost ve smyslu
ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce, je závěrem právním a ten přísluší jen
soudu, nikoliv znalci, který provádí jen hodnocení skutkové (srov. Rozbor a
zhodnocení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů
prvního stupně ze dne 23. 11. 1967 sp. zn. Prz 36/67, uveřejněný ve Sborníku
Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím I,
S. P. 1974, s. 116).
Protože žalobce splnil svůj závazek, že se po dobu jednoho roku po skončení
pracovního poměru u žalovaného zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla
shodná s předmětem činnosti žalovaného nebo by měla vůči němu soutěžní povahu,
k němuž se zavázal v „manažerské smlouvě pro výkon funkce výrobního ředitele
odštěpného závodu XY“ ze dne 16. 1. 2012, dospěl odvolací soud ke správnému
závěru, že mu přísluší peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku
za každý kalendářní měsíc plnění tohoto závazku, k jehož poskytnutí žalobci se
žalovaný zavázal v uvedené smlouvě.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku
soudu prvního stupně ve výroku o věci samé podle ustanovení § 243d písm. a) o.
s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř.,
neboť dovolání žalovaného bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, a žalovaný
je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2
část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady
nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za
této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem
projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté
advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS
3559/15] ve výši 34 410 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly
žalobci v souvislosti s vykonaným úkonem právní služby (sepis vyjádření k
dovolání) náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018).
Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce JUDr. Aleš Janů, který úkon právní služby
vykonal, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům,
které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty ve výši 7 289,10 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 41 999,10 Kč zaplatit
žalobci k rukám advokáta, který ho v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.
s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu