21 Cdo 6014/2016-215
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobkyně R. K., zastoupené JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Střelecká č. 672/14, proti žalovanému J. H.,
zastoupenému JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Bohuslava Martinů č. 1038/20, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti
Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8,
Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 94/2012,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.
září 2016 č. j. 20 Co 77/2013-197, takto:
I. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
II. Nařizuje se, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát
Krajského soudu v Hradci Králové, jehož členy nebudou JUDr. Karel Kondr, Mgr.
Lea Pavlovová a Mgr. Ing. Boris Nypl.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 6. 2. 2012
domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 262 806 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75
% od 21. 1. 2012 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný
požádal P. H., který „provozuje truhlářství v obci N.“ a u něhož syn žalobkyně
A. K. „absolvoval praxi“, aby pro něho „zajistil na den 14. 6. 2011 dvě osoby
za účelem opravy střechy hospodářské budovy v objektu S.“. P. H. „oslovil“ A.
K. a M. Č., oba na určeném místě sdělili svá jména J. H. mladšímu, který je
informoval o tom, že je synem a zaměstnancem žalovaného, a začal jim přidělovat
pracovní úkoly spočívající v opravě střechy. V souladu s jeho pokyny A. K. a M.
Č. pracovali po dobu více než tří hodin; žalovaný byl o jejich přítomnosti a
činnosti informován svým synem telefonicky v průběhu prací. Nikdo ze
zaměstnanců žalovaného A. K. a M. Č. neposkytl pro výkon požadované práce helmu
a ani prostředky k zajištění proti pádu. Přibližně v 11 hodin A. K. propadl
střechou z více než 6 m na betonovou podlahu a na následky zranění dne 15. 6.
2011 zemřel. Žalobkyně je přesvědčena, že mezi A. K. a žalovaným vznikl
pracovněprávní vztah a že žalovaný jako zaměstnavatel je z titulu své
odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu povinen poskytnout jí náhradu škody,
spočívající v jednorázovém odškodnění pozůstalých a v náhradě přiměřených
nákladů spojených s pohřbem.
Žalovaný namítal, že prostřednictvím P. H. bylo dohodnuto pouze to, že A. K. a
M. Č. se dne 14. 6. 2011 „dostaví do místa podnikání žalovaného, kde se teprve
dohodnou, co budou dělat, za kolik a kdy nastoupí do práce“. Žalovaný však
musel brzy ráno dne 14. 6. 2011 odjet do P. a ani se svým synem nehovořil o
tom, že by „měl někdo přijít na brigádnické práce“; domníval se, že „když tam
ten den nebude, tak brigádníci půjdou pracovat k panu H., u něhož jinak
brigádnické práce vykonávali“. Podle žalovaného „panem H. zajištění brigádníci
začali na střeše pracovat o své vůli a bez dohody s kýmkoliv“ a žalovaný se o
tom dozvěděl až dne 14. 6. 2011, kdy telefonoval synovi, který mu sdělil, že
„při opravě střechy došlo k pádu“. Žalovaný dovozuje, že mezi účastníky
pracovní poměr nevznikl, a že proto není povinen žalobkyni poskytnout
požadované odškodnění.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 12. 2012 č. j. 20 C
94/2012-41 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni
na náhradě nákladů řízení 53 592 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Marhana.
Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi A. K. a žalovaným
vznikl „pracovněprávní vztah (tzv. faktický pracovní poměr)“, když z výpovědi
svědka M. Č. je zřejmý jeho „obsah (nejen tedy dohoda o druhu vykonávané práce,
místa výkonu práce a dni nástupu do práce, ale i např. dohoda o odměně za tuto
práci)“, a že jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle
ustanovení § 265 zákoníku práce. Soud prvního stupně současně odmítl skutkovou
verzi žalovaného, podle které A. K. a M. Č. „konali práci o své vůli
(svévolně)“.
zamítnul, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o
náhradě nákladů řízení státu. Odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně o
tom, že mezi účastníky vznikl tzv. faktický pracovní poměr, neboť účastníci
neměli vůli uzavřít pracovní smlouvu. Z jednání A. K. a žalovaného v době před
úrazem takovou vůli dovodit nelze (jejich záměrem nebylo uzavřít pracovní poměr
jako „vztah, na jehož základě by zaměstnanec byl povinen docházet pravidelně do
zaměstnání“) a nebyla mezi nimi uzavřena ani žádná z dohod o pracích konaných
mimo pracovní poměr. Protože úraz, který se přihodil A. K., není pracovním
úrazem, musela být žaloba zamítnuta.
Nejvyšší soud na základě dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 8. 2014 č. j.
21 Cdo 3042/2013-94 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dovolací soud uvedl, že z odůvodnění napadeného rozsudku nelze dobře
dovodit, proč mezi A. K. a žalovaným nemohla být uzavřena žádná z dohod o
pracích konaných mimo pracovní poměr, neboť dohoda o provedení práce nebo
dohoda o pracovní činnosti mohly být uzavřeny též ústně nebo i konkludentně
[nedodržení písemné formy (§ 77 odst. 1 část věty před středníkem zákoníku
práce) má za následek jen relativní neplatnost právního úkonu (§ 20 zákoníku
práce)], a že nelze důvodně dovozovat, že by mezi A. K. a žalovaným nemohla být
sjednána (ústně nebo konkludentně) platná pracovní smlouva [pracovní poměr může
být sjednán nejen na neurčito, ale i na dobu určitou, vymezenou (mimo jiné)
dobou trvání určitých prací]. I kdyby mezi A. K. a žalovaným nevznikl platný
pracovní poměr nebo vztah z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, byl
by dán nárok na odškodnění úrazu A. K. jako pracovního úrazu, jestliže k němu
došlo při výkonu práce, tedy z důvodu tzv. faktického pracovního poměru;
dovolací soud vysvětlil, že tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v
judikatuře soudů právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro
zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 4 a 5 zákoníku práce), ačkoliv mezi nimi nebyla
sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných
mimo pracovní poměr.
Krajský soud v Hradci Králové dalším rozsudkem ze dne 16. 12. 2014 č. j. 20 Co
77/2013-124 opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítnul, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Podle
odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by A. K. a žalovaný spolu někdy jednali o
nástupu A. K. do práce, že by žalovaný o jeho výkonu práce na střeše statku
věděl (naopak bylo prokázáno, že se A. K. s žalovaným ani nesetkal) a že by syn
žalovaného J. H. ml. uděloval A. K. pokyny a jeho práci řídil „v zastoupení“
žalovaného. Dovodil proto, že A. K. dne 14. 6. 2011 na statku žalovaného
nepracoval s jeho vědomím a podle jeho pokynů; za této situace závěr o
faktickém pracovním poměru nelze učinit jen na základě skutečnosti, že se
pracovalo na střeše statku ve vlastnictví žalovaného. Vzhledem k tomu, že
odvolací soud neshledal ani obecnou odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu
podle ustanovení § 420 občanského zákoníku, dospěl k závěru o nedůvodnosti
žaloby.
Dovolání, které žalobkyně podala proti tomuto rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 8. 2015 č. j. 21 Cdo 2625/2015-145 jako
nepřípustné odmítl a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího
řízení žalovanému.
K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 8. 3. 2016 sp. zn.
IV. ÚS 3073/15 poté, co vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 8.
2015 č. j. 21 Cdo 2625/2015-145 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 16. 12. 2014 č. j. 20 Co 77/2013-124 bylo porušeno právo stěžovatelky na
spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
uvedená rozhodnutí zrušil. Porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud
shledal ve třech rovinách. Za prvé v nerespektování závazného právního názoru
dovolacího soudu, neboť odvolací soud dokazování nesměřoval k objasnění, zda
došlo ke vzniku faktického pracovního poměru podle kritérií, jak byla v rámci
závazného právního názoru dovolacího soudu vymezena. Za druhé v porušení
poučovací povinnosti soudu, neboť žaloba byla zamítnuta pro neunesení břemene
tvrzení a důkazního břemene bez předchozího poučení podle § 118a odst. 1 a 3
občanského soudního řádu. Za třetí v hrubém excesu při dokazování, neboť
zjištění a závěry soudu z provedeného dokazování nevyplývají; v této
souvislosti Ústavní soud korigoval požadavek na prokazování „udílení pokynů“ v
tom smyslu, že kritérium faktického pracovního poměru „podle pokynů
zaměstnavatele“ je nutno chápat a posuzovat jako znak závislé práce, nikoliv
vyžadovat výslovné sdělení jednoznačného pokynu k práci zaměstnanci.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 9. 2016 č. j. 20 Co
77/2013-197 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítnul,
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudem prvního
stupně, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce
náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 140 Kč. Odvolací soud - zabýval-li
se existencí pracovněprávního vztahu mezi A. K. a žalovaným - zjišťoval, zda A.
K. začal na střeše statku žalovaného pracovat s jeho vědomím; vycházel z toho,
že důkazní břemeno o této vědomosti žalovaného je na žalobkyni. Dospěl k
závěru, že žalobkyně toto důkazní břemeno neunesla, neboť jediné, co bylo v
řízení spolehlivě prokázáno, je pouze kontakt mezi žalovaným a P. H. ze dne 13.
6. 2011 o možnostech práce na střeše statku žalovaného. K závěru o vzniku
faktického pracovního poměru „či jiné formy pracovněprávního vztahu“ nelze
podle odvolacího soudu dospět (za situace, kdy A. K. a M. Č. se nikdy s
žalovaným neviděli a nehovořili s ním) na základě toho, že se pracovalo na
střeše statku žalovaného. Z ničeho také „nelze dovodit, že by svědek H. ml.
jednal s A. K. a M. Č. jako osoba žalovaným pověřená“. Odvolací soud proto
uzavřel, že „v daném případě se jedná o nešťastný sled událostí (nic jiného
nebylo prokázáno), aniž by bylo možno uzavřít, že šlo o pracovní úraz“.
Opětovně neshledal ani obecnou odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu podle
ustanovení § 420 občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že
odvolací soud zjevně mylně vykládá podmínky nezbytné pro vznik faktického
pracovního poměru, resp. trvá na nezbytnosti projevu vůle směřujícího k
uzavření smlouvy. Dovolací soud přitom vyslovil názor, že „tzv. faktickým
pracovním poměrem se rozumí právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba
koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou
práci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 a 5 zákoníku práce)“. Dovolatelka
vyslovila názor, že o výkonu práce jejího syna ani žalovaný nemusel vědět.
Žalovaný jako zaměstnavatel jednal svými zaměstnanci, popř. osobami pověřenými.
Syn dovolatelky A. K. pracoval na střeše domu pro žalovaného na základě
souhlasu J. H. ml. (syna žalovaného), který A. K. i svědka M. Č. přijal a
přidělil jim práci a pracovní prostředky a který vystupoval jako zástupce
žalovaného. Je proto zřejmé, že mezi A. K. a žalovaným vznikl tzv. faktický
pracovní poměr. Vzhledem k uvedenému, jakož i k tomu, že se odvolací soud
neřídil závaznými závěry Ústavního soudu, dovolatelka navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví; pro případ zrušení
rozsudku odvolacího soudu žalobkyně navrhla, aby dovolací soud postupoval podle
ustanovení § 243e odst. 3 věty první občanského soudního řádu.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Uvedl, že
odvolací soud (poté, co žalobkyni poučil podle § 118a občanského soudního řádu)
správně dovodil, že mezi žalovaným a synem žalobkyně nemohlo dojít ke vzniku
faktického pracovního poměru, neboť takovýto pracovní poměr vyžaduje existenci
vůle zaměstnavatele vstoupit do pracovněprávního vztahu s fyzickou osobou a
tato vůle musí být projevena. Taková vůle na straně žalovaného nebyla. V
posuzovaném případě se jedná především o otázku skutkovou. Ani Ústavní soud s
ohledem na zásadu bezprostřednosti nemůže nařídit, jak má být konkrétní důkaz
hodnocen;
dospěl-li Ústavní soud k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatelky na
spravedlivý proces, šlo především o absenci poučení podle § 118a občanského
soudního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v
projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 a že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 - posoudit (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že
syn žalobkyně A. K. při práci na střeše objektu žalovaného v S. utrpěl dne 14.
6. 2011 (v důsledku pádu na zem z výšky) úraz, na jehož následky dne 15. 6.
2011 zemřel. Při řešení otázky, zda šlo o pracovní úraz, a zda tedy žalovaný
odpovídá za škodu tím vzniklou, se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl
k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době úrazu
- podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006
Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb.,
nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008
Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č.
286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 347/2010
Sb. a č. 73/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2011
(dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č.
116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č.
58/1969 Sb., č.131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb.,
č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992
Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č.
94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb.,
č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000
Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č.
135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č.
476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č.
480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů
č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006
Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č.
296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 41/2009
Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 155/2010 Sb., č.
28/2011 Sb., č. 132/2011 Sb. a č. 139/2011 Sb., tedy podle občanského zákoníku
ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“).
Zaměstnavatel odpovídá za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda
vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 366 odst.
1 zák. práce); pracovním úrazem se tu rozumí poškození zdraví nebo smrt
zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a
násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním (srov. § 380 odst. 1 zák. práce).
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu jsou
pracovní úraz, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a
vznikem škody. Protože pracovním může být jen takový úraz, který poškozený
utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jedná se o
pracovní úraz jen tehdy, jestliže k němu došlo v rámci pracovněprávního vztahu
poškozeného u odpovědného zaměstnavatele; pracovněprávním se tu rozumí nejen
některý ze základních pracovněprávních vztahů (pracovní poměr, vztah založený
dohodou o provedení práce nebo vztah z dohody o pracovní činnosti), ale rovněž
právní vztah při tzv. faktickém pracovním poměru (srov. například Závěry k
výkladu některých ustanovení zákoníku práce, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího
soudu III na str. 24 a násl.).
Závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle
zákoníku práce, není-li upravena zvláštními právními předpisy; základními
pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o
pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. § 3 zák. práce).
V dohodě o provedení práce musí být sjednána (jako její podstatná náležitost)
práce, která má být zaměstnancem vykonána. Obsahovými náležitostmi dohody o
pracovní činnosti jsou sjednaná práce, sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na
kterou se dohoda uzavírá (srov. § 76 odst. 4 zák. práce). Dohodu o provedení
práce nebo dohodu o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen uzavřít písemně,
jinak jsou neplatné (srov. § 77 odst. 1 část věty před středníkem zák. práce),
a to - jak vyplývá z ustanovení § 20 zák. práce - jen tehdy, jestliže se ten,
kdo je takovou dohodou dotčen a kdo nedostatek formy dohody sám nezpůsobil,
neplatnosti právního úkonu dovolá.
Pracovní smlouva musí obsahovat druh práce, který má zaměstnanec pro
zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být
sjednaný druh práce vykonáván, a den nástupu do práce (srov. § 34 odst. 1 zák.
práce). Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně (§ 34 odst. 3
zák. práce); protože právní úkon, který nebyl učiněn v zákonem předepsané
(písemné) formě, je neplatný, jen jestliže to výslovně stanoví zákoník práce
(srov. § 21 odst. 1 větu první zák. práce), a protože ustanovení § 34 odst. 3
zák. práce nestanoví, že by pro nedostatek písemné formy byla pracovní smlouva
neplatným právním úkonem, je pracovní smlouva platná, i když byla uzavřena
ústně nebo jen konkludentně.
Podle ustálené judikatury soudů vznikají pracovní smlouva, dohoda o provedení
práce a dohoda o pracovní činnosti na základě projevů vůle učiněných způsobem
nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit,
tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy
vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy,
dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti určitého obsahu.
Nedošlo-li ke sjednání dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti
a nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky
nebyl navázán pracovní poměr; za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který
zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za
sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začal pracovat, a za
sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy zaměstnanec takovou práci
začal skutečně vykonávat. Pro zjištění, jaký právní vztah se mezi účastníky
vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích,
nýbrž významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní
postavení - posouzení obsahu projevů vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně
(výslovně nebo jen konkludentně) projeveno (srov. například Závěry k výkladu
některých ustanovení zákoníku práce, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu
III na str. 19, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975 sp. zn. 5
Cz 6/75, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1977, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn.
21 Cdo 2137/2004, který byl uveřejněn pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2006).
Tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v judikatuře soudů právní vztah,
který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a
podle jeho pokynů) práci (závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 a 5
zák. práce), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva,
popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2029/2009). Právní
vztah při tzv. faktickém pracovním poměru je vztahem pracovněprávním. Protože
nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o skončení pracovního
poměru, o délce výpovědních dob apod. Fyzické osobě však vždy musí být - rovněž
s přihlédnutím k ustanovení § 19 odst. 2 zák. práce, podle něhož neplatnost
právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil
výlučně sám, a vznikne-li zaměstnanci následkem takového neplatného právního
úkonu škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit - vydáno bezdůvodné
obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijal od fyzické osoby plnění
(vykonanou práci) bez právního důvodu nebo z neplatného právního úkonu (§ 451
obč. zák.); v případě, že by utrpěla škodu, má stejné právo na její náhradu
jako zaměstnanec v platném pracovním poměru (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3191/2011).
V projednávané věci odvolací soud z uvedené ustálené judikatury soudů, o kterou
se opíralo již odůvodnění předchozího rozsudku dovolacího soudu vydaného v této
věci, nevycházel.
Odvolací soud se v napadeném rozsudku zabýval jen tím, zda A. K. začal dne 14.
6. 2011 na střeše statku pracovat „s vědomím“ žalovaného, tedy tím, zda byly
splněny předpoklady k tomu, aby mezi A. K. a žalovaným vznikl tzv. faktický
pracovní poměr, přestože z uvedených závěrů rozhodovací praxe soudů vyplývá, že
úvahy o vzniku tzv. faktického pracovního poměru jsou namístě teprve tehdy, kdy
nedošlo k platnému uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo
dohody o pracovní činnosti. Odůvodnění napadeného rozsudku však (v rozporu se
závazným právním názorem dovolacího soudu) nepodává vysvětlení, jak se odvolací
soud vypořádal s existencí projevů vůle A. K. a žalovaného směřujících k
uzavření těchto smluv (dohod).
Bez ohledu na uvedenou nesprávnost napadeného rozsudku závěr odvolacího soudu o
tom, že vznik tzv. faktického pracovního poměru nebyl v řízení prokázán, nelze
označit za správný.
Naplnění předpokladu vzniku tzv. faktického pracovního poměru spočívajícího ve
výkonu práce „s vědomím zaměstnavatele“ nelze spojovat jen se samotnou
vědomostí zaměstnavatele, která představuje objektivní stav, jenž odráží, že se
zaměstnavateli dostalo informace o určité skutečnosti (o tom, že fyzická osoba,
se kterou neuzavřel platnou pracovní smlouvu, popřípadě dohodu o pracích
konaných mimo pracovní poměr, pro něj vykonává práci); vyžaduje též, aby
zaměstnavatel byl s touto informací (vědomostí) srozuměn, tedy aby s ní
souhlasil. Projevem tohoto souhlasu zpravidla bude, že zaměstnavatel umožní
fyzické osobě vstup na pracoviště, kde mu přidělí práci, k jejímuž výkonu mu
poskytne pracovní prostředky a uděluje pokyny. Není přitom nezbytné, aby práce
byla konána přímo s vědomím zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, nebo s
vědomím statutárního orgánu zaměstnavatele, který je právnickou osobou. Stačí,
je-li práce konána i jen s vědomím vedoucího zaměstnance, který je na daném
pracovišti oprávněn stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly,
organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné
pokyny (§ 11 odst. 4 zák. práce) [srov. právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2080/2001, uveřejněném pod
č. 8 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003], nebo s vědomím jiné fyzické
osoby, která není ve vztahu k zaměstnavateli v pracovním poměru, ale jedná
jménem zaměstnavatele jako jeho zástupce na základě dohody o plné moci (§ 22 a
23 obč. zák) [srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 568/2005, uveřejněném pod č. 66 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006]. Závěr o tom, zda fyzická osoba konala pro
zaměstnavatele práci s jeho vědomím, se bude v každém jednotlivém případě
odvíjet od skutkových zjištění o konkrétních okolnostech, za nichž k výkonu
práce došlo (jakým způsobem byl této fyzické osobě umožněn vstup na pracoviště,
zda a kdo jí přidělil práci, udělil pracovní pokyny a poskytl pracovní
prostředky nezbytné k výkonu práce, zda a jakým způsobem se zapojila do
spolupráce s ostatními zaměstnanci nebo jinými fyzickými osobami pracujícími na
pracovišti, apod.); povinnost tvrdit [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a
prokazovat [§ 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] skutečnosti, ze
kterých vyplývá, že práce byla vykonávaná s vědomím zaměstnavatele, má vždy
žalobce, který nárok z tzv. faktického pracovního poměru uplatnil.
V projednávané věci vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu
jeho skutkový závěr, že A. K. a M. Č. práci na střeše objektu žalovaného
nevykonávali s jeho přímým vědomím. Podle skutkových tvrzení žalobkyně pracovní
úkoly na opravě střechy A. K. a M. Č. udělil svědek J. H. ml. (syn žalovaného),
v souladu s jehož pokyny práci také vykonávali. Na základě těchto skutkových
tvrzení se tedy odvolací soud měl zabývat tím, zda A. K. a M. Č. uvedenou práci
vykonávali s vědomím J. H. ml. jako nadřízeného zaměstnance, který byl na daném
pracovišti oprávněn stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly,
organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné
pokyny, nebo jako fyzické osoby, která nebyla ve vztahu k žalovanému v
pracovním poměru, ale jednala jménem žalovaného jako jeho zástupce na základě
dohody o plné moci. Závěr, který v tomto směru odvolací soud učinil, nevyplývá
ze stručné formulace odůvodnění napadeného rozsudku, že „nelze dovodit, že by
J. H. mladší jednal s A. K. a M. Č. jako osoba žalovaným pověřená“, neboť –
vedle toho, že odvolací soud (opětovně) vycházel z chybného vymezení, co je
tzv. faktický pracovní poměr – z jejího obsahu není patrno, jaké skutečnosti
zde byly odvolacím soudem zohledněny, a tedy ani jaký význam přikládal termínu
„osoba žalovaným pověřená“; odvolací soud neučinil žádná skutková zjištění o
úkolech, které dne 14. 6. 2011 na pracovišti, kde došlo k úrazu A. K., J. H.
ml. plnil, v jakém vztahu (kromě příbuzenského) k žalovanému tak činil a jaký
byl obsah jeho komunikace s A. K. a svědkem M. Č. od jejich příchodu na
pracoviště do doby uvedeného úrazu, jakož ani další (shora uvedená) skutková
zjištění o okolnostech, za nichž A. K. a svědek Č. vykonávali práci na střeše
objektu žalovaného. Stejně jako v případě svého předchozího rozsudku neměl
proto odvolací soud dostatečný skutkový podklad k tomu, aby učinil závěr o tom,
zda A. K. práci, při které dne 14. 6. 2011 utrpěl úraz, na jehož následky
zemřel, vykonával s vědomím žalovaného a zda mezi A. K. a žalovaným
[nevznikl-li mezi nimi platný pracovní poměr (v němž by bylo lze - nešlo-li o
výslovné projevy vůle - za sjednaný pokládat ten druh práce, který A. K. bez
námitek začal pro žalovaného s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu
práce by bylo možné považovat to místo, v němž začal pracovat, a za sjednaný
den nástupu do práce by bylo lze pokládat den, kdy A. K. takovou práci začal
skutečně vykonávat) nebo vztah z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr]
vznikl tzv. faktický pracovní poměr, ve kterém má fyzická osoba (její
pozůstalí) stejné právo na náhradu škody jako zaměstnanec (jeho pozůstalí) v
platném pracovním poměru. Přestože v tomto nedostatku také Ústavní soud ve svém
zrušovacím nálezu spatřoval porušení práva na spravedlivý proces, odvolací soud
nezbytná skutková zjištění neučinil.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný;
protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud při svém
rozhodování opětovně nedodržel závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem
v projednávané věci, jakož i právní názor Ústavního soudu, Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 3 věty první o. s. ř. nařídil, aby věc v dalším řízení
projednal jiný senát Krajského soudu v Hradci Králové.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu