21 Cdo 626/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. P. K., Ph.D., zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem,
advokátem se sídlem v Praze 4 - Michli, Michelská č. 81, proti žalovanému Ing.
M. P. jako správci konkurzní podstaty úpadce MAVEL – družstevní záložna BRNO se
sídlem v Brně, Dvořákova č. 13, IČO 25311476, zastoupenému JUDr. Zdeňkem
Bauerem, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská č. 34, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, o určení, že pracovní poměr trvá, a o povinnost zaměstnávat
zaměstnance podle pracovní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
13 C 197/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
20. září 2011 č.j. 15 Co 327/2010-598, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.901,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Bauera,
advokáta se sídlem v Brně, Kotlářská č. 34.
Dopisem ze dne 25.6.2001 sdělila MAVEL – družstevní záložna BRNO (její nucený
správce Mgr. B. P.) žalobci, že jej „odvolává z funkce ředitele DZ MAVEL –
pobočky Brno“, do níž byl jmenován „na základě rozhodnutí představenstva ze dne
10.11.1997 a na základě jmenovacího dekretu z téhož dne“, a že mu „dává výpověď
z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1.11.1997, rozhodnutím
představenstva ze dne 10.11.1997 a na základě jmenovacího dekretu z téhož dne
na druh práce – ředitel pobočky Brno, pro nadbytečnost, jejíž fikci vytváří
ust. § 65 odst. 3 ZP a která byla vyvolána závažnými důsledky v organizační
sféře družstevní záložny zavedením režimu nucené správy“ rozhodnutím Úřadu pro
dohled nad družstevními záložnami ze dne 22.8.2000 č.j. 4600/2000/I s účinností
od 22.8.2000; po dobu trvání nucené správy „je dosti podstatným způsobem
omezena činnost družstevní záložny“, v důsledku zrušení jejích poboček „se
staly obsolentními i činnosti spočívající v zajišťování provozu těchto poboček
po stránce personální, finanční či organizační“ a rovněž došlo k „útlumu
činností spočívajících v poskytování úvěrů a půjček členům, což byla zřejmě
převážná část náplně práce“ žalobce jako ředitele pobočky v Brně.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 7.9.2001 domáhal, aby
bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, že jeho
pracovní poměr u žalovaného „nadále trvá“ a že žalovaný je povinen „zaměstnávat
žalobce dle pracovní smlouvy“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že výpověď mu byla
doručena (dne 9.7.2001) v době, kdy nebylo pravomocně rozhodnuto ve věci vedené
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 256/99, v níž se žalobce domáhal
určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany
MAVEL – družstevní záložna BRNO ze dne 23.7.1999. Protože „okamžité zrušení
pracovního poměru může zrušit pouze soud, a to pravomocným rozsudkem“, není
žalobce až do nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Brně ze dne
14.6.2001, kterým bylo jeho žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru vyhověno, v pracovním poměru k MAVEL – družstevní záložně
BRNO a uvedená družstevní záložna až do právní moci uvedeného rozsudku „není
oprávněna činit jakékoliv pracovněprávní kroky vůči žalobci“.
Městský soud v Brně – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 26.10.2006
zastavil řízení o určení, že „pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trvá a
žalovaný je povinen zaměstnávat žalobce dle pracovní smlouvy“, z důvodu
zpětvzetí žaloby v této části - rozsudkem ze dne 26.10.2006 č.j. 13 C
197/2001-261 zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že
po „uvalení“ nucené správy na MAVEL – družstevní záložnu BRNO bylo nutno omezit
činnost družstevní záložny „s odkazem na ustanovení § 28d odst. 1 zákona č.
87/1995 Sb. a „pozastavit výkon funkcí všech orgánů družstevní záložny s
výjimkou kontrolní komise“ a nebylo možné žalobce nadále zaměstnávat; tato
nemožnost „vyplývá ze samé podstaty uvalení nucené správy“, neboť všechna
pracovní místa „byla nucenou správou dotčena“. Soud prvního stupně nepřisvědčil
názoru žalobce, že v průběhu řízení o určení neplatnosti předchozího rozvázání
pracovního poměru okamžitým zrušením nebylo možné rozvázat pracovní poměr se
žalobcem výpovědí a že výpověď mu byla dána nuceným správcem, který „nebyl do
funkce řádně ustanoven“, a vady neshledal ani v rozhodnutí Úřadu pro dohled nad
družstevními záložnami o zavedení nucené správy družstevní záložny. K námitce
žalobce, že jeho jmenování do funkce ředitele pobočky bylo v rozporu s
ustanovením § 27 odst. 5 zákoníku práce, neboť „neměl žádné zaměstnance“, soud
prvního stupně uvedl, že žalobce „jmenovací dekret“ v řízení vedeném u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 256/99 nezpochybnil a že to byl on sám,
kdo „podepsal jmenovací dekret na funkci ředitele, a tudíž sám spolu s dalšími
osobami v té době oprávněnými jednat za žalovaného tento stav nastolil“.
Protože „jmenování do funkce ředitele se odvíjelo od pracovní smlouvy“, byl
postup družstevní záložny (jejího nuceného správce), která žalobce odvolala z
funkce ředitele a rozvázala s ním pracovní poměr „na základě pracovní smlouvy“,
podle názoru soudu prvního stupně v souladu se zákonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.4.2009 č.j. 15 Co
347/2007-409 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Závěry soudu prvního stupně shledal předčasnými a pro nedostatek důvodů
nepřezkoumatelnými a uložil mu, aby se v dalším řízení zabýval tím, jakým
způsobem vznikl pracovní poměr žalobce u žalované, jaký druh práce vykonával
žalobce „v době odvolání z funkce ředitele a dání výpovědi“ a zda „funkce
ředitele pobočky Brno je funkcí jmenovanou“, jakož i otázkou odvolání žalobce z
funkce ředitele pobočky a „právním úkonem směřujícím ke skončení jeho
pracovního poměru“, a aby znovu posoudil námitky žalobce, že právní úkon
směřující k rozvázání jeho pracovního poměru „nebyl dán osobou k tomu
oprávněnou“ a že správní akty vydané v souvislosti se zavedením nucené správy
(tj. rozhodnutí o zavedení nucené správy a jmenování nucených správců) jsou
„paakty“.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 22.7.2010 č.j. 13 C 197/2001-557
znovu zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
10.440,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Bauera. Na základě zjištění, že u
žalovaného „neexistovala taková organizační hierarchie, jakou má na mysli
ustanovení § 27 odst. 5 zákoníku práce“, že u žalovaného „neexistoval
organizační řád ani žádný jiný vnitřní předpis, který by určoval náplň práce,
event. funkcí jednotlivých zaměstnanců žalovaného“, že žalobce „nebyl nikým
řízen, ani sám nikoho neřídil“ a že „v době podání výpovědi nevykonával pro
žalovaného žádnou činnost“, dovodil, že pracovní poměr žalobce a žalovaného
vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 1.11.1997. Soud prvního stupně dále
dospěl k závěru, že výpověď byla žalobci „dána oprávněnou osobou“, neboť
rozhodnutí o zavedení nucené správy, které nabylo právní moci dnem 22.8.2000,
„nebylo napadeno ve správním řízení“, bylo řádně doručeno dvěma členům
statutárního orgánu žalovaného, kteří byli v době doručování zapsáni v
obchodním rejstříku (M. Ch. a Ing. J. K.), bylo „zapsáno v obchodním rejstříku“
a podle tohoto rozhodnutí „bylo i fakticky postupováno“. Dovodil, že nucený
správce Mgr. B. P. byl oprávněn rozhodnout o zrušení poboček MAVEL – družstevní
záložny, že toto rozhodnutí nemuselo být přijato písemně a že žalobce se stal
pro žalovaného nadbytečným, neboť došlo k rozhodnutí o změně úkolů žalovaného a
tím i o snížení stavu zaměstnanců; pro žalobce „nebylo k dispozici ani jiné
místo“. Shledal, že důvod výpovědi je vymezen dostatečně konkrétně a že jeho
záměna s jiným výpovědním důvodem „nepřichází v úvahu“. Soud prvního stupně
nepřisvědčil názoru žalobce, že mu nemohla být dána výpověď v době
probíhajícího řízení o určení neplatnosti předchozího okamžitého zrušení
pracovního poměru.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.9.2011 č.j. 15 Co
327/2010-598 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Zdeňka Bauera. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
pracovní poměr žalobce u MAVEL – družstevní záložna BRNO vznikl na základě
pracovní smlouvy ze dne 1.11.1997 a nikoli jmenováním. Dospěl k závěru, že
důvod výpovědi je „skutkově vymezen jednoznačně a není ho možno zaměnit s jiným
důvodem“ a že byly splněny předpoklady výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost, neboť žalobce
se stal nadbytečným vzhledem k organizační změně spočívající v „útlumu činnosti
družstevní záložny, a tedy i jejích poboček, kdy není třeba zajištění
personální, finanční ani organizační“. Zaměstnavatel nemohl vůči žalobci splnit
„nabídkovou povinnost“ podle ustanovení § 46 odst. 2 zákoníku práce, neboť pro
žalobce neměl žádné „volné místo“, které by mu mohl nabídnout. Odvolací soud
dovodil, že účinky nucené správy, která byla zavedena u MAVEL – družstevní
záložny BRNO rozhodnutím ze dne 22.8.2000 a která skončila prohlášením konkurzu
na její majetek dne 10.8.2001, nastaly dnem zápisu nucené správy do obchodního
rejstříku (20.11.2000) bez ohledu na to, zda rozhodnutí o jejím zavedení bylo
doručeno „řádným členům představenstva družstevní záložny“; správce Mgr. B. P.
pověřený výkonem nucené správy byl proto oprávněn činit za družstevní záložnu
úkony v pracovněprávních vztazích. Stejně jako soud prvního stupně neshledal
odvolací soud důvodnou žalobcovu námitku předčasnosti výpovědi z pracovního
poměru ze dne 25.6.2001 vzhledem k probíhajícímu řízení o určení neplatnosti
předchozího okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť ve věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 256/99 bylo určeno, že okamžité zrušení
pracovního poměru ze dne 29.7.1999 je neplatné, a to s účinky ex tunc; v době
doručení výpovědi (dne 9.7.2001) proto žalobce byl zaměstnancem MAVEL –
družstevní záložny BRNO a bylo možné s ním tímto způsobem rozvázat pracovní
poměr.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, neboť soudy „neprovedly bezprostřední důkaz navržený žalobcem, a to
výslech zaměstnance ČNB“, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že bylo možné
rozvázat pracovní poměr se žalobcem výpovědí v době probíhajícího řízení o
určení neplatnosti předchozího okamžitého zrušení pracovního poměru, a že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, jestliže soudy shledaly, že výpověď
„obsahuje organizační změnu“. Výpovědi z pracovního poměru podle žalobce
nepředchází „platná organizační změna“, která by byla v příčinné souvislosti s
jeho nadbytečností; pobočka zaměstnavatele v Brně nebyla ke dni 25.6.2001
zrušena a nucená správa „není výpovědním důvodem“. Dovolatel poukazuje na vadný
obsah rozhodnutí o zavedení nucené správy, které podle jeho názoru neobsahuje
zákonem stanovené náležitosti (jméno, příjmení a rodné číslo správce Mgr. B.
P.), a na nedostatek jeho doručení oprávněné osobě ve smyslu ustanovení § 28
odst. 7 zákona č. 87/1995 Sb. a namítá, že v důsledku neúčinného doručení není
rozhodnutí o zavedení nucené správy pravomocné a vykonatelné a že výpověď ze
dne 25.6.2001 nebyl oprávněn podepsat nucený správce Mgr. B. P., jehož
jmenování správcem ani nebylo doručeno „dotčené družstevní záložně“, ale pouze
její statutární orgán. Dále dovolatel namítal, že odvolací soud nezohlednil, že
nucená správa nad družstevní záložnou může být zavedena nejdéle na dobu šesti
měsíců, že nesprávně interpretoval ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 21/1992
Sb., podle něhož nucená správa nabývá účinnosti dnem zápisu do obchodního
rejstříku, že nesprávně posoudil nejen existenci důvodu výpovědi, ale i její
určitost a nezaměnitelnost výpovědního důvodu, stejně jako otázku nemožnosti
jiného zaměstnání žalobce, neboť žalovaný mohl „využít jeho zkušeností k
řádnému a úspěšnému vymáhání pohledávek“. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
prvního stupně a aby věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl,
neboť žalobcem „nastolená“ otázka, zda je možné „v době sporu o neplatnost
rozvázání pracovního poměru dát zaměstnanci výpověď“, již byla v judikatuře
soudů řešena a nemá proto zásadní právní význam, případně aby dovolání zamítl,
protože není důvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl
oběma rozsudky, které ve věci vydal, stejně. Dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z
důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a z důvodu, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), lze - jak vyplývá ze
znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout,
jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o.s.ř. Dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě
nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních
předpisů a k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud
dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože
pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu
řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce, nejsou dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího
soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalobce ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění
soudů, že po zavedení nucené správy MAVEL – družstevní záložny BRNO došlo ke
zrušení (omezení činnosti) jejích poboček včetně pobočky v Brně a že
zaměstnavatel neměl v době výpovědi z pracovního poměru žádné „volné místo“,
které by mohl žalobci nabídnout, a dále namítá vady řízení při zjišťování
skutkového stavu věci spočívající v neprovedení důkazu výslechem „zaměstnance
ČNB“; tím uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a §
241a odst. 3 o.s.ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru
opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. činit - jak vyplývá
z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího
soudu po právní stránce.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dal zaměstnavatel
dopisem ze dne 25.6.2001, doručeným dne 9.7.2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970
Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č.
52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb.,
č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994
Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č.
225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000
Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb. a č. 177/2001 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 31.3.2002 - dále jen „zák. práce“ (srov. § 364 odst.
2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce pracovní poměr může být rozvázán:
a) dohodou,
b) výpovědí,
c) okamžitým zrušením,
d) zrušením ve zkušební době.
V zákoníku práce ani v jiném právním předpise není stanoveno, že by právní úkon
směřující k rozvázání pracovního poměru byl neplatný proto, že již dříve byl za
účelem rozvázání téhož pracovního poměru učiněn jiný právní úkon. Rozvázání
téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně)
zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní
úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní
účinky (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1998). Oznámí-li zaměstnanec, se kterým zaměstnavatel neplatně
rozvázal pracovní poměr, zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával (§ 61 odst. 1 zák. práce), jeho pracovní poměr trvá i nadále a
zaměstnavatel i zaměstnanec mohou trvající pracovní poměr rozvázat některým ze
způsobů uvedených v zákoně přesto, že dosud o platnosti předchozího
rozvazovacího úkonu nebylo soudem rozhodnuto (srov. právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2003 sp. zn. 21 Cdo
138/2003). Závěr odvolacího soudu, že výpověď z pracovního poměru ze dne
25.6.2001 není neplatná jen proto, že zaměstnavatel před jejím doručením se
žalobcem rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením, o jehož neplatnosti nebylo
v době doručení výpovědi žalobci, který – jak vyplývá z obsahu spisu (z
rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14.6.2001 č.j. 49 C 256/99-105) –
oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, soudem
pravomocně rozhodnuto, je tak v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1; výpovědní důvod
musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným
důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z
pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které
vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby
nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který
zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 46 zák. práce uplatňuje, a aby
bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit (k
tomu srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.11.1967 sp. zn. 6
Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1968). Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního
poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován
uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu
tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se
zaměstnancem pracovní poměr.
Zůstává přitom mimo pochybnost, že důvod výpovědi z pracovního poměru musí být
uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 46
zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v
čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce
zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem
rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit.
Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do
všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je
výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem
projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď (srov. právní názor
uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.2012 sp. zn. 21
Cdo 1138/2011).
V posuzovaném případě MAVEL – družstevní záložna BRNO (její nucený správce Mgr.
Bohumil Petráš) v dopise ze dne 25.6.2001 uvedla, že dává žalobci výpověď z
pracovního poměru pro nadbytečnost, která byla vyvolána „závažnými důsledky v
organizační sféře družstevní záložny zavedením režimu nucené správy“
rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 22.8.2000 č.j.
4600/2000/I s účinností od 22.8.2000, a že po dobu trvání nucené správy „je
dosti podstatným způsobem omezena činnost družstevní záložny“, v důsledku
zrušení jejích poboček „se staly obsolentními i činnosti spočívající v
zajišťování provozu těchto poboček po stránce personální, finanční či
organizační“ a rovněž došlo k „útlumu činností spočívajících v poskytování
úvěrů a půjček členům“. Z uvedených slovních vyjádření je jasně patrno nejen
to, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 zák. práce byla výpověď z
pracovního poměru dána [§ 46 odst. 1 písm. c) zák. práce], ale i v čem je důvod
k výpovědi spatřován (v nadbytečnosti zaměstnance vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele o organizačních změnách); zároveň je z vymezeného důvodu
výpovědi zřejmé, v čem spočívala organizační změna, v důsledku které se žalobce
měl stát nadbytečným (ve zrušení poboček družstevní záložny a v omezení její
činnosti po zavedení nucené správy). Závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod
byl ve výpovědi z pracovního poměru vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s
jiným důvodem, proto odpovídá výše uvedené ustálené judikatuře soudů.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal
nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a
přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku
takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je
současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato)
zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o
změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro
něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro
zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet
svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový
počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho
potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně
zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele
přezkoumávat. Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by
rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných
organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani
nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným
způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, kterého se rozhodnutí o organizační změně
týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve
výpovědi z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v č. 11 časopisu Soudní
rozhledy, roč. 1999, str. 374).
V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů
přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že po
zavedení nucené správy MAVEL – družstevní záložny BRNO rozhodl nucený správce o
omezení činnosti družstevní záložny a o tom, že nadále nebude zajišťován provoz
jejích poboček po stránce personální, finanční ani organizační; s touto
organizační změnou byl žalobce, který ve družstevní záložně vykonával práci
ředitele její pobočky v Brně, seznámen ve výpovědi z pracovního poměru. Závěr
odvolacího soudu, že žalobce, jehož práce nebylo pro družstevní záložnu nadále
zapotřebí, se stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že proto byly ve vztahu k
němu splněny předpoklady výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zákoníku práce, je tak v souladu s výše uvedenou ustálenou
judikaturou soudů, a rozsudek odvolacího soudu proto nemá ani v tomto směru po
právní stránce zásadní význam.
V projednávané věci bylo soudy dále zjištěno, že nucená správa MAVEL –
družstevní záložny BRNO byla zavedena rozhodnutím Úřadu pro dohled nad
družstevními záložnami (dále jen „Úřadu“) ze dne 22.8.2000 č.j. 4600/2000/I, v
němž byl jako nucený správce jmenovaný ředitelem Úřadu uveden Dr. V. Ž. a jež
bylo dne 22.8.2000 doručeno M. Ch., který byl členskou schůzí MAVEL –
družstevní záložny BRNO konanou dne 6.2.2000 zvolen členem představenstva
družstevní záložny a který byl dne 9.5.2000 zapsán do obchodního rejstříku jako
předseda představenstva, a Ing. J. K., která byla touto členskou schůzí
„potvrzena“ ve funkci členky představenstva a která byla dne 23.3.2000 zapsána
do obchodního rejstříku jako místopředsedkyně představenstva; zavedení nucené
správy bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 20.11.2000. Dne 15.9.2000 byl
ředitelem Úřadu jmenován nový nucený správce Mgr. B. P., neboť Dr. V. Ž. se
této funkce vzdal. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10.8.2001 č.j. 39 K
105/2001-54 byl na majetek MAVEL – družstevní záložny BRNO prohlášen konkurs.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25.8.2003 č.j. 6 Cm 113/2000-186, který
nabyl právní moci dne 14.10.2003, byla usnesení členské schůze MAVEL –
družstevní záložny BRNO ze dne 6.2.2000, jimiž byla Ing. J. K. „potvrzena do
funkce člena představenstva“ a M. Ch. byl zvolen členem představenstva,
prohlášena za neplatná.
Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro její rozhodnutí významné mimo jiné
vyřešení právní otázky, kdy nastávají účinky nucené správy zavedené u
družstevní záložny podle ustanovení § 28 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1995
Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím
souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 100/2000 Sb., tj. ve
znění účinném v době od 1.5.2000 do 30.11.2001 (dále jen „zákona o spořitelních
a úvěrních družstvech“). Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím
soudem vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České
republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího
soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 28 odst. 1 písm. e) zákona o spořitelních a úvěrních
družstvech zjistí-li Úřad nedostatky v činnosti družstevní záložny, je
oprávněn, podle povahy a závažnosti zjištěného nedostatku, zavést v družstevní
záložně nucenou správu.
Podle ustanovení § 28 odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech na
řízení o změně povolení, zákazu nebo omezení povolených činností, zavedení
nucené správy, skončení nucené správy, o nařízení mimořádného auditu, uložení
pokuty a jiná rozhodování Úřadu se vztahují předpisy o správním řízení, pokud
tento zákon nestanoví jinak.
Podle ustanovení § 28 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech
řízení může být zahájeno též doručením rozhodnutí.
Podle ustanovení § 28 odst. 7 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech
doručení do vlastních rukou provede Úřad předáním rozhodnutí členovi
představenstva družstevní záložny nebo členovi kontrolní komise nebo osobě
pověřené řízením družstevní záložny. Odmítne-li některá z těchto osob
rozhodnutí převzít, je doručeno okamžikem tohoto odmítnutí.
Podle ustanovení § 28b odst. 2 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech
rozhodnutí, kterým se zavádí nucená správa, obsahuje
a) důvody pro zavedení nucené správy,
b) jméno, příjmení a rodné číslo správce,
c) případné omezení nebo zákaz přijímání vkladů, poskytování úvěrů nebo jiných
činností.
Podle ustanovení § 28d odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech
okamžikem doručení rozhodnutí o zavedení nucené správy se pozastavuje výkon
funkce všech orgánů družstevní záložny s výjimkou kontrolní komise. Tímto
okamžikem je toto rozhodnutí účinné vůči každému. Postavení představenstva a
úvěrové komise má nucený správce, který svolává členskou schůzi a má právo se
jí zúčastnit. Právo podávat odvolání proti rozhodnutím Úřadu za trvání nucené
správy má kontrolní komise.
Podle ustanovení § 28e odst. 2 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech soud
zapíše do obchodního rejstříku na návrh Úřadu zavedení nucené správy a dále
odvolání správce a jmenování nového správce.
Podle ustanovení § 28f odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech
nucená správa končí
a) doručením rozhodnutí Úřadu o skončení nucené správy,
b) prohlášením konkursu, nebo
c) uplynutím 12 měsíců od zavedení nucené správy.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o zavedení nucené správy v
družstevní záložně je Úřad povinen doručit do vlastních rukou členovi
představenstva družstevní záložny nebo členovi kontrolní komise nebo osobě
pověřené řízením družstevní záložny; okamžikem doručení rozhodnutí o zavedení
nucené správy se pozastavuje výkon funkce všech orgánů družstevní záložny s
výjimkou kontrolní komise a oprávnění představenstva družstevní záložny, které
je jejím statutárním orgánem (§ 1 odst. 2 zákona o spořitelních a úvěrních
družstvech, § 243 odst. 2 obchodního zákoníku), přecházejí na nuceného správce.
Uvedené účinky zavedení nucené správy v družstevní záložně nastávají bez ohledu
na skutečnost, kdy příslušný soud na návrh Úřadu zapsal zavedení nucené správy
do obchodního rejstříku; tento zápis má pouze deklaratorní povahu [srov.
ustanovení § 27 odst. 3 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000,
podle něhož ustanovení odstavce 2 (to stanoví, že skutečnosti zapsané v
obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis
proveden, a že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku,
nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti)
neplatí, zavádí-li se nucená správa podle zvláštního zákona].
Z uvedeného vyplývá, že není správný názor odvolacího soudu, podle něhož účinky
nucené správy, která byla zavedena u MAVEL – družstevní záložny BRNO
rozhodnutím Úřadu ze dne 22.8.2000 č.j. 4600/2000/I a která skončila
prohlášením konkurzu na její majetek ještě před uplynutím doby 12 měsíců od
zavedení nucené správy uvedené v ustanovení § 28f odst. 1 písm. c) zákona o
spořitelních a úvěrních družstvech, nastaly dnem zápisu nucené správy do
obchodního rejstříku bez ohledu na to, zda rozhodnutí o jejím zavedení bylo
doručeno „řádným“ členům představenstva družstevní záložny.
V posuzovaném případě účinky nucené správy zavedené u MAVEL – družstevní
záložny BRNO nastaly dne 22.8.2000, kdy bylo rozhodnutí Úřadu o zavedení nucené
správy doručeno M. Ch. a Ing. J. K., kteří byli členskou schůzí družstevní
záložny konanou dne 6.2.2000 zvoleni členy představenstva družstevní záložny a
kteří byli v době doručení tohoto rozhodnutí zapsáni v obchodním rejstříku jako
předseda představenstva (M. Ch.) a místopředsedkyně představenstva (Ing. J. K.)
družstevní záložny. Okolnost, že usnesení členské schůze družstevní záložny ze
dne 6.2.2000, jimiž byli M. Ch. a Ing. J. K. zvoleni členy představenstva, byla
pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25.8.2003 č.j. 6 Cm
113/2000-186 prohlášena za neplatná, není pro posouzení okamžiku účinnosti
rozhodnutí o zavedení nucené správy v družstevní záložně významná. Platnost
usnesení členské schůze družstevní záložny nebylo možné přezkoumávat v rámci
jiného řízení, než řízení o provedení zápisu skutečnosti vyplývající z usnesení
členské schůze do obchodního rejstříku podle ustanovení § 200a až 200d o.s.ř.
ve znění účinném do 31.12.2000 a řízení o neplatnosti takového usnesení podle
ustanovení § 242 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000; jakmile
byla skutečnost vyplývající z usnesení členské schůze pravomocně zapsána do
obchodního rejstříku, bylo možné provedený zápis přezkoumat jen na základě
rozhodnutí o žalobě podle ustanovení § 242 obchodního zákoníku (srov. právní
názory vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
13.1.1999 sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněném v č. 7 časopisu Právní rozhledy,
roč. 1999, str. 380, v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
21.7.1999 sp. zn. 32 Cdo 2626/98 a v usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 4.4.2000 sp. zn. 29 Cdo 2811/99, uveřejněném pod č. 92 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2001, které se týkají přezkoumávání platnosti usnesení valných
hromad společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti, které však lze
mutatis mutandis vztáhnout i na přezkoumávání platnosti usnesení členské schůze
družstva). Úřad byl proto v době doručování svého rozhodnutí o zavedení nucené
správy v družstevní záložně (dne 22.8.2000) povinen vycházet z pravomocného
rozhodnutí rejstříkového soudu o zápisu M. Ch. a Ing. J. K. jako členů
představenstva družstevní záložny do obchodního rejstříku provedeného na
základě usnesení členské schůze družstevní záložny ze dne 6.2.2000 a platností
těchto usnesení se ve správním řízení o zavedení nucené správy v družstevní
záložně nemohl zabývat ani jako předběžnou otázkou.
Protože dne 22.8.2000 nastaly – jak vyplývá z výše uvedeného - účinky nucené
správy zavedené u MAVEL – družstevní záložny BRNO a protože jedním z těchto
účinků byl přechod oprávnění jejího statutárního orgánu na nuceného správce, je
správný závěr odvolacího soudu, že Mgr. B. P., který byl dne 15.9.2000 jmenován
nuceným správcem družstevní záložny na místo původně jmenovaného nuceného
správce Dr. V. Ž., jenž se této funkce vzdal, byl osobou oprávněnou činit za
družstevní záložnu úkony v pracovněprávních vztazích (srov. ustanovení § 9
odst. 1 věty první zák. práce) a že byl proto oprávněn dát žalobci jménem
družstevní záložny výpověď z pracovního poměru ze dne 25.6.2001. Okolnost, zda
písemné jmenování Mgr. B. P. nuceným správcem bylo doručeno družstevní záložně,
není pro posouzení jeho oprávnění jednat za družstevní záložnu v
pracovněprávních vztazích významná, neboť zákon o spořitelních a úvěrních
družstvech účinky jmenování nového nuceného správce s doručením listiny o jeho
jmenování družstevní záložně (osobám uvedeným v ustanovení § 28 odst. 7 zákona
o spořitelních a úvěrních družstvech) nespojuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů vztahujících se k právní otázce, pro kterou dovolací soud
shledal dovolání přípustným, správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.
1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo
jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm.
c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II
vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004
Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k
tomu, že zástupce žalovaného, advokát JUDr. Zdeněk Bauer, osvědčil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za
dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální
částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a
náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši
851,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 4.901,- Kč nahradil. Žalobce je
povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který
žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní
moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu