21 Cdo 630/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D,
v právní věci žalobkyně Z. Z., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Rožánkem, advokátem
se sídlem v Poděbradech, Hellichova č. 247, proti žalované Psychiatrické
léčebně Šternberk, příspěvkové organizaci se sídlem ve Šternberku, Olomoucká č.
1848/173, IČO 00843954, zastoupené JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc.,
advokátkou se sídlem v Olomouci, Jiřího z Poděbrad č. 9, o 40.320,- Kč s
příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group
se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.
11 C 78/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 14. října 2015 č.j. 16 Co 141/2015-161, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí 40.320,-
Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 21.1.2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnila
zejména tím, že dne 10.4.2012 utrpěla jako zaměstnankyně žalované v důsledku
napadení jednou z pacientek pracovní úraz (poškození bederní páteře), pro jehož
následky se dne 27.9.2012 podrobila neurologické operaci, od 10.4.2012 do
24.4.2013 byla v dočasné pracovní neschopnosti a od 23.4.2013 byla uznána
invalidní v 1. stupni invalidity. Vzhledem k trvalým následkům pracovního úrazu
skončil její pracovní poměr u žalované na základě výpovědi z důvodu uvedeného v
ustanovení § 52 písm. d) zák. práce ke dni 30.9.2013 a od té doby je evidována
na Úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Žalovaná, která „pracovní úraz
uznala bez spoluzavinění žalobkyně“, však „nebyla ochotna dobrovolně plnit své
povinnosti k náhradě škody“, a proto žalobkyně dne 2.4.2013 udělila plnou moc
advokátovi Mgr. Ing. Petru Rožánkovi k zastupování žalobkyně při uplatňování
těchto nároků. Teprve poté, co jmenovaný advokát uplatnil u žalované jménem
žalobkyně dlužnou náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti,
„jakož i další nároky na náhradu škody“, a také náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti od 30.9.2013 ve výši 4.084,- Kč měsíčně,
žalovaná žalobkyni tyto nároky uhradila (celkem 119.716,- Kč) a přiznala
žalobkyni rovněž požadovanou rentu. Za poskytnuté právní služby vyúčtoval
advokát žalobkyni celkem částku 40.320,- Kč, spočívající v odměně podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., vypočítané z tarifní hodnoty 364.756,- Kč
(sestávající z vyplacené náhrady škody ve výši 119.716,- Kč a 60-ti násobku
přiznané renty, tj. 245.040,- Kč) za 4 úkony právní služby po 9.780,- Kč a
paušální částce hotových výdajů ve výši 300,- Kč za úkon. Žalobkyně se domnívá,
že vzhledem k ustanovení § 4 zák. práce se náhrada těchto nákladů řídí
ustanovením § 121 odst. 3 obč. zák., podle kterého náklady na uplatnění
pohledávky jsou její součástí a sdílejí její osud. Z uvedeného ustanovení a
také z výkladu podaného Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne 26.8.2010 sp. zn.
III ÚS 101/05 podle jejího názoru „bez dalšího vyplývá zcela jednoznačná
povinnost žalované nahradit žalobkyni škodu, která jí vznikla vynaložením
nákladů na právní zastoupení při úspěšném uplatňování nároků na náhradu škody,
která jí vznikla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, bez ohledu na to,
došlo-li k vyplacení náhrady škody v soudním nebo mimosoudním řízení“. Žalovaná
však na její výzvy k zaplacení nereagovala.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24.3.2015 č.j. 11 C 78/2014-121 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 19.610,- Kč „zmocněnkyni žalované JUDr. Bronislavě Wittnerové“.
Zdůraznil, že podle ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. náklady na uplatnění
pohledávky jsou sice součástí pohledávky a sdílejí její osud, ovšem považují se
za ně především náklady soudního řízení, pokud byla v občanském soudním řízení
úspěšně uplatněna jejich náhrada; musí být tedy vynaloženy v souvislosti s
uplatněním pohledávky v soudním řízení, a tudíž za ně „nelze považovat náklady,
které žalobkyně vynaložila na mimosmluvní odměnu za poskytnuté právní služby
jejím advokátem“. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 101/05, na který
poukazuje žalobkyně, „nelze ve věci aplikovat, neboť se zabývá právem na
náhradu nákladů soudního (či jiného) řízení v tom ohledu, že se musí jednat o
sporné řízení a náhrada nákladů řízení je přisouzena v rámci zásady úspěchu ve
věci“. Podle názoru soudu prvního stupně „nelze aplikovat ani obecná ustanovení
o náhradě škody, když žalobkyní vyúčtované náklady za její právní zastupování
nejsou účelně vynaložené náklady, neboť mezi právními úkony učiněnými právním
zástupcem žalobkyně a odškodněním poskytnutým žalobkyni ze strany žalované,
resp. vedlejšího účastníka, není dána příčinná souvislost“; právní zastoupení
žalobkyně na výplatu jednotlivých nároků ze strany vedlejšího účastníka nemělo
vliv. Soud prvního stupně proto žalobu „jako nedůvodnou“ zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.10.2015 č.j.16
Co 141/2015-161 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 57.417,- Kč
k rukám advokáta Mgr. Ing. Petra Rožánka. Odvolací soud vycházel z názoru, že
jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody vzniklé zaměstnanci pracovním úrazem
uvedené v ustanovení § 369 odst. 1 zák. práce „kryjí veškerou škodu
zaměstnance“ a že podle ustálené judikatury platí, že pod pojem věcné škody je
třeba zahrnout veškerou škodu, kterou nelze podřadit pod některý z dílčích
nároků uvedených v ustanovení § 369 odst. 1 písm. a), b) a c) zák. práce. V
daném případě žalobkyní zaplacená odměna advokátovi ve výši 40.320,- Kč
„představuje škodu, neboť o tuto částku se majetek žalobkyně zmenšil“, také „je
splněn další předpoklad odpovědnosti žalované, a to existence pracovního
úrazu“, a konečně je podle mínění odvolacího soudu „dána i příčinná souvislost
mezi pracovním úrazem a vznikem škody“, neboť „nebýt pracovního úrazu, nemusela
by žalobkyně vynaložit náklady na právní zastoupení“. Zabývaje se dále
účelností vynaložení těchto nákladů odvolací soud akcentoval, že žalovaná
(resp. vedlejší účastník) platila žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti do 30.9.2012 a poté výplatu zastavila, aniž by
žalobkyni „o své vlastní iniciativě“ sdělila, proč tak učinila. Následně se
žalobkyně obrátila na vedlejšího účastníka, ale ani od něj jí „nebyl sdělen
zcela jednoznačně důvod, proč zastavil výplatu náhrady“, přičemž „i žalobkyně
se svým vzděláním, musela dospět k závěru, že při vyplácení náhrady došlo k
problému, v důsledku něhož vedlejší účastník výplatu zastavil“. Jestliže
žalobkyně za tohoto stavu, kdy jí již šest měsíců nebyla vyplacena náhrada za
ztrátu na výdělku, uzavřela dne 2.4.2013 smlouvu o poskytování právní pomoci,
„nelze dospět k jinému závěru, než že náklady na právní zastoupení byly
vynaloženy účelně“, a že žalovaná za škodu vzniklou žalobkyni proplacením
těchto nákladů odpovídá a je povinna ji žalobkyni nahradit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že
odvolací soud při svém rozhodování o tom, zda v daném případě jsou splněny
podmínky odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 369 zák. práce,
nesprávně „posoudil pracovní úraz jako příčinu, jež měla za následek vznik
nákladů na právní zastoupení žalobkyně“. Opomněl přitom „posoudit v rámci
příčinné souvislosti tzv. přerušení příčinného nexu“, kdy po pracovním úrazu
„nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody
bez ohledu na původní škodnou událost“. V tomto konkrétním případě podle názoru
dovolatelky byla touto „rozhodující okolností, jež zapůsobila, jednání
vedlejšího účastníka, který přestal vyplácet žalobkyni náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti“. Toto jednání bylo zřejmě příčinou, proč
žalobkyně uzavřela smlouvu o právní pomoci, neboť „odmyslíme-li si jednání
vedlejšího účastníka, pak zároveň odpadne i následek“. Za této situace podle
mínění dovolatelky „není splněn předpoklad ustanovení § 369 zák. práce, a sice
podmínka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody“. Dodala
rovněž, že „pro ni neplyne žádná zákonná povinnost, dle které by v takovém
případě odpovídala za jednání druhého subjektu, který využije práva na
prověření okolností opravňujících vyplácení nároků pro žalobkyni“. Zastavení
výplaty náhrady ze strany vedlejšího účastníka „není jednání, které by žalovaná
mohla jakkoli ovlivnit, žádným způsobem nevznikalo v její sféře vlivu a ani
proto za ně odpovídat nemůže“. Žalovaná tedy „v konkrétním případě není pasivně
legitimovanou pro podání žaloby podle § 369 zák. práce“. Kromě toho vyslovila
pochybnosti o účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení, jestliže
žalobkyni bylo vedlejším účastníkem sděleno, že platby náhrad jsou pozastaveny
s tím, že se čeká na odborné posouzení znalce a že další výplata závisí na jeho
závěrech. Za této situace „je zřejmé, že úkony, které provedl právní zástupce
žalobkyně, nemohly nikterak ovlivnit vyplácení náhrad, tak jak poukazoval
odvolací soud“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, a
aby žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu - dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobkyně
utrpěla jako zaměstnankyně žalované dne 10.4.2012 pracovní úraz, pro jehož
následky byla od 10.4.2012 do 24.4.2013 v pracovní neschopnosti a od 23.4.2013
byla uznána částečně invalidní. Na odškodnění pracovního úrazu jí žalovaná
(prostřednictvím vedlejšího účastníka) pravidelně vyplácela náhradu za ztrátu
na výdělku po dobu pracovní neschopnosti až do 30.9.2012, kdy její výplatu
zastavila, aniž by žalobkyni sdělila důvod tohoto postupu. Dne 28.11.2012 a
opakovaně dne 27.12.2012 se žalobkyně elektronickou poštou dotázala vedlejšího
účastníka na důvod zastavení výplaty náhrady, ačkoliv – jak uvedla - již
obdržel všechny požadované dokumenty (mj. vyjádření lékaře k trvání pracovní
neschopnosti žalobkyně). Dne 2.1.2013 vedlejší účastník žalobkyni odpověděl, že
„k dalšímu plnění zatím nepřistoupil, dále pojistnou událost bude posuzovat
poradce z oboru zdravotnictví“. K dalším dotazům žalobkyně ze dne 17.1.2013 a
21.2.2013 jí vedlejší účastník elektronickou poštou dne 18.1.2013 a 21.2.2013
opakovaně sdělil, že „její pojistnou událost předali odbornému soudnímu znalci
a poradci z oboru zdravotnictví“, že „jakmile prostuduje celou událost dostane
jeho Centrum vyrozumění a vyhodnocení výše uvedené PU“, že „většinou to bývá
zhruba za 3 měsíce“ a že „nic víc jí k tomu teď nemůže říci“. Dne 2.4.2013
žalobkyně udělila plnou moc advokátovi Mgr. Ing. Petru Rožánkovi k zastupování
žalobkyně „ve věci uplatňování nároků na náhradu škody, která jí vznikla v
příčinné souvislosti s pracovním úrazem“ ze dne 10.4.2012. Dopisem ze dne
12.4.2013 jmenovaný advokát sdělil tuto skutečnost žalované a současně ji
vyzval k náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši
6.250,- Kč (k nimž doložil potřebné doklady) a k náhradě škody vzniklé
žalobkyni ztrátou na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 1.10.2012 (kdy
žalovaný zastavil její výplatu) ve výši, kterou advokát dodatečně stanoví podle
dokladů (potvrzení o výši průměrném výdělku žalobkyně), o něž žalovanou požádal
v tomto dopise, a následně, protože je „dosud neobdržel“, opakovaně v dopisech
ze dne 3.5.2013 a 18.7.2013. Dopisem ze dne 23.4.2013 vedlejší účastník sdělil
žalobkyni, že dne 19.4.2013 obdržel odborné lékařské stanovisko jeho smluvního
poradce se závěrem, že jí „náleží ušlý výdělek po dobu pracovní neschopnosti do
31.12.2012“ a že ji žádá „o doložení dalších lékařských zpráv od ledna 2013 do
března 2013 a potvrzení lékaře o příčinné souvislosti pracovních neschopností“.
„Vyrozumívacími“ dopisy ze dne 24.4.2013, 18.6.2013 a 17.7.2013 vedlejší
účastník sdělil žalobkyni, že výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti „činí na základě jeho šetření a výpočtu“ za dobu od
1.10.2012 do 31.12.2012 částku 19.555,- Kč, za dobu od 1.1.2013 do 31.3.2013
částku 22.127,- Kč a za dobu od 1.4.2013 do 24.4.2013 částku 4.278,- Kč a že
uvedené částky budou žalobkyni poukázány do patnácti dnů od doručení těchto
dopisů. Dopisem ze dne 12.7.2013 zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k náhradě
bolestného ve výši 40.800,- Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši
288.000,- Kč podle znaleckého posudku znalce Doc. MUDr. Jana Vrbíka ze dne
19.6.2013, o jehož vyhotovení žalobkyně požádala, „aby předešla případným
komplikacím při prokazování výše škody“. „Vyrozumívacím“ dopisem ze dne
26.7.2013 vedlejší účastník sdělil žalobkyni, že výše bolestného „činí na
základě jeho šetření a výpočtu“ částku 66.600,- Kč a že uvedená částka bude
žalobkyni poukázána do patnácti dnů od doručení tohoto dopisu. Dopisem ze dne
30.8.2013 zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k náhradě dalších účelně
vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 8.296,- Kč a doložil k nim
potřebné doklady. „Vyrozumívacím“ dopisem ze dne 25.9.2013 vedlejší účastník
sdělil žalobkyni, že výše náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s
léčením „činí na základě jeho šetření a výpočtu“ částku 7.156,- Kč a že uvedená
částka bude žalobkyni poukázána do patnácti dnů od doručení tohoto dopisu. Dne
30.9.2013 pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil z důvodu uvedeného v
ustanovení § 52 písm. d) zák. práce a od 1.10.2013 byla žalobkyně evidována u
Úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Dopisem ze dne 1.11.2013 a opakovaně
dopisem 2.12.2012 zástupce žalobkyně vyzval žalovanou, aby nahradila žalobkyni
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která jí vzniká od
1.10.2013; za říjen 2013 a „následující měsíce“ požadoval 6.497,- Kč měsíčně. „Vyrozumívacími“ dopisy ze dne 9.1.2014 a 5.2.2014 vedlejší účastník sdělil
žalobkyni, že výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti „činí na základě jeho šetření a výpočtu“ za dobu od 1.12.2013 do
31.12.2013 částku 4.084,- Kč a za dobu od 1.10.2013 do 30.11.2013 částku
8.168,- Kč a že uvedené částky budou žalobkyni poukázány do patnácti dnů od
doručení těchto dopisů. Dne 6.1.2014 vyúčtoval advokát Mgr. Ing. Petr Rožánek
za poskytnuté právní služby žalobkyni celkem částku 40.320,- Kč, spočívající v
mimosmluvní odměně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., vypočítané z tarifní hodnoty
364.756,- Kč (sestávající z vyplacené náhrady škody ve výši 119.716,- Kč a
60-ti násobku přiznané renty, tj. 60 x 4.084,- Kč = 245.040,- Kč) za 4 úkony
právní služby po 9.780,- Kč a paušální částce hotových výdajů za 4 úkony po
300,- Kč. Žalobkyně uvedenou částku advokátovi zaplatila a touto žalobou
požaduje po žalované náhradu těchto nákladů, které byla nucena vynaložit proto,
že žalovaná „nebyla ochotna dobrovolně plnit své povinnosti k náhradě škody,
které jsou jí uloženy v §§ 365 a násl. zák. práce“.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud - jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku - mimo jiné právní otázku, zda náklady za
poskytnuté právní služby advokáta vynaložené poškozeným zaměstnancem proto, že
zaměstnavatel neplní (přestal plnit) svůj závazek k náhradě škody z důvodu
pracovního úrazu, představují věcnou škodu podle ustanovení § 369 odst. 1 písm.
d) zák. práce. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo
pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud
České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší
soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout úhradou nákladů za
právní služby poskytnuté advokátem v období od dubna do prosince 2013 – podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2013 (tedy
přede dnem, než nabyly účinnosti zákony č. 303/2013 Sb., a č. 435/2013 Sb.) -
dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu
vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce
jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k
němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik
škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost
za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností;
zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno
jeho případné zavinění. Jsou-li splněny stanovené předpoklady, vzniká
zaměstnanci nárok na některý z dílčích nároků práva na náhradu škody taxativně
vypočtených v ustanovení § 369 odst. 1 zák. práce.
Podle ustanovení § 369 odst. 1 zák. práce zaměstnanci, který utrpěl
pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel
povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za a) ztrátu
na výdělku, b) bolest a ztížení společenského uplatnění, c) účelně vynaložené
náklady spojené s léčením a d) věcnou škodu; ustanovení § 265 odst. 3 zák.
práce platí i zde.
Je mimo pochybnost, že jednotlivé dílčí nároky kryjí všechnu škodu (s výjimkou
případné ztráty na důchodu a věcné škody na dopravním prostředku, nářadí,
zařízení a jiných předmětů potřebných pro výkon práce použitých bez souhlasu
zaměstnavatele – srov. § 374 a § 265 odst. 3 zák. práce), kterou zaměstnanec
utrpí v souvislosti s pracovním úrazem (nebo nemocí z povolání), a že pod pojem
věcné škody je třeba zahrnout veškerou škodu, kterou nelze podřadit pod některý
z dílčích nároků na náhradu škody uvedených v ustanovení § 369 odst. 1 písm. a)
až c) zák. práce. Škodou se obecně v právní teorii i soudní praxi rozumí újma,
která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma)
a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou je nastalé zmenšení
majetku poškozeného. Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že peněžní částka
uhrazená žalobkyní za poskytnuté právní služby advokáta „představuje škodu,
neboť o tuto částku se majetek žalobkyně zmenšil“. Jeho názor, že „je dána i
příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody“, neboť „nebýt
pracovního úrazu, nemusela by žalobkyně vynaložit náklady za právní
zastoupení“, však sdílet nelze.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem
pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak
vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v
důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná
souvislost postavená najisto. Pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku
škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a
značnou. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je
třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z
hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a
společenskou, jde ve své podstatě o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého
řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však
je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které
jsou důležité pro odpovědnost za škodu (k tomu srov. obdobně například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.2.2002 sp.zn. 21
Cdo 300/2001).
S ohledem na uvedená východiska bylo třeba náležitě zkoumat všechny
okolnosti, které v daném případě měly (mohly mít) vliv na vznik škody (nákladů
na právní služby advokáta). Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že po
pracovním úrazu, který žalobkyně utrpěla dne 10.4.2012, jí žalovaná
(prostřednictvím vedlejšího účastníka) řádně vyplácela náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po určité době (od 1.10.2012) její
výplatu zastavila, protože vedlejší účastník „využil práva na prověření
okolností opravňujících vyplácení nároků pro žalobkyni“. Teprve poté, co v
důsledku tohoto postupu vedlejšího účastníka žalobkyně neobdržela od žalované
téměř půl roku žádnou náhradu a její komunikace s vedlejším účastníkem nebyla
uspokojivá, žalobkyně udělila dne 2.4.2013 plnou moc advokátovi Mgr. Ing. Petru
Rožánkovi „ve věci uplatňování nároků na náhradu škody, která jí vznikla v
příčinné souvislosti s pracovním úrazem“, a následně za poskytnuté právní
služby zaplatila advokátovi částku, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhá. Za
tohoto stavu je zřejmé, že samotná (pouhá) existence pracovního úrazu nutnost
vynaložení nákladů na právní služby jmenovaného advokáta nevyvolala.
Dovolatelce lze přisvědčit, že bezprostřední příčinou tohoto následku bylo až
zastavení výplaty náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od
1.10.2012, neboť, kdyby k tomu nedošlo a žalobkyně by náhradu, tak jako v
předchozích měsících, obdržela, škoda (náklady na právní služby advokáta) by
žalobkyni nevznikla, resp. nevznikla tak, jak vznikla. Není přitom z tohoto
hlediska podstatné, zda k zastavení výplaty náhrady došlo jednáním žalované
nebo vedlejšího účastníka; rozhodující je, že ve vztahu k žalobkyni bylo plnění
tohoto závazku žalované pozastaveno. Protože za daných skutkových okolností
nelze dovodit existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobkyně a
škodou vzniklou žalobkyni vynaložením nákladů na právní služby advokáta, chybí
jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci
pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce a žalobkyní
uplatněný nárok proto nelze posoudit jako žádný z dílčích nároků práva na
náhradu škody uvedených v ustanovení § 369 odst. 1 zák. práce. Závěr odvolacího
soudu o tom, že škoda, jejíž náhrady se žalobkyně v tomto řízení domáhá,
představuje věcnou škodu podle ustanovení § 369 odst. 1 písm. d) zák. práce,
tudíž není správný.
V soudní praxi ovšem nejsou pochybnosti o tom, že jestliže ve vztahu k
uplatněnému nároku (žalujícího) zaměstnance nebyly splněny podmínky zvláštní
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, v daném případě za škodu vzniklou
zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce, je
třeba posoudit odpovědnost zaměstnavatele ještě podle ustanovení § 265 zák.
práce, tedy z hledisek obecné odpovědnosti (ke vztahu obecné a zvláštní
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu srov. např. rozsudek Krajského soudu v
Praze ze dne 27.6.1974, sp. zn. 14 Co 216/74, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, nebo usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 22.9.1970 sp. zn. 3 Cz 22/1971, uveřejněné pod č. 12 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972).
Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.
Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci
též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění
úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.
Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za
škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce je
zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody
bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům.
Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům
slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem
nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná;
rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním. Naproti tomu podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce
zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že
ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů
zaměstnavatele ze strany zaměstnanců jednajících jeho jménem nebo přímo
samotným zaměstnavatelem - fyzickou osobou. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu
podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce má objektivní povahu. Jejím
předpokladem není, aby porušení právní povinnosti bylo zaměstnavatelem
zaviněno. Zaměstnavatel odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž
došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě se žalobkyně domáhá náhrady škody,
která jí nevznikla při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním,
nemůže žalovaná odpovídat žalobkyni za škodu podle ustanovení § 265 odst. 1
zák. práce. Odpovědnost za škodu v této věci proto může být založena jen na
základě ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce, pro niž není rozhodující, při jaké
činnosti zaměstnanci škoda vznikne. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou porušení právních
povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho
jménem nebo zaměstnavatelem - fyzickou osobou, vznik škody a příčinná
souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. V
řízení o náhradu škody podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce má žalobce
(poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a)
o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1
o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
První z uvedených předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je naplněn
tehdy, jestliže zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele (srov. § 166 obč.
zák.) v rámci plnění jeho úkolů poruší některou z právních povinností, které
zaměstnavateli ukládají pracovněprávní předpisy nebo které pro něj vyplývají z
vnitřních předpisů zaměstnavatele (§ 82 zák. práce), pracovní smlouvy či z
kolektivní smlouvy (§ 23 zák. práce).
Podle ustanovení § 382 odst. 2 zák. práce náhradu za ztrátu na výdělku a
náhradu nákladů na výživu pozůstalých je zaměstnavatel povinen vyplácet
pravidelně jednou měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty.
Není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v
rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění
věřitelem požádán (srov. § 4 zák. práce, § 563 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013).
Z uvedených ustanovení vyplývá, že žalovaná jako subjekt odpovědný za škodu
vzniklou žalobkyni pracovním úrazem ze dne 10.4.2012 měla povinnost platit
žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období
od 10.4.2012 do 24.4.2013 pravidelně každý měsíc od prvního dne pracovní
neschopnosti, od kdy žalobkyně uspokojení svého nároku požadovala. Stejně tak
měla žalovaná pravidelně jednou měsíčně platit žalobkyni od 1.10.2013 náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné
invalidity žalobkyně). Žalovaná však takto nepostupovala a náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 1.10.2012 do 31.12.2012
žalobkyni zaplatila (prostřednictvím vedlejšího účastníka) až po splatnosti
jednorázově na základě „vyrozumívacího“ dopisu vedlejšího účastníka ze dne
24.4.2013, za dobu od 1.1.2013 do 31.3.2013 jednorázově na základě
„vyrozumívacího“ dopisu ze dne 18.6.2013 a za dobu od 1.4.2013 do 24.4.2013
rovněž jednorázově na základě „vyrozumívacího“ dopisu ze dne 17.7.2013. Náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.10.2013 do
30.11.2013 pak žalobkyni zaplatila (prostřednictvím vedlejšího účastníka) také
až po splatnosti jednorázově na základě „vyrozumívacího“ dopisu vedlejšího
účastníka ze dne 5.2.2014. Za této situace je proto odůvodněn závěr, že
žalovaná tím, že neposkytovala žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti za období od 1.10.2012 do 24.4.2013 a náhradu ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.10.2013 do 30.11.2013
pravidelně (průběžně) každý měsíc, jak to ukládá ustanovení § 382 odst. 2 zák.
práce, porušila svou právní povinnost v rámci plnění úkolů zaměstnavatele.
Porušení povinnosti uvedené v ustanovení § 382 odst. 2 zák. práce znamená
prodlení zaměstnavatele s plněním jeho závazku k náhradě za ztrátu na výdělku
vzniklé zaměstnanci v souvislosti s pracovním úrazem. Jestliže v projednávané
věci byla žalovaná bez zavinění žalobkyně v prodlení s plněním svého závazku
několik měsíců a postavení žalobkyně bylo (mimo jiné i s ohledem na
neuspokojivý výsledek komunikace s vedlejším účastníkem) z hlediska dalšího
plnění žalované nejisté, žalobkyně důvodně (aby předešla soudnímu sporu) řešila
uspokojení svého nároku mimosoudní cestou, a to prostřednictvím zástupce -
advokáta (tj. osoby, která má vysokoškolské právnické vzdělání, je zapsána v
seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou a splňuje další zákonem
stanovené předpoklady), který poskytnutím právních služeb za úplatu napomohl
věc mezi účastníky vyřešit smírnou cestou [srov. § 1, § 2 odst. 1 písm. a) a §§
3 - 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů]. Odměna
advokáta za poskytování právních služeb se řídí jeho smlouvou s klientem
(smluvní odměna) nebo, není-li odměna advokáta takto určena (mimosmluvní
odměna), řídí se ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů. Výše mimosmluvní odměny advokáta se stanoví podle sazby
mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní
služby, které advokát ve věci vykonal. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon
právní služby se počítá z tarifní hodnoty, za niž se považuje výše peněžitého
plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se
právní služba týká; k příslušenství se nepřihlíží, ledaže by bylo požadováno
jako samostatný nárok. Vedle nároku na odměnu má advokát též nárok na náhradu
hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas (srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1,
§ 8 odst. 1 cit. vyhlášky).
Za této situace je zřejmé, že újma, která žalobkyni vznikla tím, že v
souvislosti s prodlením žalované byla nucena vynaložit náklady na mimosmluvní
odměnu advokáta Mgr. Ing. Petra Rožánka ve výši stanovené podle sazby za jeden
úkon právní služby, vypočítané z tarifní hodnoty odpovídající součtu náhrad za
ztrátu na výdělku zaplacených žalobkyni po splatnosti, a podle počtu úkonů
právní služby, které advokát v této souvislosti vykonal (tedy za úkony právní
služby, které souvisejí s vymáháním dlužné náhrady za ztrátu na výdělku, a
nikoliv náklady související s vymáháním dalších dílčích nároků), a na náhradu
hotových výdajů advokáta podle příslušného počtu úkonů právní služby,
představuje skutečnou škodu, kterou je žalovaná povinna uhradit.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, jak to činí žalovaná v
dovolání, že příčinou vynaložení nákladů na právní služby bylo „jednání
vedlejšího účastníka, který přestal vyplácet žalobkyni náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti“, což ovšem „není jednání, které by
žalovaná mohla jakkoli ovlivnit, žádným způsobem nevznikalo v její sféře vlivu
a ani proto za ně nemůže odpovídat“.
Jak bylo uvedeno již výše, obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu
podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce má objektivní povahu. Podle
judikatury soudů jde o odpovědnost vylučující jakoukoliv subjektivní kategorii
v odpovědnostním právním vztahu, která by charakterizovala osobu odpovědného
subjektu, a zaměstnavatel tedy odpovídá i za takové porušení svých povinností,
k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců (srov. například
Závěry k výkladu některých ustanovené zákoníku práce, přijaté Nejvyšším soudem
pod sp. zn. Prz 35/67 a Cpj 31/67, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu III,
na str. 84). Uvedené samozřejmě platí i pro poskytování náhrady škody
zaměstnancům zaměstnavatele z důvodu jeho odpovědnosti za škodu při pracovním
úrazu nebo nemoci z povolání, pro případ které je zaměstnavatel ze zákona
pojištěn (srov. § 365 odst. 1 zák. práce, § 205d odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákonů č. 231/1992 Sb., 74/1994 Sb. a 220/2000 Sb.).
Z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při
pracovním úrazu nebo nemoci z povolání má zaměstnavatel právo, aby za něj
příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním
úrazu nebo nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá
podle zákoníku práce (srov. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, § 365 odst. 1 zák. práce); přímý nárok vůči příslušné
pojišťovně zaměstnanec nemá, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 365 odst. 1 zák.
práce, § 205d odst. 8 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
231/1992 Sb., 74/1994 Sb. a 220/2000 Sb.).
V případě, že příslušná pojišťovna hradí škodu za zaměstnavatele a
že tedy zaměstnanec nemá vůči pojišťovně přímý nárok, výše uvedené ve svých
důsledcích znamená, že úkony (opomenutí) učiněné pojišťovnou jsou ve vztahu k
zaměstnanci přičítány zaměstnavateli; ocitne-li se např. pojišťovna v prodlení
s uspokojením nároku zaměstnance na odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z
povolání, odpovídá za prodlení ve vztahu k zaměstnanci samotný zaměstnavatel. Z
uvedeného současně vyplývá, že, zastavila-li příslušná pojišťovna výplatu
náhrady za ztrátu na výdělku a zaměstnavatel se z tohoto důvodu dostal do
prodlení, odpovídá za škodu tím zaměstnanci vzniklou (spočívající v daném
případě ve vynaložení nákladů za právní služby advokáta) zaměstnavatel;
okolnost, že zaměstnavatel sám porušení povinnosti (spočívající ve vyplácení
náhrady za ztrátu na výdělku způsobem uvedeným v ustanovení § 382 odst. 2 zák.
práce) nezavinil a že případně - s ohledem na povinnosti při součinnosti
zaměstnavatele vůči příslušné pojišťovně - postup pojišťovny při odškodňování
pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nemohl ovlivnit, jsou tu zcela
nerozhodné. Je totiž vyloučeno, aby na újmu práv zaměstnance mohla být případná
opomenutí, která způsobila příslušná pojišťovna při poskytování náhrady škody
za zaměstnavatele v důsledku „prověřování okolností opravňujících vyplácení
nároků poškozenému zaměstnanci“; možnost zaměstnavatele požadovat jejich
odčinění proti příslušné pojišťovně tím samozřejmě není dotčena (k tomu srov.
obdobně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne ze dne 23.3.2010, sp.
zn. 21 Cdo 4593/2008).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud – veden nesprávným
právním názorem – se věcí z pohledu obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu
podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce nezabýval. Jeho právní posouzení věci
je proto nejen nesprávné, ale i neúplné. S ohledem na uvedenou možnost právního
posouzení měla být žalobkyně poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 až 3
o.s.ř., aby s přihlédnutím k obsahu stanovených odpovědnostních předpokladů
eventuelně doplnila vylíčení rozhodujících skutečností a nabídla k nim potřebné
důkazy. Protože jí nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a
o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení rovněž postiženo
vadou, přestože absence takového poučení měla původ v jiném právním posouzení
věci (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
16.3.2004 sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč.
2004, pod č. 49).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. února 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu