21 Cdo 673/2018-206
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce B. K., zastoupeného Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se
sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje č. 741, proti žalovanému FERRMON, spol. s r.
o. se sídlem v Ostravě-Kunčicích, Lešetínská č. 701/47, IČO 42868670,
zastoupenému JUDr. Jarmilou Bajerovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Matiční
č. 730/3, o 197 610 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 26 C 138/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 22. února 2017 č. j. 16 Co 163/2016-161, takto:
Rozsudek krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21.
listopadu 2017 č. j. 26 C 138/2012-196 se zrušují a věc se vrací Krajskému
soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 30. 10. 2012
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 197 610 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,25 %
od 16. 1. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že u žalovaného pracoval od
5. 7. 1995 jako zámečník, že dne 14. 8. 2009 u něj byla zjištěna nemoc z
povolání, pro kterou se stal podle lékařského posudku Zdravotního ústavu se
sídlem v O., oddělení pracovního lékařství, ze dne 8. 7. 2010 nezpůsobilým k
výkonu dosavadní práce zámečníka, avšak že podle tohoto lékařského posudku byl
schopen vykonávat jiné zaměstnání, a to mimo riziko vibrací a přetěžování
horních končetin, mimo zvedání těžších břemen, že dne 12. 7. 2010 žalobce
uzavřel se žalovaným „dohodu o převedení v práci ze zdravotních důvodů“, podle
níž byl převeden na nový druh práce „pomocník dělník – obsluha mostového
jeřábu“, že na novém pracovišti odpracoval pouze 3 a půl směny, vyčerpal 12 a
půl dne dovolené a od 2. 8. 2010 byl v pracovní neschopnosti a že podle
lékařského posudku lékaře závodní preventivní péče ze dne 1. 12. 2010 pozbyl
dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat dosavadní práci, tj. práci pomocného
dělníka – obsluhy mostového jeřábu pro nemoc z povolání. V té souvislosti
žalobce dne 6. 12. 2010 uzavřel se žalovaným dohodu o rozvázání pracovního
poměru, podle které pracovní poměr skončil dnem 7. 12. 2010, a žalovaný žalobci
poskytl odstupné ve výši 12násobku průměrného výdělku, avšak vycházel z
předpokládaného výdělku pomocného dělníka, tj. z práce, na kterou byl žalobce v
důsledku nemoci z povolání převeden od 12. 7. 2010, a poskytl mu na odstupném
celkem 104 352 Kč a náhradu mzdy za vyčerpanou dovolenou (12 a půl dne v
červenci 2010 a 3 dny v prosinci 2010) ve výši 6 200 Kč. Žalobce má za to, že
„převedení v práci“ bylo neplatné, neboť byl převeden na práci, kterou ze
zdravotních důvodů nemohl vykonávat, o čemž svědčí posudek Zdravotního ústavu v
O., oddělení pracovního lékařství, ze dne 2. 12. 2010, a že žalovaný proto
nemohl vycházet pro výpočet odstupného a náhrady mzdy za dovolenou „z
pravděpodobného výdělku práce pomocného dělníka“. Podle názoru žalobce mu mělo
být odstupné poskytnuto „do výdělku zámečníka“, a měl tedy na odstupném obdržet
290 880 Kč, avšak vyplaceno mu bylo 104 352 Kč, a měl obdržet „relutum
dovolené“ v částce 17 282 Kč, a nikoliv pouze 6 200 Kč.
Žalovaný zejména namítal, že dne 8. 7. 2010 mu žalobce předložil lékařský
posudek o zdravotní způsobilosti k práci, v němž bylo uvedeno, že žalobce je
zdravotně způsobilý s podmínkou „mimo riziko vibrací a přetěžování horních
končetin, mimo zvedání těžkých břemen“, že na základě tohoto posudku s ním byla
dne 12. 7. 2010 uzavřena dohoda o převedení na jinou práci ze zdravotních
důvodů s účinností od 12. 7. 2010, že byl sjednán druh práce pomocný dělník,
obsluha „motorového“ jeřábu, který splňoval požadavky lékařského posudku o
zdravotní způsobilosti k práci ze dne 8. 7. 2010, a že pokud později došlo k
vydání dalšího lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 2.
12. 2010 se závěrem, že žalobce pozbyl dlouhodobě „pracovní způsobilost“,
nemohla mít tato skutečnost vliv na platnost dohody o převedení na jinou práci.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 9. 2014 č. j. 26 C 138/2012-29
žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 9 292,80 Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Bajerové. Vycházel ze
zjištění, že žalobce byl zaměstnán u žalované a od 1. 5. 2007 pracoval jako
zámečník, vazač a obsluha mostového jeřábu, že v návaznosti na lékařský posudek
o zdravotní způsobilosti k práci vydaný dne 8. 7. 2010 MUDr. Annou
Šplíchalovou, Ph.D., na základě kterého byl žalobce shledán zdravotně
způsobilým, avšak s omezením, a to „mimo práce s rizikem vibrací a přetěžování
horních končetin a mimo zvedání těžších břemen“, byla mezi žalobcem a žalovaným
dne 12. 7. 2010 uzavřena dohoda o převedení na jinou práci a o změně druhu
práce na práci pomocný dělník a obsluha mostového jeřábu, že žalobce na
pracovní pozici pomocného dělníka odpracoval pouze 3 a půl směny, vyčerpal 12 a
půl dne dovolené a od 2. 8. 2010 byl v pracovní neschopnosti, že podle
lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 2. 12. 2010
vypracovaného MUDr. Annou Šplíchalovou, Ph.D., žalobce pozbyl dlouhodobě
zdravotní způsobilost, že lékařskými posudky ze dne 19. 1. 2010 a ze dne 27. 5. 2011 byly u žalobce zjištěny nemoci z povolání podle kapitoly II a položek 7 a
8 seznamu nemocí z povolání a že žalobce dopisem ze dne 5. 10. 2012 namítl
neplatnost převedení na jinou práci na základě dohody ze dne 12. 7. 2010. Soud
prvního stupně dovodil, že druh práce pomocný dělník – obsluha mostového jeřábu
vymezený v dohodě o převedení na jinou práci ze dne 12. 7. 2010 odpovídal
tehdejšímu zdravotnímu omezení žalobce a nezahrnoval v sobě práci v riziku
vibrací s přetěžováním horních končetin, že pokud by byl žalobce přesto nucen
vykonávat práce spojené s přetěžováním horních končetin, pak měl právo výkon
těchto prací odmítnout s odkazem na jejich nevhodnost ze zdravotních důvodů, že
v řízení se však neprokázalo, že žalovaný nutil žalobce vykonávat práce, pro
které byl žalobce zdravotně omezen, přičemž sám žalobce uvedl, že když při
natírání konstrukcí měl potíže s jejich manipulací, tak byl poté pověřen
zametáním, což bývá obvyklou činností pomocného dělníka, že dohoda o rozvázání
pracovního poměru byla mezi účastníky uzavírána za již změněných okolností,
neboť nově byl žalovanému předložen lékařský posudek ze dne 1. 12. 2010, na
základě kterého žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat práci
pomocného dělníka, a že tento následně vydaný lékařský posudek nemůže způsobit
neplatnost již dříve uzavřené dohody o převedení na jinou práci. Dospěl k
závěru, že žalobce byl dne 12. 7. 2010 převeden na jinou práci platně, že
rozhodný výdělek pro výpočet odstupného a náhrady mzdy za dovolenou je proto
průměrný výdělek, kterého žalobce dosáhl ve třetím čtvrtletí roku 2010, a
protože žalobce v tomto období neodpracoval 21 dnů, byl žalovaným stanoven
tento výdělek jako pravděpodobný, přičemž ve třetím čtvrtletí roku 2010 již
žalobce nebyl pracovně zařazen jako zámečník, nýbrž měl jako druh práce
sjednánu práci pomocného dělníka.
Názor žalobce, že jeho mzdové nároky včetně
odstupného měly být stanoveny z rozhodného výdělku zámečníka, a nikoliv
pomocného dělníka, proto soud prvního stupně shledal nesprávným.
K odvolání žalobce (proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé) a
žalovaného (proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení)
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 10. 2015 č. j. 16 Co 175/2015-65
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k
závěru, že soud prvního stupně řádně nezjistil skutkový stav věci, že „opomněl
ocitovat“ ustanovení § 41 odst. 6 zákoníku práce, podle kterého při převedení
zaměstnance na jinou práci podle odstavců 1 až 3 je zaměstnavatel povinen
přihlížet k tomu, aby tato práce byla pro něho vhodná vzhledem k jeho
zdravotnímu stavu a schopnostem, a pokud možno i jeho kvalifikaci, a že soud
prvního stupně uzavřel, že druh práce vymezený v předmětné dohodě o převedení
na jinou práci odpovídal tehdejšímu zdravotnímu omezení žalobce, když v sobě
nezahrnoval práci v riziku vibrací s přetěžováním horních končetin, bez toho,
že by tento závěr byl jakkoli skutkově podložen. Uvedl, že aby bylo možno
dospět k závěru, zda předmětná dohoda o převedení na jinou práci je platná či
nikoliv, bude nezbytné zjistit, zda žalobce byl převeden na práci, která pro
něj byla vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (jaké práce měl na pracovní
pozici pomocný dělník – obsluha mostového jeřábu vykonávat a zda tato práce
byla pro něj vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu), a že ke zjištění
skutkového stavu je třeba provést další důkazy, které nemohou být provedeny v
odvolacím řízení.
Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 16. 5. 2016 č. j. 26 C
138/2012-135 žalobu znovu zamítl, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 56 386 Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Bajerové a
rozhodl, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Ze
znaleckého posudku MUDr. Zdeňky Nohelové ze dne 14. 4. 2016 a z výslechu této
znalkyně mimo jiné zjistil, že zdravotní stav žalobce je dlouhodobě nepříznivý,
že žalobci byla dne 19. 1. 2010 uznána nemoc z povolání – syndrom karpálního
tunelu středně těžkého stupně vpravo a dne 27. 5. 2011 pokročilá artróza
karpometakarpálního kloubu vpravo, že v případě obou těchto nemocí z povolání
platí stejná omezení, tedy žalobce může pracovat jen mimo riziko vibrací a
dlouhodobé nadměrné jednostranné přetěžování horních končetin, že pokud byl
žalobce na základě lékařského posudku MUDr. Anny Šplíchalové, Ph.D., ze dne 8. 7. 2010 převeden na práci pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu, pak
tato pracovní pozice nebyla vykonávána v riziku vibrací, v riziku jiné nadměrné
zátěže či riziku fyzické zátěže kategorie 3 a 4, že pracovní omezení stanovená
touto lékařkou byla u žalobce na pozici pomocného dělníka a obsluhy mostového
jeřábu dodržena a že žalobce byl v době od 12. 7. 2010 do 7. 12. 2010, ale i po
tomto datu, zdravotně způsobilý k výkonu práce pomocného dělníka a obsluhy
mostového jeřábu za podmínek, že nebude pracovat s vibrujícími nástroji a
zařízeními a že nebude pracovat v riziku fyzické zátěže a lokální svalové
zátěže kategorie 3 a 4, což bylo v případě jeho pracovního zařazení na pozici
pomocného dělníka, obsluhy mostového jeřábu, respektováno. Soud prvního stupně
dovodil, že platnost dohody o převedení na jinou práci ze dne 12. 7. 2010 je
nutné posuzovat podle okolností, které existovaly v době jejího uzavření,
přičemž následná změna těchto okolností již nemůže mít vliv na platnost
uzavřené dohody, a že závěr znalkyně MUDr. Zdeňky Nohelové, že při práci
pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu žalobce nebyl vystaven riziku
vibrací, riziku jiné nadměrné zátěže či riziku fyzické zátěže kategorie 3 a 4,
a že proto zdravotní omezení plynoucí z lékařského posudku ze dne 8. 7. 2010
byla u žalobce na této pracovní pozici dodržena, koresponduje také se zprávou
Krajské hygienické stanice ze dne 13. 4. 2011.
Za situace, kdy žalobce v
rozporu se závěry znaleckého zkoumání i se zprávou Krajské hygienické stanice
tvrdil, že při práci pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu musel zvedat
těžká břemena, neboť dostal za úkol natírat ocelové konstrukce a při tomto
natírání musel tyto konstrukce, jejichž váha byla různá od 5 kg do 100 kg,
přetáčet tak, aby byly natřeny ze všech stran, což bylo s ohledem na jeho
zdravotní stav nevhodné, avšak jména spolupracovníků, kteří by mu mohli tyto
tvrzené skutečnosti potvrdit, ani jméno nadřízeného, který mu tyto úkoly
zadával, si nepamatuje, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce
neprokázal, že by při práci pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu musel
nakládat s těžkými břemeny a že by žalovaný nutil žalobce vykonávat práce, pro
které byl zdravotně omezen. Naopak dospěl k závěru, že práce pomocného dělníka
a obsluhy mostového jeřábu odpovídala tehdejšímu zdravotnímu omezení žalobce,
neboť v sobě nezahrnovala práci v riziku vibrací s přetěžováním horních
končetin, že následně vydaný lékařský posudek ze dne 2. 12. 2010, který
účastníci v době uzavírání dohody o převedení na jinou práci ještě neměli k
dispozici, nemůže způsobit neplatnost již dříve uzavřené dohody o převedení na
jinou práci a že žalobce byl dne 12. 7. 2010 převeden na jinou práci platně, a
proto rozhodný výdělek pro výpočet odstupného a náhrady mzdy za dovolenou je
průměrný výdělek, kterého žalobce dosáhl ve třetím čtvrtletí roku 2010 a který
byl žalovaným stanoven jako pravděpodobný, neboť žalobce v tomto období
neodpracoval 21 dnů, přičemž ve třetím čtvrtletí roku 2010 již žalobce nebyl
pracovně zařazen jako zámečník, nýbrž měl jako druh práce sjednánu práci
pomocného dělníka. Soud prvního stupně má tedy za to, že názor žalobce, že jeho
mzdové nároky včetně odstupného měly být stanoveny z rozhodného výdělku
zámečníka, není správný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 2. 2017 č. j. 16
Co 163/2016-161 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně 100 726 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 44 803
Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Stanislava Strakoše, a České republice –
Okresnímu soudu v Ostravě 100 % náhrady nákladů státu spočívajících v přiznaném
znalečném znalkyni MUDr. Zdeňce Nohelové, jejíž výše bude stanovena samostatným
usnesením okresního soudu. Poté, co doplnil dokazování výslechem svědkyně A. Š., a mzdovými listy žalobce za rok 2009 a 2010 a co zjistil, že mezi prvním
lékařským posudkem o zdravotní způsobilosti ze dne 8. 7. 2010 a druhým posudkem
o zdravotní způsobilosti ze dne 2. 12. 2010 se zdravotní stav žalobce nezměnil,
nezhoršil se, že naopak došlo ke zlepšení senzitivního i motorického vedení,
nicméně že přes tuto skutečnost žalobce pozbyl z důvodu nemoci z povolání
dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat práci pomocného dělníka – obsluhy
mostového jeřábu, při níž odpracoval 3 a půl směny a poté byl uznán práce
neschopným, dospěl k závěru, že s přihlédnutím ke smyslu a účelu odstupného
nemůže obstát postup žalovaného, který se zaměstnancem uzavřel dohodu o
převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů, podle které měl žalobce
vykonávat nový druh práce „pomocný dělník – obsluha mostového jeřábu“, a
následně poté, co „fakticky žalobce tuto práci nevykonával, neboť po
odpracování 3 a půl směny byl uznán práce neschopným na základě nového
lékařského posudku o zdravotní způsobilosti ze dne 2. 12. 2010, aniž došlo ke
změně zdravotního stavu žalobce, je uznán neschopen ani této nové práce, tedy
práce pomocného dělníka a obsluhy mostového jeřábu, a je s ním uzavřena dohoda
o skončení pracovního poměru, ovšem žalovaný pro účely odstupného vycházel z
průměrného výdělku, tedy z pravděpodobného výdělku, kterého by žalobce dosáhl
po převedení na méně placenou práci“. Odvolací soud má za to, že takový postup
je v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce právě s
přihlédnutím k nezměněnému zdravotnímu stavu žalobce a faktickému nevykonávání
nového druhu práce podle dohody o převedení na jinou práci, že proto, aby byl
splněn smysl a účel citovaného ustanovení, je nutno vycházet z průměrného
výdělku žalobce dosahovaného před prvním převedením, tedy z průměrného výdělku
ve výši 24 240 Kč, že žalobci tedy náleží na odstupném částka 290 880 Kč a za
stavu, kdy mu bylo vyplaceno 104 350 Kč, zavázal soud žalovaného zaplatit
žalobci 186 528 Kč s příslušenstvím, a že je rovněž důvodný požadavek žalobce
na doplacení náhrady mzdy za dovolenou, neboť i v tomto případě měl žalovaný
vycházet z průměrného výdělku ve výši 24 240 Kč a nikoliv 8 696 Kč. Odvolací
soud uzavřel, že „za stavu, kdy bylo zjištěno, že žalobce nebyl schopen
vykonávat práci pomocného dělníka – obsluhy mostového jeřábu již v době
uzavření dohody o převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů dne 12. 7.
2010, účastníci uzavřeli dohodu o nemožném plnění“, že podle § 37 odst. 2
občanského zákoníku „v tehdy platném znění“ byl neplatný právní úkon, jehož
předmětem je plnění nemožné, že žalobce vznesl námitku neplatnosti této dohody,
a že je tak nutno dospět k závěru, že dohoda o převedení na jinou práci ze
zdravotních důvodů ze dne 12. 7. 2010 je neplatná. Není proto možno vycházet z
průměrného výdělku po převedení na základě neplatné dohody o převedení na jinou
práci, ale je nutno vycházet z průměrného výdělku dosahovaného před touto
dohodou o převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů, tedy z průměrného
výdělku ve výši 24 240 Kč.
Okresní soud v Ostravě poté usnesením ze dne 21. 11. 2017 č. j. 26 C
138/2012-196 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet
České republiky – Okresního soudu v Ostravě“ na náhradě nákladů řízení 10 200
Kč.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uvádí, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, zda lze vztáhnout neplatnost
právního úkonu podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
tedy pro nemožnost plnění, na dohodu o převedení na jinou práci podle § 41
odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce, zda se platnost dohody o převedení na
jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce posoudí podle
lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb před jejím
uzavřením, nebo na základě skutečností nastalých po jejím uzavření, a zda jde o
nemožnost plnění zaměstnance, když tento byl podle lékařského posudku vydaného
poskytovatelem pracovnělékařských služeb schopen vykonávat práci, na kterou byl
převeden, a rovněž ji vykonával. Dovolatel považuje za nesprávný závěr
odvolacího soudu o neplatnosti dohody o převedení na jinou práci ze dne 12. 7.
2010 z důvodu, že jejím předmětem je plnění nemožné. Má za to, že plnění je
nemožné tehdy, jestliže je nelze nikdy uskutečnit a plnit by nemohl nikdo nebo
jestliže je nemůže za žádných okolností uskutečnit zavázaná osoba. V daném
případě však žalobce plnil, po převedení na jinou práci odpracoval několik
směn, následně čerpal dovolenou a až po vyčerpání dovolené se ocitl v pracovní
neschopnosti. Dovolatel je přesvědčen, že dohoda o převedení na jinou práci
byla uzavřena v souladu s ustanovením § 41 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce
a v souladu s lékařským posudkem vydaným poskytovatelem pracovnělékařských
služeb a že vzhledem k tomu, že platnost uzavřených dohod se vždy posuzuje
podle skutečností, které existovaly v době jejich uzavření, nelze platnost
dohody o převedení na jinou práci posuzovat podle závěrů následně vydaného
lékařského posudku ze dne 2. 12. 2010, podle něhož žalobce pozbyl dlouhodobě
zdravotní způsobilost. Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nepředvídatelné a že mu byla odňata možnost vyjádřit se k právnímu posouzení
věci odvolacím soudem a tvrdit skutečnosti a navrhnout důkazy, které by závěr,
že dohoda o převedení na jinou práci je neplatná pro nemožnost plnění,
vyvrátily, neboť žalobce sice namítal neplatnost dohody, avšak z jiných důvodů,
než k jakým dospěl odvolací soud. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, případně
aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl
vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce pracoval u žalovaného jako zámečník, vazač, obsluha mostového jeřábu,
že dne 8. 7. 2010 byl (z důvodu nemoci z povolání) MUDr. Annou Šplíchalovou,
Ph.D., vydán lékařský posudek o jeho zdravotní způsobilosti k práci a žalobce
byl uznán zdravotně způsobilým pro výkon dosavadní práce (zámečník, vazač,
obsluha mostového jeřábu) s podmínkou mimo riziko vibrací a přetěžování horních
končetin a mimo zvedání těžších břemen, že dne 12. 7. 2010 žalobce se žalovaným
uzavřeli dohodu o převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů, přičemž jako
nový druh práce byl uveden „pomocný dělník – obsluha mostového jeřábu“, že
žalobce na této nové práci odpracoval 3 a půl směny, poté „byl práce
neschopným“ a následně byl dne 2. 12. 2010 MUDr. Annou Šplíchalovou, Ph.D.,
vydán nový lékařský posudek o zdravotní způsobilosti žalobce k práci pomocného
dělníka, podle jehož závěru žalobce pro výkon uvedené práce „pozbyl dlouhodobě
pracovní způsobilost“. Žalobce se žalovaným uzavřeli dne 6. 12. 2010 dohodu o
rozvázání pracovního poměru, podle které pracovní poměr skončil dne 7. 12. 2010
z důvodu pozbytí dlouhodobé zdravotní způsobilosti žalobce vykonávat dosavadní
práci pro nemoc z povolání. Žalovaný žalobci vyplatil odstupné ve výši
dvanáctinásobku průměrného výdělku v celkové výši 104 352 Kč (vycházel z
průměrného měsíčního výdělku žalobce ve výši 8 696 Kč) a náhradu mzdy za
vyčerpanou dovolenou (12 a půl dne dovolené v červenci 2010 a 3 dny dovolené v
prosinci 2010) ve výši 6 200 Kč a poskytuje mu náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti do průměrného výdělku ve výši 24 240 Kč.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na tom, zda byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena platná dohoda o
převedení na práci pomocného dělníka – obsluhy mostového jeřábu, a v této
souvislosti na vyřešení právní otázky, zda může být dohoda o převedení na jinou
práci neplatná podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 z důvodu, že předmětem právního úkonu je
plnění nemožné, nebyl-li zaměstnanec zdravotně způsobilý k výkonu práce, na
kterou měl být podle této dohody převeden. Protože tato právní otázka v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že řízení před soudy je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
dohoda o převedení na jinou práci, jejíž neplatnost žalobce namítá, byla
uzavřena dne 12. 7. 2010 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb.
a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008
Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č.
382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“), a
subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb.,
č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990
Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č.
104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb.,
č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000
Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č.
317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002
Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č.
88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb.,
nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006
Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č.
264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008
Sb. č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb. a č.
285/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2010
(dále jen „obč. zák.“).
Od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci
práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat,
vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní
podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním
předpisem [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Zaměstnavatel je zároveň
povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž
náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti [srov. §
103 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Povinnost zaměstnavatele přidělovat
zaměstnanci toliko práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu, je obecnou
povinností všech zaměstnavatelů vůči všem jejich zaměstnancům. Z toho, jaká je
variabilita pracovních vztahů a druhů práce, které mohou zaměstnanci vykonávat,
je zřejmé, že také požadavky na zdravotní stav zaměstnanců (a tedy možnost a
povinnost zaměstnavatele přidělovat jen práci, k jejímuž výkonu jsou
zaměstnanci způsobilí) budou rozličné a mohou se také významně lišit. Vždy ale
bude platit, že zaměstnavatel může zaměstnanci přidělovat jen takovou práci,
která odpovídá jeho zdravotní způsobilosti (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3075/2012).
Podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. je právní úkon, jehož předmětem je
plnění nemožné, neplatný.
Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních
předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl
uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998)
třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon
učiněn.
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný,
pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá; neplatnosti
se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil; totéž platí, nebyl-li úkon učiněn
ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (srov. § 20 zák. práce).
Neplatnost pracovněprávního úkonu podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák.
(je-li předmětem právního úkonu plnění nemožné) předpokládá, že jde o
počáteční, objektivní a trvalou nemožnost plnění, a to buď právní, nebo
fyzickou. Neplatnost právního úkonu ve smyslu zmíněného ustanovení nastává
tehdy, je-li předmět plnění v době vzniku tohoto právního úkonu prakticky
neuskutečnitelný, případně je-li předmět plnění neuskutečnitelný v důsledku
právní překážky existující v době, kdy je právní úkon činěn. To, zda o
počáteční nemožnosti plnění subjekty právního vztahu věděly či nikoliv, je
právně bezvýznamné. Nemožnost plnění je však třeba odlišovat od nedovolenosti
právního úkonu ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. Počáteční právní nemožnost
plnění přichází v úvahu tehdy, je-li předmět plnění neuskutečnitelný v důsledku
určité právní překážky existující v době učinění právního úkonu a nejde-li o
nedovolený právní úkon ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. Nedovolenost
právního úkonu je dána tam, kde je právní úkon přímo v rozporu se zákonem, nebo
je v rozporu s účelem, který zákon sleduje, případně není přímo v rozporu se
zákonem, ale ve svých důsledcích vede k tomu, že zákon není dodržen – tedy jej
obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Na takový případ dopadá ustanovení § 39
obč. zák., a nikoli ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák.
Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že v případě pracovního
poměru, který je jedním ze základních pracovněprávních vztahů (srov. § 3 větu
druhou zák. práce) a jehož podstatou je pracovní závazek vymezený v ustanovení
§ 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce, tedy závazek zaměstnance vykonávat
sjednanou práci a jemu odpovídající povinnost zaměstnavatele sjednanou práci
přidělovat a platit za její výkon mzdu nebo plat, mohou nastat a také často
nastávají (jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele)
skutečnosti, které způsobují, že zaměstnanec nemůže plnit pracovní závazek
spočívající ve výkonu práce, a činí toto plnění nemožným. Zákoník práce proto s
těmito překážkami počítá a s ohledem na ochrannou funkci pracovního práva
jejich výskyt neřeší způsobem, ze kterého by bylo možné dovozovat neplatnost
pracovní smlouvy podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. (v případě počáteční
nemožnosti plnění) nebo zánik závazku podle ustanovení § 575 až 577 obč. zák.
(v případě následné nemožnosti plnění), ale spojuje s nimi změnu (srov. úpravu
převedení zaměstnance na jinou práci v ustanovení § 41 zák. práce) nebo – v
případě krátkodobé či dočasné nemožnosti plnění – dočasnou suspenzi pracovního
závazku (srov. úpravu překážek v práci v ustanoveních § 191 až 210 zák. práce)
[srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo
1083/2017]. Nauka pracovního práva proto dospěla k závěru, že počáteční (stejně
jako následná) nemožnost předmětu (obsahu) právního úkonu v pracovněprávních
vztazích se může – zejména s ohledem na povahu těchto vztahů – vyskytnout jen v
závazkových vztazích vzniklých (odvozených) ze základních pracovněprávních
vztahů a zcela ojediněle (srov. například Bělina, M. a kol. Zákoník práce.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 81).
Dohoda o převedení na jinou práci uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem
v situaci, kdy zaměstnanec již v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, nebyl
zdravotně způsobilý k výkonu práce, na kterou měl být podle této dohody
převeden [nejednalo-li se pouze o dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance,
která je překážkou v práci na straně zaměstnance (srov. § 191 zák. práce),
jejíž existence by představovala právem uznanou dočasnou nemožnost plnění
základních pracovněprávních povinností a vzhledem k tomu rovněž dočasnou
suspenzi pracovního závazku vymezeného v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a b)
zák. práce], je – jak vyplývá z výše uvedeného – neplatná podle ustanovení § 39
obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť z ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák.
práce vyplývá zákaz, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž náročnost by
neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Jedná se tedy o
nedovolený právní úkon, který je neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák.,
neboť svým obsahem odporuje zákonu, a nikoli o právní úkon neplatný podle
ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že předmětem právního úkonu je
plnění nemožné.
V projednávané věci uzavřel žalobce se žalovaným dne 12. 7. 2010 dohodu o
převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů, v níž byl jako nový druh práce
uveden „pomocný dělník – obsluha mostového jeřábu“. Nebyl-li žalobce schopen –
jak zjistil odvolací soud - vykonávat práci pomocného dělníka – obsluhy
mostového jeřábu již v době uzavření dohody o převedení na jinou práci ze
zdravotních důvodů dne 12. 7. 2010, je – jak vyplývá z výše uvedeného – třeba
dovodit, že dohoda o převedení na jinou práci ze dne 12. 7. 2010 je neplatná
podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť svým obsahem odporuje zákonu [její obsah
je v rozporu se zákonným zákazem vyplývajícím z ustanovení § 103 odst. 1 písm.
a) zák. práce]. Odvolací soud tedy za této situace dospěl – i když z ne zcela
přiléhavých důvodů – ke správnému závěru o neplatnosti dohody o převedení na
jinou práci ze dne 12. 7. 2010.
Namítá-li žalovaný, že napadený rozsudek odvolacího soudu pro něj byl
„nepředvídatelný“ a že mu byla „odňata možnost se k právnímu posouzení věci
odvolacím soudem vyjádřit a hlavně tvrdit skutečnosti a navrhnout důkazy, které
by závěr, že dohoda o převedení na jinou práci je neplatná pro nemožnost
plnění, vyvrátily“, pak přehlíží, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu
neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s
nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit
něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou
vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu). Rozhodnutí odvolacího soudu může být
pro účastníka „nepředvídatelné“ jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém
rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo
najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení
uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného,
než co je známo také účastníkům řízení (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 627/2014); o takový případ se však v
projednávané věci nejedná.
Odvolacímu soudu je však třeba vytknout nesprávnost způsobu, jakým dospěl ke
skutkovému zjištění, že žalobce „nebyl schopen vykonávat práci pomocného
dělníka – obsluhy mostového jeřábu již v době uzavření dohody o převedení na
jinou práci ze zdravotních důvodů dne 12. 7. 2010“.
V ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. se odvolacímu soudu ukládá povinnost
zopakovat důkazy, na základě nichž soud prvního stupně zjistil skutkový stav
věci, má-li odvolací soud za to, že je z nich možné dospět k jinému (odlišnému)
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
V projednávané věci soud prvního stupně ze znaleckého posudku MUDr. Zdeňky
Nohelové ze dne 14. 4. 2016 a z výslechu této znalkyně učinil skutkové
zjištění, že žalobce byl v době od 12. 7. 2010 do 7. 12. 2010, ale i po tomto
datu, zdravotně způsobilý k výkonu práce pomocného dělníka a obsluhy mostového
jeřábu za podmínek, že nebude pracovat s vibrujícími nástroji a zařízeními a že
nebude pracovat v riziku fyzické zátěže a lokální svalové zátěže kategorie 3 a
4, což bylo v případě jeho pracovního zařazení na pozici pomocného dělníka,
obsluhy mostového jeřábu, respektováno. Měl-li odvolací soud za to, že z důkazů
znaleckým posudkem MUDr. Zdeňky Nohelové a výslechem této znalkyně je možné –
zejména s přihlédnutím k důkazu výslechem svědkyně MUDr. Anny Šplíchalové,
Ph.D., kterým odvolací soud doplnil dokazování – dospět k jinému (odlišnému)
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, a že proto uvedené
skutkové zjištění soudu prvního stupně založené na tomto znaleckém posudku
zřejmě není správné, měl tento důkaz (včetně výslechu znalkyně) zopakovat a v
odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnit, proč dospěl k jinému skutkovému
zjištění, než které učinil soud prvního stupně, a z jakého důvodu považuje (na
rozdíl od soudu prvního stupně) znalecký posudek MUDr. Zdeňky Nohelové a její
výpověď za nevěrohodné. Jestliže tak neučinil, zatížil řízení před odvolacím
soudem vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.). Současně Nejvyšší soud České republiky zrušil i usnesení
Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2017 č. j. 26 C 138/2012-196 o náhradě
nákladů řízení státu, které je na zrušovaném rozsudku odvolacího soudu závislé
(§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu