21 Cdo 710/2019-244
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) E. Ch., narozené XY, bytem v XY, a b) L. S., narozeného XY,
bytem v XY, zastoupených JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze,
Sokolovská č. 5/49, proti žalovanému NATE - nápojová technika a. s. se sídlem v
Chotěboři, Žižkova č. 1520, IČO 26341719, zastoupenému JUDr. Pavlem Tomkem,
advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 61/4, o 2 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 15 C
85/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 18. září 2018 č. j. 19 Co 136/2018-198, opravenému usnesením Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 19 Co 136/2018-205,
I. Dovolání žalovaného se v části směřující proti výrokům rozsudku krajského
soudu, jimiž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výrocích o zamítnutí
žaloby co do 206 000 Kč s úrokem z prodlení u žalobkyně a) a co do 150 000 Kč s
úrokem z prodlení u žalobce b) a jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
a o soudním poplatku, odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu [s výjimkou výroků, jimiž byl potvrzen rozsudek
okresního soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby co do 206 000 Kč s úrokem z
prodlení u žalobkyně a) a co do 150 000 Kč s úrokem z prodlení u žalobce b)] a
usnesení krajského soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 19 Co 136/2018-205 se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě dne 13. 5. 2016
domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit každému z nich náhradu
nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč s „úrokem z prodlení od 26. 11. 2014 do
zaplacení“. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že dne 10. 2. 2014 došlo k
pracovnímu úrazu, nehodě na „pracovišti“ žalovaného a smrti jeho zaměstnance L. S. (otce žalobců), že nehoda „vznikla“ v příčinné souvislosti s výkonem
„povolání“ v rámci pracovního poměru „uzavřeného“ mezi žalovaným a L. S. a že
tímto úmrtím došlo zároveň „k zásahu do práva na rodinný život pozůstalých
osob“. Žalobkyně a) uvedla, že k zemřelému otci cítila velké citové pouto a že
spolu vykonávali mnoho zájmových činností, přičemž udává jejich příkladmý
výčet, že otec, který se po opuštění domácnosti matkou od roku 2002 věnoval
výchově dětí (obou žalobců) sám, byl pro ni vzorem a že se s tragickou
událostí, která se u ní projevuje plačtivými a úzkostnými stavy, nemůže „jak po
duševní, tak sociální stránce“ dodnes vypořádat. Žalobce b) uvedl, že žil s
otcem ve společné domácnosti, v důsledku čehož byl na osobě otce „stále
závislý“, že s otcem byli na sebe velmi vázáni a vykonávali spolu mnoho ze
zájmových činností vyjmenovaných žalobkyní a), ale i činnosti další, jejichž
příkladmý výčet podává, a že se s tragickou událostí, která se u něj projevuje
úzkostnými stavy, nemůže rovněž „jak po duševní, tak sociální stránce“ do
dnešního dne vyrovnat. Následek pracovního úrazu představuje výrazný zásah do
„osobnostních práv“ žalobců ve smyslu „ust. § 2956 a násl. zákona č. 89/2012
Sb., nového občanského zákoníku“, a proto požaduje každý z nich „jednorázové
odškodnění útrap a nemajetkové újmy“ ve výši 1 000 000 Kč a „úrok z prodlení“
od 26. 11. 2014 do zaplacení, neboť žalobci žalovaného vyzvali k úhradě
„žalobou uplatněné částky“, určili mu lhůtu k plnění do dne 25. 11. 2014, avšak
„do dnešního dne“ neobdrželi „adekvátní protiplnění“. Žalovaný zejména namítal, že ke smrti jeho zaměstnance L. S. nedošlo pochybením
zaměstnavatele, ale samotného zemřelého, který se nechoval v souladu se
zásadami bezpečného chování na pracovišti a hrubě porušil předpisy týkající se
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a že pozůstalí po zaměstnanci zemřelém
v důsledku pracovního úrazu jsou zaopatřenými dětmi uplatňujícími „svůj nárok“
po zaměstnavateli zemřelého, a proto lze postupovat výlučně v souladu s
„předpisy zákoníku práce“, přičemž podle ustanovení § 378 odst. 1 zákoníku
práce náleží nárok na „jednorázové odškodnění“ pouze nezaopatřeným dětem. Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 18. 1. 2018 č. j. 15 C
85/2016-143 opraveným usnesením ze dne 21. 2. 2018 č. j. 15 C 85/2016-149
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) 200 000 Kč s 8,05% úrokem z
prodlení od 26. 11. 2014 do zaplacení a žalobci b) 225 000 Kč s 8,05% úrokem z
prodlení od 26. 11.
2014 do zaplacení, co do 800 000 Kč s úrokem z prodlení u
žalobkyně a) a co do 775 000 Kč s úrokem z prodlení u žalobce b) žalobu zamítl
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že
žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově
Brodě soudní poplatek 4 531 Kč a na náhradě nákladů řízení 80 Kč, že žalobkyně
a) je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě na
nákladech řízení 157 Kč a že žalobce b) je povinen zaplatit České republice –
Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě na nákladech řízení 139 Kč. Soud prvního
stupně vzal za prokázané, že L. S. (otec žalobců) pracoval u žalovaného od 1. 7. 1979 jako zámečník-svářeč, že k jeho úmrtí došlo v důsledku pracovního úrazu
dne 10. 2. 2014 při natahování řetězů s nosiči lahví do dokončované myčky v
hale „těžké montáže“ žalovaného, že L. S. měl podle pokynu nadřízeného
pracovníka R. K. pracovat na vrchní části myčky, avšak že toto místo „svévolně“
opustil, přesunul se k levé části myčky a vsunul hlavu do prostoru, kde se
otáčí protizávaží, které mu přimáčklo hlavu, a že u žalovaného nebyly zavedeny
nepřehlédnutelné a nezaměnitelné signály s časovou prodlevou mezi signálem a
zahájením operace tak, aby bylo možné opustit nebezpečné místo. Na základě
těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalovaný zprostil
odpovědnosti za pracovní úraz svého zaměstnance L. S. ze 75 % (odpovídá za újmu
z 25 %), neboť „hlavní příčinou“ pracovního úrazu bylo porušení jeho povinnosti
podle § 106 odst. 4 písm. c) zákoníku práce. Soud prvního stupně dále vyšel ze
zjištění, že úmrtím L. S. došlo k zásahu do rodinného života žalobců jako jeho
dětí, že žalobci měli se zemřelým otcem „mimořádně úzký“ a pevný vztah, že jeho
ztráta byla pro žalobce velmi bolestná a „měla dopad“ i v období následujícím,
že žalobkyně a) s otcem nežila ve společné domácnosti a nebyla na něm finančně
závislá a že žalobce b) bydlel s otcem „společně“, avšak nebyl na něm finančně
závislý. Uzavřel, že věc je třeba posoudit podle § 2956 a § 2959 občanského
zákoníku. K odvolání žalovaného a žalobců, kteří napadli rozsudek soudu prvního stupně v
části, v níž byla žaloba zamítnuta, přičemž žalobkyně a) jej napadla pouze do
částky 300 000 Kč a žalobce b) pouze do částky 275 000 Kč, Krajský soud v
Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 9. 2018 č. j. 19 Co 136/2018-198 opraveným
usnesením ze dne 14. 11. 2018 č. j. 19 Co 136/2018-205 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo žalobě vyhověno, a v části, jíž byla
žaloba zamítnuta ve vztahu k žalobkyni a) co do částky 206 000 Kč s 8,05%
úrokem z prodlení od 26. 11. 2014 do zaplacení a ve vztahu k žalobci b) co do
částky 150 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 26. 11. 2014 do zaplacení,
změnil jej v části, jíž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalobkyni a) co do
částky 94 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 26. 11. 2014 do zaplacení a ve
vztahu k žalobci b) co do částky 125 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 26. 11.
2014 do zaplacení, tak, že žalobě se i v této části vyhovuje, a ve výroku,
že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek 4 531 Kč, tak, že žalovaný je
povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě soudní
poplatek 6 440 Kč, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců
na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 23 213 Kč a před odvolacím
soudem 5 847 Kč, to vše k rukám advokáta JUDr. Jana Malého, a že na náhradě
nákladů řízení státu jsou povinni zaplatit České republice – Okresnímu soudu v
Havlíčkově Brodě žalobkyně a) 72 Kč, žalobce b) 62 Kč a žalovaný 242 Kč. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaný
„zprostil odpovědnosti“ ze 75 %; dovodil, že „hlavní příčinou“ smrtelného
pracovního úrazu L. S. bylo pochybení žalovaného spočívající v nestanovení
jednoznačného postupu k zabránění rizikům v případě přestávky a opětovného
spuštění stroje, a dospěl k závěru, že žalovaný se zprostil své „zákonné
objektivní odpovědnosti“ z 30 % (§ 367 odst. 2 zák. práce). Shledal, že žalobci
nemají „zákonný nárok na odškodnění“ podle § 378 odst. 1 zákoníku práce,
protože jsou zletilými a finančně na otci nezávislými dětmi, a že jim „lze
přiznat toliko náhradu imateriální újmy za zásah do jejich rodinného života
podle § 2956 ve spojení s § 2959 občanského zákoníku“, neboť nárok na
jednorázové odškodnění pozůstalých a nároky vyplývající z neoprávněných zásahů
do práva na ochranu osobnosti nelze navzájem zaměňovat a nemá-li zákoník práce
vlastní úpravu „odškodnění“ imateriální újmy, je třeba použít obecný předpis,
kterým je občanský zákoník. Odvolací soud stanovil jako „částku základní
imateriální újmy“ u žalobkyně a) 420 000 Kč a žalobce b) 500 000 Kč, přičemž po
odečtení „30 % spoluzavinění“ ze strany zemřelého L. S. je „částka tvořící
náhradu imateriální újmy“ u žalobkyně a) 294 000 Kč a u žalobce b) 350 000 Kč,
a to s ohledem (mimo jiné) na vzájemně velmi dobrý vztah žalobců k zemřelému
otci, „psychickou trýzeň“ z tragické události, jíž byli žalobci po smrti otce
vystaveni, žalobkyní a) tvrzený ještě „užší“ vztah mezi zemřelým otcem a
žalobcem b) a s ohledem na to, že judikatura ve srovnatelných případech ztráty
citově nejblíže spjatých osob stanovila v občanskoprávních věcech jako
ospravedlnitelnou výši náhrady rozpětí 240 000 Kč až 500 000 Kč „pro typové
(neutrální) případy“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to proti všem
jeho výrokům. Uvádí, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil
právní otázku hmotného práva, „zda je možné, aby zaopatřené děti, jakožto
pozůstalí po zemřelém zaměstnanci (smrtelný úraz při výkonu práce), mohly
požadovat náhradu nemajetkové újmy v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník“. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil, zda lze
žalobcům přiznat nárok uplatněný vůči zaměstnavateli podle ustanovení § 2956 a
§ 2959 občanského zákoníku, protože „dle těchto ustanovení lze postupovat pouze
v případě subjektivní odpovědnosti“.
Namítá, že odvolací soud ve věci aplikoval
nesprávný právní předpis, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která
poukazuje, neboť ke smrti zaměstnance došlo v důsledku pracovního úrazu a
pozůstalí uplatňují „svůj nárok“ po zaměstnavateli zemřelého, a proto měl soud
při posuzování jejich nároku postupovat výlučně podle zákoníku práce, jakožto
předpisu „lex specialis“ vůči občanskému zákoníku, když existuje „jednoznačná
právní úprava“ v § 271i (dříve § 378) zákoníku práce. Zpochybňuje závěr
odvolacího soudu, že pokud nemá zákoník práce vlastní úpravu odškodnění
imateriální újmy, je třeba použít obecný předpis, kterým je občanský zákoník,
neboť má za to, že „jednorázové náhrady uvedené v ustanovení § 271i (dříve 378)
odpovídají tzv. nemajetkové újmě satisfakční povahy“. Domnívá se, že absence
zaopatřených dětí v „okruhu oprávněných osob“ podle ustanovení § 271i zákoníku
práce „automaticky“ neznamená, že zaopatřené děti mají nároky „dle předpisu
občanského zákoníku“, ale že zaměstnavatel je osobou „odpovídající objektivně“,
a proto je „okruh osob“ a samotný nárok „více limitován“ oproti občanskému
zákoníku, a dodává, že zákonodárce měl možnost v rámci novelizace zákoníku
práce zařadit zaopatřené děti do „výčtu osob“ v ustanovení § 271i zákoníku
práce, ale „neučinil tak jistě z nějakého důvodu“. Žalovaný navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudky soudů změnil tak, že žaloba se zamítá, popřípadě aby
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné,
neboť „považují napadené rozhodnutí za věcně i právně správné“ a mají za to, že
dovolatelem kladená právní otázka byla Nejvyšším soudem již opakovaně řešena a
že rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž má být (podle tvrzení dovolatele)
rozsudek odvolacího soudu v rozporu, se týká skutkově zcela odlišného případu,
neboť „v daném případě bylo lze shledat pochybení na straně zaměstnavatele, a
to nejen v organizaci práce, ale i osobních pochybeních mistra K. či
bezpečnostního technika K., který nezavedl ve společnosti bezpečnostní signály“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud dovolání žalovaného v části směřující proti výrokům rozsudku
krajského soudu, jimiž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výrocích o
zamítnutí žaloby co do 206 000 Kč s úrokem z prodlení u žalobkyně a) a co do
150 000 Kč s úrokem z prodlení u žalobce b), podle ustanovení § 243c odst. 3
věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť žalovaný, kterému bylo v
těchto výrocích plně vyhověno, není osobou oprávněnou podat proti nim dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Dovolání žalovaného Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl i v části směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení a o soudním poplatku, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] ani proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o
povinnosti zaplatit soudní poplatek [§ 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.]. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, zda v případě úmrtí zaměstnance následkem
pracovního úrazu mohou pozůstalé zaopatřené děti požadovat náhradu vzniklé
nemajetkové újmy podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu (v části věci
samé, ve které bylo žalobě vyhověno) podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k pracovnímu
úrazu, jehož následkem zemřel otec žalobců a v souvislosti s nímž žalobcům
vznikla (měla vzniknout) nemajetková újma, došlo dne 10. 2. 2014 – posuzovat
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb.,
č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009
Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011
Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013
Sb. a č. 303/2013 Sb., tedy ve znění účinném do 23. 6. 2014 (dále též „zák. práce“), a subsidiárně (§ 4 zák. práce) také podle zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též „o. z.“). Podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 380 odst. 1 zák. práce pracovním úrazem pro účely tohoto
zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na
jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 375 odst. 1 zák. práce zemře-li zaměstnanec následkem
pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své
odpovědnosti poskytnout:
a) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,
b) náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem,
c) náhradu nákladů na výživu pozůstalých,
d) jednorázové odškodnění pozůstalých,
e) náhradu věcné škody; ustanovení § 265 odst. 3 platí i zde.
Podle ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce jednorázové odškodnění pozůstalých
přísluší pozůstalému manželovi a nezaopatřenému dítěti, a to každému ve výši
nejméně 240 000 Kč; rodičům zemřelého zaměstnance, jestliže žili se
zaměstnancem v domácnosti, v úhrnné výši nejméně 240 000 Kč. Jednorázové
odškodnění ve výši nejméně 240 000 Kč přísluší i v případě, že se zemřelým
zaměstnancem žil v domácnosti pouze jeden rodič. Z citovaných ustanovení vyplývá, že v případě smrti zaměstnance následkem
pracovního úrazu nebo nemoci z povolání je zaměstnavatel povinen v rozsahu své
odpovědnosti poskytnout mimo jiné jednorázové odškodnění pozůstalých, které
přísluší pozůstalému manželovi zemřelého zaměstnance a jeho nezaopatřenému
dítěti, a to každému ve výši nejméně 240 000 Kč, jakož i rodičům zemřelého
zaměstnance, jestliže s ním žili v domácnosti, v úhrnné výši nejméně 240 000
Kč. Účelem tohoto dílčího nároku na náhradu škody (újmy) je jednak jednorázové
zmírnění sociálních dopadů smrti zaměstnance do sféry jeho nejbližších
příbuzných, se kterými zemřelý zaměstnanec prostřednictvím příjmu ze svého
zaměstnání sdílel (byl povinen sdílet) náklady na jejich životní potřeby a
aktivity a kteří jsou náhlým výpadkem tohoto příjmu potenciálně nejvíce
zasaženi, jednak odčinění nemajetkové (zejména citové) újmy, která těmto
nejbližším příbuzným zaměstnance vznikla v souvislosti s jeho smrtí. Jednorázové odškodnění pozůstalých náleží jen osobám taxativně vyjmenovaným v
ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce a žádným dalším pozůstalým po zaměstnanci
je nelze poskytnout; nepřísluší proto ani zaopatřenému dítěti zaměstnance (k
tomu, jaké dítě se považuje za nezaopatřené, srov. ustanovení § 11 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů). Okruh osob, jimž přísluší jednorázové odškodnění pozůstalých a jež jsou uvedeny
v ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce, nelze rozšiřovat ani prostřednictvím
ustanovení § 2959 o. z., které stanoví, že při usmrcení nebo zvlášť závažném
ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo
jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení a že
nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Ustanovení
§ 2959 o. z. upravuje rozsah náhrady nemajetkové újmy spočívající v duševních
útrapách při ublížení na zdraví a při usmrcení, k nimž došlo za podmínek pro
vznik povinnosti nahradit (odčinit) jinému majetkovou a nemajetkovou újmu
uvedených v ustanoveních § 2894 a následujících o. z., která neobsahují
skutkovou podstatu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (újmu) při pracovních
úrazech a nemocech z povolání. Podmínky pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele
za škodu (újmu) při pracovních úrazech a nemocech z povolání jakož i způsob a
rozsah náhrady této škody (újmy) jsou obsaženy v zákoníku práce, který – jak
vyplývá z ustanovení § 1 písm. a) zák.
práce – upravuje (mimo jiné) právní
vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli
(individuální pracovněprávní vztahy) a který se na práva a povinnosti
zaměstnance a zaměstnavatele z těchto vztahů použije přednostně před občanským
zákoníkem (srov. § 4 zák. práce a § 2401 odst. 1 o. z.). Odpovědnost
zaměstnavatele za škodu (újmu) při pracovních úrazech a nemocech z povolání je
v zákoníku práce koncipována – v zájmu ochrany zaměstnanců [srov. ustanovení §
1a odst. 1 písm. a) zák. práce, které zakotvuje zvláštní zákonnou ochranu
postavení zaměstnance jako jednu ze základních zásad pracovněprávních vztahů] –
velmi široce jako zvláštní druh objektivní odpovědnosti [tzv. odpovědnost za
výsledek – poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl za stanovených podmínek,
aniž by bylo pro vznik této odpovědnosti významné, zda zaměstnavatel v
souvislosti s poškozením zdraví zaměstnance porušil své právní povinnosti
(srov. § 366 odst. 4 zák. práce)]. Tomu odpovídá i zvláštní (oproti úpravě v
občanském zákoníku) úprava způsobu a rozsahu náhrady škody (újmy) vzniklé
pracovním úrazem nebo nemocí z povolání v ustanoveních § 369-379 zák. práce,
která vylučuje použití úpravy způsobu a rozsahu náhrady újmy obsažené v
ustanoveních § 2951 a následujících o. z. Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že nebyli-li žalobci v době
smrtelného pracovního úrazu svého otce L. S. nezaopatřenými dětmi ve smyslu
ustanovení § 11 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění
pozdějších předpisů, nevznikl jim nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých
podle ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce. S názorem odvolacího soudu, že za
této situace je možné žalobcům přiznat náhradu „imateriální“ újmy podle
ustanovení § 2956 ve spojení s § 2959 o. z. za neoprávněný zásah do práva na
ochranu jejich osobnosti (za zásah do jejich rodinného života), však (zatím)
nelze souhlasit. Osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv je chráněna; každý je
povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (§ 81 odst. 1 o. z.). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v
příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy
osobní povahy (§ 81 odst. 2 o. z.). Ustálená judikatura soudů dovodila, že právo na soukromí uvedené v ustanovení §
11 předchozího občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013) se neomezuje jen na svobodné
rozhodování fyzické osoby o zpřístupňování skutečností týkajících se jejího
soukromí jiným osobám a na ochranu proti neoprávněným zásahům do tohoto
oprávnění fyzické osoby (ochranu před zpřístupňováním skutečností soukromého
života fyzické osoby veřejnosti bez jejího souhlasu), ale že zahrnuje rovněž do
určité míry právo vytvořit a udržovat vztahy s jinými lidskými bytostmi,
zejména v citové oblasti, aby tak bylo možné rozvíjet a naplňovat vlastní
osobnost.
Jestliže proto mezi fyzickými osobami existují sociální, morální,
citové a kulturní vztahy vytvořené v rámci jejich soukromého a rodinného
života, může porušením práva na život jedné z nich dojít k neoprávněnému zásahu
do práva na soukromí druhé z těchto osob (srov. například rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 1998 sp. zn. 23 C 52/96, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy č. 5/1998, s. 258–260). Nejvyšší soud pak v této souvislosti
dospěl k závěru, že způsobení úmrtí člena rodiny je neoprávněným zásahem do
soukromí členů rodiny (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12/2005, s. 456, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30
Cdo 4312/2011). Zúžené pojetí práva na ochranu soukromí nesdílí ani Ústavní
soud, který ve své judikatuře zdůraznil myšlenku, že respektování soukromého
života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s
dalšími lidskými bytostmi a že součástí soukromého života je též rodinný život
zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými (srov. například nález Ústavního
soudu ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 517/99). Uvedené závěry lze plně
vztáhnout na právo na soukromí, které požívá ochrany podle nyní platného
ustanovení § 81 odst. 2 o. z. Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od
neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§ 82 odst. 1 o. z.). Současná právní úprava ochrany osobnosti neobsahuje – na rozdíl od
předchozí úpravy (srov. § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013) – jako zvláštní nárok z
ochrany osobnosti právo na náhradu nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného
zadostiučinění. Odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku zásahu do
absolutního osobnostního práva je v současné době možné pouze za podmínek
obecné úpravy odškodňování újmy podle ustanovení § 2894 a násl. o. z. Stanoví-
li zákon povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu [tak je tomu též v případě
újmy na přirozeném právu člověka chráněném ustanoveními první části občanského
zákoníku (tedy i na právu na soukromí) – srov. § 2956 o. z.], posoudí se
povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění obdobně podle
ustanovení o povinnosti nahradit škodu (srov. § 2894 odst. 2 o. z.). Z toho
plyne, že povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku
zásahu do osobnostního práva (včetně práva na soukromí) má jen ten, kdo do
tohoto absolutního práva zasáhl zaviněným porušením povinnosti stanovené
zákonem ve smyslu ustanovení § 2910 věty první o. z., přičemž jeho zavinění ve
formě nedbalosti se předpokládá (srov. § 2911 o. z.). Vznikla-li nemajetková
újma nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají člověku,
jehož osobnost byla dotčena, povinnost odčinit nemajetkovou újmu se poměrně
sníží; podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany,
na nemajetkové újmě jen zanedbatelným způsobem, újma se nedělí (srov. § 2918 o. z.).
Způsob a rozsah náhrady za takto způsobenou nemajetkovou újmu se pak řídí
ustanoveními § 2951 a násl. o. z. V projednávané věci se odvolací soud tím, zda žalovaný způsobil žalobcům
nemajetkovou újmu neoprávněným zásahem do jejich práva na soukromí v
souvislosti s úmrtím jejich otce L. S. za podmínek uvedených v ustanovení §
2910 větě první o. z., nezabýval. Jeho závěr, že žalovaný je povinen odčinit
žalobcům nemajetkovou újmu podle ustanovení § 2956 a § 2959 o. z., je proto
předčasný, a tudíž nesprávný. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek [s výjimkou výroků, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby co do 206 000 Kč s úrokem z
prodlení u žalobkyně a) a co do 150 000 Kč s úrokem z prodlení u žalobce b), a
včetně akcesorických výroků o nákladech řízení a o soudním poplatku] spolu s
opravným usnesením zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu
soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část
první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.