U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobců a) L. H. a b) Ing. J. K., zastoupených JUDr. Zdeňkem Kramperou,
advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, proti žalovaným 1) Mgr.
D. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem v Praze 9 –
Letňanech, Krausova č. 605, 2) Ing. P. J. K., zastoupenému obecnou zmocněnkyní
Mgr. D. K., o 170.000,- Kč s příslušenstvím a o 1.250.000,- Kč s
příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou 1) proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2007, č. j. 50 Cm 60/2002-167, 47 Cm
69/2007-61, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2007, č. j. Nco
102/2007-190, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2007, č. j. 6
Cmo 205/2007-231, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 23/2008, o
dovolání žalované 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna
2010, č. j. 11 Cmo 324/2009-102, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům na náhradě dovolacího řízení
3.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka
Krampery, advokáta se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15.
III. Ve vztahu mezi žalovaným 2) a žalobci nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Dovolání žalované 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010,
č. j. 11 Cmo 324/2009-102, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 27. 5. 2008, č. j. 1 Cm 23/2008-28 (jímž byla zamítnuta žaloba pro
zmatečnost a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) a kterým bylo rozhodnuto, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení
6.600,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Krampery a že ve vztahu mezi žalovaným
2) a žalobci nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení,
není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237
odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném
do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), když dovoláním je napadeno usnesení
odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], neboť ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, které by
odvolací soud zrušil.
Dovolání žalované 1) nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 238a
odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že žalobou pro
zmatečnost napadená usnesení [tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4.
2007, č. j. 50 Cm 60/2002-167, 47 Cm 69/2007-61 (ve znění opravného usnesení ze
dne 21. 5. 2007, č. j. 50 Cm 60/2002-213, 47 Cm 69/2007-68), jímž bylo
rozhodnuto, že „vedlejší účastenství Ing. J. K., na straně žalobce se
připouští“ a že „věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 50 Cm 60/2002 a 47 Cm
69/2007 se spojují ke společnému řízení, v němž bude nadále pokračováno pod sp.
zn. 50 Cm 60/2002“, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2007, č. j. 6
Cmo 205/2007-231, jímž bylo k odvolání žalovaných usnesení městského soudu
potvrzeno ve znění, že „Vedlejší účastenství Ing. J. K., na straně žalobkyně L.
H. se připouští“ a rozhodnuto, že „odvolání žalovaných č. 1 a č. 2 proti bodu
II. výroku“ usnesení městského soudu se odmítá, a usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 10. 5. 2007, č. j. Nco 102/2007-190, jímž bylo rozhodnuto, že
„soudce Městského soudu v Praze JUDr. Marika Blažková není vyloučena z
projednávání a rozhodování ve věci 50 Cm 60/2002], nelze z pohledu ustanovení §
229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. považovat za usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve
věci samé.
Podle ustanovení § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost
účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo
odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto
ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební
rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz, jestliže v téže věci bylo dříve
pravomocně rozhodnuto.
Z ustanovení § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. zcela nepochybně vyplývá, že
způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v tomto
ustanovení je buď pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího
soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci
samé [anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo
elektronický platební rozkaz]; z důvodů uvedených v ustanovení § 229 odst. 2 o.
s. ř. lze tedy žalobu pro zmatečnost podat jen proti pravomocnému rozhodnutí
soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno ve věci
samé. Pojem „věc sama“ je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně
jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má
být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení
žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79
odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 1997 sp. zn. 2 Cdon
484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88/1997 v časopise Soudní judikatura).
V projednávané věci bylo v původním řízení věcí samou zaplacení směnečných
pohledávek 170.000,- Kč a 1.250.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobou pro
zmatečnost napadená usnesení městského a vrchního soudu, jimiž bylo rozhodnuto
o přípustnosti vedlejšího účastenství (§ 93 odst. 2 o. s. ř.), a usnesení
vrchního soudu, jímž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudkyně JUDr. Milady
Blažkové (§ 16 odst. 1 o. s. ř.), jsou rozhodnutími procesní povahy vydanými v
průběhu řízení, která věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná
žalobou a nejsou tedy ani rozhodnutími o věci samé.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost (a
o žalobě na obnovu řízení) je považováno při posouzení důvodnosti těchto
mimořádných opravných prostředků - vyznělo-li rozhodnutí z pohledu předmětu
řízení o těchto žalobách meritorně - za rozhodnutí ve věci samé. Pro posouzení
přípustnosti žaloby pro zmatečnost (a žaloby na obnovu řízení) je však třeba
vztáhnout pojem „rozhodnutí ve věci samé“ - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy
na rozhodnutí napadené žalobou; okolnost, jak bylo o žalobě pro zmatečnost
(nebo o žalobě na obnovu řízení) rozhodnuto, přitom není vůbec významná.
Napadené usnesení odvolacího soudu proto nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Vytýká-li žalovaná 1) soudům, že „se dosud nezabývaly ani důvody pro zmatečnost
uplatněnými ve smyslu § 229 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.“, a dovozuje-li, že
těmito důvody zmatečnosti, tj. „nedostatkem věcné legitimace u Mgr. D. K. a
nedostatkem její procesní způsobilosti je stiženo od 10. 2. 2006 (kdy soud
vydal usnesení č. j. 50 Cm 60/2002-39, k jejímu vystupování jako žalované po
zemřelém synovi) celé nalézací řízení, vedené až dosud proti žalované 1) a
stejně tak je těmito důvody zmatečnosti logicky stiženo i dané řízení o žalobě
pro zmatečnost“, přehlíží, že v žalobě pro zmatečnost ze dne 14. 3. 2008 ani v
průběhu řízení o této zmatečnostní žalobě žádný z těchto zmatečnostech důvodů
neuplatnila.
Důvody žaloby pro zmatečnost mohou být měněny jen po dobu trvání lhůt k žalobě
(srov. § 232 odst. 2 o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že soud při
posuzování opodstatněnosti žaloby pro zmatečnost smí vzít v úvahu jen takové
skutečnosti (zakládající některou ze zmatečností), které byly uplatněny ve
včasné žalobě pro zmatečnost, popřípadě též v dodatečném podání, učiněném ještě
dříve, než uplynuly lhůty k žalobě pro zmatečnost; k opožděně (v rozporu s
ustanovením § 232 odst. 2 o. s. ř.) uplatněným důvodům zmatečnosti se
nepřihlíží.
Namítá-li žalovaná 1) v dovolání s odkazem na jí sepsané podání ze dne 24. 6.
2010 (označené jako „doplnění dovolání“ a doručené Městskému soudu v Praze dne
10. 2. 2011), že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Monika Vacková, která v
řízení před soudem prvního stupně rozhodovala v posuzované věci (o zmatečnostní
žalobě) jako samosoudkyně, a soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Eva
Sekaninová, JUDr. Milada Lukáčová a JUDr. Eva Keményová, které v senátě č. 11
Cmo rozhodovaly o odvolání žalované 1), byly podjaté, neboť jde o bývalé členky
KSČ, nezpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě pro
zmatečnost, ale - tím, že tvrdí, že v řízení o žalobě pro zmatečnost
rozhodovaly vyloučené soudkyně - uplatňuje (nově) zmatečnostní důvod podle
ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Zmatečnosti však nejsou způsobilým
dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.); ke zmatečnostem podle
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
smí dovolací soud přihlédnout, a to i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak -
jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li
dovolání přípustné (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno
pod č. 82/2006 v časopise Soudní judikatura, nebo v odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2006, sp. zn. 21 Cdo 2758/2005).
Konečně ani námitka žalované 1), že „soud projednal žalobu pro
zmatečnost v nepřítomnosti žalované 1) dne 27. 5. 2008 od 8.45 hod. do 9.10
hod., přestože žalovaná 1) 3x (podáními z 19. 4. 2008, 7. 5. 2008 a 21. 5.
2008) marně soud žádala o odročení jednání a ustanovení jí právního zástupce
pro zastupování v tomto řízení o žalobě pro zmatečnost a ještě ráno 27. 5. 2008
před začátkem jednání telefonovala na soud, že se pro náhlé onemocnění
(komplikace zánětu dásně po extrakci zubu) nemůže k jednání dostavit, a opět
požádala o odročení jednání (tuto překážku ještě týž den zaslala a doložila
soudu písemně)“, a že jí v řízení o žalobě pro zmatečnost nebyl od 9. 4. 2008,
kdy byla osvobozena od soudních poplatků, ustanoven zástupce, což – jak
výslovně uvádí – označuje za „další“ důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229
odst. 3 o. s. ř., nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., případně (nově) zmatečnostní vadu podle ustanovení §
229 odst. 3 o. s. ř. Kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – jak je zřejmé již ze
znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. - nemůže být způsobilým podkladem pro
závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce (srov. též
právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp.
zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132/2004 v časopise Soudní
judikatura). Dovolatelka navíc přehlíží, že svá procesní práva, z nichž měla
být postupem soudu prvního stupně vyloučena, mohla uplatnit v odvolání proti
usnesení soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, a to u jednání
odvolacího soudu dne 15. 4. 2010, jehož se i se svým tehdejším zástupcem
advokátem JUDr. Pavlem Weikertem osobně zúčastnila. Měla-li žalovaná 1) v
řízení před odvolacím soudem možnost uplatnit všechna svá procesní práva, která
jí občanský soudní řád jako účastnici řízení dává, pak nemůže důvodně
poukazovat - i kdyby jí skutečně bylo znemožněno před soudem prvního stupně
realizovat některá její procesní práva - na to, že by jí v řízení byla odňata
postupem odvolacího soudu možnost jednat před soudem; z hlediska ustanovení §
229 odst. 3 o. s. ř. je možnost realizovat procesní práva před odvolacím soudem
rozhodující.
Další námitky uplatněné žalovanou 1) v dovolání již nepolemizují se závěry
odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované zmatečnostní žaloby.
Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatelky s rozhodnutími napadenými
zmatečnostní žalobou, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z
pohledu existence zmatečnostních vad nemohou být významné; proto nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Dovolání žalované 1) v části směřující proti výrokům usnesení odvolacího soudu
o náhradě nákladů řízení není rovněž přípustné (srov. § 237 až § 239 o. s.
ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o
nákladech řízení nebo o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
K písemným podáním žalované 1) učiněným po uplynutí dovolací lhůty, nemohl
dovolací soud s ohledem na ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. přihlížet; navíc
podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 1) - aniž by se mohl
věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) bylo
rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované 1) bylo odmítnuto a žalovaná 1) je
proto povinna nahradit žalobcům náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro
účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 3.250,- Kč.
Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobcům náklady spočívající
v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Náhrada za daň z přidané hodnoty z
této odměny a náhrady k nákladům řízení nenáleží, neboť zástupce žalobců JUDr.
Zdeněk Krampera v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb., v
platném znění, neprokázal, že je plátcem této daně (ve spise je založeno pouze
osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty daňového subjektu JUDr.
Tomáše Hlaváčka se sídlem v Praze 13 – Stodůlkách, K Jasánkám č. 840/7, DIČ
CZ6104291732, ze dne 28. 12. 2005, který však žalobce nezastupoval).
Žalovaná 1) je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 3.550,- Kč
žalobcům zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§
149 odst. 1 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 a § 167
odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) bylo
rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151
odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu