21 Cdo 81/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobce Va.Pe.X, spol. s r.o. se sídlem v Semtíně /
areál VCHZ/, IČ 13582810, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Velké nám. č. 29, proti žalovanému P. V., zastoupenému
JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky č. 53,
o 95.922,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod
sp. zn. 18 C 240/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. září 2008, č. j. 18 Co
188/2008-86, takto:
Rozsudek krajského soudu se v potvrzujícím výroku, jímž byla žaloba co
do částky 71.736,20 Kč s úrokem z prodlení zamítnuta, a ve výrocích o náhradě
nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 95.922,- Kč s 9,75 %
ročním úrokem z prodlení z této částky od 21. 7. 2007 do 31. 12. 2007 a s
úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2008 ve výši odpovídající procentní
výši repo sazby stanovené k tomuto datu ČNB zvýšené o 7 % bodů a vždy takto
stanovené znovu k 1. dni dalšího pololetí až do zaplacení. Žalobu odůvodnil
zejména tím, že žalovaný pracoval u žalobce jako obsluha sekaček a že mimo jiné
prováděl v období od 9. 7. 2004 do 4. 8. 2004 sekání travních porostů podél
silnice R 35 mezi obcemi Holice a Jaroslav. Podle rozhodnutí České inspekce
životního prostředí přitom došlo k poškození 103 stromů rostoucích u této
silnice. Za to byla žalobci uložena pokuta 100.000,- Kč. Tuto pokutu žalobce
zaplatit dne 18. 4. 2007 společně s náklady správního řízení ve výši 1.000,-
Kč. Podle přesvědčení žalobce za tuto škodu odpovídá žalovaný, a to do výše 4,5
násobku průměrného měsíčního výdělku.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 18C
240/2007-56, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému
na nákladech řízení 33.093,90 Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“ JUDr.
Jana Najmana. Vyšel z toho, že žalovaný byl v pracovním poměru u žalobce v
pracovním zařazení řidič, že v období od 9. 7. do 4. 8. 2004 měl provádět
sečení travních porostů mezi obcemi Holice - Jaroslav a že rozhodnutím České
inspekce životního prostředí byla žalobci uložena pokuta za poškození 103 ks
jabloní po obou stranách silnice R 35 v úseku Holice - Jaroslav. Podle názoru
soudu prvního stupně však uložení pokut není trestáním přestupků, ale jde o
postih jiných správních deliktů, a že proto „rozhodnutími správních orgánů o
uložení těchto pokut nejsou soudy vázány dle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř.
( viz rozhodnutí NS ČR 6 Cz 2/90)“; proto „toto rozhodnutí ČIŽP považoval
toliko za listinný důkaz“. I když bylo v řízení prokázáno, že žalobci vznikla
škoda (zaplacením pokuty ve výši 100.000,- Kč ve správním řízení a nákladů
správního řízení ve výši 1.000,- Kč), nebylo prokázáno, že škodu skutečně
zavinil žalovaný. Svědek P. L., který byl přímým nadřízeným žalovaného a který
kontroloval každodenně jeho práci, potvrdil, že na předmětném úseku, kde bylo
prováděno sečení travního porostu, nezjistil po celou dobu, že by bylo cokoliv
poškozeno, a to ani stromy, ani sekací stroj, a, jak vyplývá ze zápisu o
předání a převzetí dokončené práce z 4. 8. 2004, při předávání provedeného díla
- posečení předmětného úseku - žalobcem cestmistrovi Správy a údržby silnic
nebylo zjištěno žádných nedostatků. Rovněž z výpovědi jednatele žalobce Ing. V.
Š. nebylo prokázáno, že by při kontrole práce žalovaného „v předmětném období
na předmětném úseku“ sám shledal jakékoliv závady či nedostatky. Všechny důkazy
provedené v řízení tak korespondují s tvrzením žalobce v řízení správním („před
ČIŽP“), v němž žalobce popíral, že by škodu jeho zaměstnanci způsobili. Žalobci
se tedy nepodařilo prokázat, že by to byl právě žalovaný, kdo škodu zavinil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 9. 2008. č. j. 18 Co 188/2008-86, rozsudek
soudu prvního stupně „pokud jím byla zamítnuta žaloba do částky 17.934, - Kč s
úrokem z prodlení“ změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 17.934,-
Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 21. 7. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5%
úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75% úrokem z
prodlení ročně od 1. 7. 2008 do 29. 9. 2008 a s úrokem z prodlení ve výši repo
sazby stanovené ČNB platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí
zvýšené o 7 procentních bodů od 30. 9. 2008 do zaplacení, „jinak“ rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit
žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 18.895,- Kč a v
odvolacím řízení ve výši 18.438,50 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Najmana.
Vytknul soudu prvního stupně, že při posuzování vázanosti soudu rozhodnutím
správního orgánu vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Cz 2/90, jež
bylo založeno na znění ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. účinném do 31. 12.
1991. Aktuální znění tohoto ustanovení totiž stanovuje vázanost soudu také
rozhodnutím o tom, zda byl spáchán jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních předpisů. Po částečném zopakování dokazování (rozhodnutím „ČIŽP“ ze
dne 27. 11. 2006, č. j. 45/OOP/0604259.24/06/KEN/653 a Ministerstva životního
prostředí ze dne 20. 3. 2007, č. j. 28/550/07-Br, mzdovým listem žalovaného,
záznamem o školení ze dne 9. 6. 2003 a výslechem žalovaného a svědka P. L.)
dovodil, že žalovaný odpovídá za škodu spočívající ve snížení majetku žalobce o
částku 101.000,- Kč představující pokutu a náhradu nákladů správního řízení,
neboť ke škodě na majetku žalobce došlo v příčinné souvislosti s tím, že
žalovaný poškodil svým jednání životní prostředí, když při sečení trávy zasáhl
103 ks jabloní tvořících doprovodnou silniční zeleň podél silnice R 35 v úseku
Holice - Jaroslav. Vzhledem k tomu, že žalovaný způsobil tuto škodu z
nedbalosti (po proškolení, kdy byl poučen, aby předcházel škodám na stromoví,
měl a mohl znát následky nešetrného sečení ve vztahu k životnímu prostředí),
nikoli v opilosti nebo pod vlivem návykových látek, „je jeho odpovědnost
omezena na částku 89.670,20 Kč“. Žalobce jako zaměstnavatel však škodu
spoluzavinil tím, že důsledně nekontroloval, zda žalovaný svým sečením nepůsobí
škodu na životním prostředí, a nepřiměl žalovaného k šetrnějšímu způsobu
sečení, nýbrž omezil se na kontrolu toho, zda je tráva posečena řádně a zda lze
takto dílo předat bez vad a nedodělků objednateli sečení. Vedle toho odvolací
soud přihlédl rovněž k důvodům zvláštního zřetele hodným pro snížení náhrady
škody spočívajícím ve způsobu obrany žalobce ve správním řízení, kdy žalobce
nedůvodně škodu na životním prostředí popíral, což mohlo mít vliv na výši
uložené pokuty. Proto „náhradu škody přiměřeně snížil na 1/5, tj. na částku
17.934,- Kč“.
V dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (jímž
byla žaloba, s výjimkou přisouzené částky 17.934,- Kč s příslušenstvím,
zamítnuta), s výjimkou „té části potvrzujícího výroku, kterou byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v částce 6.251,80 Kč s
příslušenstvím“, žalobce namítá, že na vzniku škody nenese jako zaměstnavatel
žalovaného spoluodpovědnost ani zčásti. Pravidelně totiž všechny své
zaměstnance informoval o způsobu používání sekací techniky a žalovaný byl v
tomto směru řádně proškolen. Jednalo se navíc o spolehlivého zaměstnance, u
kterého v minulosti nebyly žádné problémy. Žalobce prováděl prostřednictvím
svého vedoucího zaměstnance průběžné kontroly práce žalovaného, avšak s ohledem
na charakter práce a dosavadní spolehlivost žalobce intenzita kontrol práce
žalobce nebyla taková, aby žalobce mohl zabránit vzniku škody; „po žalobci není
možné požadovat, aby u každého ze svých zaměstnanců, navíc u zaměstnance
nadprůměrně spolehlivého, prováděl detailní kontroly provedené práce“.
Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že „způsob obrany žalovaného v
rámci správního řízení měl za následek vyšší uloženou pokutu proti případnému
přiznání plné odpovědnosti“, což vedlo soud ke snížení povinnosti žalobce k
náhradě škody. Připomíná, že způsob obrany ve správním řízení vycházel z
tvrzení žalobce, že žádné stromy nepoškodil, a že není vyloučeno, že by správní
orgán v případě přiznání viny uložil pokutu vyšší. Podle jeho názoru byla
uložená pokuta 100.000,- Kč pokutou relativně nízkou s ohledem na počet
poškozených stromů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo buď odmítnuto nebo
zamítnuto, neboť postup odvolacího soudu v řízení i jeho rozhodnutí jsou
správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné (i když odvolací
soud dovoláním napadeným výrokem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud posoudil
práva a povinnosti o něž v řízení jde jinak – soud prvního stupně dovodil, že
žalovaný škodu nezavinil, oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že
žalovaný škodu sice zavinil, ale povinnost k její náhradě snížil na 1/5),
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 172 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
do 31. 12. 2006 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) –
dále jen „zák. práce“, zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu
způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v
přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen prokázat zaměstnancovo
zavinění s výjimkou případů uvedených v § 176 a 178 (srov. § 172 odst. 3 zák.
práce).
Podle ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také
porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se
poměrně omezí. Podle ustanovení § 179 odst. 4 zák. práce byla-li škoda
způsobena také zaměstnavatelem, je zaměstnanec povinen hradit poměrnou část
škody podle míry svého zavinění.
Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za
škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních
povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením
pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na
straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby
všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a
tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti
zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec
odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil;
neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze
strany zaměstnavatele (§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce), případně
zaviněním jiného zaměstnance (§ 179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně
zaměstnavatele.
Omezení odpovědnosti z důvodu spoluzpůsobení škody ze strany zaměstnavatele pro
zaměstnance znamená zejména zmenšení (omezení) a někdy i vyloučení
odpovědnostních následků, které by jej jinak postihly, nebýt okolnosti, že
vznik škody způsobil rovněž sám zaměstnavatel porušením svých povinností.
Zaměstnanec odpovídá za škodu jak co do základu, tak co do výše jen v rozsahu
odpovídajícím jeho zavinění na vzniku a výši škody, a k tíži zaměstnavatele jde
ta část škody, kterou porušením vlastních povinností sám způsobil. O porušení
povinností zaměstnavatele se jedná především tehdy, jestliže došlo (v příčinné
souvislosti se vznikem škody) k porušení povinností ze strany jeho vedoucích
zaměstnanců (srov. § 9 odst. 3 zák. práce), jeho statutárních orgánů, popřípadě
- je-li zaměstnavatel fyzická osoba - k porušení povinností přímo tímto
zaměstnavatelem.
K povinnostem zaměstnavatele náleží nepochybně rovněž povinnost zakotvená v
ustanovení § 170 odst. 2 zák. práce, soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci
plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. Jde o součást systému
prevenčních povinností, ukládající zaměstnavateli přijmout a soustavně
uplatňovat takový souhrn způsobů a forem kontroly plnění pracovních úkolů
zaměstnanci, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci
rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý co nejvíce omezit a
snížit riziko vzniku škod. Uvedené ustanovení však zaměstnavateli neukládá
povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím případný vznik
škody zcela vyloučit; takový požadavek by znamenal, že by zaměstnavatel vždy
alespoň zčásti snášel škodu, kterou nepředvídal resp. ani nemohl předvídat, a
ve svých důsledcích by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2172/2002,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, pod pořadovým číslem 102).
V projednávané věci při úvaze o případném spoluzavinění zaměstnavatele
(žalobce) na škodě způsobené zaměstnancem (žalovaným) ve smyslu ustanovení §
172 odst. 2 zák. práce, však odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, když
dovodil, že „zaměstnavatel škodu spoluzavinil tím, že důsledně nekontroloval,
zda žalovaný svým sečením nepůsobí škodu na životním prostředí, a nepřiměl
žalovaného k šetrnějšímu způsobu sečení, nýbrž omezil se na kontrolu toho, zda
je tráva posečena řádně a zda lze takto dílo předat bez vad a nedodělků
objednateli sečení“. Jak výše uvedeno, po zaměstnavateli nelze požadovat, aby
předvídal každý v budoucnu možný vznik škody a tomu přizpůsoboval kontrolu
svých zaměstnanců. I kdyby totiž při kontrole práce žalovaného k tomu příslušný
nadřízený zaměstnanec zjistil nejen, zda je tráva „řádně posečena“, ale že také
došlo k poškození stromků, nemohl by tím stejně již vzniklé škodě zabránit.
Správně také dovolatel připomíná, že intenzita kontroly žalobcovy práce byla
přizpůsobena „charakteru práce a dosavadní spolehlivosti žalovaného, u kterého
v minulosti nebyly žádné problémy“. Představa, že by žalovaný byl průběžně
kontrolován by – s ohledem na jím vykonávanou práci - paradoxně vedla k tomu,
že by zaměstnavatel kromě zaměstnance práci vykonávajícího musel na stejnou
práci vyčlenit dalšího (vedoucího) zaměstnance, který by tuto práci stále
kontroloval.
Podle ustanovení § 183 zák. práce může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných
náhradu škody přiměřeně snížit.
Uvedené ustanovení zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši
náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda (resp. než je limit po
zaměstnanci požadovatelné náhrady škody) tak, aby přiznaná náhrada škody
vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po zaměstnanci spravedlivě
požadovat.
S postupem odvolacího soudu v projednávané věci lze vyjádřit souhlas potud, že
při rozhodování o nároku na náhradu škody je soud vždy i bez návrhu povinen, na
základě skutečností, jež vyšly v řízení před soudem najevo, zkoumat, zda jsou
dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle ustanovení
§ 183 zák. práce, neboť toto ustanovení je součástí celkové skutkové podstaty
upravující povinnost zaměstnance k náhradě škody umožňující s přihlédnutím k
individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v
konkrétním případě rozsah náhrady škody, který lze po zaměstnanci spravedlivě
požadovat. Ustanovení § 183 zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jsou v
konkrétním případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady
škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v
zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „důvodů
zvláštního zřetele hodných“ definován. I když vymezení hypotézy právní normy
obsažené v ustanovení § 183 zák. práce závisí v každém konkrétním případě na
úvaze soudu, je třeba uvážit, že použití mimořádného zmirňovacího práva
přichází v úvahu - jak z logiky věci vyplývá - až po zjištění výše škody, za
kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce, tedy po
přihlédnutí k hlediskům uvedeným v ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4, 5
zák. práce a že tato hlediska tedy nemohou být současně (zároveň) důvodem pro
moderaci náhrady škody. Ke snížení náhrady škody podle ustanovení § 183 zák.
práce může proto soud přistoupit až poté, co bude za řízení zjištěna výše
škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 172 odst. 2 a § 179
odst. 4 a 5 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 1958/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2005,
pod pořadovým číslem 111). O případném použití mimořádného zmírňovacího práva
dále nutno uvažovat ještě před tím, než soud přistoupí k limitaci výše
požadované náhrady škody podle ustanovení § 179 odst. 2 zák. práce, neboť
případné snižování pod zákonný limit by v některých případech mohlo být v
rozporu se zákonným požadavkem, aby snížení výše náhrady škody bylo přiměřené.
V projednávané věci však odvolací soud z výše uvedených hledisek nevycházel.
Zjištěnou výši škody totiž nejprve snížil na zákonem stanovený limit podle
ustanovení § 179 odst. 2 zák. práce (na částku 89.670,20 Kč) a poté, aniž
rozlišil mezi stanovením odpovědnosti zaměstnavatele za část škody podle
ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce a moderačním právem soudu podle ustanovení
§ 183 zák. práce, „přihlédl rovněž k důvodům zvláštního zřetele hodným“ a
žalovaného povinnost k náhradě škody „přiměřeně snížil“ na 1/5. Správně však -
jak uvedeno výše - měl postupovat tak, že zjištěnou výši škody (101.000,- Kč)
měl nejprve případně snížit ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4
zák. práce o tu část, za niž odpovídá zaměstnavatel, uvážit, zda za část škody
neodpovídá případně také jiný zaměstnanec (§ 179 odst. 5 zák. práce) a poté věc
posoudit z hlediska moderačního práva soudu podle ustanovení § 183 zák. práce.
Teprve poté bylo možno zkoumat, zda takto určená výše škody nepřesahuje limit
stanovený v ustanovení § 179 odst. 2 zák. práce. Závěry o jednotlivých důvodech
snížení povinnosti k náhradě škody je zároveň třeba od sebe odlišit a na
základě provedeného dokazování zdůvodnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném
potvrzujícím výroku (jímž byla žaloba co do částky 71.736,20 Kč s úrokem z
prodlení zamítnuta) není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v
napadeném výroku a ve výrocích o náhradě nákladů řízení (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o. s. ř.) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému
soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2010
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu